Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bohatá vs. čupr! Která? 8

12.06.2010 (10:45) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1619×

8. Kapitola


Pohled Bells:

„Můžu prosit?“ otočila jsem se za původcem toho hlasu a tam stál…
„Jasně,“ řekl Emmett a já začala tancovat s posledním jejich rodiny (samozřejmě dětí), se kterým jsem ještě nemluvila - Jasperem. 
„Ty si poslední s kým jsem od vás z rodiny nemluvila,“ pousmála jsem se. 
„To je pravda,“ řekl a usmál se. Nevěděla jsem o čem se s ním bavit a tak jsem řekla první věc, která mě napadla:
„Proč netancuješ s Alicí?“
„Nevím, nějak se jí nechce,“ řekl a pokrčil rameny. To je vážně zajímavé, že on a Emmett mi přijdou, tak jiní. Nechovají se jako prachatí boháči. Jsou normální a ještě zajímavější je, že se baví jenom semnou. 
„Vy jste vážně povedená rodinka,“ zasmála jsem se. On se na mě nechápavě kouknul.
„Pokud ti to bude vadit, tak sorry. Ale víš, že jsem urazila Alici na těláku?“ zeptala jsem se a čekala, jak bude reagovat. 
„Jo, podle Edwardova vylíčení situace, to vím dopodrobna. Ještě ji nikdo, nikdy takhle nevytočil. Proto má, tak špatnou náladu,“ zasmál se a já s ním. 
„A jak to, že ji nikdo ještě takhle nevytočil?“ zajímala jsem se.
„No ona má vždy poslední slovo. Pokaždé ukončuje hádku ona a vždy ji ukončí, jako vítěz. Jsi první, kdo ji takhle shodil před lidmi vůbec,“ řekl a já pochopila, tak jsem přikývla. 
„No jo, je to prostě Alice,“ dodal ještě Jasper a já se uchichtla. 

Celý večer utekl jako voda. Ještě jsem potom tancovala s Nikem a znovu s Emmettem. Byl to suprovej večer, ale po suprovým večeru jsem se musela vrátit zpět domů. Teda ještě na jednu noc k Nikovi, ale potom jsem musela domů.
„Tak se drž,“ řekl mi Nik.
„Doufám, že nebudou doma. Odpoledne u Bena, pa,“ řekla jsem a nasedla do mého auta. 
Odjela jsem domů a – pro mé neštěstí i štěstí – byla doma jenom matka. Vešla jsem dovnitř a snažila jsem se být nenápadná. 
„No, tak to ne!“ zařvala matka s kuchyně a já věděla, že moje šance na útěk jsou téměř nulové. 
„Kde si byla, skara!“ řvala.
„Nikde,“ odpověděla jsem jí klidně.
„Nikde? Co si o sobě myslíš? Že si nakráčíš jen tak domů a budeš dělat, jako že nic?“ řvala pořád a její tón se pořád zvyšoval. 
„Asi jo,“ řekla jsem klidně a pokrčila rameny.
„Tak to ne holčičko! To bychom si teda nerozuměly!“ zase řvala a začala rudnou.
„No, pokud mluvíš mongolsky, tak asi ne,“ řekla jsem opět v klidu, protože jsem tyhle hádky zvládala úplně hravě a založila jsem si ruce na prsou.
„To si dovolovat nebudeš!“ vyjela po mně. Já pokrčila rameny, ale co jsme nečekala, bylo to, že mi najednou dala facku. 
„Kurva,“ ujelo mi. A to bylo ještě horší.
„Nenadávej mi sakra! Tohle si nebudeš dovolat! Je ti to jasný?“ řvala po mně, ale protože mi dala takovou ránu, tak jsem se snažila zadržovat brek. Proto jsem se na ni vykašlala a běžela do svého pokoje. Na schodech jsem ještě slyšela, jak volá:
„Ještě jsme neskončily!“ 
Ale to já úplně přehlížela a vběhla do mého pokoje, kde jsem se zamkla. Třískla jsme sebou na postel a dala se do breku. Nebrečela jsem proto, že jsme se hádaly. Ale brečela jsem z bolesti. Bolelo to fakt hodně. Ta rána štípala a díky tomu mě bolela jedna celá strana obličeje. Na rány od ní jsem zvyklá nebyla. Když už mi přiletěla nějaká ta facka, tak to bylo od fotra. A to ani on nedával takové rány jako ona. Nechápu, co to do ní vjelo. Vím, dovolovala jsem si na ni, ale ona po mě řvala. To rodiče sice dělají, ale moji rodiče to dělají skoro pořád. Nenávidím je.
„Nenávidím!!!“ řekla jsem vyšším tónem a znovu sebou praštila do polštářů. Přece nebudu nějakej chudák a nebudu tady jen tak ležet! Sakra! 
Nadávala jsem sama sobě a zvedla se. Došla jsme do koupelny a koukla se do zrcadla. 
„Kruci,“ začala jsem si prohlížet červenej otisk ruky, který vynikal na mé tváři. Ale snad to zmizí.
Zalezla jsem do sprchy a osprchovala se. Potom jsem vylezla a znovu se koukla do zrcadla. Mnohem lepší. A protože jsem měla ještě fůru času, než pojedu za Benem, tak jsem si šla dělat úkoly a kouknout se na učení na pondělek.

Celý víkend utekl šíleně rychle, ani vlastně nevím jak. Červený flek na mém obličeji nabral trošku žlutou barvu, ale nejde poznat. Ben už je čilý jako rybka a – kdyby nebyl v nemocnici – nepoznali byste, že mu něco bylo. Na to, jakou nehodu prožil, se uzdravuje šíleně rychle. Ale to je právě dobře.

Nachystala jsem si tašku do školy a zaplula do koupelny. Osprchovala jsme se, vyfénovala si vlasy, vyčistila si zuby a šla spát. 

Probudila jsem se, když mi zazvonil budík. Zaklapla jsem ho a dovlekla se do koupelny. Tak jsem ze sebe udělala člověka – Víte, jak je to myšleno ne? – a poté se šla obléknout. Vzala jsem si přilehlé džíny a tričko na šněrování na zádech. Poté jsem si vzala ještě kecky, a když jsem se zhlédla v zrcadle, byla jsem spokojená. Sice ten žluto-béžový flek byl trochu ještě vidět, ale už to bylo úplně krása oproti sobotě. Oblékla jsem si mikinu, popadla mobil, tašku a šla se nasnídat. Snědla jsem cereálie s mlékem, umyla misku a poté vyrazila do školy. 
V chodbě jsem ještě vzala helmu a vypadla ven. Nasedla jsem na motorku a jela. I když mě škola nebaví je pořád lepší než můj domov. Nebo spíše lepší, než moje noclehárna. 

Přijela jsem ke škole. Sesedla z motorky, sundala si helmu a šla za Nikem a ostatníma. Když jsem šla za nimi, procházela jsem kolem Cullenů. 
„Ahoj,“ řekla Rosalie a usmála se. Já jí jenom kývla. Nechápu, o co jí jde.  Došla jsem až k naší partě. 
„Ahoj,“ pozdravila jsem je a oni mi pozdrav oplatili. Začali jsme se bavit o všem možném.
„Hej Bello!“ zavolal najednou někdo a já se podívala, kdo. Byl to Tom. Koukla jsem se na něj a čekala, co z něj vyleze. On se vydal směrem ke mně. A já se tedy vydala k němu. Došli jsme k sobě: 
„V sobotu, párty u mě,“ řekl s úsměvem. 
„Budu tam,“ řekla jsem a plácla si s ním.  
„Už se těším,“ řekl potichu a mrknul na mě. Já na něj mrkla také a šla zpět. 
„V sobotu je u něj párty, jdeme tam ok?“ oznámila jsem jim a zároveň se zeptala. 
„To je jasný,“ řekla Kate a všichni přikývli. Najednou zahřmělo a šíleně se rozpršelo. Všichni jsme se utíkali schovat pod přístřešek, který byl kousek od místa, kde jsme stáli. 
„Ty vole,“ zanadávala jsem si. 
„Ale copak?“ zeptal se s Austin, který stál kousek ode mě. Já se na něj jen zašklebila a otočila se tak, ať na něj nevidím. 
Najednou mě napadl skvělej nápad. 
„Co tak projet se v dešti?“ zeptala jsem se ke všem v naší partě s úsměvem. Oni se na mě koukli.
„A co škola?“ zeptala se Monika. Já jen pokrčila rameny. Clark se usmál. 
„Beru,“ řekl.  
„Niku, vezmi mi tašku prosím,“ poprosila jsem ho a hodila mu mou tašku. To samé udělal Clark, ale tašku hodil Johnymu. 
„Dělej,“ řekla jsem a rozběhla se k mojí motorce. Nasedla jsem, rychle si nasadila helmu a nastartovala jsem. Přijela jsem k přístřešku, kde na mě čekal Clark a hodila mu druhou helmu. On si ji nasadil a rychle nasedl. 
„Jedéém,“ zařvala jsem, zasmála se a vyrazila. Motorku jsem zvedla na zadní a chvíli tak jela. Podívala jsem se ještě na chvilku pod přístřešek a Cullenovi celkem čuměli. Ani Mike a Austin se nijak nešklebili. Jen jsem se opět zasmála a vyrazila plnou rychlostí ven z parkoviště. Celou dobu, co jsem jela, jsem se usmívala. Ani nevím proč. Prostě jsem se usmívala.
Nevím kam, až jsme dojeli, ale bylo to celkem daleko. Musela jsem jít natankovat. Moje motorka potřebovala benzín. Zajela jsem na první benzínku, kterou jsem uviděla a natankovala. Zaplatila jsem a zase jsme vyjeli. 

Jeli jsme zhruba další dvě hodiny a najednou jsme projeli kolem cedule, kde stálo:


Vítejte v Oregonu


Podívala jsem se, jestli za námi nic nejede, a když jsem se ujistila, tak jsem sešlápla brzdu. Prudce jsme zabrzdili a Clark se hned ptal, co je. Sundala jsem si helmu.
„Oregon,“ řekla jsem jen a zasmála se. „Ty vole, to je něco,“ dodala jsem. 
„A to jedeme teprve nějaké čtyři hodiny,“ řekl a já se udivila ještě víc. 
„Tak se vrátíme ne? Protože čtyři hodiny zpátky jsou taky dost dlouhá doba,“ řekla jsem. 
„No stejně se vrátíme, až kolem čtyř odpoledne, protože pokud sis nevšimla, tak jsme si udělali pěknou objížďku krajem,“ zasmál se a já s ním. 
„Tak jo, ale chvilku tady zůstaneme,“ řekla jsme já, protože tady nepršelo. Motorku jsem dotlačila na krajnici a sedla si do trávy. Už jsem byla skoro suchá, protože ten vítr, co je, když jede na motorce je velkej. Clark si sedl vedle mě a začali jsme si povídat. 

Zhruba po půl hodině jsme se vydali zpátky. Zastavili jsme se na další benzínce. Koupili jsme si něco k jídlu a já opět natankovala. Do Forks jsme dojeli kolem půl šesté. Clarka jsem vyhodila u Johnyho a jela jsem k Nikovi. Zaparkovala jsem před jeho domem a šla si pro tašku. Zazvonila jsem a vešla. Byl to pece můj druhý domov. 
„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem uviděla Nika. 
„No né, kdo se nám to vrátil?“ zavtipkoval a dodal: „Ahoj.“ 
„Hádej, kde až jsme byli,“ 
„Ve Washingtonu?“ zeptal se.
„Vedle! Až v Oregonu,“ řekla jsem a on vyvalil oči. 
„Jak jste to stihli za takovou chvilku?“ zeptal se pořád překvapený.
„No, to když jedeš pořád maximální rychlostí, tak se člověk potom diví,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak to jo,“ řekl a sedl si na gauč.
„Moje taška?“ zeptala jsem se.
„V kuchyni,“ řekl a já si pro ni zašla. 
„Tak já jdu, dík,“ řekla jsem a odjela.

Tak co? Líbilo? Nechte mi aspoň malinkatý komentář, nebo jen smajlíka!!!

Autor: EvaBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bohatá vs. čupr! Která? 8: