Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest a láska - 3. kapitola

12.03.2010 (13:00) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2223×

3. kapitola – Pocit viny

„Thomasi, co budeme dělat?“ zeptala jsem se zoufale se starostlivým pohledem upřeným na dívku, které se právě svíjí v bolestech na zemi, na dívku, kterou jsem před malou chvíli zachránila od jisté smrti, a přeci se necítím dobře, a asi nikdy nebudu. Nejhorší na tom je, že jsem to já, kdo jí to provedl, kdo jí uvrhl do plane, který spálí veškeré její lidství, který spálí vše co znala a uvrhne jí do nehostného nesmrtelného života, který bude nucena dál žít. A to si nikdy neodpustím, to že já jsem ta co jí vše  vzala, že to já jsem ta, kdo ji vzal právo se rozhodnou, právo na normální život a hlavně na normální smrt. Nedala jsem jí na výběr, tak jako nedal na výběr nikdo mě. Rozhodla jsem za ni, uvrhla jsem jí do jiného osudu, do jiného světa, plného neznámého a zlého.

„Neudělala jsi nic špatné Lily,“ řekl naštvaně Thomas, jako by tušil na co jsem teď myslela. Jako by věděl, jakou bolest prožívám. Ale on mě nechápe, nemůže vědět, jaké to je někomu vzít právo na život, on sám nikdy a nikomu život nevzal, on to prostě nemůže pochopit. Neví, že dokud mi ta dívka sama neodpustí, tak si to budu vyčítat, tak jako to já vyčítám mému takzvanému zachránci, který mně “zachránil“ před mým, možná i šťastným životem a uvrhl mně do temnoty a ztráty. Uvrhl mě do bolesti a zapomnění. A i když jsem našla lásku svého životu a jsem teď šťastná, můj život nikdy nebude úplný, vždy mi bude něco chybět, ač je to smrt či pocit  tepla, byť i sebemenší malá věc, vždy tu bude, aby mi připomněla, že to já jsem ta, které něco chybí, že to já jsem ta, co už dávno není člověk.

„Já vím“ chlácholila jsem ho svým smutným hlasem, který prozrazoval moji slabost vůči výčitkám svědomí.

„Ne nevíš, kdyby jsi věděla, neobviňovala by si se z toho, že si zachránila život dívce, která o něj evidentně nestála,“ řekl rozzuřeným hlasem, hlasem není to tvá vina, ona se rozhodla.

„No právě, zachránila jsem ji život, život o kterém měla rozhodovat ona. Ona sama si měla vybrat smrti nebo životě. To ona měla to právo a já jí ho vzala. Vzala jsem jí její život a rozhodla za ni. To jsem neměla,“ řekla jsem zoufale a konečně jsem dala průchod vzlykům, které se mi draly z prsou. Ani jsem se nenadála a už jsem klečela u dívky a svítala její ruku ve svých, tolik jsem chtěla její bolest přenést na sebe, tolik jsem si přála jí toho ušetřit, dát ji šanci na vlastní názor, na vlastní rozhodnutí, ale nemohla jsem, bylo až příliš pozdě.

„Omlouvám se“ zašeptala jsem jí do ucha. „Moc mě to mrzí,“ hlas se mi zlomil a já nebyla schopna pokračovat, nešlo to. Jak se jí mám omluvit za to co jsem provedla. Je to nemožné, ale musím, musím jí to nějak vysvětlit, teď hned. „Chtěla jsem ti dát na výběr, ale ty jsi už si dál nemohla, tvoje srdce dál nemohlo.“vzlykla jsem. „Já jsem jinak nemohla, musela jsem to udělat, nesměla si zemřít. Nesměla. Nesměla.“ Pomalu se mi začal hlas vytrácet hlas a nade mnou převládly jen vzlyky, bez slzy, slzy, které mi tak moc chyběli, které by alespoň vyjádřila, jak moc lituji toho, že jsem jí vzala její šanci na výběr, i když druhá možná byla smrt. Neměla jsem právo.

Thomas mě najednou objal kolem ramen a snažil se mě utišit „Ty víš, že si jí dala novou šanci, jistě ti odpustí a bude šťastná, stejně tak jako ty teď,“řekl potichu, jako by se bál mé reakce, když jsem nic neříkala a pomalu se začala uklidňovat, ještě dodal „Víš, v jistých věcech jste si tak podobné, obě v sobě máte bolest, ale nikdy jí nedáte znát, nikdy dokud se nestane zlom a ten zlom vás donutí říct, co opravdu cítíte, ač se jedná o úplně jinou věc,“ řekl svým sametovým hlasem, teď se mi spíše zdá, že mluv o mě, nežli o dívce, která se kvůli mé hlouposti svíjí v bolestech.

„Bolest je až moc osobní a ty by si se kvůli mně jen trápil, je to zbytečné, když jsem schopna ji zvládnout“ zašeptala jsem, aby konečně chápal, co k němu doopravdy cítím. Nikdy nechci aby se pro mně trápil. Nikdy

„Ty to nevidíš? Omlouváš se jí tu za to, že tobě nikdo nedal na vybranou a bojíš se, aby i ona nebyla stejně naštvaná na tebe, jako ty na něho. Nevadí ti tak ani myšlenka toho, že jsi vzala život, než na to, že si udělala stejnou chybu, jakou udělal on,“ zkonstatoval a já byla vyvedená z míry z toho návalu částečně pravdivých slov.

„V něčem máš pravdu,“ zašeptala jsem. „Viním se ze stejné chyby, ale vadí mi to. To že jsem jí vzala život. Byl její a ona si s ním mohla dělat co chtěla, jenže já jí nedala na výběr, rozhodla jsem to za ni a to se nedá odpustit, byť jsem jí zachránila život,“ řekla jsem svým už celkem pevným hlasem.

„Ona ti odpustí. Věř mi.“ Řekl už chápavým hlasem. Až teď konečně pochopil, to co cítím, konečně pochopil to, za co se obviňuji.

„Teď musíme jít“ nadhodil jako by nic a pomalu se zvedal.

„Ale kam?“ zeptala jsem zaujatě. Vůbec nevím co má v plánu.

„No přece k Cullenovým“ řekl sebejistě.

Tak tady alespoň kousek z mé velmi staré povídky. Zatím je to tak orientačně, pokud budete chtít pokráčko začnu jí zas psát. Stačí napsat. Jinak opravdu díky Beruško:) Lin....

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest a láska - 3. kapitola: