Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody love - 7. kapitola

23.03.2010 (14:00) • Anicka14vampire • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1199×

7. kapitola

       Pohled Alice

Když Edward po naší hádce odešel, probírali jsme s Carlislem, co uděláme s Edwardem, protože takhle chladnokrevně vraždit nemohl. Bylo naší povinností zakročit. Esme, ta se kvůli němu trápila, po jeho odchodu vzlykala a Rosalie jí utěšovala tím, že najdeme způsob, jak vrátit zpět jejího starého Edwarda, který byl hodný a neubližoval nevinným.

Carlisle měl pár nápadu, ale ne všechny byli reálně proveditelné. Jeden se však zdál dobrým. Rozhodli jsme se, že tento plán zkusíme a jestli vyjde, bude vše zase jako dřív, ale jestli ne, budeme ho muset někam zavřít a nechat ho tam, dokud se nevzpamatuje.

Přemýšleli jsme, jak to nejlépe provést, když najednou zničehonic přišla vize. Viděla jsem, jak Edward zabije další dívku. Tou dívkou byla Bella. To jsem nemohla připustit, rychle jsem to všem řekla, ale nikdo, kromě Carlisla, nezareagoval podle mého očekávání.

„Nesmíme to dopustit, jdeme jí zachránit,“ řekl Carlisle. Nikdo se ani nehnul. A já jsem se na ně otočila s otázkou v očích.

„Co je nám po ní? Nechali jsme ho, aby zabil i ty holky před tím, tak proč ne Bellu? Co je na ní tak zvláštního?“ ptal se mě Jasper.

„On s ní bude šťastný, viděla jsem to. Budou jeden druhého milovat navždy,“ oznámila jsem mu.

„Zdá se, že on s ní být šťastný nechce,“ protestoval Jasper.

„Edward neví, co chce, takže já jí jdu zachránit a vy si tady dělejte, co chcete,“ odsekla jsem Jasperovi a vydala jsem ven ze dveří. Jako jediný za mnou šel Carlisle.

 Rychle jsme se rozběhli lesem směrem k městu. Nikde nikdo nebyl, takže jsme mohli běžet naší přirozenou rychlostí. Běželi jsme, jak nejrychleji to šlo.

Když jsme dobíhali k prvním domům, museli jsme zpomalit na lidskou chůzi, ale pořád jsme běželi. Už jsem začínala cítit Edwardovu vůni, tak jsem se rozběhla po ní a o pár ulic dál byl Edward těsně u Belly a ona byla vyděšená k smrti. Už se jí chystal kousnout, tak jsem zakročila a Bellu rychle vytáhla zpod Edwarda a trochu neopatrně jí odhodila až na protější stranu ulice, kde se praštila hlavou o zeď a následkem toho omdlela.

            Edwardův pohled

Otočil jsem se a nevěřil svým očím. Viděl jsem Alice a za ní Carlisleho, který běžel ke krvácející Belle, která ležela na zemi na druhé straně ulice a byla v bezvědomí.

Podíval jsem se na Alice a ta zase na mě.

„Budeš rád, když si z toho nebude nic pamatovat,“ řekla mi a otočila se na podpatku a kráčela si to zase pryč.

Podíval jsem se na Carlisla, který jí právě prohlížel a zkoumal její životní funkce, díval jsem se na něj plný překvapení, ale on mě vůbec nevnímal a ani se na mě nepodíval. Po chvíli vzal Bellu do náruče a někam s ní odcházel a mě tam nechal jen tak stát a to se mi vůbec nelíbilo.

„Kam s ní jdeš?“ zeptal jsem se, když jsem ho doběhl.

„Do nemocnice, budeš vážně rád, když si nebude nic pamatovat. Víš vůbec, co by znamenalo, kdyby odhalila naší existenci? Víš, jaké by to mělo následky? Ty si ani nedokážeš představit, co by s tebou Volturiovi udělali, kdyby se to k nim doneslo,“ poučoval mě Carlisle.

„Praštila se do hlavy, takže jí snadno namluvíme, že se jí to jen zdálo, ale kdybys mě nechal jí zabít, tak nemusíme nic riskovat,“ oznamoval jsem mu.

„Tak na to rovnou zapomeň, když už jsme jí před tebou zachránili, tak jí nenechám umřít!“ rozčiloval se Carlisle.

„No dobře, tak jí odvedeme do nemocnice a potom uvidíme, jak to dopadne,“ souhlasil jsem s ním. Carlisle mi na to už nic neřekl, jen vedle mě mlčky kráčel.

Došli jsme k nemocnici a tam jí Carlisle vzal do ordinace a položil jí na lehátko. Změřil jí tlak, poslouchal její srdce a poslal jí se setrou na rentgen, Bella byla pořád v bezvědomí. Když se vrátili, prohlédl si Carlisle její snímky, potom napsal do papírů, že má zlomenou ruku a papíry dal sestře, která jí někam odvezla. Já ho jenom mlčky sledoval a nic neříkal.

Když byl hotový, odcházel zase domů, ale zarazil se uprostřed pohybu.

„Jdeš se mnou domů?“ zeptal se mě a podvědomě doufal, že mu odpovím kladně.

„Dobře půjdu, asi bych se měl omluvit rodině.“ A v jeho myšlenkách jsem uviděl vzlykající Esme. Té jsem se musel omluvit, protože ona za nic nemohla a bylo mi líto, že se tohle všechno stalo.

Carlisle jen přikývl a já jsem se vydal po jeho boku zpět domů.

Když jsme dorazili domů, Carlisle zavolal otci Belly, že jí přivezli do nemocnice a že je v pořádku, jenom že byla v bezvědomí a měla zlomenou ruku. Její otec byl vyděšený, ale Carlisle ho utěšoval, že bude v pořádku. Poté se s ním rozloučil a otočil se na mě.

„Edwarde, doufám, že svého činu lituješ,“ zeptal se mě s obavami v hlase. Já nevěděl co mu odpovědět, musel jsem uznat, že to bylo neuvážené, že kdybych jí zabil, asi by mi to jedno nebylo.

„Trochu asi ano,“ řekl jsem mu po pravdě. Carlisle jen přikývl.

„Všem jsem se vám chtěl omluvit, bylo to špatné,“ řekl jsem s lítostí v hlase. Esme mě objala a já se na ní usmál. Potom jsem se vydal k sobě do pokoje, kde jsem strávil zbytek noci, který zbýval k další cestě do školy.

***

Ráno jsem se oblékl, nasadil si čočky a potom už mohl vyrazit do školy, jen jsem čekal na rodinu.

 Na Alice jsem byl pořád naštvaný a ona na mě, takže jsem jel s Emmettem a Rose mým Volvem, řídil jsem.

Dojeli jsme ke škole, kde se všichni bavili jenom o Belle a o tom, že je v nemocnici. Cítil jsem se dost provinile za to, že jsem to způsobil, ale z části za to mohla Alice, protože to ona jí odhodila na tu zeď. Díky ní ztratila vědomí a zlomila si ruku. Podle Aliciných myšlenek jí to bylo líto.

Před školou jsme se rozdělili a já šel do své třídy, kde jsem měl mít biologii. Tentokrát bez Belly. Byla to docela úleva, zase jsem mohl normálně dýchat.

Hodina byla nudná jako vždycky a já ani nemohl poslouchat myšlenky všech ostatních okolo, protože všichni mysleli na Bellu, která byla v nemocnici, a já se cítil hrozně provinile.

Naštěstí se pokaždé ozvalo osvobozující zvonění, až jedno bylo to poslední. Šel jsem na oběd za rodinou.

Když jsem přišel do jídelny, už tam všichni byli, tak jsem si šel nandat jídlo a sednul jsem si k nim. Zdálo se, že už na všechno zapomněli, ale to se opravdu jen zdálo, jejich myšlenky mluvili o tom, že mi tohle ještě dlouho neprominou, ale bavili jsme se spolu normálně. Když najednou měla Alice vizi.

Viděla, že Carlisle, až budeme doma, zavolá ohledně výsledků Belly. Všichni se napjali v očekávání. Rychle jsme odnesli netknuté jídlo a vydali se na cestu domů.

Já zase řídil a při cestě Rose s Emmettem probírali, co asi zjistil a kolik si toho pamatuje. Já se snažil je neposlouchat, ale moc dobře to nešlo. Naštěstí jsme byli za chvíli doma.

Všichni jsme doběhli rychle do domu a Esme se zeptala:

„Jak to, že jste už doma?“

„Bude volat Carlisle,“ stačila jí odpovědět Alice, když najednou zazvonil telefon. Carlisle.

„Carlisle, tak co?“ zeptal jsem se ho nedočkavě.

„Jak jsi… Alice?“ ptal se mě.

„Jo, Alice. Tak co víš?“

„Bella se probrala,“ oznámil mi a já jsem strnul.

Shrnutí

Autor: Anicka14vampire (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody love - 7. kapitola: