Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 9. kapitola - Sen? Ne smrt!

18.09.2013 (16:15) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1993×

Pohled Belly

Bolest nepřestávala, ale v mé mysli utichla do velmi tichého šepotu, byla to jen nevýrazná kulisa za tím vším, co jsem vnímala. Edwardův zoufalý hlas prosil, ať otevřu oči, ať dýchám… Nemohla jsem, ztrácela jsem kontrolu nad svým tělem a temnota mě znovu dostávala na dno. Carlisleovy rychlé pohyby a snaha zachránit můj život, Renesméin pláč, Rosaliino utěšování, to všechno se ztrácelo.

Děsilo mě to, ale přemýšlela jsem nad tím, že už je příliš pozdě. V té panice a zmatku, bolesti a volání, jsem se ztrácela. Tak tomuhle se říká beznaděj! Umírání. Prázdnota. Cítila jsem se, jako bych uklouzla a neměla se čeho chytit. A nebyl ani nikdo, kdo by mě před pádem zachránil. Nikdo, kdo by to vůbec dokázal, kdo by mě uslyšel. Padala jsem a nevěděla jsem kam… Jediné, co jsem si uvědomovala, bylo to, že tohle už nezvrátím. Chtěla jsem křičet, ale ani rty mě už neposlouchaly. Ztratila jsem poslední kapku síly a těžce jsem dopadla na dno. Pak už nezbylo nic… Najednou se udělalo ticho a klid.

Běžela jsem lesem, všude kolem mě bylo mokro a mlha. Ta cesta by trvala dlouho, dobře jsem ji znala, ale já jsem si ji v mysli přehrála asi za sekundu, jako kdybych se dívala na film a tu nudnou část si přetočila. Když jsem konečně došla doprostřed naší louky, zadívala jsem se do nebe na padající kapky deště, zahřmělo a blýsklo se.

Stála jsem tam jen tak v bouřce, jen v mých deštěm promáčených letních šatech, vlasy se mi lepily na obličej a všechno to působilo studeně a ponuře. Já byla nedočkavá a nervózní, ale nebylo to z toho deště. To proto jsem sem tak spěchala, to proto mě ta cesta nezajímala. Jediné, co jsem potřebovala, bylo cítit ho. Na ničem jiném nezáleželo.

„Edwarde!“ zavolala jsem. Ale dlouho se nikdo neozval. Teprve po chvíli se z lesa vynořila postava. Neviděla jsem jí do obličeje. Došla pomalým krokem až skoro ke mně. „Edwarde?“ Ale ta postava neodpověděla. Snažila jsem se rozpoznat ty obrysy, ale nebylo vidět, ani jestli je to muž nebo žena.

„Bello…“ ozval se za mnou hlas, na který jsem tak dlouho čekala. Otočila jsem se, jemu jsem do tváře viděla, poznala jsem ho, byl to on. Ta temná neznámá postava zmizela…

„Edwarde!“ skočila jsem mu do náručí, ale on mě od sebe odtrhl a zadíval se mi do očí.

„Už není čas,“ zašeptal. Nechápala jsem. Co tím myslel?! Na co není čas? „Musím jít, Bello.“ Políbil mě na čelo a začal se vzdalovat. Mizel v temném lese a nechával mě tam samotnou v té studené šedi.

„Ne! Nechoď,“ zakřičela jsem na něj, ale ani se neotočil. Všechno to proběhlo tak rychle. „Kam jdeš, Edwarde?! Edwarde! Edwarde, prosím tě, neopouštěj mě!“ Pak zase všechno zmizelo a já zůstala úplně sama v té černočerné tmě. Bylo mi to všechno jasné, já jsem zemřela… Ta postava byla to smrt…

„Bello!“ ozval se najednou jeho hlas, jeho hlas byl výrazný, tak jako opravdového Edwarda, ne toho, co mě nechal stát na louce. Chtěla jsem mu odpovědět, ale najednou mi to nešlo, v ústech jsem cítila zvláštní pachuť a dělalo mi problémy něco vyslovit tak, aby mi někdo porozuměl. „Bello?!“ Ne, ne… Já jsem mrtvá, jak je možné, že tě slyším tak živě, Edwarde?! Proč jsi se mnou v té tmě?!

„Probírá se,“ vydechl někam na druhou stranu a můj sen zmizel úplně. Ale nic jsem neviděla, nevěděla jsem, co se děje, absolutní ochromenost a zmatenost. Nadechla jsem se a pokusila jsem se otevřít oči. Ostré světlo mi to ztěžovalo, zamžourala jsem a snažila jsem se zaostřit. Někdo kolem mě chodil a rychle se mě dotýkal. Tušila jsem, že je to Carlisle.

„Bello,“ šeptal Edward. „Otevři oči!“ Znovu jsem se tedy pokusila otevřít oči, tentokrát to bylo lepší. Rozpoznala jsem Edwardovu dlaň na mé tváři. Prsty přejížděl po mé kůži a šeptal moje jméno, pořád stejně zoufale. Oči si pořád nezvykly na všechno to světlo, Edwardova kůže se třpytila a to mě oslepovalo ještě víc.

„Kde to jsem? Co se… to stalo?“ vydala jsem ze sebe. Ještě chvíli jsem mžourala do toho ostrého světla. Když jsem rozpoznala jeho obličej, konečně jsem přišla k sobě a mohla jsem normálně přemýšlet, konečně jsem viděla.

„Bello,“ vydechl šťastně a políbil mě na čelo. Jakoby záleželo jen na tom, že mluvím. Pokud jsem přežila, tak musím být stejná jako on. Přeměnil mě? Podívala jsem se na svou ruku, prohlížela jsem si svou kůži, vůbec se netřpytila jako ta Edwardova. Zamračila jsem se. Ach ne, ty jsi mě neproměnil?! Proč si to neudělal? Slíbils to! Nebo jsem opravdu mrtvá? Nemohla jsem to přece jen tak…

„Jsi doma. Všechno je v pořádku. Neboj se, miláčku,“ řekl s oslňujícím úsměvem. A pak to přišlo, moje smysly si začaly zvykat a já jsem pocítila obrovskou vlnu únavy a bolesti. Byla jsem slabá. Ne, ne tohle není nebe, každý nádech by nebyl tak bolestivý. A nemůžu být ani upír, tak slabá bych se nikdy necítila.

„Já jsem člověk,“ došla jsem k závěru. „Já žiju,“ šeptala jsem nevěřícně.

„Ano! Žiješ,“ přikývl a zasmál se. Tak šťastného jsem ho dlouho neviděla. „Vděčím za to hlavně Carlisleovi, už teď mu dlužím víc, než tuší. Obávám se, že ten dluh nedokážu splatit.“ Ano, Carlisleovi musím poděkovat. A Edwardovi taky, zachránili mi život, už zase.

Pokusila jsem se posadit. Opřela jsem se o lokty, ale hlavu mi zasáhla ostrá bolest, viděla jsem rozmazaně a až teď jsem pocítila velkou únavu a malátnost. Bolest v podbřišku a na plicích se zase začala hlásit. Edward mi musel pomoct.

„Au,“ vydechla jsem a opřela jsem si hlavu o pokrčená kolena. Bylo mi horko.

„Bello, Bello,“ zašeptal zoufale Edward. Sednul si za mě, a omotal ruce okolo mého pasu. Opatrně mi pomohl opřít se o jeho tělo. „Musíš být opatrná! Jsi v pořádku? Co tě bolí?“ políbil mě do vlasů. Povzdychla jsem si. Tiskl čelo na moje a pořád se dotýkal mých tváří. Nechtěla jsem, aby přestal, ale přesto jsem se já sama odvrátila.

„Renesmé,“ vzpomněla jsem si. „Kde je? Je v pořádku?!“ naléhala jsem. Tentokrát si povzdychl on nad mými otázkami. Postavil se a zvednul mě z toho nemocničního lůžka. Zavřela jsem oči, opřela jsem si hlavu o jeho hruď, byla jsem pořád dost vysílená a málem jsem mu usnula v náruči. Cítila jsem, jak mě pokládá na něco měkkého a pohodlného. Něžně mě probral z polospánku polibkem na tvář.

„Prospala si skoro tři dny,“ řekl. „Měla by ses pořádně najíst a napít,“ poznamenal a usmál se. Tři dny?! Tři dny jsem byla mimo?! Jeho černé oči napovídaly dostatečně jasně, že nade mnou proseděl několik hodin a čekal, až se probudím. 

„Tak… jo,“ souhlasila jsem, měla jsem velkou žízeň a hladová jsem byla taky. Donesl mi tác plný jídla. Ovoce, zelenina, těstoviny. Skoro všechno jsem snědla. Až mě to samotnou překvapilo, kolik se toho do mě vejde, bez toho aniž bych to vyzvracela. Měla jsem větší hlad, než jsem si myslela. Potom jsem vypila jednu krabici mléka rovnou z krabice a asi tři sklenky vody.

„Asi teď půjdu do koupelny,“ oznámila jsem. „Dej mi… čas!“

„Kolik jen budeš chtít,“ zasmál se znovu. „Zvládneš to sama?“

„Doufám.“ S širokým úsměvem mě vzal do náruče a přenesl mě do koupelny a posadil mě na vanu. Políbil mě na tvář a zmizel. Byla jsem sama. Shodila jsem se sebe ty špinavé hadry a vlezla do vany. Užívala jsem si každou kapku, která mi dopadla na tělo.

Když jsem ze sebe smyla všechen ten pot a krev, umyla jsem si vlasy a vyčistila zuby. Když jsem se podívala do zrcadla, nemohla jsem uvěřit svým očím. Dlouho jsem neviděla svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem zase zdravě, kruhy pod očima i vystouplé lícní kosti nahradila zase krásná pleť. Nebyla jsem jako kost a kůže, sice to pořád nebylo ono, ale už jsem nevypadala tak vychrlte. Byla jsem to zase já, tak jak jsem se naposledy viděla na ostrově Esmé. Unavená, malátná, strhaná, ale ne na pokraji smrti.

I když jsem nebyla zrovna ve své kůži, už jsem nebyla tak unavená. Sprcha a jídlo mi dodali dostatek energie. Přešla jsem zpátky do pokoje a převlékla se do připravených šatů na posteli. Byly dokonalé, dokonale mi padly, cítila jsem se v nich, že konečně zapadám do tohohle domu.

Když jsem se dooblékla, znovu přišlo to motání hlavy a nával horka. Všechno jsem viděla rozmazaně a padaly na mě mdloby. Těžce jsem si sedla na postel a snažila jsem se to rozdýchat. Ozvalo se tiché cvaknutí kliky, byl to Edward. Kleknul si k mým nohám a pohladil mě po tváři.

„Jsi nádherná,“ vydechl. „Je ti dobře?“

„Lépe, ale je mi pořád moc horko… a motá se mi hlava.“ Zasmál se, posadil se vedle mě a vzal si mě na klín. Pevně mě objal a políbil na čelo. Užívala jsem si jeho chlad, zavřela jsem oči a nechala se kolébat v jeho náruči.

„Lepší?“ zašeptal. Pokývala jsem hlavou a usmála jsem se na něj. Bolest se opravdu hodně zmírnila. Možná to bylo zase jen otupění mých smyslů. Jeho vůně a jeho hlas mi absolutně stačili k tomu, abych se cítila dobře. „Jsi v pořádku?“ pousmál se. Pokývala jsem hlavou a objala ho kolem krku. „Tolik jsem se bál, že tě ztratím, Bello!“ hladil mě po tváři. „Už nikdy… nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil!“

„Nikdy je moc dlouhá doba, nemyslíš?“ Zasmál se a sledoval můj umíněný pohled.

„Ne pokud jde o tebe,“ nesouhlasil. „Ty totiž,“ položil mě na záda do zlaté přikrývky a uvěznil mě pod svým tělem, „jsi moje všechno.“  Spojil naše rty v dokonalém polibku, nekonečně dlouhém polibku. Zabořila jsem prsty do jeho vlasů a vychutnávala si ten pocit. Po chvíli jsem se ale odtrhnula, protože jsem dočista zapomněla na…

„Renesmé!“ vychrlila jsem ze sebe.

„Ještě ani nedošlo na vyjednávání,“ povzdechl si s pokřiveným úsměvem. „Ještě jsem ti nedal dárek k narozeninám,“ řekl vážně. Narozeniny?! Je mi devatenáct…Ne! Nic jsem nechtěla, nic mi nechybělo, chtěla jsem jen vidět svou dceru. Měla jsem o ni takový strach, potřebovala jsem ji mít u sebe a vědět, že je v bezpečí.

„Ale ne!“ zaúpěla jsem. On se pobaveně zasmál a pohladil mě po tvářích.

„Všechno nejlepší, lásko!“ zašeptal mi a něžně mě políbil. Nepatrně jsem se pousmála. Tohle mi jako dárek od něho absolutně stačilo. „Miluji tě!“

„Taky tě miluju! A děkuju!“ vzala jsem jeho obličej do dlaní. „Za všechno!“ Chvíli bylo ticho, dívali jsme si do očí, on se usmíval, ale vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Už jsem se chtěla zeptat, co se děje, ale zatvářil se najednou vážněji, smutněji, jakoby mi nikdy nic nedal. Jako bych cizímu člověku na ulici prostě jen tak řekla, že mu děkuju za všechno, co pro mě, kdy udělal. Nechápavě a zoufale si mě měřil a povzdechl si.

„Bello…? Za co za všechno?“ Nechápavě jsem se zamračila a chtěla jsem něco namítnout, ale nestihla jsem to. „Za to, že mi tě unesli? Za to, že jsem tě málem nechal zemřít? Za to, že jsem doufal, že ještě dýcháš? Za to, že jsem dovolil, aby tě poškrábal vlkodlak? Za to, že jsem tě vůbec…“

To jak to říkal, ve mně vyvolalo obrovskou vlnu emocí, za očí mi vytryskly slzy a musela jsem zavřít oči, abych se mu nemusela dívat do očí. On si to dává za vinu? Samozřejmě, že ano! Jak ho to napadlo? Proč? Proč tak náhle?!

„Nech toho! Přestaň!“ plakala jsem. „Vždyť díky tobě ještě žiju! Přestaň si už konečně všechno dávat za vinu, Edwarde! Ty si myslíš, že bych ti to mohla vyčítat?“

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 9. kapitola - Sen? Ne smrt!: