Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o život 3. kapitola

19.07.2010 (13:45) • Fiflip9742 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1052×

Lov

Ještě chvíli jsem ležela a nedýchala. Nechtěla jsem pokoušet štěstí, že by tu někdo byl. Zaposlouchala jsem se do ticha, ale nikde jsem nic neslyšela. Chtěla jsem si sednout a v ten samý okamžik, co jsem na to pomyslela, jsem už seděla. Mírně jsem zavrávorala, poněvadž jsem se té rychlosti lekla. Řekla jsem si, že se pokusím pomalu postavit, a tak jsem také učinila, jenže tohle tělo reagovalo tak rychle, že jsem narazila hlavou do stropu, jak sem neodhadla výšku. Zatímco se kolem mě sypala omítka, já si uvědomila jednu věc - pálilo mě v krku. Byl to slabší oheň než po mém těle, ale cítila jsem ho.

Pokusila jsem se co nejpomaleji vyjít ze sklepa. Dopadlo to tak, že jsem ze sklepa vyběhla rychlostí běžce na sto metrové dráze, ale i tak to pro mě byl docela slušný výkon. Venku byla naštěstí tma a nebyl tam nikdo, koho bych mohla zabít. Pokusila jsem se ještě víc zpomalit a povedla se mi rychlejší chůze. Tímto tempem sem šla přes park k místu, kde byla maminka. Došla jsem k tomu místu, ale ten prostor byl obehnán páskou s nápisem „Police“. Co jsem si vlastně myslela, že ji nikdo nenajde nebo co? Sedla jsem si na zem a rukou se chytla lampy. Rozhodla jsem se, zkusím se nadechnout. Zkusila jsem to. Nejdřív jsem necítila nic, ale potom jsem náhle ucítila ten pach upíra a ještě ke všemu to smrdělo víc než předtím. Ruku, která svírala lampu, jsem stáhla do pěsti. Tím jsem však způsobila zničení té lampy.

Přerušila jsem nádech a necítila jsem žádného živého tvora kromě pár ptáků, ale ty jíst vážně nebudu. Koukla jsem znovu na místo, kde ležela má mamka. Vyskočila jsem svou obrovskou rychlostí na nohy a tentokrát velmi pomalým krokem, se vydala k našemu autu. Policisté ho nemohli najít, protože veškeré doklady a klíče jsem měla já. Když jsem došla na parkoviště, tak tu bylo pár lidí. Radši jsem zadržela dech a ignorovala nesnesitelnější pálení v krku. Došla jsem k autu, které se pomocí dálkového ovládání otevřelo. Chytla jsem velmi opatrně kliku a zatáhla. Samozřejmě jsem tu kliku zdeformovala, ale nastoupila jsem do auta. Pomalu jsem nastartovala pomocí klíčku a dokonce se mi povedlo ho nezlomit. Vydala jsem se směr Ellenstburg. Cestou do toho prázdného domu si zajdu na lov. Chtěla jsem plakat, ale mé oči to nedovolily. Mé oči pouze pálily, ale neplakaly, tak jsem alespoň hlasitě vzlykala v autě. Nemusela jsem ani moc dávat pozor na cestu, mé smysly to zařídily samy.

Jela jsem snad ještě rychleji, než vůbec bylo možné. Asi deset kilometrů před městečkem jsem zastavila u krajnice a vystoupila. Podívala jsem se do lesa a zhluboka se nadechla. Cítila jsem dřevo, mech, kapradiny a pak jsem ucítila lahodnou vůni mladé srnky. Vešla jsem do lesa lidskou chůzí. Když jsem došla, asi tak sto metrů od okraje lesa, svlékla jsem si šaty, které byly už tak poničeny, že nemusely být poničené víc.

Ve svitu měsíce jsem viděla, jak se má kůže třpytí, a to se mi velmi líbilo. Rozeběhla jsem se do lesa neuvěřitelnou rychlostí, že by muselo být vše kolem mě rozmazané, jenže já viděla veškeré detaily ostré a jasné. Znovu jsem se nadechla a ucítila znovu tu nádhernou a vábivou vůni. Rozeběhla jsem se směrem za srnkou na mýtinku, kde se pásla. Soustředila jsem se jenom na svou kořist, která měla být má první. Nakrčila jsem se připravená k výskoku, když v tom mě do nosu udeřila ještě lákavější vůně. Nevěděla jsem přesně, co to je za vůni, ale podvědomě jsem si domyslela, že to bude nejspíš člověk. Zcela poháněná instinktem jsem se rozeběhla za svou lepší kořistí, která o mě neměla ani potuchy.

Byla jsem od oběti dvacet metrů a běžela snad ještě rychleji, než to bylo možné. Opravdu, na poslední chvíli jsem si uvědomila, co dělám a věděla, že tomu ubohému člověku tady v temném lese, kde vůbec nemá být, nesmím ublížit. Zadržela jsem dech a prohnala se kolem dotyčného asi pět metrů od něj. Nemohl si mě všimnout – byla jsem moc rychlá, aby něco zaregistroval. Běžela jsem takhle rychle jenom pět minut. Nebyla jsem si totiž zcela jistá, zda jsem dostatečně daleko.

Zastavila jsem na místě a ani trochu to nerozházelo mou koordinaci pohybů. Ještě chvilku jsem čekala, než sem se nedechla. Pomalinku jsem nasála vzduch do mých plic a ctila jsem, mně lákavější, kořist. Mohlo mě utěšit to, že alespoň nezabiji člověka. Rozeběhla jsem se za svou kořistí podle pachu její krve. Neběžela jsem moc rychle. Mé uši zaslechly srdce toho tvora a mé nohy k tomu zvuku automaticky natočily. O pět vteřin později jsem ho viděla a zastavila se. V lese stál statný jelen. Díval se jinam – neviděl mě. Pálení v krku bylo už vážně nesnesitelné, a tak jsem se podřídila svým instinktům a bylo to.

Prudce jsem vystartovala ze svého úkrytu mezi stromy. Skočila jsem po krku nic netušícímu jelenovi, který se nestihl ani otočit a už měl mé tesáky zaražené v krku. Do mého lačného krku stékala horká tekutina, která chladila oheň v mém krku. Doslova jsem vycucla jelena do dna a pomalu jsem od něj odrhla své tesáky a položila jeho tělo opatrně na zem. Vykopala jsem do země dost hlubokou díru na jeho tělo a pomalu ho do ní vložila.

Byla jsem celá upatlaná od krve a hlíny. Uvědomila jsem si, že budu muset zajet do svého domu pro nějaké věci a pak budu muset rychle pryč. Opravdu nechci ublížit někomu z mých přátel. Díky své velmi dobré paměti, kterou mám nejspíš díky tomu, že jsem se stala upírkou, mi téměř v tu samou chvíli došlo, že jsem se ještě nezkusila přeměnit na vlka.

Vykácela jsem kolem sebe trochu lesa, abych měla dostatek prostoru na přeměnu. Stoupla jsem si doprostřed nové mýtinky a začala se sousedit. Netrvalo to ani půl vteřiny a už jsem se vymrštila tři metry vysoko a cítila, jak se měním. Mé tělo se začalo protahovat a mohutnět. Místo rukou se mi vytvarovaly ohromné tlapy, na kterých se špičatěly drápy, které musely být ostré jako břitvy. Narostl mi ocas, prodloužily se mi uši a protáhl nos do čumáku. Na zem jsem dopadla na všechny čtyři tlapy a zabořila se do hlíny. Podívala jsem se na své tlapy, které měly hnědo-stříbrnou barvu. Můj ocas měl také tento odstín barvy a viděla jsem, jak ve světle měsíce mírně světélkoval. Zkusila jsem se rozeběhnout, a bylo to přímo úžasné. Cítila jsem se, jako kdybych letěla. Letěla jsem s větrem o závod k mým věcem, k mým večerním šatům, ve kterých jsem viděla umřít maminku a ve kterých jsem se přeměnila v monstrum. Smutkem, který byl v mém srdci, jsem zavyla hlasitě na měsíc. Až mě ten zvuk zastrašil, jak to bylo nečekané. Po cestě k věcem jsem narazila ještě na jednoho jelena a tak sem ho rovnou vycucla. Nevím proč, ale byl to prostě jen instinkt. Doběhla jsem k věcem a tam mě přepadl podivný pocit, že nejsem sama. Když v tom přišla vzpomínka…

Probudila jsem se s křikem a v tu chvíli byl u mě tatínek se starostlivým výrazem. Byla to noc poté, co nás v lese napadl ten muž. Nyní vím, že to byl upír.

„Bells co se ti zdálo?“ zeptal se starostlivě tatínek.

„Zdálo se mi o tom pánovi v tom lese. Zdálo se mi, jak nám ubližuje,“ pípla sem sotva slyšitelným hláskem.

„To je v pořádku. Kdyby tě znovu napadl.“ Odmlčel se. „Musíš ho roztrhat na malinké kousíčky a ty potom spálit. Tím ho zničíš.“ V tu chvíli se vzpomínka rozplynula.

Nechápala jsem důvod, proč se mi tato vzpomínka zrovna teď vyjevila. Stejně tak jsem nechápala, proč nyní mám pocit, že mě někdo pozoruje. Pomalu jsem se otáčela dokola a čekala, až se něco stane. Najednou jsem za sebou ucítila, jak se něco mihlo. Otočila jsem se ve zlomku vteřiny a zahlédla nějaké tělo, jak rychlostí blesku uhnulo za rozrostlý dub. Začichala jsem čumákem směrem k dubu a do nosu mě praštil nechutný pach vraha mé matky. Nevěděla jsem zcela přesně, co dělám a velmi hlasitě jsem zavrčela. Z druhé strany za dubem se ozvalo také zavrčení a po dvou vteřinách vylezl ten odporný upír.

Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem nevěděla, co dělám. Nějakým, pro mě záhadným způsobem, jsem uskočila útočníkovi a ten měl co dělat, aby zastavil. Otočil se na mě a vtom se ozvalo to slovo - zemřeš. Neviděla jsem, že by pohnul rty, a tak sem si domyslela, že mu čtu myšlenky. Když sem zjistila jak to ovládat, tak to potom byla hračka. Uhýbala jsem vždycky o zlomek vteřiny dřív. Přestala mě ta hra bavit a udělala jsem na něj výpad. Jedním trhnutím ruky jsem mu utrhla hlavu. Dalšími trhnutími jsem mu roztrhala celé jeho tělo.

Posbírala sem kousky jeho těla do tlamy a nesla ho k autu. Bohužel jsem u sebe neměla nic, čím bych rozdělala oheň. U mých večerních šatů jsem ho se znechucením vyplivla na zem. Začala jsem se soustředit na přeměnu a téměř po vteřině jsem zase stála na dvou nohách. Rozeběhla jsem se k autu, kde byl jeden jediný, ale zato funkční zapalovač. V rychlosti jsem posbírala dřevo a hodila ho na zbytek jeho hnusného těla. Zapálila jsem dřevo a dívala se, jak hoří můj nepřítel.

Autor: Fiflip9742 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o život 3. kapitola: