Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o život 4. kapitola

03.08.2010 (11:30) • Fiflip9742 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 849×

Rozhodnutí

Noc pomalu ustupovala a mezi mraky se začaly objevovat sluneční paprsky. Oblékla jsem se zpět do svého rádoby lidského oblečení. Uvědomila jsem si opět tu bolestnou pravdu: Už nejsem člověk a nejspíš jím už nikdy nebudu.

Ve vzduchu byl stále cítit pach pálicího se upířího těla.

Nastoupila jsem do auta a rozjela se směrem k domu. Celou cestu domů jsem přemýšlela, jaké budou mé další kroky. Zůstat či odejít? Co bude lepší? Na tyhle otázky jsem se ptala sama sebe, dokud jsem nedorazila k našemu domu. Tedy vlastně už jen k mému.

Vystoupila jsem z auta a pomalým lidským krokem sem se vydala do domu. V domě se nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Nikdo tu nebyl. Došla jsem do mého pokoje, kde jsem měla své věci jako peníze, knihy a také můj notebook. Zapnula jsem ho a čekala, až se zapne.

Čekala jsem asi jenom dvě minuty a už se připojovala na internet a na mapy. Chvíli jsem se rozhodovala, kam se přestěhuju. Koukala sem do počítače, když vtom mi padlo do oka městečko jménem Forks. Tohle městečko bylo o trošku menší než Ellenstburg, ale v tu chvíli mi to připadalo jako jediná možná volba.

Problém bude jenom s bydlením. Najela sem na stránky toho města Forks a hledala nějaké ubytování. Zcela náhodou jsem našla jedno místečko. Chtěla jsem, aby to bylo blízko lesa a co nejdál od lidských obydlení. Nějaká Wembrovic rodina pronajímala domy a zcela náhodou tam měli jeden volný v lese kousek za městem, takže do školy to nebude daleko. Popadla jsem telefon a ihned vytočila číslo na internetu. Telefon asi pětkrát zazvonil a pak ho vzala nějaká žena.

„Prosím, tady Wembrová,“ ozval se příjemný hlas na druhé straně telefonu.

„Dobrý den tady Isabella Swan. Chtěla jsem se vás zeptat, jestli máte ještě volný ten dům v lese kousíček za městem,“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Slyšela jsem, jak žena prohlíží nějaké papíry a potom promluvila do telefonu.

„Jistě. Ten dům je ještě volný. To víte, moc lidí nechce bydlet mimo město,“ řekla s humorem.

„Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli bych se tam mohla ubytovat už dnes.“ Žena byla evidentně zaskočená mou prosbou, ale odpověděla.

„Ale jistě, tak dnes v deset hodin ráno? Šlo by to?“

„Ale jistě budu tam.“ Ještě mi nadiktovala adresu a pak jsme se rozloučili. To znamená, že mám zhruba dvě hodiny, než budu muset vyrazit.

Proto jsem se rozhodla, že se naposledy půjdu osprchovat v tomto domě. Došla jsem do koupelny a podívala se na svůj odraz v zrcadle. To, co jsem uviděla, mi doslova vyrazilo dech.

Má dříve zlatohnědá kůže měla nyní nádech do zlato-hnědo-křídové barvy. Sundala jsem si šaty, abych se mohla pořádně podívat na své celé tělo. Zcela mě odzbrojilo to, jak sem nyní vypadala a jak sem se změnila. Mé nohy dříve nebyly moc štíhlé, ale nyní se vytvarovaly k dokonalosti bohyně. Stejně dokonale vypadal i zbytek mého těla. Potom jsem se koukla pozorněji do obličeje. Málem jsem leknutím vyjekla, jak sem se zděsila těch očí. Mé dříve hnědé oči nyní měly barvu jasně karmínovou se zlatým podkladem. Viděla jsem to jen díky tomu, že se můj zrak nesnesitelně zlepšil. Chvíli jsem koukala do zrcadla na své oči. Otočila jsem se ke sprchovému koutu a vlezla do něj. Pustila jsem na sebe horkou vodu.

Po sprše, která mě docela uklidnila, jsem seběhla upíří rychlostí dolů do obýváku a začala uklízet. Asi tak za hodinu bylo vše hotovo a uklizeno. Nepotřebné věci jsem vyhodila do kontejneru.

Jen tak ze zvědavosti jsem ochutnala něco z lednice, ale ihned jsem to musela vyplivnout. Ta chuť byla přímo otřesná. Jídlo z lednice jsem tedy také zlikvidovala. Nejhorší pro mě byl pokoj mámy, kde jsem strávila asi dvacet minut a pak ještě dalších deset minut vzlykáním. Veškeré cenné věci jako televize, fotky mých rodičů a osobní věci byly už v autě a čekaly pouze na odjezd. Popadla jsem telefon a zavolala paní Wembrové a poprosila ji, aby tam na mě čekala o chviličku déle, že si musím ještě něco zařídit. V domě jsem odpojila elektriku, vodu i plyn.

Zamkla jsem za sebou a vydala se k přeplněnému autu. Měla jsem v plánu zastavit se v Seattlu kvůli realitní kanceláři a pak jsem také potřebovala kontaktní čočky. Osobně si myslím, že by nebylo dobré vystrašit paní Wembrovou.

Než jsem dojela do Seattlu, zastavila jsem se na lovu. Ulovila jsem zase dva mladé jeleny. Nechtěla jsem nic riskovat a tak jsem si nasadila sluneční brýle, i když nesvítilo slunce. Bylo totiž nesnesitelně zataženo.

V Seattlu jsem nejdřív zašla do lékárny pro čočky. Pomalu jsem se nadechla a ucítila kolem sebe vůni krve. Chvíli jsem stála na místě jako opařená a snažila se ovládnout. Nesmím je zabít. Nesmím je zabít. Můj mozek si tato slova opakoval, když jsem vešla do lékárny. Jakmile jsem vešla, veškerá pozornost se obrátila ke mně. Proč tak koukají? Podívala jsem se na lékárníka a přála si, abych slyšela jeho myšlenky. Osobně nevím, jestli to funguje i v téhle podobě, ale zaslechla jsem něco a ani neotevřel pusu.

*Ježiši, ta je tak sexy! Kdybych nebyl ženatý, tak bych měl co dělat. Sakra, na co to myslíš, Jerede.* Hádal se sám se sebou. Nyní jsme pochopila, proč všichni tak koukají. Pro ně jsem nejspíš vypadala jak anděl, ale ve skutečnosti jsem byla vrah.

Došla jsem k pultu a požádala Jereda o hnědé kontaktní čočky. Zaplatila jsem a co nejrychleji vypadla. Od lékárny jsem zamířila do centra do realitní kanceláře - tam to bylo na dlouho. Nejdřív mi nevěřili, že mí rodiče zemřeli a tak je ten dům můj. Nakonec si to ověřili a na můj účet poslali šest set padesát tisíc dolarů. Popravdě, takovouhle sumu jsem nečekala. Já počítala s tak dvě stě tisíci dolary, ale tak moc rozhodně ne.

Nasedala jsem do auta s pocitem, že jsem bezdomovec, ale to se snad změní, jakmile dojedu do Forks. Ve městě jsem mírně překračovala rychlost, ale za městem nebyl problém jet sto osmdesát kilometrů za hodinu. Jela jsem asi třicet minut, než jsem se dostala za hranice městečka.

Když jsem projížděla městem, všimla jsem si, jak na mě všichni zírají. Ne na mě, ale na moje auto. Copak nikdy neviděli auto? Řekla jsem sama sobě. Jela jsem dál a hledala tu správnou odbočku do lesa, kde budu mít svůj dům. Sice pronajatý, ale kdo to pozná?

Kousek za městem jsem narazila na odbočku do lesa, která vypadala stejně jako na internetu. Odbočila jsem na polní cestu a vydala se po ní. Dojela jsem k domu, který vypadal jako z pohádky. Asi dvě patra vysoký, jedna stěna na východ byla prosklená. Omítka domu byla bílá, prostě a jednoduše nádhera.r

V upíří rychlosti jsem si ještě v autě nasadila čočky na oči. Mít je na očích bylo nepříjemné, viděla jsem totiž jejich strukturu a překážely mému bystrému zraku.

U domu stála paní Wembrová a usmívala se směrem k mému autu. Vystoupila jsem z vozu a šla za ní. Zkusila jsem se nadechnout. Byla jsem připravená a to bylo taky jediné štěstí. Její vůně krve nebyla tak silná, ale kdybych se nepřipravila, už by byla nejspíš mrtvá. Došla jsem k ní a nyní už jsem mohla plně dýchat. Napřáhla ke mně ruku. Ruku jsem po chvilkovém přemýšlení (asi tak dvě desetina vteřiny) přijala a ona hned promluvila.

„Dobrý den, jmenuji se Wembrová. Nejste náhodou nemocná? Máte totiž studenou ruku.“

„Ne ne, klimatizace v autě trochu zlobí, to je všechno. Těší mě, Swanová,“ odpověděla jsem pohotově a stáhla svoji ruku zpátky. Paní Wembrová byla velmi příjemná žena.

Asi tak po hodinové prohlídce domu, který byl obrovský a moderně zařízený. Domluvili jsme se, kolik budu platit, kde je škola, restaurace a tak dále. Nadiktovala mi informace, co jsem jakoby potřebovala vědět.

Paní Wembrová, která byla menší postavy než já, nasedla zpátky do svého vozu a rozjela se po dvoukilometrové polní cestě zpátky do města. Jakmile jsem slyšela její motor daleko odtud, vyndala jsem si kontaktní čočky z očí a rozeběhla jsem se svou rychlostí vystřelené kulky k autu a začala jsem se stěhovat dovnitř.

Vybrala jsem si největší pokoj hned po obýváku. Byl to jeden z těch zasklených a strašně se mi líbil. V pokoji byla malá pohovka a postel pro jednoho. Byl tu také klavír, psací stůl a dveře na lodžii. Byla jsem rychlejší než střela, a tak sem po dvou hodinách měla úplně hotovo a nevěděla, co dělat.

Uvědomila jsem si, že jsem opustila školu a vůbec neobjasnila důvod. Vytáhla jsem telefon a zavolala bývalé ředitelce. Ředitelka se pár minut cukala, ale nakonec uvěřila, že jsem se odstěhovala do Evropy a už tam nepřijdu. Rozhodla jsem se. Ještě teď se půjdu přihlásit na místní střední. A hned zítra se půjdu učit, musím se přece naučit ovládat se a netoužit tolik po krvi.

Jela jsem po příjezdové cestě do školy. Byla tu spousta aut, ale jen dvě vypadala moderně. Zaparkovala jsem na konci a vydala se na sekretariát. Nedovolila jsem sama sobě se nadechnout, ještě ne.

Došla jsem před kancelář a zaklepala. „Dále,“ ozval se příliš hlasitý zvuk. Vešla jsem dovnitř.

„Dobrý den, přála bych si nastoupit na vaši střední školu. Přestěhovala jsem se sem, protože mí rodiče zemřeli a já jsem musela odejít, jinak bych se tam zbláznila,“ povedlo se mi ze sebe ztrhaně vysoukat a dodala jsem dramatický obličej.

„To je mi líto a jak se jmenujete?“ V jejím hlase opravdu byla lítost.

„Jmenuji se Swanová. A jestli mohu poprosit, chtěla bych přijít už zítra, abych moc nezmeškala.“

„Ale jistě, drahoušku. Tyhle papíry mi zítra po škole přineste vyplněné od vašich učitelů a tady máte rozvrh.“ Podala mi spoustu papírů. „Děkuji a nashle zítra.“

„Nashledanou, slečno Swanová.“ Došla jsem k autu a dovolila si pořádně se nadechnout. Do nosu mě praštila vůně jahod, cedru, máku, medu a šeříku. Rozhlížela jsem se, kde ty věci jsou, ale nenašla je. Nasedla jsem do auta a vydala se směrem domů.

Autor: Fiflip9742 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o život 4. kapitola: