Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky – Prolog + 1. kapitola - Nečekaná proměna

03.12.2011 (17:00) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2364×

Prolog

 Pohled Belly

Bolest má mnoho podob: nenávist, zlomené srdce, zranění, nepochybně sama láska ji vyvolává. Ať je jakákoliv, těžko se snáší, ale když vám úmyslně ubližuje někdo, koho milujete, utrpení se prohlubuje do nekonečných propastí. Zachránit vás může jen láska...

Ta příšerná bolest, kterou mi spustil někdo, koho jsem milovala, to ji zesilovalo, dostala se víc do hloubky mého srdce a stahovala do temné hloubky smrti, blíž ke dnu. Palčivá bolest, nic víc jsem necítila, mučivá a nesnesitelná. Najednou se zmírnila, tak moc, jako když vodou uhasíte oheň. Mou „vodou“ byl Edward, viděla jsem jeho pohled, dotýkala se jeho tváře svými zničenými prsty.

Ten bolestný pohled, trpící, vylekaný, ale taky milující. Ubližoval mi, stejně jako já ubližovala jemu, žal toho druhého nás vždycky přemohl. Něco mi šeptal, ale já se soustředila na lásku k němu a objala ho. V jeho náruči se mě myšlenky zmocnily, vzpomněla si na to, kdo za to může, ta myšlenka mi tváře omyla slzami. Další myšlenka patřila Renesmé, rozechvěla mě, nemůžu zemřít, dokud nespatřím svůj odlesk v jejích očích. Nakonec mě myšlenky zavedly znovu k němu, k Edwardovi, k mé lásce, která mě teď zoufale chovala ve své náruči.

Tolik jeho trápení, a zbytečně, naprosto bezvýznamně, přitom mu to všechno způsobí ještě větší bolest. Špatně jsem se ohlížela za nás, na vzdálené rozcestí svých rozhodnutí, kde trpěl ten, co se mi teď pomstil, nikdy se nevydal po zbylé cestě za svým životem, protože ve mně spatřoval naději, a já mu ji dávala. Bezdůvodné, a hloupé, když jsem měla ruku v jeho, v Edwardově. Kdybych se neohlížela, nikdy bych trpícího na rozcestí nevyprovokovala. Zasloužila bych si přijít i o Edwarda, ale nemůžu mu způsobit bolest, ne znovu. On se mě nevzdá, to smrt mě od něj odnese.

Odtáhl mě od sebe, aby se mi mohl podívat do očí plných zoufalství a strachu, ale já mu to nemohla dovolit, aby si to ještě zhoršoval, aby spatřil pravdu, proto jsem se znovu zabořila do jeho hrudi, ve mně zadržovaná bolest se znovu probudila

„Aáááá!“ bolestně jsem zakřičela, ale ztrácela vědomí každou vteřinou, každou setinou sekundy jsem ho ztrácela.

„Bello! Lásko! Neopouštěj mě!“ snažil se mě stále udržet při vědomí, pak se zadíval na mé zápěstí, věděla jsem, nad čím přemýšlí, to mě vyburcovalo.

„Ne, to nedělej! Postarej se o ni! Prosím, zachraň svou dceru. Miluju tě navždy, pamatuj si to, Edwarde.“ Jeho obličej se ještě víc zkřivil bolestí, chtěla jsem ho cítit blíž, ale jediné, co jsem ještě vnímala, bylo to, že šeptá… moje jméno.

 1. kapitola 

Pohled Jacoba  

„Ahoj Jacobe,“ zdravil mě klidně Carlisle. Ze dveří se na mě vyvanul ten hrozně přeslazený pach. Byl jsem zklamaný, že otevřel Carlisle, čekal jsem rozzuřeného Edwarda.

„Jak se máš?“ ptal se Carlisle.

„Slyšel jsem, že se Bella vrátila živá,“ řekl jsem.

„No, Jacobe, na tohle teď vážně není ta nejlepší…“

„Jen ať jde dál,“ ozval se Edward. Jeho hlas byl tak bolestný, že i já jsem se nad tím pozastavil. Carlisle mě trochu neochotně pozval dál. Věděl, že Edward pro to má své důvody. Následoval jsem ho naprosto rozzuřený, protože nikdo nebere vážně, že jsem si to s ním přišel rozdat na život a na smrt. Zatím jsem se ale ovládal, asi kvůli nezvyklému hlasu Edwarda.

Zbytek rodiny stál shromážděný okolo bíle pohovky. Naprosto mě zarazil Edwardův pohled, přimrazil mě k podlaze. Tohle bylo horší než bolest. Takhle jsem ho nikdy neviděl. Nevzhlédl ke mně, klečel u pohovky a umučeně tam na něco zíral.

Ve vteřině jsem si prohlédl ostatní, Esmé seděla na blízkém křesle a smutně mě pozorovala, Alice stála blízko ní, ale dívala se z okna. Jasper s Emmettem jen tak postávali u okna na druhé straně místnosti. Bellina vůně mě dostala z místa, popošel jsem tak, abych na ni viděl, ležela tam. Byla pořád člověk.

Potom jsem se podíval líp, měla velké temné kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti a byla strašně bledá. Vypadala hodně nemocně, takže to byla pravda?! Spala, ale s bolestným výrazem. Edwardův výraz se neměnil, dokud se křečovitě nepohnula a neschoulila do klubíčka. Bolestně si povzdechla a zašeptala Edwardovo jméno.

„Jsem tady,“ zasténal a pohladil ji po vlasech, přitom se mu ještě víc umučeně zkroutil obličej. Bella se znovu pohnula a jakoby instinktivně si pod dekou objala bříško.

„Co je to s ní?“ zeptal jsem se, byl na ni děsivý pohled.

„Řekneme mu to vůbec?“ sykla Rosalie k Edwardovi.

„Měl by to vědět,“ procedil Edward skrz zuby a odkryl ji. Myslel jsem si, že už to nemůže být horší, ale to co jsem viděl, mě přesvědčilo o opaku. Byla daleko křehčí, než jsem si před tím představoval, byla taky o hodně hubenější, podobala se lidem, co umírají na hlad. Copak jí nedávají najíst? Ruce měla položené na bříšku, jak jsem si myslel. Objímala ho, měla ho vypoulené a plné nezdravě vypadajících modřin. Rosalie jí něžně vzala nohy, narovnala je a přikryla. Ne… Bella nemohla být těhotná. To nemohla být pravda.

„Musím s tebou mluvit,“ ozval se Edward a vstal.

„To ty za to můžeš!“ zakřičel jsem.

„Promluvme si venku! Prosím!“ Šel směrem ven, rozzuřeně jsem ho následoval. Daleko od domu se ke mně otočil. Jeho černé oči žhnuly zuřivostí, ale nebylo to mnou. Vypadal, jako někdo koho upalují na hranici. To potvrdilo, co jsem si myslel.

„Zabíjí ji to, že jo? Umírá.“ Na zlomek vteřiny na mě upřel pohled, pak se znovu zahleděl do země. Nikdy jsem neviděl někoho takhle trpět. Ne, pro to neexistoval výraz, pro takovouhle bolest neexistovalo slovo.

„Je to moje vina,“ zašeptal a kolena se mu podlomila. Byl tak zranitelný, ale já se na nic nezmohl.

„Ano zabíjí ji to,“ zasténal.

„Proč jste s tím něco neudělali?“

„Zakázala to a Rosalie ji chrání. Nedává mi na výběr. Jen se dívám, jak mi mizí, jak se její stav zhoršuje. Nemůže jíst, nemůže skoro ani spát. Snažím se mou bolest skrývat, stres by to ještě zhoršil. Jediný kdo ji ještě může zachránit… jsi ty.“

„Já? Udělal jsem všechno proto, aby si vybrala mě, nevyšlo to. Teď je pozdě. Co mám podle tebe dělat?“ ptal jsem se.

„Můžeš jí bezpečně dát to, co chce,“ odpověděl. Můžou upíři zešílet?

„Ty ji vůbec neznáš!“ zakřičel jsem.

„Bude to těžké, já vím.“

„Víc než jen to, je to blbost,“ řekl jsem. Byla to blbost. Nechutnost, ale přesto to byla lákavá představa. Stejně odmítne.

„Jen to zkus,“ přesvědčoval mě.

„Nevyjde to.“

„Možná ne, možná ji to ale zmate. Udělám cokoliv, jen aby se toho vzdala. Pomoz mi.“

Vážně zešílel. Neměl jsem mu dovolit, aby se mnou takhle mluvil. Měl bych ho okamžitě zabít.

„Teď ne,“ zašeptal. „Ještě ne.  Ať na to máš právo, nebo ne, zničilo by ji to a ty to víš. Jestli tě neposlechne, dostaneš svou šanci. V okamžiku, kdy Belle přestane tlouct srdce, tě budu prosit, abys mě zabil."

„V tom ti vyhovím.“

„Spoléhám na to.“

„Tak teda ujednáno.“

Přikývl a napřáhl ke mně svou studenou ruku. Přemohl jsem odpor a potřásl jsem si s ním.

„Ujednáno,“ souhlasil. Bylo to šílené. Naštěstí, jsem si pak vzpomněl na Billyho a smečku.

„Musím to udělat teď? Chci říct, co takhle zítra? Sam a Billy budou…, však víš.“ Přikývl.

„Jistě, ale přijď brzy. Co nejdřív, roste rychle,“ připomněl mi. Vědět, že Bella mě stejně neposlechne, to byla jasná věc, ale jestli to já vůbec ze sebe dostanu, o tom už mohli existovat spekulace.

„Slibuju, vrátím se brzy, stojí mi to za to,“ ujistil jsem ho. On zmizel v domě a já se vydal zpátky do La Push. Pro motorku, na které jsem přijel, jsem se nevracel, ale nechtěl jsem se vracet ani jako vlk, chtěl jsem mít chvilku pro sebe, srovnat si to v hlavě.

Když už jsem přebíhal hranici, moje myšlenky už se neudržely. Bylo mi vážně zle, Edward nakonec stejně ukončil Bellin život. Navíc z toho nejspíš úplně zešílel, v příštích dnech se budu muset sebrat a splnit svou část dohody, ale přepadal mě chaos, zloba, nenávist, žárlivost, zadržovaná bolest, a tak nějak se to točilo dohromady, až najednou přišel zlom. Zlom v mých myšlenkách, zmocnil se mě pocit, že starého Jaka nechávám zase za sebou a mé plány se úměrně s tím mění.

Najednou mi přišlo vedlejší, že Bella mě odmítne, bylo mi to úplně jedno, moje osobnost se změnila během pár vteřin. Od doby, co jsem se stal vlkem, se tohle nedělo poprvé, ale tentokrát to bylo mnohem intenzivnější: zuřivost, síla, nenávist, ale i pozitivní pocity, jako kdybych povyrostl fyzicky i psychicky, jako kdyby na světě začal žít úplně jiný Jake. Edwardovu smlouvu jsem pořád chtěl splnit, ale měl jsem svoje priority, Bella mezi nimi nebyla, právě naopak, už šlo jen bezpečí lidu, o mě a o Edwarda. Byl jsem rozhodnutý ten boj vyhrát, boj o bezpečí kmene, tak jsem to cítil nově, „starý Jacob“ by řekl, že je to boj o Bellu, ale změna taktiky závisela na tom, že už mi bylo jedno, jak na tom Bella bude.

Nevěděl jsem, co se to se mnou stalo, a přesto jsem si přesně uvědomoval svoje schopnosti a změny. Moje plány se vymýšlely samy a jenom předávaly informace mému mozku, já jsem jenom dělal to, k čemu mě to táhlo, a stejně jsem cítil, že to vymýšlím já. Hlavou mi teď létaly plány, měl jsem ji oddělit od něj, unést ji od Edwarda, byl jsem připravený teď doběhnout do rezervace, říct o tom smečce, ale zároveň jsem cítil, že nemá smysl ji unést teď, udělám to později.

Čím blíž domovu jsem byl, tím víc mi byla Bella ukradená, a tím víc mi docházelo, že je to nedokončený boj mě a Edwarda. Děsilo mě to, ale připadalo mi to taky čím dál víc přirozenější. Pak mi došlo, že ho chci zabít, Edwarda, což by nebyla nějaká novinka, ale tentokrát po tom toužím, láska k Belle už mi nestojí v cestě. Chtěl jsem využít dohody mezi námi, což vedlo k Bellině smrti, po její smrti to už bude moje povinnost ho zabít, podle naší smlouvy. Z mých myšlenek jsem se dostal až před naším domem. Rachel stála vedle Billyho na verandě a smečka shromážděná okolo nich se loučila, mě si nikdo nevšímal. Billy zavřel dveře, když jsem doběhl před dům.

„Jacobe! Jaku!“ vykřiklo osm hlasů dohromady, Leah si založila ruce a zamračila se na mě. Všichni se kolem mě shromáždili.

„Všechno nám řekni! Co se stalo?“ ptal se Sam.

„To ses nemohl proměnit, právě jsme tě chtěli jít hledat!“ zabručela Leah.

„Jacobe!“ vyběhla z domu Rachel.

„Jsem v pohodě, všechno je v pohodě, mohla by ses sebrat a říct to Billymu, děkuji. Tak běž!“ zahučel jsem na ni, ale ona na mě jen koukala. Chtěla vědět, co se stalo.

„Pak ti to řeknu, běž. Prosím!“ ozval se Paul, a ona nabručeně zabouchla dveře.

„Vím, že by bylo snazší, kdybychom byli vlky, ale bude to lepší takhle, mám v hlavě chaos a myslím, že byste se nedozvěděli všechno…úplně.“ Otočil jsem se ke smečce. Sam jen uboze přikývnul, jeho moc se zmenšovala, ostatní si oddychli, byli rádi, že nemusí poslouchat moje myšlenky.

„No…? Tak co? Bella je taky pijavice, nebo co?“ zahučel netrpělivě Jared.

„Není,“ odpověděl jsem, skoro bez emocí. Co to se mnou, sakra, je?

„No tak co se stalo?“ ptal se Sam.

„Bella… otěhotněla.“ Sklopil jsem hlavu, zaposlouchal se do jejich šoku, po chvíli se vzpamatovali, ale stále byli zmatení.

„Jak to?“ překřikovali se. Sam vrčel. Všichni byli neklidní.

„Tohle není bezpečné! Měli bychom zakročit, oni s tím nic neudělají, chrání Bellu, navíc se taky bojí, je to na nás. Musíme to zabít my, chránit naše rodiny!“ začal Sam, všichni ho sledovali, využil toho, že nade mnou alfa na chvíli ztratila moc, cítil jsem totiž, že ji nesmím ublížit, že je víc než jen moje nejlepší kamarádka, má mě ráda, i přesto všechno, a já bych ji měl chránit.

„Jaku? Jak je na tom Bella?“ zeptal se Seth, byl z celé smečky nejzmatenější a nejzoufalejší, i to mě na chvíli odpoutalo od mého nového údělu.

„Je jí zle, má od toho úplně skvrnité břicho, jak ji to kope, asi to taky rychle roste…“ odpověděl jsem, stejně by se to později dozvěděli. Pak se rozhovor rozvedl do plánů, strategie a vedly se tu řeči o tom, jak Cullenovy porazit, a co smlouva obnáší a co ne.Já jsem si vymýšlel svůj plán. Pak jsem znovu pocítil tu svou změnu, promluvil jsem hlasem alfy. Nechápal jsem to, ale fungovalo to…

„Ticho!“ zařval jsem a všichni poslechli, Sam se zatvářil stejně nevěřícně jako ostatní, teď už neměl vůbec sílu, měl možnost volby, jestli zůstane nebo ne, ale cítil jsem přízeň smečky ke mně. Já nebyl ten, co by měl odcházet, v podstatě ani Sam ne, záleželo to na něm, sklopil hlavu a zdálo se, že přemýšlí.

„Myslím, že mám plán,“ vykoktal jsem, abych nějak odpoutal pozornost.

„Hlas alfy? Máš ho, rozhodl ses?“ ptali se ostatní.

„Jak by to šlo?“ ptal se Sam, naštvaný, ale stejně pořád klidný, ten na rozdíl od ostatních mojí otázky využil.

„Co kdybychom vzali Bellu sem?“ musel jsem ji prvně dostat pryč od Edwarda a to bych sám nedokázal, blesklo mi hlavou, ale zároveň mi přišlo to zvláštní, mluvit o Bellině smrti s takovým klidem. Bylo to tak nepřirozené pro mě, a tak normální pro vlka, který přerůstal část mé osobnosti, víc než bych čekal.

„No dobře, ale jak ji chceš přenést? A jak to vůbec chceš udělat?“ ptal se Sam pochybovačně.

„Bude to léčka, přijdu tam s úmyslem promluvit si s Bellou o samotě. Vy zaútočíte a já v tom zmatku nějak zdrhnu. Zvládneme to, když jich velká část bude na lovu, pustíme je. U ní zůstane jen Edward a Rosalie, dva upíry zvládneme naprosto bez námahy, nebudou velké ztráty. Bella bude vysílenější, bude snadnější ji přenést, Edward taky bude o něco rozptýlenější,“ říkal jsem jakoby nic. Nechápal jsem, kde ty plány beru. Seth nevěřícně koukal, co se to se mnou stalo, ostatní, jako kdyby se mnou konečně byli spokojení.

„Uděláme to, ale později, ne teď. Musím se tam ještě několikrát vrátit, aby to nebylo podezřelé, budu tam všechno sledovat. Když si budou myslet, že jim od nás nic nehrozí, ta většina, co půjde na lov, bude velká,“ říkal jsem svůj plán, ostatní jenom hledali náznak zloby na mé tváři. První se sebrali Leah a Sam, začali se tvářit odhodlaně.

„Takže se dneska rozejdeme. Všichni běžte domů,“ dodal jsem, všichni se uklidnili a poslechli, Sam zůstal.

„Takže ty přebíráš zodpovědnost?“ zeptal se celkem přátelsky.

„Jacobe, to nezměníš,“ odfrkl.

„No jo, ale chci, abys věděl, že můžeš kdykoliv odejít.“ Svědomitě přikývl.

„No jo, jasně… alfo,“ řekl stroze.

„Jaku,“ opravil jsem ho.

„Pořád jsem Jake,“ ujistil jsem ho a přemýšlel nad pravdou těch slov.

„Jo já vím, promiň, takže zítra,“ loučil se.

„Jasně. Dobrou,“ odpověděl jsem. Najednou se zdálo, že Sam se teď chová jako ostatní, jeho autorita zmizela, cítil jsem to. Být alfou byl divný pocit, dnešek byl bod mé změny, velké změny. Bella byla ten nejmenší problém, a přesto to bylo všechno kvůli ní, ale teď už v tom nebyla láska, ale povinnost. Pro mě to znamenalo i pomstu, jiné slovo bych pro to nenašel.

Vydal jsem se domů, ještě mě čekalo všechno říct Billymu a Rachel. Když jsem došel, všechno už ale věděli, Paul už tu zase byl. Stačilo jim jen říct o rozhovoru se Samem a šel jsem spát. Jako člověk, jen poprvé jako jiný člověk, změněný od základu. 

Ahoj, pokud jste se dostali až sem, tak vám moooc děkuju a taky vás prosííím o komentík. Zodpovím vám i na dotazy (když budu znát odpověď). Ještě jednou děkuju (i kritice). Těším se komentáře!

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky – Prolog + 1. kapitola - Nečekaná proměna: