Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bohatá vs. čupr! Která? 7

14.05.2010 (09:30) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1458×

7. Kapitola

Pohled Bells:

Když v tom…

„Ááá!!!“ slyšely jsme někoho zařvat a následně se ozvala rána.

 „Co to bylo?“ ptala se hned Monika celá vyklepaná strachem.

 „Nevím,“ řekla jsem, ale moc jsem se nebála. Zajely jsme za zatáčku a tam, byl napraný náklaďák a osobák v sobě. Kousek od toho všeho, byla paní s kočárkem.

 „Volej sanitku!“ řekla jsem Monice a ta poslechla. Zajela jsem ke krajnici a vystoupila. Došla jsem až k té paní:

 „Stalo se vám něco?“

 „Ne, jen málem,“ řekla paní rozklepaným hlasem.

 „Kamarádka už volala sanitku,“ mezitím přiběhla Monika.

 „Už jedou. Přijede i policie,“ řekla a tak jsem položila dítě zpět a podívala se směrem k autu.

 „Bože!“ vykřikla jsem a nevěřícně koukala na auto. Monika se podívala stejným směrem.

 „To… to… Ne!“ řekla a začala brečet. Já se až teď zpamatovala.

 „To není…“ začala jsem brečet.

 „Ben,“ řekla Monika v breku. Objala jsem ji a nechtěla uvěřit tomu, co jsem viděla.

Byly jsme tam v objetí, dokud nepřijela záchranka a policie. Jeden policajt k nám přišel.

„Vy jste to viděly?“ ptal se nás. Já se zmohla jen na záporné zakroucení hlavou. Ukázala jsem prstem na tu paní, která to viděla a on, se ji začal vyptávat. Koukala jsem, jak dávají Benovi první pomoc a snaží se ho zachránit.

 Po nějaké době k nám přišel jeden zdravotník.

 „Znáte někoho s nich?“ kývl hlavou k autu a náklaďáku.

 „Ano,“ řekla Monika ubrečeně.

 „Ten v osobním autě. Ben… Ben Lonsdale,“ dodala koktavě.

 „Váš příbuzný?“ zeptal se zdravotník.

 „Ne, kamarád,“ řekla jsem já a snažila se uklidnit.

 „Bude v pořádku?“ zajímala jsem se.

 „Sice jsme ho zachránili, ale jeho zranění jsou vážná a jeho srdce velmi slabé,“ řekl zdravotník a já se sesypala a začala nanovo brečet.

Asi po půl hodině mi volal Nik.

„Ahoj Bells, kde jste tak dlouho?“

 „Ben… On…“ nezmohla jsem se na slovo.

 „Co se stalo? Kde jsi? Jedu za tebou, tak kde jsi?“ začal se strachovat.

 „Cesta… Směrem… do F… F… orks,“ řekla jsem a položila to.

Seděla jsem pořád na zemi a asi po půl hodině Nik přijel.  Jakmile mě uviděl, tak se za mnou rozběhl.

„Bello! Co se děje?“ přiběhl ke mně a objal mě. Já jen kývla hlavou směrem k autu.

 „Proboha,“ řekl pouze Nik a silněji mě objal. Já se rozbrečela ještě víc.

Po dvou týdnech…

Už jsou to dva týdny od bouračky a já se dostala z šoku. První tři dny jsem brečela a byla vyklepaná strachem. V hlavě se mi pořád míhal obraz Benova bezvládného těla uvězněného v autě a já s tím nemohla nic udělat. Denně jsem chodila do nemocnice, kde Ben ležel, a chtěla zjistit informace, jenže mně je neřekli a tak jsem se vše dozvěděla, až od jeho rodiny, která za ním chodila také. Za ty dva týdny se jeho stav zlepšil a za to jsem byla ráda.

Opět jsem seděla u Bena na pokoji a Nik tady byl také. Pokaždé semnou chodil, abych tady nebyla sama. Nevím proč, ale já mám ráda všechny z party strašně ráda. Považuji je za svou rodinu a tak mě tohle dost vzalo. Ben se od té nehody, ještě neprobral, ale doktoři tvrdili, že se uzdravuje moc dobře a že se co nevidět probere. Byly sice prý nějaké komplikace, ale už je vše v pořádku.

„Co nevidět se probudí,“ řekl doktor, který ho přišel zkontrolovat. Já se usmála.

 „To je super,“ řekla jsem a Nik, který seděl naproti mně, se zasmál.

 „Pořád stejná,“ řekl najednou z ničeho nic Ben.

 „Bene?!?“ zeptala jsem se nechápavě, ale zároveň radostně.

 „Ne, panenka Marie,“ zavtipkoval a já se společně s Nikem zasmála.

 „Jsem ráda, že ses konečně probral,“ řekla jsem a opatrně ho objala.

 „To já taky. Jak dlouho jsem byl… mimo?“ zeptal se.

 „Dva týdny,“ řekla Nik. 

„Cože? Tak dlouho? Ty jo!“ Ben, pořád ten stejný Ben.

 „Už byste měli jít. Potřebuje odpočívat,“ vložil se do našeho rozhovoru doktor a my poslechli.

 „Přijdeme i s ostatními zítra, takže nás čekej,“ řekla jsem a oblékla si bundu.

 „Dobře, budu,“ přikývl Ben.

 „Tak se měj. Ahoj!“ rozloučil se Nik.

 „Pa,“ následovala jsem po vzoru Nika a také se rozloučila.

 „Jsu spát, tak zítra,“ zamával nám Ben a zavřel oči. Vyšli jsme z nemocnice a já jsem se cítila opět svá.

„Co se tlemíš?“ zeptala jsem se Nika, který se divně šklebil.

 „Ben s tebou dělá teda divy,“ zavtipkoval a já ho bouchla do žeber.

 „No jo… Je to prostě jednička,“ zasmála jsem se vlastní blbosti.

 „To určitě,“ zasmál se Nik. Nasedli jsme do auta a odjížděli směrem k Nikovy. Tyhle dva týdny jsem u něj přespávala, protože se to doma nedalo vydržet. Rodiče se pořád hádali a na mě úplně a doslova srali. Ne, že by mi to nějak vadilo právě naopak, ale nechtěla jsem poslouchat jejich věčné hádky. Naši se prostě nikdy nezmění.

Přijeli jsme k Nikovy a já si šla dát sprchu. Jenže ani ne po pěti minutách mi začal Nik bušit na dveře.

„Máš půl hodiny na to, aby ses připravila! Jedeme do Port!“ zavolal na mě před dveře. Je pátek a mám dobrou náladu. Celý dna týdny jsem nikde nebyla, takže proč ne?

 „Jasně!“ zavolala jsem nazpátek a rychle se umyla. Deset minut na to, jsem stála před skříní a vybírala, co na sebe. Nakonec jsem si vybrala mini – hodně mini – sukýnku a tričko na šněrování na zádech a s výstřihem do U. Namalovala jsem se tužkou, řasenkou a dala si trochu průhledného lesku na rty. Narovnala jsem si vlasy, vzala jsem si boty na vysokém podpatku opět na šněrování, které bylo po kolena a do ruky jsem si vzala bundu – spíše bundičku. Poté ještě mobil a byla jsem připravená.

 „Můžeme jet!“ zavolala jsem do domu. A sešla dolů ze schodů.

 „Super,“ řekl Nik a vyšel z kuchyně. Zapískal.

 „Wow! Jsi kočka,“ řekl mi a já se usmála.

 „Tak jako obvykle ne?“ zavtipkovala jsem.

 „Ano přesně. Jako obvykle,“ řekl Nik a otevřel mi dveře jako pravý džentlmen.

 „Děkuji,“ zasmála jsem se a došla k autu. Když odemkl auto, tak jsem nastoupila a Nik také. Vyjeli jsme směr Port Angeles a pustili jsme si muziku. Povídali jsme si a smáli se celou cestu až do Port. Zaparkovali jsme před nějakým barem, který jsem neznala.

„To je tady nový,“ řekl Nik, když uviděl, jak se na bar dívám.

 „Aha,“ řekla jsem a zasmála se. Vystoupila jsem a zamířila si to k...

 „To tu chceš stát až do rána?“ řekla jsem a otočila se na Nika. Byla tady řada velká jako… moc velká.

 „Ne nechci a stát tady nebudu, ani pět minut,“ řekl Nik, vzal mě za ruku a táhl mě kolem celé řady. U vchodu stál svalnatý chlápek, ale počkat! Toho znám!

 „Ahoj Dane!“ řekla jsem a objala ho.

 „Cony, sluší ti to,“ řekl Dan a pustil nás dovnitř.

 „Dík,“ usmála jsem se na něj a zaplula do klubu.

 „To je něco pro mě,“ řekla jsem, když jsem viděla, co je uvnitř klubu. Velký parket, bezvadná muzika a plno lidí.

 „To jsem si myslel,“ řekl Nik a táhl mě někam ke stolům. Jak jsem později zjistila, tak mě táhl ke stolu za ostatními.

 „Čaute bando,“ pozdravila jsem je. Oni se na mě překvapeně koukli. Asi ještě nic neví o Benovi.

 „Ben se probral!“ řekla jsem a nálada u stolu se hned zvedla.

 „Slíbila jsem mu, že za ním zítra zajdeme všichni,“

 „Žádný problém,“ ozvalo se asi od pěti lidí najednou.

 „Tak pojďte někdo tancovat,“ řekla jsem a čekala, kdo se zvedne. Ovšem, nikdo se nezvedl.

 „Pojďte!“ poprosila jsem.

 „Nejdeme, je tady dost lidí,“ řekl Clark a zakřenil se.

 „Tak ne no! Však vy ještě uvidíte,“ poslední větu jsem řekla potichu, tak aby ji neslyšeli. Vydala jsem se na taneční parket a začala tancovat, sice sama, ale pořád lepší než nic. Během chvilky za mnou někdo přišel.

„Zatancujeme si, co ty na to?“ zeptal se mě Emmett.

 „Jasně,“ řekla jsem a začala jsem s ním tancovat. Najednou začala hrát písnička, která byla hodně pomalá. Koukla jsem se na něj, ale on mě chytl za pas a začal semnou tancovat v rytmu této hudby.

 Tak tohle bude něco.

Řekla jsem si v duchu a zasmála se.

„Něco k smíchu? Pokud ano chci to vědět,“ podíval se na mě s pozvednutým obočím.

 „Ne vůbec nic,“ uchechtla jsem se, „vážně,“ dodala jsem, když jsem viděla jak se tváří.

 „Proč netancuješ s blonc… Rose?“ zeptala jsem se, protože mi to přišlo divné.

 „Protože se jí tady nechtělo jít, tak jsem tady s ostatníma,“ pokrčil rameny. Já jen přikývla na znak pochopení.

 „A proč netancuješ s někým od vás s party?“ zeptal se pro změnu on mě.

 „Nechce se jim, jsou to invalidi,“ řekla jsem a zašklebila se směrem k našemu stolu, kde všichni seděli.

 „No nepovídej! Ti lidi jsou, ale hrozní, že? Nikomu se nechce tancovat,“ řekl se smíchem v hlase Emm.

 „Přesně! Moje slova,“ zasmála jsem se s ním. Písnička skončila a začala hrát další – opět pomalá -, ale najednou někdo promluvil přímo za mými zády.

„Můžu se s Emmettem vyměnit?“ otočila jsem se za původcem toho hlasu a tam stál…

Autor: EvaBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bohatá vs. čupr! Která? 7: