Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bludiště IV. - Lovec a kořist

30.08.2012 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2005×

Netrvalo jí dlouho nalézt partu pokřikujících mladíků s batohy na zádech. Z toho, co na sebe volali, pochopila, že hledají dva své přátele. Správci je odhadli docela přesně. I z dálky viděla jejich zarudlé oči a špatně koordinované pohyby. Nechala je být a vydala se hledat ztracence. Jednoho z nich našla celkem brzy. Vypadal vyděšeně.

„Miku! Miku, ty vole, vylez, to není vtipný!“ Jako by jí štěstěna přála, nikdo se mu neozýval a vyděšený kluk se vydal opačným směrem, než se nacházeli jeho přátelé. K vodě. Plížila se za ním. Ať už se tomu Mikovi stalo cokoliv, nebylo to tady. V okolí tlouklo jen jedno lidské srdce a to patřilo ztracenci před ní. Nechala ho dojít až téměř k jezeru, dokud mezi ním a hladinou nebyl nějaký keř. Nepotřebovala, aby se případný křik nesl do daleka a to by se u volného přístupu k hladině stalo. Jakmile se dostal na správné místo, skočila. Po dopadu ho rychle praštila a on se jí v bezvědomí svezl k nohám. Ani nestačil nic postřehnout. Stáhla mu batoh i oblečení, které dala stranou, aby se neumazalo, a zakousla se. Bolest ho naštěstí neprobrala a Maggie s ním byla rychle hotová. Když mu dotlouklo srdce, přiložila mu ucho na hruď, ale strach jí nedovolil mu věřit.

„Mrzí mě to,“ šeptla tiše a pak bezvládnému tělu utrhla hlavu. Zbytky krve jí cákly do tváře a na okamžik v ní vzbudily prudkou krvežíznivost. Uklidnila se ale docela rychle, mohl za to strach z pronásledovatele. Nesměla se moc zdržovat, stopa čerstvou krví byla něco, co si neměla dovolit, ale teď už s tím nic nenadělá. Odnesla tělo na břeh skrytý vysokým rákosem. Nakonec se ve vodě odhodlala ho ještě trochu víc roztrhat a odplavala s ním na dno, kde ho zatížila tak, aby ho ani při rozkladu plyny nevynesly na hladinu. Dobře ho zamaskovala a pak se vynořila.

 Batoh a oblečení odnesla k místu, které téměř vybízelo ke koupání. Nikdo kvůli němu nejspíš jezero nepropátrá, a i kdyby, nic nenajdou, byla pečlivá. Udělala několik stop do vody v jeho botách a přeplavala k jinému místu, kde vylezla a zmizela mezi stromy. Byla nasycená, to stačilo na několik dalších dní, klidně i týden.

Rozhlédla se a zaposlouchala. Chvilku se soustředila, ale nic neslyšela. Vůbec nic. To bylo zlé. Mohlo to být jí, ale taky nemuselo. Rozběhla se, jak jen jí to nohy dovolovaly. Ale bylo pozdě, cítila to. Příliš se zdržela. Instinkt na ni křičel, že není sama. Dokázala se neohlédnout jen díky tomu, že by ji to mohlo zpomalovat, ale pocit zůstával a sílil. Panika, která byla její společnicí celou cestu, začala přebírat vládu nad jejími činy a ona tomu nedokázala zabránit. Řítila se vpřed, rozrážela keře i vysokou trávu, když najednou vyběhla na otevřené prostranství. Hrůza ji zaplavila; tady se neschová! Ale zpět to nešlo, byl za ní. Běžela dál, pokoušela se přidat, ale nedokázala to, rychleji už to prostě nešlo. Její mysl by dokázala letět jako pták, ale tělo bylo kotva a drželo ji u země.

Terén se opět začal zvedat a Maggie se drápala vzhůru, když narazila na útes, zabořila ruce do kamene, jako by to byl jen ovčí sýr a přitahovala se vzhůru. Pohybovala se rychle, ale ne dost rychle. Uslyšela padat kamenní. Ona ale žádné neuvolnila, nebo ano? Posledních několik přítahů a byla nahoře, rozběhla se. Další padající kamenní. Hlava se otočila bez jejího pokynu a v ten moment jí zmizela i země pod nohama. Vykřikla, protože si nedokázala zabránit a padala. Podívala se před sebe. Tu strž by bývala byla schopná přeskočit, ale to by ji musela vidět.

Pokusila se odrazit od stěny, ale byla moc daleko. Zkusila se alespoň přetočit tak, aby padala na nohy, ale napadlo ji to moc pozdě. Dopad byl prudký, hlasitý a bolestivý. Narazila na ostré skály na dně neuvěřitelnou rychlostí, cítila jak je svým tělem drtí až na prach. Na několik vteřin byla mimo, nedokázala v rychlosti určit, kde je nahoře a kde dole. Kus od ní dopadla sprška kamenů, zvedla pohled ve chvíli, kdy se nad ní mihla postava odrážející se od stěn strže. Rychle vyskočila na nohy, nechávajíc paniku ležet mezi rozdrolenými kameny, spolu s šancí na útěk. Nikdy Alistaira včas nenajde, ale to by v tom byl čert, aby se nechala znovu sevřít do kleští. Nemá možná sama proti novorozenému moc šancí, ale nějaké má. Navrch, ona ví, jak upíra zabít, narozdíl od něj. Nenápadně zkontrolovala, jestli zapalovač v kapse stále má. Byl tam. Od doby, co ho získala, ho použila jen jednou, neměl by zklamat. Snad ho pád nepoškodil, to by byl malér.

 Zacouvala do stínu zády ke skále a sklonila se do bojové pozice. Rozhodně se nedá lacino, to tedy ne.

Kus od místa, kam dopadla ona, jenže do stínu, doskočila postava. Hruď se Maggie tiše rozvibrovala varovným vrčením, nemělo cenu pokoušet se být nenápadná. Záblesk červených očí, černých vlasů a neladících vousů, když se na ni podíval.

„Alistaire,“ vydechla překvapeně. Tělo se jí automaticky srovnalo do normální pozice. I on se narovnal a natočil se k ní čelem. Mračil se.

„Lovíš jako zvíře, Maggie. A utíkáš úplně stejně.“ Nehledě na jeho výraz se rozesmála. Ne úlevně, spíš hystericky. Zakryla si ústa rukama, dusila se v záchvatu naprosté hrůzy i vítězství. Smích přešel do vzlyků během milisekundy a Alistair to vše netečně pozoroval.

„Já tě našla. Našla jsem tě. Našla. Je to dobré. Našla jsem tě,“ mumlala mezi vzlyky neschopná se zastavit. Zastavil se v půli kroku. Ani si doteď nevšimla, že se k ní přibližoval.

„Proč jsi mě hledala?“ zeptal se podezřívavě. Upřela na něj svůj pohled a nezastírala ani malou částečku toho strachu, který ji plnil už celé dny.

„Pomoz mi,“ zasténala zoufale. „Už nemůžu. Já už to nezvládnu,“ vrtěla hlavou zlomeně.

„Co se ti stalo?“ ozval se znovu, ale tentokrát jeho tvář zračila obavy.

„Je za mnou. Vím, že je. Sleduje mě a chce srovnat účty. Ale byla to nehoda, přísahám!“ Alistairova tvář ztvrdla.

„Koho jsi za mnou navedla?! Koho?!“ štěkl popuzeně. „Volturiovi? Rumuny? Tak koho, ženská?“

„Nikoho. Ne za tebou. Jde za mnou,“ dostávala ze sebe zalykavě, protože jeho vztek ji vyplašil stejně jako jeho pronásledování. „Náhodou novorozený. Nechtěla jsem! Nevěděla jsem, že žije. Alice říkala utíkej, ale já ji neposlechla. Chytil mě, ale utekla jsem. Když mě teď chytí znovu, už mě utéct nenechá. Ne tady. Tady není, co by ho mohlo rozptýlit. Alice říkala najdi Alistaira, je na severu. A já tě hledala. Utíkala jsem neustále, snažila jsem se mást stopu městy, nemocnicemi, krví, ale už nemůžu. Už to nejde,“ vydechla a po skále se svezla do sedu. Zhluboka dýchala prach, vodu i jetelovou šťávu s bezovým květem. Sledovala zem a jeho přibližující se kroky, byly jako kroky sudby. Stejně obávané a stejně nevyhnutelné. Zastavil se až u ní.

Klekl si a pak ji chytil prstem pod bradou. Zvedla k němu pohled. Cítila se bezbranná a oddaná tomu, co přijde, ať to bude cokoliv. Mohla by snad doufat ve smrt z jeho rukou? Bylo by to rychlé, snad i méně bolestivé.

„Zabiješ mě?“ zeptala se bezelstně. Věděla, že jí to neodpustí, a tak se jen modlila. Udělej to rychle. Udělej to rychle. Udělej t-

„Pomůžu ti,“ pronesl vážně. Nevěřícnosti ji zalila jako voda z vědra. Lehce se pousmál jejímu výrazu. Pak se postavil. „Vstávej,“ poručil. Poslechla ho, ještě stále překvapená. Zadíval se jí do očí. „Přestaň se chovat jako kořist, musíš ulovit lovce.“

♠♠♠

Ano, kdysi slyšela teorii o tom, že nejlepší obrana je útok. Nikdy jí ale nepřikládala velkou váhu. Protože stejně se tradovala i spousta dalších věcí, ze kterých nebyla pravdivá ani třetina. Většina byla prostě překonána věky. První k čemu ji donutil, ovšem nebyl útok, ale opuštění národního parku.

„Vždy si vyber nejlepší místo pro boj. Nejlépe to, kde to znáš. Tuhle výhodu teď nemáš, ale já ano,“ poučil ji. Doběhli až do města Kendal. Pět mil od něj byl malý les s nádržkou, kolem kterého nebylo nic než pole. „Je tu vše, co je třeba. Zdroj krve, kde bude lov minimálně rikantní, soukromí, skrýš, možnost pasti a následný oheň ani zápach tu nebude poutat pozornost.“ Maggie si vše ukládala do paměti a sledovala přecházejícího Alistaira. Nezdál se ani trochu nervózní. Musela se zeptat.

„Ty už jsi někdy něco takového musel udělat?“ přerušila ho jednou, když vyprávěl o nejlepším maskování. Zarazil se a zamračil se na trs trávy u svých nohou. Pak ale přikývnul.

„Alice věděla, proč tě posílá za mnou. Byla to pro tebe lepší šance, než se pokoušet dostat do Irska.“

„Takže myslíš, že to je možné? Dokážeme ho zneškodnit?“

„Pravděpodobně,“ poskytl jí naprosto upřímnou odpověď.

„Pravděpodobně,“ zopakovala si pro sebe.

„Už lituješ, že ses rozhodla zůstat?“ zeptal se docela jiným tónem než předtím. Nejprve chtěla říct ano, ale nebyla by to pravda.

„Lituji toho kvůli Jackovi. A lituji toho i kvůli těm ostatním lidem, včetně toho, který se blíží,“ specifikovala svou odpověď tak, aby byla pravdivá, a přitom nemusela říct ani ano, ani ne.

„Velmi pravdivá odpověď,“ ušklíbl se Alistair, aby dal najevo, že si je jejího úskoku vědom, ale dál se neptal.

„Proč jsi utekl?“ zeptala se z ničeho nic. Byl to risk, Alistaira u ní nic nedrželo. Mohl by odejít, ale tak nějak doufala, že neodejde. Bylo to vlastně tak trochu pokoušení hranic. Co si může a nemůže dovolit? Překvapující byl fakt, že Alistair odpověděl. I když neochotně.

„Volturiovi, jsou příliš velké sousto pro samotáře, jako jsem já. Bez podpory smečky je nebezpečné se jim plést do cesty. I s ní je to většinou smrtící. Bezpečnější je, když o tobě neví a nikdy se nedozví. Cullenovi si možná mohou troufnout se svými talenty klást odpor veřejně, ale já ne. Nikdo by se nedozvěděl celá léta, kdyby mě dostali. Nikdo by se nesháněl.“

„Já ano,“ vyhrkla dřív, než se stihla zarazit. Očima se mu mihnul úsměv, i když tvář zůstala vážná.

„Vím.“

„Pak… nebylo by výhodnější se k někomu přidat? Najít si klan?“ Odmítavě se napřímil.

„Ne. Klany, smečky, rodiny, všude je příliš tajné agendy. Až moc velký prostor pro zradu. Samota mi vyhovuje.“

„Soudíš přísně,“ vzdychla tiše. „A soudíš unáhleně,“ dodala ještě tišeji. Zvedla se a odešla dál mezi stromy tam, kde byla nádržka.

Pořád cítila ze svého oblečení krev toho ztracence a rozptylovalo ji to. Vlastně už několik dnů. Nechápala, proč se k tomu nedostala dříve. Asi to mělo něco společného s Alistairovou výukou, pomyslela si s úšklebkem.

Sundala si košili i kalhoty a s obojím přes paži vešla do vody. Kus od břehu rostl orobinec, několik palic odlomila a vložila si jejich stonky mezi zuby. Kalhoty namočila a pak je jednou z palic začala drbat tam, kde byla cítit krev. Střídala to s pískem, dokud nebyla spokojená, pak kalhoty odhodila na břeh. Ty šly rychle, nebylo toho na nich moc, košile dopadla hůř. Využila na ně všechny tři zbylé palice a stejně nebyla úplně spokojená. Tiše látce nadávala a neustále si uhlazovala vlasy, které se jí pletly ve výhledu. Mokrou rukou si je více natiskla k hrudi, aby se přilepily a neustále ji neobtěžovaly. S tichým čvachtáním košili máčela a mnula prsty s pískem.

Ruka, která se jí natiskla na ústa i nos, ji naprosto vyděsila. A i když se jí před obličejem objevil Alistair, byla to jen malá úleva. Jednou rukou ji držel, a druhou si přiblížil ke rtům natažený prst. Bylo to jasné gesto, ať je potichu. Očima cuknul vlevo, ale pak ji znovu spoutal černým pohledem a odtáhl jí dlaň od úst a nosu. Nadechla se a čich jí zaplavila vůně krve. Jenže ne lidské. Tohle bylo zvíře. Alistair pohnul ústy a němě naznačil:

Obleč se, je čas. Vyděšeně kmitla pohledem tam, kam předtím on, a rychle na sebe natáhla úplně mokrou košili. Alistairova ruka jí sklouzla po čelisti. Snad až příliš pomalu, blesklo jí hlavou. Jenže teď nebyl čas na takové úvahy. Rychle vystoupala na břeh a oblékla se do příliš velkých kalhot, které stahovala pořád tou stejnou prádelní šňůrou.

Všude kolem se vznášel odér čerstvě prolité krve. Musela vynaložit určité úsilí, aby zůstala soustředěná. Ale přesně to byl plán; rozptýlit novorozeného, který na krev zareaguje šílenstvím, a zamaskovat Alistairův pach. Který sice ona cítit mohla, ale novorozený bude zmatený, než aby dokázal rozlišit, jestli je to jen její pach nebo snad i jiného upíra. A jelikož neměl důvod čekat někoho dalšího, bylo nepravděpodobné, že by ho to napadlo. Alistair byl ukrytý tak, aby nebyl k nalezení, dokud nebude čas překvapit novorozeného a sprovodit ho ze světa.

Maggie vyplašeně poslouchala a radši ani nedýchala. V jedné chvíli slyšela šustit, vrzat, štěbetat a pištět malé tvory všude kolem a pak najednou utichli v místech, kde končila pachová stopa, kterou na Alistairův popud nechala vést z města až k lesu. Praskání pod nohama někoho velkého a těžkého. Potlačování zuřivého vrčení, které vibrovalo hrozivým tělem. Nadechla se a s vypětím si znovu vyčistila hlavu. Pak zvedla ruku, ve které svírala suchou větvičku, a mezi prsty ji zlomila.

Zastavil se. Vrčení zesílilo.

„Už nebudu utíkat,“ snažila se hrát svou roli roztřesené hrdinky. Další vrčení. „Nebojím se tě.“

„A proto utíkáš celou tu cestu? Předhazuješ mi města i vesnice? Nabízíš nemocné děti?“ slyšela ho obcházet kolem, jak se pokoušel určit její přesnou polohu.

„O čem to mluvíš?“ hrála jeho hru.

„Jedna nemocnice byla dětská,“ zasyčel, ale s ní to nehnulo. Byla si jistá, že ani jedna z nemocnic, kolem kterých probíhala, nebyla dětská, ne že by to snad bylo o něco snesitelnější, ale taky poznala, že si vymýšlí.

„Lžeš.“ Zasmál se.

„Myslíš, Maggie?“ ozvalo se jí za zády. Vyskočila vysoko na větev a shlédla na něj dolů. Vypadal vztekle, ještě pořád měl natažené ruce směrem, kde stála.

„Kde jsi zjistil mé jméno?“

„Takže jsi Maggie? Myslel jsem si to. To ten sušinka ho volal. Čekal tě tam? Měl mít snad schůzku se smrtí?“

„Do toho ti nic není, díky tobě je mrtvý.“

„To já jsem díky tobě taky!“ zařval na ni a nadechl se. Tvář mu zkřivila zuřivost a hlad. Došlo jí, že do té doby zadržoval dech. Byl chytrý. Jak dlouho už asi nedýchal ve velkých městech? Řídil se instinktem?

„Mně přijdeš živý až příliš, ale to půjde napravit,“ slíbila mu provokativně. S řevem skočil na kmen stromu a drápal se za ní. Hbitě přeskočila na ten stojící vedle a seskočila na zem. S vrčením sjel po kmeni znovu dolů a vrhl se po ní. Briskně se odvalila stranou a vyhnula se tak jeho napřaženým pažím o několik centimetrů. Znovu po ní skočil, ale byla hbitá a vyskočila, tak, že když dopadl na zem, ona mu přistála na zádech a chytila ho pažemi kolem krku. Nohama zahákla silné paže a připoutala k tělu. Nemohlo to vydržet na dlouho, ale když překvapením a panikou ztuhnul, dal jí tak dobré dvě vteřiny, kdy ho mohla držet v kleštích a Alistairovi potřebné dvě vteřiny, které mu zabralo vymrštit se z vody a dostat se k nim. Novorozený vztekle zařval a zabral. Nohy jí povolily, on po ní sáhnul a mrštil jí o strom, který se v půli přelomil a padnul nazad. Alistair mu uštědřil ránu do hrudi, která novorozeného poslala k zemi spanilým obloučkem. Maggie se snažila rychle sebrat, aby Alistairovi pomohla, ale zapletla se do větví.  Novorozený se zvednul a jako ledoborec vyrazil vpřed. Alistair se jen mihnul a ocitl se za ním. Kopl ho silou pod kolena a novorozenému se podlomily nohy. Alistair se bleskově sklonil, ozvalo se zaskřípění a v momentě padlo na zem tělo bez hlavy. Tu svíral Alistair v rukou a mrtvolu sledoval s výrazem lítosti. Z vlasů mu na tváře stékaly kapky vody a budily zdání, že pláče.

„Rozdělej oheň,“ přikázal jí pak stroze. Poslušně podpálila několik větví, které pro tu příležitost nashromáždila předem, a pak přidala několik dalších. Celé to prováděla v tichosti. Ani Alistair nemluvil, pohřební atmosféru narušovalo jen skřípání, jak pomocí zubů porcoval tělo novorozeného na kusy, aby hořelo kratší dobu. Došla k němu a vzala do náruče první kusy. Po jednom je přidávala na oheň a ten začal brzy černě dýmat. Sladký štiplavý zápach měl nádech květů sladkého hrachu. Škvařících se květů sladkého hrachu. Chtěla přihodit další část, ale všimla si, že v zadní kapse má peněženku. Vytáhla ji a chtěla otevřít. „Nedělej to,“ ozval se dutě Alistair. Ignorovala ho a vytáhla kartičku s řidičákem. Maxwell Powers, stálo na něm, věk 32, bydliště Norwich. Pohlédla na kusy těla, které stravovaly plameny, i na ty vedle sebe.

„Jmenoval se Max,“ pronesla z nějakého důvodu nahlas a pak hodila celou peněženku i řidičákem do plamenů. Jmenoval se Max.

♠♠♠

Seděla tam ještě dlouho po tom, co oheň dohořel, a snažila se nemyslet. Jenže to nešlo, hlavou jí vířily tisíce myšlenek, otázek i pochybností. Alistair mlčel a stál naproti doutnajícímu popelu. Když zvedla pohled, byl tam. Sice vypadal, jako duchem nepřítomný, ale byl tam.

„Děkuji,“ pronesla prvně od chvíle, kdy jí slíbil pomoc.

„Tady není proč děkovat.“

„Mohl jsi odmítnout,“ namítla. Upřel na ni zdrcující pohled a kývnul.

„Jistě. Ale čemu by to pomohlo?“

„Už bych nikdy neudělala chybu.“

„Ty. On. Není to jedno? Někdo by ji udělal místo tebe.“

„Slibuji, že už tuhle chybu nikdy neudělám,“ snažila se… o co vlastně?

„Dobře.“

„To je všechno?“ zeptala se nevěřícně. „Udělala jsem chybu, kterou zaplatili životem lidé. Možná desítky lidí a ty řekneš jen dobře?“

„Čekáš snad, že tě budu vychovávat?“ pronesl sarkasticky. Rychle zavrtěla hlavou. Zase zvážněl.

„Ti lidé by zemřeli tak jako tak. Někteří lépe. Jiní hůře. Dříve nebo později, co na tom záleží?“

„Asi nezáleží,“ souhlasila. „Tobě.“ Šlehl po ní pohledem, ale nic na to neřekl.

„Kdo byl ten Jack? Už ses o něm zmínila, ale on tvrdil, že na tebe čekal záměrně,“ zamračil se nad tím, když to říkal.

„Čekal, měl mi dát odpověď.“

„Jakou?“ Maggie se ošila, z tohohle nekoukalo nic dobrého.

„Jestli se ode mne nechá přeměnit,“ přiznala po chvilce váhání. Od Alistaira ji zalila vlna nesouhlasného ticha. Mělo příchuť zimního větru. „Souhlasil by,“ dodala potichu.

„Jak to víš tak jistě?“ nesouhlas čišel z každé hlásky.

„Čekal ho brzký a bolestivý konec. Nechtěl zemřít.“ Tak jako já nechci zůstat sama, dodala v duchu.

„Přesto mohl odmítnout.“

„Neodmítl by!“ prohlásila s rozhodností. Byla si jistá, že by Jack její nabídku přijal, jinak by tam vůbec nešel.

„Dobrá. Myslím, že je čas, aby ses vydala na cestu.“

„Na cestu?“ nechápala. Znovu se jí zadíval do očí.

„Na cestu domů,“ pronesl tvrdě. Vyděšeně se na něj dívala. Chce, aby odjela? Ze země? Hned?

„Ne.“

„Prosím?“ mrknul dvakrát zaraženě.

„Nechci odjet, hodlám v Británii ještě nějakou dobu zůstat,“ stála si za svým.

„A to z jakých důvodů?“ ptal se překvapeně.

„Ještě jsem neobjevila to, co hledám.“

„A to?“

„To není tvoje věc,“ vyprskla a hlavou jí projela bolest v doprovodu oslnivého záblesku světla. Nebo to snad byla ta bolest? Na vteřinu ji to úplně vyhodilo ze sedla. Už zapomněla jaké to je, když sama zalže.

„Zdá se, že sama se sebou nesouhlasíš, Maggie,“ pronesl nezúčastněně, ale z toho, jak vyslovil její jméno, jí i tak přeběhl mráz po zádech. Popuzeně zavrčela. „Pravdu je lehké nenávidět. Hlavně, když ti ovládá život, že?“

„Stejně neodjedu,“ prohlásila Maggie, když se vzpamatovala.

„To nás vrací zpět k-“

„Ticho!“ okřikla ho a pak překvapeně sledovala, jak se mu tváří rozlévá spokojený úšklebek. „Já se nechci vrátit jen k pouhému sledování života, jasné? Nechci!“

„A co chceš, Maggie? A hlavně, proč myslíš, že dostaneš, co chceš?“

„Nevím,“ vzdychla.

„Nevíš, co chceš, nebo-“

„Nevím, proč bych to měla dostat. To ale neznamená, že to nemůžu zkoušet, ne?“ Víc se ptala, než prohlašovala. Nevypadalo to ale, že by na to měl Alistaire odpověď. Nebo spíš, že by se vůbec chystal odpovědět. Nakonec ale přece jen promluvil.

„Nuže tedy dobrá, chceš hledat, budeš nejspíš hledat. Ale určitě pochopíš, že tvůj nedostatek dobrého úsudku, mě poněkud znepokojuje,“ pronesl pomalu a Maggie se dotčeně nafoukla, ovšem jen do chvíle, než jí pohled padl na horký popel, pak smířeně přikývla. „Takže mám návrh. Ty mě doprovodíš na mé cestě a já ti nebudu bránit hledat to, co ti podle tvého mínění tak chybí. Ale ve chvíli, kdy řeknu, že je čas, očekávám, že se naše cesty neprodleně rozdělí. Co povíš na takovéhle uspořádání?“ Maggie ho nevěřícně pozorovala, jak si prsty mne krátké strniště a znovu, tak jako vždy, ji fascinoval ten barevný rozdíl. Že čeká na odpověď, jí došlo až ve chvíli, kdy na ni netrpělivě pohlédl.

„Dobře. Jistě. To by šlo,“ souhlasila rychle. Spokojeně přikývnul.

„Pak tedy vyrazíme. Měl jsem zamířeno do Skotska a mé záměry se nezměnily,“ pronesl, jako by jí dával možnost něco namítnout. V posledních minutách ji nepřestával překvapovat.

„Skotsko bude milé,“ řekla souhlasně a k jejímu naprostému šoku slyšela, jak se zasmál.

„Buď si jistá, že Skotsko bude všelijaké, ale rozhodně ne milé.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště IV. - Lovec a kořist: