Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blíženec 7. kapitola

29.07.2010 (15:45) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1146×

Dřív jsem mívala sny, představy o životě. Měla jsem cíle, ale to je teď pryč. Nemam ani ponětí, co bude pokračovat, nebo co bych si od života přála. Takže si myslím, že je na čase začít od začátku, znova.

Takže jsem se po jedné zvlášť dlouhé noci, kterou jsem skoro celou probděla, posadila na postel s o něco lehčí hlavou a náznakem úsměvu na tváři. To mělo být první, co budu dělat jinak – budu se usmívat.

Roztáhla jsem závěsy, abych si mohla vychutnat první ranní paprsky. Chvíli jsem nastavila tvář slabému slunci a začala se oblékat. Vypadalo to, že bude krásný den, tak jsem si dovolila sáhnout do skříně a vytáhnout svoje oblíbené modré přiléhavé šaty. Než jsem se rozběhla do kuchyně, zběžně jsem se prohlédla v zrcadle. Musela jsem uznat, že mi to sluší.

V životě jsem nešmírovala za dveřmi, protože jsem věděla, že se to prostě nedělá, ale tohle bylo něco jiného. Náhodou jsem zaslechla Jakea a Carlislea, jak rozprávějí v obýváku. Byla to náhoda, ale to neznamenalo, že bych si tu příležitost nechala ujít, takže jsem se zastavila a poslouchala.

„To sice ano, ale nemůžeme rozhodovat za ni. Máš pravdu, že je to tu nebezpečné, ale ona má právo to vědět,“ zanaříkal Carlisle zoufale a rychle dodal, „alespoň něco málo…“

„Samozřejmě jí nic říkat nebudu. To je to, proč ji musíme chránit. Jenomže ona má svoji hlavu, to sám moc dobře víš. Je tak paličatá! Jak ji budeme vysvětlovat, že to jinak nejde, když nebude chtít jít?“ bědoval Jacob ustaraně.

„Zkusíme to,“ uzavřel celou věc Carlisle. „Uvidíme, jak se rozhodne sama.“

Jéje! Konečně si uvědomili, že jsem tu taky. Už mě začínalo štvát, jak řeší všechno o mně beze mě. Takže teď když jsem slyšela na vlastní uši, že se mě chtějí ptát na můj názor, mě to zjištění hrozně moc potěšilo.

Jenomže mi nedošlo, že celou tu dobu stojím nalepená na dveřích moc blízko. Když se Jacob zvedl z gauče a zamířil si to mým směrem, zpanikařila jsem. Odskočila jsem ode dveří tak prudce, že se mi zamotala hlava a já zakopla o schody, po kterých jsem před chvilkou běžela dolů. Rukama jsem se chytila o schod výš, abych si nenamlela pusu a rychle se zase narovnala, abych utekla do kuchyně.

„Ehm,“ odkašlal si za mnou Jake, který za mnou přišel do kuchyně jenom chvilku potom, co jsem sem doběhla já. Těžko říct, jestli chtěl upozornit na to, že je se mnou v místnosti nebo jestli mi chtěl naznačit, že ví o mém špízování.

Každopádně jsem celá v rozpacích zvedla svůj rudý obličej od misky s lupínky, do které jsem lila mléko. Očividně byl taky trochu nervózní, ale asi z jiného důvodu. Posadil se ke mně ke stolu a čekal, až si taky sednu. Tak jsem se posadila a začala žvýkat svou snídani, když spustil.

„Dobrý ráno, Bello.“

„Ahoj Jaku,“ znejistěla jsem. Jeho hlas byl vážný a naléhavý.

„Asi bys o něčem měla vědět. Víš, teď jsem právě mluvil s Carlislem o něčem, co bys asi měla vědět a sama bys měla říct, jak to cítíš ty.“ Jacob se mi upřeně díval do očí a zdůrazňoval každé slovo, které řekl.

Tohle znělo vážně. Dokonce mi z toho přejel mráz po zádech. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila svůj žaludek, který se mi nervózně stáhnul. Vypadalo to, jako by mi konečně chtěl podat vysvětlení na všechny moje otázky, což bylo víc, než jsem zpočátku čekala. Jediné, co mě uklidnilo, bylo to, že Jacob očividně nevěděl nic o tom, že jsem je poslouchala.

„Ano?“ pobídla jsem ho nesměle.

„Napadlo nás… Mě napadlo, že by si asi měla chodit do školy a tak. Bylo by fajn si najít kamarádky, nebo ne? Takže jsme se s Carlislem tak nějak domluvili, že by to tak všechno bylo asi pohodlnější. Já budu chodit na vejšku a všichni budeme pohromadě-“

„Počkej,“ přerušila jsem ho neomaleně. „O čem je řeč?“

Hlasitě vydechl. „O stěhování.“

Překvapeně jsem na něj vykulila oči. Tohle bylo to poslední, co jsem čekala. Stěhování!

„Teda, bude tam hezky, víš? A ty bys tam mohla chodit do školy, já tam budu mít školu. Najdeme si kamarády.“ Horlivě drmolil o tom všem, jenom abych mu neřekla ne.

Jak bych ale mohla odmítnout? Zrovna jsem se rozhodla, že začnu znovu, od začátku. Tohle je ta nejlepší příležitost. Okamžitě ze mě spadla nervozita a po tváři se mi rozlil úsměv.

„Jasně! To bude skvělý!“

Zmateně se mi podíval do tváře, ale když viděl můj úsměv, oddechl si taky. Dokonce měl až takovou radost, že mě objal a zatočil se se mnou do kola. Pustil mě z náruče, až když přišel do kuchyně taky Carlisle. Okamžitě se odtáhl, ale nepřestával se smát.

„Stěhujeme se!“ zajásal. „Tak honem, honem, jdeme balit věci, ať už jsme tam.“

„Copak už máme dům?“ zarazila jsem se.

„No, dostal jsem takovou nabídku na nádhernej domeček u pobřeží, takže jsem ho už tak nějak koupil,“ přiznal neochotně můj nevlastní táta. Musela jsem si ale přiznat, že ho mám strašně ráda. Byl to typ člověka, na kterého se prostě nedá zlobit, ne dlouho. Takže jsem udělala přesně to, co mě v ten moment napadlo a objala ho.

Carlisle ztuhl překvapením, ale hned se zase vzpamatoval a objal mě taky. Ta chvilka byla velmi krátká, ale zato jsem pocítila něco krásného. V ten okamžik jsem si uvědomila, že my tři jsme opravdová rodina. A to rodina, kterou miluji.

„Huf,“ oddychla jsem si, když jsem dobalila poslední krabici. Na to, že tu bydlím tak krátce a mám jenom jednu malou ložnici, jsem si zabalila poměrně dost věcí. Utřela jsem si rukou pot z čela a postrčila poslední krabici k těm ostatním.

„Chceš pomoc?“ zahulákal na mě Jake zespoda. Poslední dobou jsme se dost sblížili a za to jsem byla jedině ráda. Začínala jsem toho kluka mít čím dál víc raději. I když bych mu to nepřiznala.

„Teď jsem dobalila poslední krabici, ale sama to všechno asi neunesu. Takže kdybys měl volný ruce,“ zaprosila jsem.

„Ale samozřejmě,“ přitakal a běžel mi s tím pomoc dřív, než jsem to stačila doříct. Ochotně mi odnesl všechny krabice do velkého nákladního auta, které už bylo skoro plné. Už se čekalo jen na posledních pár krabic.

Neubránila jsem se pocitu, že tu něco nechávám, a tak jsem si naposledy prošla dům. Bez nábytku vypadal podivně pustý a děsivě prázdný. Zahrada byla sice krásně rozkvetlá, ale ani ta mi nedopřála ten hřejivý pocit jako dřív. Tak jsem se naposledy otočila a vydala se zpět k autu.

Chvíli jsem pozorovala ubíhající krajinu z okénka, jak se za námi ztrácel náš dům, ale jinak jsem skoro celou cestu prospala. Probudila jsem se až pár kilometrů od Kalifornie, což měl být můj nový domov.

Promnula jsem si oči a sledovala sluncem zalitá města. Nebe se pomalu začalo barvit do růžova a pootevřeným okýnkem na mě vanul příjemně vlažný vánek od moře. Tohle místo se mi začínalo líbit.

A když jsem poprvé zahlédla ten překrásný dům, který nám teď patřil, nemohla jsem nebýt nadšená. Lepší začátek jsem si ani nemohla představovat. Zasmála jsem se v duchu opravdu šťastná a vyskočila z auta jako první hned potom, co jsme zastavili.

Jako první jsem si šla prohlédnout svůj pokoj. Tenhle dům byl dost velký na to, abychom měli každý svůj vlastní pokoj. Samozřejmě všude byly jenom holé zdi, ale mé nadšení to ani trochu nezmenšilo.

Když mě Carlisle s Jakem viděli takhle nadšenou, viditelně se jim ulevilo. Vypadali, jako by se najednou báli, co bych jim na to všechno řekla, když už se mě na můj názor konečně zeptali. Očividně jsem jim dělala starosti, ale to se mělo změnit. Teď už budu dospělá.

Takže když jsme s pomocí pár chlápků donesli všechny naše věci do domu, šla jsem se s Jacobem projít na pláž, která byla hned za domem. Na vybalování krabic jsme měli celý víkend. Do nové školy jsem měla sice nastoupit už v pondělí, ale s tím jsem si v tu chvíli vůbec nedělala těžkou hlavu.

„Takže půjdeme?“ Pobídla jsem Jaka netrpělivě, když jsem stála u dveří.

„Už jdu,“ houknul na mě Jacob a pomalu mě došel. Přitom mě vzal za ruku a propletl moje prsty s těma svýma.

Slunce už skoro zapadlo a bylo poměrně šero. Velká žhavá koule se utápěla ve vodě, ale nepřestávala hřát. Vlhký vzduch kolem nás se dal skoro nahmatat. Bylo nám teplo, tak jsme si s Jakobem sundali boty a jenom tak se procházeli po mokrém písku a pozorovali nebe.
„Bello?“ oslovil mě najednou Jake váhavě.

„Ano?“ Usmála jsem se na něj.

Odvedl mě na nedalekou lavičku kam jsme se posadili, ale nespouštěl moji ruku když začal.

„Jsem rád, že tu budeme bydlet. Chci tím říct, že jsem rád, že tu budeš s náma. Prostě tě mám rád.“ Upřeně mě pozoroval a čekal, co udělám já.

Začervenala jsem se. „Já tebe taky,“ přiznala jsem se zrakem upřeným na moře.

Bylo mi na tom místě tak krásně. A vlastně mi tam bylo dobře i s ním! Jacob mi dal ruku přes rameno a přitáhl si mě blíž. Dokonce jsem cítila příjemnou vůni jeho kůže. Tak jsem si mu opřela hlavu o rameno a v tichosti jsme poslouchali šumět vlny.

Předchozí - díl - Další

Prosím o komentáře!!!

Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blíženec 7. kapitola: