Well... Tak co k tomu napsat? Je to pořád stejné, Bella se snaží rozhodnout, co je pro ni a maličké dobré, ale nějak jí to nejde. Je to výtvor po dlouhé době, takže berte ohled na všechno. Btw: už mám konečně v hlavě jak chci, aby to dál pokračovalo, takže se snad můžete těšit na další kapitoly, tedy pokud tuhle kapitolovku po x letech ještě někdo čte. Hope you will enjoy. :)
29.05.2010 (15:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2245×
Nastoupila jsem do auta a pořádně za sebou bouchla dveřmi. Ariel se nenuceně usmívala a já měla sto chutí jí říct pár nejapných poznámek k této situaci. Ale neměla jsem na to právo, mohla jsem si za to sama. Vlastně ne, za to, že jsem těhotná, mohl i on. Aspoň z biologického hlediska byla jeho vina minimálně padesáti-procentní.
„Au...“ sykla jsem zlostně a vyhrnula si tričko až k pasu. Několik centimetrů pod žebry se rychle roztahovala do fialova zabarvená modřina, jejíž okraj lemovaly červené kapiláry.
„To nevypadá dobře,“ šeptla Ariel.
„A taky to ukrutně bolí!“ vykřikla jsem a chytila se za podbřišek. Ariel stočila volant a přišpendlila auto k nejbližšímu obrubníku.
„Počkej,“ špitla a nezaregistrovatelně rychlým pohybem mi odepla pás. Stáhla jsem ruce z podbřišku a křečovitě zaryla prsty do sedadla auta. Cítila jsem, jak její polštářky prstů rychle pobíhají a pátrají po mé napnuté pokožce.
„Hm...“ zamumlala.
„Hmm, co?“ vyštěkla jsem a snažila se tu bolest rozdýchat.
„Kope...“ šeptla a mezi dokonale upraveným obočím jí vyběhla malá vráska. ,,Začíná být silnější.“
„Jak silnější? Vždyť je to dítě! Dítě proboha!“ Rychle mi stáhla tričko, zapnula pás a znovu nechala vystřelit kontrolky na neurčitá čísla. Mlčky se řítila dál po dálnici.
„Mluv se mnou!“ prosila jsem.
Mlčela a s kamenným výrazem sledovala cestu před sebou.
„Tak mi to řekni! Řekni mi co bude dál! Co se to děje a proč se to děje! No tak mluv!“ křičela jsem, ale ona si pořád udržovala ten chladný výraz.
Slyšela jsem svůj zběsilý tlukot srdce a cítila jsem, jak se to maličké pohybuje.
Ariel se natáhla k palubní desce a otevřela malou přihrádku, vyndala velkou obálku a podala mi ji, aniž by sklouzla pohledem někam jinam. Nervózně jsem si obálku prohlédla a pak ji pomalu otevřela.
„Co to je?“ ukázala jsem na první obrázek. Všimla jsem si, že silněji sevřela volant.
„Toskánská Volterra,“ šeptla.
Srdce se mi zběsile rozbušilo, ale nechala jsem ji mluvit dál.
„Tuším, že je někde mezi údolím Era a Cecina, ale jistě to nevím. Její hradby sahají do výšky až půl kilometru a ten druhý obrázek,“ prsty jí vystřelily k dalšímu obrázku a poklepaly na jeho roh. „Piazza dei Priori, tam se potřebujeme dostat,“ chystala jsem se jí položit několik otázek, ale zarazila mě gestem ruky.
„Jedeme na letiště, Dina už nám zarezervovala letenky. Arthur a pár dalších lidí nás budou čekat na letišti. Dina to zatím vidí dobře, má takový menší dar, dokáže manipulovat s myslí ostatních lidí a nejen jejich. Je ochotná nám pomoct, ale je tu jedna podmínka, kdyby se stalo cokoliv, ale opravdu cokoliv, za žádnou cenu se o ní nesmí dozvědět. Je to jasné?“ mlčky jsem přikývla a sledovala její na půl vystrašený a na půl naštvaný výraz.
„Až tam přijedeme, bude nutné, aby ses držela co nejblíž, zapomeň na nějaké útěky a podobně, to už se s tím dítětem můžeš rozloučit hned. Budeš s námi a ve dne v noci tě bude hlídat Lazar,“ svraštila jsem obličej do nechápavého výrazu, ale ona pokračovala dál. „Tady už nejde jenom o tebe Isabello, tady jde o všechny. Budeš se muset chovat, jako by ti nesahali ani po kotníky, budeš muset ignorovat všechny jejich hladové pohledy, budeš muset stát tváří v tvář možné smrti a nevykazovat přitom žádné známky strachu. Budeš muset být chladnější, tvrdší a umanutější než oni. Budeš jim muset dokázat, že oni tě nedokážou zranit.“ Po dlouhé době se mi podívala zpříma do očí. Byl to chlácholivý a bojovný pohled, přesně takový, jaký jsem vídávala u maminky, když se pouštěla do něčeho nového a přitom v koutku duše věděla, že se jí to nepodaří dotáhnout do konce.
„Neříkám, že to bude lehké, ale budeš to muset zvládnout, jiná volba tu není.“ Pohled jí znova upoutal k cestě a já si nechala pár minut na promyšlení toho všeho. Jenže co jsem mohla udělat? Jít s Ariel nebo proti ní? Utéct a modlit se, aby mě ti Vlturiovi nenašli, nezabili a nesebrali mi to dítě? Tady už neexistovala žádná „výhodná“ cesta. Buď s nima, nebo proti nim. Přiznej si to Bells, nikdy jsi nebyla bojovnice. Nikdy jsi se o nic takového nezajímala.. Bylo ti jedno, kdo je v právu a kdo má na co nárok. Jsem příliš sibecká, abych ohrozila to malé, ale jsem přespříliš rozhodnutá zbavit se jeho stínu.
„Chci to udělat,“ zašeptala jsem tvrdě. Ariel se tiše usmála a sešlápla plyn. Poslední, co si pamatuju než mě pohltila tma, byla modře světélkující tabule, jež hlásala, že jsme nedaleko letiště.
Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Boat On The River - 6.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!