13.07.2010 (17:45) • Fiflip9742 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 987×

Nečekané setkání

Trvalo to jenom pár vteřin, ale já to cítila jako dlouhé minuty. Upír se znechuceně odtrhl a vypadal, jako kdyby chtěl zvracet. Velmi prudce se otočil a zmizel ve tmě. Trvalo pouze tři vteřiny, než jsem si uvědomila, co se stalo. Kousl mě upír a já přežila. Je to vůbec možné?

Zabývala jsem se tou otázkou pouze deset vteřin. Po těchto deseti vteřinách jsem ucítila, jak se mi po těle rozlézá šíleně spalující oheň. Nevěděla jsem sice, co se děje, ale někde hluboko v mé hlavě jsem si uvědomovala, že to dobré rozhodně nebude.

Z posledních sil jsem se pokusila, zvednou, jenže jakmile jsem se zvedla oheň mě zase přišpendlil k zemi. Koukla jsem se do tváře své maminky a propukla jsem v pláč. Otočila jsem hlavu a v duchu pronesla ta bolestná slova. Miluji tě, mami, strašně moc, sbohem. Rozhodla jsem se, že vstávat by stejně nemělo smysl, a tak jsem se plazila k jednomu opuštěnému domu, co tu byl. Dům vypadal, že je opuštěný, a tak jsem se rozhodla, že se schovám ve sklepě.

Doplazila jsem se do sklepa. Byl velmi tmavý a tichý, mé sykání, jak jsem uvolňovala imaginární páru, bylo velmi hlasité. Ve sklepě byly nějaké krabice a také pytle. Plazila jsem se k zadnímu rohu, kde jsem se natáhla a čekala na smrt. Bolest začínala být velmi nesnesitelná. Oheň se mi rozléval po celém těle až do konečků prstů. Po pár hodinách jsem začala upadat do šoku. Mé tělo se zmítalo v křečích a také se neustále klepalo. Opravdu. Po pár dalších hodinách jsem upadla do bezvědomí.

Objevila jsem se v tom sklepě, ale nebyla sem v těle. Viděla jsem, jak se mé tělo zmítá v křečích. Někdo si za mnou odkašlal a promluvil.

„Ahoj, Bells. Dceruško.“ Kdybych byla ve svém těle, určitě bych ztuhla. Pomalu jsem se otočila, protože ten hlas jsem velmi dlouho neslyšela. Když jsem dokončila svou otočku, spatřila jsem svého tatínka, jak se na mě usmívá.

„Tati?“ vzdychla jsem nevěřícně.

„Ano, Bells, jsem to já.“ Můj tatínek se na mě usmíval vypadal přesně tak, jak se si ho pamatovala. Vysoký asi 193 cm. Vystouplé lícní kosti potažené zlatohnědou kůží. Velmi vypracované svaly a tmavě modré hluboké oči.

„Co se to se mnou děje, tati? Co ty děláš, tady ve sklepě? Ale jinak tě velmi ráda znovu vidím,“ zeptala jsem se s náhlou panikou v hlase.

„Buď v klidu nic se neděje,“ uchichtl se a pokračoval.

„Nic, až na to, že se včera projevila tvá vlkodlačí DNA. Vzpomínáš, jak ses klepala před tím upírem?“ Podíval se na mě a čekal, až odpovím. Krátce jsem kývla, jako že vím. Pokračoval.

„Broučku, já jsem byl také vlkodlak a teď si jím i ty.“ Vytřeštěně jsem se na něj koukala a v hlavě jsem si neustále opakovala. Já spím. Já spím. Tohle je jenom zlý sen.

„To není možné, vlkodlaci neexistují.“

Dívala jsem se otci přímo do očí a snažila se najít lež, ale žádná tam nebyla.

„Bello,“ začal táta uklidňujícím hlasem, „je to pravda. Upíři podle tebe taky neexistují? A přesto jeden z nich do tebe dostal jed. Ale ne, tolik aby tě zabil na místě. Víš,“ na chvilku se táta odmlčel a já pozorně poslouchala, „když nás vlkodlaky kousne upír a dostane do nás moc jedu, tak nás to ihned zabije. Malá dávka jedu způsobí, že cítíme pálení, ale nezmutujeme. Jenže ty jsi dostala dávku akorát, abys přežila, ale taky ten jed ze sebe nedostaneš. Stává se z tebe něco, co ještě snad nikdo nikdy neviděl, napůl vlkodlak a napůl upír.“ Přestal mluvit a vypadalo to, jako když čeká, jak zareaguju. Podívala jsem se na tátu a zeptala se na jednu věc ze své vzpomínky.

„Ten v lese, když jsem byla malá…,“ zašeptala jsem a doufala, že to uslyší.

„Ano, to jsem byl já a budeš to i ty. To, jak ses klepala by-“

„To nebylo strachem!“ vykřikla jsem a tím ho přerušila.

„Kdybys mě nepřerušovala, tak ti to vysvětlím.“

„Promiň,“ kuňkla jsem na něj.

„To, jak ses klepala, bylo způsobeno tím, že od přírody nám upíři smrdí. Každému jinak, ale smrdí. Držela ses v klidu a to bylo dobře, protože by ses asi nedokázala vrátit do své lidské podoby a asi bys taky neuměla dobře bojovat.“ Zase se odmlčel a já pečlivě poslouchala jeho slova.

„Teď dobře poslouchej.“ Kývla jsem na něj, že poslouchám.

„Když se budeš chtít přeměnit do vlčí podoby, stačí se buď hodně soustředit, nebo hodně naštvat. Na to si dej pozor. Zpátky se vrátíš, pouze když budeš v klidu a nebudeš vystavená nebezpečí. Je tu i jiná možnost, ale je velmi náročná na psychiku. Musela by ses soustředit mnohem víc než na proměnu na vlka. Jako vlkodlak budeš mít bystřejší smysly, ale když o tom tak přemýšlím, budeš přeci i upír, takže opravdu nevím. No, zvýší se tvá rychlost, nevím o kolik, zrak, sluch, čich. Budeš moct číst myšlenky. Nelekej se toho, když nebudou moc hlasité, postupem času se to zesílí. Stejně tak i rozsah do kolika kilometrů myšlenky uslyšíš. Neuslyšíš všechny, jenom ty, které budeš chtít slyšet. A teď ty, máš nějaké otázky?“ Koukala jsem na tátu v šoku. Byla jsem celá zmatená, a tak jsem se prostě musela zeptat.

„Tati, co jsi zač? Sen nebo duch?“ Uchechtl se.

„Bells, já jsem tě měl připravit jenom na to, co budeš. Jsem něco jako tvůj anděl strážný, ale už jsi moc stará a já budu muset jít za Renée.“ Při tom jméně mě píchlo u srdce.

„Jo, pozor, jelikož z tebe bude napůl upír, budeš mít žízeň. Budeš chtít krev. Musíš zadržet dech, na jak dlouho to půjde, a pak musíš jet do lesa na lov. I jako vlkodlak bys musela, takže se nic nemění.“ Zase se zasmál.

„Sbohem, Bello. Opatruj se. Ještě něco na lovu se nech vést instinkty.“

„Sbohem, tati. Rozluč se za mě s mamkou.“ Jakmile jsem to dořekla, tatínek se rozplynul do vzduchu. Chvíli jsem se koukala na své zmítající se tělo, nevěděla jsem, co dělat. Náhle jsem se povznesla a stáhlo mě to opět do mého těla. Sotva jsem se ocitla uvnitř těla, dolehla na mě ta příšerná bolest. Bolest z jedu, který se šířil po mém těle a pálil vše, co mu stálo v cestě. Snažila jsem se co nejvíce mít sevřené rty, aby mi neunikl ani jeden výkřik. Moc by mi asi nepomohlo, kdyby mě tu někdo našel.

Už je to čtvrtý den, co tady v zatuchlém sklepě trpím nesnesitelnou bolestí. Konečně se však něco změnilo. Mé tělo se sice stále cukalo křečemi, ale oheň ustupovat z konečků prstů. Pomalu ale jistě se mi začal vracet sluch a já slyšela, jak kolem mé hlavy pobíhají myši.

Můj mozek už taky začal fungovat a já slyšela údery mého srdce, které tlouklo jako u nějaké méně náročné fyzické práce. Ne moc rychle, ale ani jako kdybych spala. Oheň jako by se srdci vyhýbal. Všude okolo srdce pálil oheň, jen v srdci nic.

Začala jsem počítat údery srdce, protože jsem neměla, jak jinak se zaměstnat. Když jsem došla ke 267523 úderu, pocítila jsem, jak oheň pronikl do mého srdce. Nikdy v životě jsem nepocítila takovou bolest. Přes mé rty se dostal bolestný vzlyk, ale ihned jsem zastavila další, které se jen hrnuly. Ruce i nohy se mi pomaloučku začaly uvolňovat. Oheň v mém srdci ještě zesílil. Vypadalo to, jako by se zaměřil pouze na srdce.

O dalších 6472 nesnesitelných úderů později mé srdce prudce zrychlilo a já tušila, že už bude konec. Svíjela jsem se v nesnesitelných křečích, ale nevydala jsem ani hlásku. Mé srdce na chvíli zakolísalo ve svém rychlém tempu a pak se zastavilo. Jsem už mrtvá? Ne. Vždyť táta mi slíbil, že budu žít. Zaposlouchala jsem se do ticha a uslyšela jsem velmi tiché ťukání mého srdce a to ještě ke všemu velmi zpomalené. Poslouchala jsem asi pět minut a slyšela pouze tři údery. Bylo to velmi divné, ale oheň byl pryč.

Autor: Fiflip9742 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o život 2. kapitola: