Bella se rozhodla hledat svou minulost na vlastní pěst, když se nedočkala odpovědí. Ty záhadné věci, co se kolem ní dějí, jí začínají motat hlavu. A navíc ty nepřirozeně klidné sny. Kdy si vzpomene, kdo je ten muž? Nebo je to jenom její představivost, co rozpoutalo její zvědavost? Takže po dlouhé době další krátký dílek.
22.07.2010 (18:45) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1225×
„Ááááááá!“ vypískla jsem zděšením, když jsem zapadla do hustého černého křoví.
V té tmě se zablýskly velké hnědé oči. Něčí ruka mi však zakryla pusu. Pak si mě kdosi přitáhl blíž k tělu, ale zůstal ve své skrčené pozici. Cítila jsem na zátylku jeho horký dech.
„Pšt,“ zasyčel na mě Jacob.
Poslechla jsem známý hlas a přestala se bránit. Tiše jsem se schoulila do Jakobova náručí a poslouchala naše rychle tlukoucí srdce. Když se po chvíli ten zvyk uklidnil a zpomalil, Jacob vstal a vylezl z křoví. Napřáhl ruku, aby mi pomohl se vymotat z větviček, a přitom mě pozoroval zvláštním pohledem.
Taky jsem zkoumala jeho obličej a přemýšlela, kde se tam vzal. Popravdě mi to bylo jedno, i když to bylo podivné. Byla jsem ráda, že je se mnou. Nesměle jsem mu strčila svoji ruku do jeho velké dlaně a klopýtala spolu s ním směrem k domu.
Mé večerní vystoupení přešel bez jakýkoliv otázek, což od něj bylo velkorysé. V jeho přítomnosti jsem se vždycky cítila trochu nesvá, ale dnes se něco prolomilo.
Chtěla jsem mu podat nějaké vysvětlení, ale nebylo co říct. Vždyť on mi nikdy nevysvětlí nic, na co bych se chtěla zeptat a stejně tak nikdo jiný. Jediné, čím jsem si mohla být stoprocentně jistá, bylo jen to, co jsem mohla vidět nebo cítit.
Takže jsem se zase urazila, ale nedávala mu nic za vinu, tentokrát jsem se rozhodla definitivně. Když mi nechtějí prozradit, co že to přede mnou skrývají, tak si to najdu sama. A začnu hned u toho starého domu, kde mé vzpomínky začínají a popravdě i končí.
Bez námitek jsem si šla potichu lehnout do pokoje, aby si mě Carlisle nevšimnul. Vlastně jsem v to doufala, protože jsem nechtěla lhát. Moc dobře jsem věděla, že mi to nejde. A kdyby se ptal, co to dělám, nevěděla bych, co říct. Měla jsem na sebe vztek a chtěla jsem se začít chovat jako dospělá.
Smutná jsem si lehla do postele a pozorovala stíny na stopě, které vytvářela malá lampička. Připadala jsem si sama. Za hlavou na polštáři jsem nahmatala svého králíčka a přitiskla ho k sobě. Vdechovala jsem vůni z jeho zaprášeného kožíšku, až jsem opravdu usnula.
Pomalu jsem otevřela oči. Cítila jsem zvláštní vibrace po celém mém těle. Znovu jsem se zakoukala na strop a s klidným oddechováním jsem si pod stíny představovala zvířátka. Šero zaplavovalo můj pokoj s podivnou všedností. Nečekala jsem žádné sluneční paprsky, až mě vyženou z postele.
Líně jsem se povalovala a podvědomě hladila plyšáka ve svém náručí. Jeho drsná srst byla slepená v chumáčcích dohromady. Něžná píseň mi k tomu zněla v uších a přinášela zvláštní klid. Tichounká melodie zvonkohry mě hladila po duši.
S mrknutím oka se scénka změnila. Okno do mého pokoje se s prásknutím otevřelo a zafoukal ledový vítr. Okamžitě jsem se schoulila pod peřinu a pozorovala ledové vločky, které mi znenadání začaly poletovat po pokoji.
A pak oknem do mé ložnice prošel tmavý stín s ledovou kůží. Jeho oči zářily vzrušením, ale bylo v nich i trochu smutku. Podivné bylo, že jsem se ho vůbec nebála. Prostě jsem ho pozorovala a čekala, co udělá. Celé to bylo tak klidně pomalé, že se mě nezmocnila ani panika.
Jistým krokem se ke mně přibližoval s jednou rukou napřaženou před sebou, a v ní držel rudou růži. Přisedl si na okraj mé postele a chvilku si mě se zájmem prohlížel. Černé oči mu žhnuly touhou i opatrností. Něžně mě pohladil po vlasech a položil růži na deku.
Ve stejném tempu odešel a ani se neohlédl. Jen jeho sametový hlas na chvilku prořízl ticho, „ty sama víš nejlíp. Jen si vzpomeň.“
Vymrštila jsem se na posteli a lapala po dechu. Tyhle sny, které mě už dlouho pronásledovaly, mi naháněly husí kůži. Necítila jsem se v nich nepříjemně, to opravdu ne, ale po probuzení jsem se začala bát.
Vždycky jsem v nich byla tak moc klidná, až to bylo nepřirozené. Všechno bylo pomalé a jisté. Dokonce jsem někdy věděla, že to musí přijít. Čekala jsem na ty záhadné vzkazy, ale přepadal mně pocit, že vlastně nechci vědět, co znamenají.
A nejpodivnější na tom všem bylo, že jsem se každé takové ráno probouzela s rudou růži vedle sebe…
Prosím o komentáře.
Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Blíženec 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!