Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestí ke štěstí? - 1. kapitola

06.10.2010 (07:00) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1950×

Bolestí ke štěstí? - 1. kapitola

Cassy Lionheart

„Není tak snadné přežít, jak to vypadá, že? Docela tě lituju. Kdyby mně zkrachoval dětskej domov, nevím, co bych dělal v tvým věku. Já už sem alespoň plnoletej a mám po střední. Můžu si časem najít práci, ale ty...“ Přejel mě Lucas podivným pohledem. Znala jsem ho. Vídala jsem ho pravidelně, každý den po obědě. Vždycky jsem v jídelně vzala dva krajíce chleba a plátky sýra navíc a dávala mu je, když spal na lavičce poblíž vchodu do domova. Ostatní děti si kvůli tomu ze mě utahovaly. Prý, že jsem do něj zamilovaná. Nu, i kdyby, tak co? Je jim do toho snad něco? Jenže teď... Potřebovala jsem na oplátku jeho pomoc. Už věděl, jak proplouvat životem ve špatných čtvrtích New Yorku. Věděl, jak přežívat. To jsem se musela naučit i já.

„Nedívej se na mě tak, já vím, že nemám valný vyhlídky, ale ty koukáš, jako bych neměla naději,“ zaskučela jsem zoufale. Pousmál se a hodil mi ledabyle jednu ruku přátelsky kolem ramen. Jedním očkem na mě mrkl.

„Neboj, nedopustím, aby se ti něco stalo. Ale z mých peněz nemůžeme žít dlouho, budeme muset najít způsob, jak si na sebe budeš moct vydělat,“ vysvětlil mi. Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu.

„Jasně. Co třeba... před pár lety jsem docela uměla zpívat... Teda, ne, že bych byla nějaká operní pěvkyně nebo co, ale měla jsem ten pocit, že se to lidem docela líbilo, víš?“ navrhla jsem nejistě a střelila po něm jedním očkem. Zasmál se.

„Výborný nápad, ale tak si nevyděláš. Může to být ale slušná zástěrka. Já vím, že je to proti tvému mravnímu kodexu, ale... Budeš se muset naučit krást. Je to užitečné a účinné. A taky je to nutnost, chceš-li přežít. Tohle není pohádka... Jde o život. Možná... se ze začátku budeš cítit provinile a tak, ale - chci jen říct - že budeš dělat správnou věc. Chápeš?“ snažil se ověřit si, jestli jsem dávala pozor. Přikývla jsem. „Skvěle, tak to půjdeme ozkoušet v praxi...“

Alice Cullen

„Zabalte mi to zvlášť, nechci, aby se mi ty šaty pomačkaly,“ napomínala jsem prodavačku. Zaškaredila se, ale vzhledem k tučným penězům, které na mně utržila, si jakoukoli poznámku odpustila a udělala, jak jsem řekla. Poděkovala jsem a pakovala se z obchodu. Nelíbilo se mi tam, byla to ta chladná tvář New Yorku, našeho bývalého domova. Málem jsem nepřežila, když jsem se odsud měla odstěhovat do maloměsta. Žádné velké obchody, žádné noční třídy plné života a vzruchu...  Ale Carlisle byl opatrný. Volturiovi nás stále sledovali od doby, co tehdy na louce ostrouhali mrkvičku. Není divu, chtěli nám vzít Alexe a všechny pro ně nejvíce talentované členy rodiny. Mě, Edwarda a Bellu. Naštěstí pro nás, nebyli připravení, že bychom jim dokázali vzdorovat a nechali nás na pokoji. Ale... každý z nás věděl, že jen vyčkávají, vyčkávají na něco, na záminku k boji. Chtěli nás zničit. Viděla jsem, co Aro chce do budoucna. Nás po jeho boku. Jako jeho pokorné sloužící, jako jeho gardu. Toužil po moci. A tomu jsme my museli zabránit. Nikdy nás nedostane...

Otáčela jsem se, když moje uši doslova zavolaly tóny úžasné melodie. Byla tišší, než obvykle lidé zpívají, jemnější, uhlazená. Jako kdyby v ní proudilo něco víc, něžné vlnky dívčího hlasu, lkavě pronikající ztichlou ulicí vedle hlavní třídy. Aniž bych nad tím uvažovala, zamířila jsem tam. Nemohla jsem jinak. Bylo to tak... lákavé. Nedokázala jsem odolat. Moje nohy jakoby se pohybovaly naprosto samovolně. Dbaly mých impulzů, ne rozumu. Nakráčela jsem přímo do uličky. Zhruba vprostřed na levé straně seděla dívka. Byla schoulená před zimou, jenž skýtal brzy nadcházející podzim. Krčila se ve staré, roztrhané dece. Neviděla jsem jí do tváře, zakrývaly ji asi po pás dlouhé vlnité vlasy, které žhnuly plamenem. Jejich sytá barva... musela být přírodní. Takovou kadeřnice nenamíchá. Nedokázala jsem přesně odhadnout, kolik je jí let, její hlásek byl tenký a křehký. Občas šel okolo někdo, kdo jí do děravého hrnce před ní vhodil nějakou drobnou minci.

Pomalým plavným krokem jsem se rozešla tím směrem a věnovala jí povzbudivý úsměv. Nepoznala jsem, zda to pod clonou vlasů postřehla. Upustila jsem do hrnce asi sto dolarovou bankovku. Její hlavička vyletěla vzhůru, jako kdyby ji píchla vosa. Odněkud vyletěla ruka po bankovce. Chňapla jsem ji. Byl to starší kluk, vypadal tak na dvacet dva, víc ne. Jeho tvář byla stažená chtivým výrazem. Dívka sebou při mém zásahu trhla.

„To je pro ni. Nech jí to,“ zavrčela jsem k němu. Pomalu stáhnul ruku zpět a zase se schoulil kamsi do hromady papírových krabic. Zavrtěla jsem nad tím nechápavě hlavou. Život na ulici musel být tvrdý. Vykročila jsem ulicí pryč. Ani jsem si nevšimla, že už tam další lidé nejsou.

Cassy Lionheart

„Byla velkorysá, ne?“ pípla jsem Lucasovým směrem, když si vzal bankovku do ruky, jakmile mu v tom nikdo nebránil. Prohlížel si ji, snad jako by zkoušel, jestli není zfalšovaná. Podíval se za odcházející dívkou.

„To jo. Vypadá bohatě. Tak se na to podíváme... Jistě chápeš, že sebou asi netáhne jen jednu takovou bankovku. Kdyby jsme... s jejími penězy bychom si mohli dovolit i nějaký menší podnájem. Takže bysme ji měli zkusit...“ Ani nestihl dokončit.

„Okrást?“ vyjekla jsem tiše. Zacpal mi pusu, rty se mi přiblížil k uchu, aby mohl šeptat téměř neslyšitelně.

„Teď mě poslouchej, takovou šanci si, kvůli nějaké nezajímavé už dávno mrtvé mrše jako si ty, nenechám pokazit. Takže teď půjdeš za ní a zabavíš její pozornost na sebe, já ji zezadu praštím do hlavy, okrademe ji a pak... už to vymyslím dál. Je ti to jasný?“ vrčel. Už to nebyl Lucas, jakého jsem znala. Milý, galantní, leč bez peněz. Tohle byl někdo docela jiný. Tvář pod maskou, jež vystavoval na oděv ve dne, byla temná. Otřásla jsem se. Hlas mi v krku zamrzl a do očí mi vrhkly slzy.

„Tak rozumíš?!“ Trhla jsem sebou, když mi to zasyčel do ucha. Pokývala jsem hlavou. Zlehka mě přejel dlaní po vlasech a vystrčil na nohy. Nejistě jsem se rozeběhla na vratkých nohou za dívkou. Měla černé, krátce sestříhané vlasy. Neskutečně roztomilý obličej zdobily dvě naprosto zlaté - jak je to možné, to jsem netušila - oči. Oči, které už jsem viděla... oči... Na chvíli jsem zaletěla vzpomínkami do minulosti. Všechny poznávací znaky seděly. Bledá pleť, oči, štíhlá postava, neobvyklá krása. Vzpomněla jsem si na toho chlapce.

„Děvče, potřebuješ něco?“ otočila se na mě s jemným úsměvem na tváři. Byla milá. Byla... cítila jsem z ní nějakou energii - jako světlo. Teplo. Příjemnou atmosféru. Pousmála jsem se a otřela si slzící oči.

„Já... já-já chtěla-chtěla jsem jen-jen po-prosit vás! A poděkovat! Nikdy... mi nikdo nedal tolik. Já... děkuju moc,“ zašeptala jsem a pohledem střelila k Lucasovi. Měl v ruce velké prkno a plížil se k ní zezadu.

„Nemáš vůbec za-“ Nevydržela jsem to.

„Pozor!“ vyjekla jsem zděšeně. Viděla jsem, jak prkno skoro dopadá na její hlavu a ona najednou stála jinde. Úplně na druhé straně. Trefila Lucase plochou dlaně do prsou a on letěl - letěl! - a narazil do zdi, kde se sesunul zpátky mezi odpadky. Zasyčela a pak se narovnala a usmála se na mě, spíš zvědavě.

„Děkuju,“ prohlásila rázně. Zčervenala jsem.

„Já... věděla jsem... co chce udělat,“ zpovídala jsem se a sklopila oči celá nesvá k zemi.

„Já vím.“ Na její poznámku jsem vylétla očima do její usměvavé tváře. Podala mi ruku.

„Jsem Alice, Alice Cullenová,“ představila se. Opatrně jsem si s ní potřásla a rychle ruku stáhla, jako kdybych se bála, že by mi mohla něco udělat.

„Já... jmenuju se Cassy,“ kuňkla jsem. Zasmála se.

„Tak pojď, Cassy, vezmu tě k nám. Zasloužíš si domov.“

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestí ke štěstí? - 1. kapitola: