Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 17. kapitola

13.01.2010 (22:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 6854×

17. kapitola

Bella:

S posledním zvoněním jsem se sebrala, rozloučila se s Jazzem, který mi popřál hodně štěstí a šla do kabinetu matematiky. Těsně před dveřmi jsem si stáhla štít pouze z daru. Edward se bude bavit i tak.

Zaklepala jsem.

„Dobrý den, pane profesore,“ usmála jsem se na něj mile a snažila jsem svůj úkol splnit už teď. Natáhla jsem k němu ruku.

„Aaa, už na vás netrpělivě čekám, pojďte dál,“ rukou mi nepodal, ale udělal něco jiného.

Chytl mě za zády, aby mě postrčil ku předu. V ten moment jsem měla jeho život jako na dlani.

Viděla jsem všechny jeho vzpomínky.

Už jako desetiletý se rozhodl, že bude pracovat s čísly. Byl to takový malý kluk s brýlemi, ze kterého si ostatní dělali legraci. Mnohokrát se stal terčem šikany, ale i přesto to nesl hrdě a vyhrožoval jim, že až bude velký pomstí se.

Po celou základní školu byl mlčenlivý a odtažitý chlapec. Na vysvědčení měl samé jedničky a jeho rodiče do něj vkládali velké naděje.

Na střední škole se poněkud změnil, začal více zapadat do kolektivu. Lidé, vlastně děti, ho začali respektovat a už si z něj neutahovaly. On jim za to mile rád pomáhal a začala se velmi projevovat jeho vášeň po číslech.

Jako na dlani jsem viděla všechny různé vzorce a postupy, které se za tu dobu naučil. Musím přiznat, že byl opravdu chytrý.

Po dokončení střední školy se rozhodl stát se učitelem matematiky. Vystudoval vysokou a dostal diplom s vyznamenáním.

Po pár neúspěšných známostí z mládí si našel ženu, se kterou má v současnosti dvě děti. Poněkud divné podle toho jak na mě on myslí.

Opravdu mě pokládal za anděla a minimálně za poloboha. Kdyby mě před tím Edward neubezpečil, že je to normální asi bych ho zabila za to, jak mě uráží.

Nechutné, ale bylo, když jsem viděla jeho myšlenky, které se zaobýrali tím, jaká jsem v posteli. Měla jsem chuť zvracet. Vždyť je mu skoro 40 a myslí si na 16 letou holku? Tak to ať si nechá zajít chuť. Vždyť je to člověk! Od nich raději ruce pryč.

Celé toto vzpomínání trvalo asi vteřinu, kdy jsem jen tak stála a měla jsem skelný pohled.

„Jste v pořádku?“ zatřásl se mnou.

„Ano, promiňte, nějak jsem se zamyslela,“ omlouvala jsem se mu a šla si sednout ke stolu, na kterým už ležela má písemka.

Rychle jsem si stáhla štít zpět. Už nikdy tohle nepoužiju! Vidět mého profesora, jak stojí před zrcadlem nahý a ubezpečuje se, že ještě není tak starý, víckrát vidět nemusím!

Díky znalostím, které jsem si od něho převzala jsem test měla ani ne za pět minut a už jsem pádila na oběd.

Všichni se koukali směrem ke dveřím, takže o mě museli vědět.

„Tak co, jak to šlo?“ ptala se netrpělivě Alice.

„Test budu mít asi za jedna, ale ty myšlenky bych nejradši vykopala z hlavy,“ svěřila jsem se jim, když jsem dosedla.

„A co jsi všechno viděla?“ na Emmettovi bylo vidět, že myslí jen na jedno.

„Víš, normálně jsem viděla jeho nechutné představy,“ ošila jsem se a snažila se zakrýt mojí, momentálně orandžovou, barvu očí.

„A jaký?“ nepřestával.

„To by se ti asi nelíbilo. Vážně to bylo nechutné,“ odrazovala jsem ho.

„Ale no tak. Můj žaludek něco snese.“

„Jak chceš, ty to alespoň nevidíš. Mám dojem, že se nám profesor zamiloval a bylo vážně zajímavý vidět tě, Emmette, s ním v posteli,“ jen těžko jsem udržovala vážnou tvář. A nepomohlo tomu ani to jak vykulil oči.

Ostatní u stolu už to nevydrželi a začali se pochechtávat nahlas.

„To jako fakt?“ ptal se pořád vyvedený z míry.

„To jako fakt,“ ubezpečila jsem ho.

Opravdu byl na něj nádherný pohled. Jako jediný nepochopil, že se jednalo o vtip a pořád na mě jen vykuleně hleděl.

Už jsem to nemohla vydržet a vyprskla jsem smíchy, ostatní se ke mně okamžitě přidali, jen on na nás všechny čuměl jako vyoraná myš. Má v tý hlavince vůbec nějaký mozkový buňky? Nemělo by mu to jako upírovi pálit rychleji?

„Emmette... ona... si dělá srandu,“ uklidňovala ho během smíchu Rose. Ten se otočil na ní a pořád nechápavě čuměl.

Celá jídelna se otáčela k našemu stolu a nikdo nechápal, co se tady děje.

Teprve, když jsme se všichni uklidnili to Emmettovi došli a my se začali smát na novo.

„Já jdu na biologii, tak doma,“ i za tak krátkou chvilku je jejich dům pro mě domov.

„A na mě se čekat nebude?“ ptal se dotčeně Edward.

„Ne,“ vyplázla jsem na něj jazyk jako malé děcko a pelášila na hodinu. On musel uklidit ještě tác s jídlem, takže jsem dostala náskok.

Ve třídě jsem si sedla na židla a co nejnevinnějším pohledem sledovala dveře, když se otevřeli dodala jsem i úsměv.

Přišel ke mně a na tváři měl neidentifikovanou masku.

„Tohle ti oplatím,“ dodal jakoby jen tak.

„To já ti splácím naš rozhovor po matice,“ ohradila jsem se.

„Ten mi splácíš pořád, když ti nevidím do hlavy,“ usmál se a začal se mi hrabat ve vlasech, jako to dělají gorili.

„Hmm... každý ale potřebuje soukromí.“

„V mé společnosti ne. Mimochodem ten kluk před náma právě přemýšlí nad tím, jak by tě mohl zbalit a jestli spolu chodíme,“ zašeptal mi do ucha a já se koukla na toho blonďáka před námi. Když uviděl můj pohled otočil se do předu.

„Jsem si jistá, že i nějaká holka přemýšlí o tobě podobně a ubezpečím tě, že já to nejsem.“

„Neumíš lhát, ale když už ses zeptala, myslí na mě úplně všechny a přemýšlí momentálně jaký způsob smrti je pro tebe bolestivější,“ políbil mě na krk a opravdu se ze předu ozvalo syčení.

„Kluci by mě od nich bránili,“ usmála jsem se na něj.

„Kluci na zdejší škole jsou strašné srababy. Bello, netrap mě,“ dodal zoufale.

„Ale já tě netrápím. Sám moc dobře víš, proč to dělám.“

„Je nějaká možnost, že bych ti mohl vygumovat mozek abys na nic s toho nemyslela?“ zeptal se s neskrývanou nadějí. Popravdě jeden způsob by se našel, ale to by mě musel políbit a na to jsem stále ještě při smyslech.

„Jak tak nad tím uvažuji... tak ne,“ usmála jsem se na něj a jemu to prvotní nadšení pokleslo.

Nevím jak by to pokračovalo dále, kdyby nevstoupil učitel. Snažila jsem se soustředit na hodinu, ale moje myšlenky spadly k ubrusu. Snažila jsem se nemyslet na toho vedle a nevím jak, musela jsem myslet na ten kus látky, protože jsem mu chtěla povědět, jak mě můj soused štve.

Páni, já už mám nějakou divnou fixaci. Vždyť je to až divný, jak jsem na něj závislá a jak si s ním povídám. Je sice pravda, že je to můj nejlepší kamarád. Vždycky mě vyslechne a nic za to nechce, ale přeci jen. Je to pouhý kus textilu. Sakra, vždyť já opovrhuji mým ubrusem. Co to se mnou je? Vždyť já mého skoro miláčka oslovuji kusem textilu.

Zakroutila jsem nad tím hlavou. Už nejsem normální. Je vůbec možné aby mi začalo hrabat? Po tom všem co jsem zažila? Jo, možné to je!

„Nerad tě budím, ale už skončila hodina,“ třásl se mnou Edward.

„Vždyť nespím.“

„Ale vypadalo to jinak. Snažím se tě probudit asi minutu.“

„Tak já jedu domu,“ zvedla jsem se.

„A čím? Mohu-li se zeptat?“ schovával smích.

„Alice,“ pronesla jsem skrz zuby.

„Jestli chceš mohl bych se ulít ze školy a odvést tě,“ zašeptal mi do ucha. Musí mě pořád trápit? Co jsem komu udělala? Potřebuju ubrus, ten mi pomůže!

„To je dobrý, projdu se,“ usmála jsem se na něj a odcházela.

„Bello, co je to teď s tebou?“ chytl mě za ruku a přitáhl k sobě.

„Co by se mnou mělo být?“ vykulila jsem na něj oči.

„Ještě v noci jsi se chovala jinak,“ mám dojem, že nás někdo poslouchá, protože jsem zaslechla nepřátelské zasyčení.

„Neměl jsi mě provokovat.“

„Nech toho, co je s tebou.“

„Promluvíme si doma,“ vytrhla jsem mu ruku a odešla. Ve třídě spolu s ním zůstala ještě jedna dívka. Uvidíme jaký se o nás budou nést klepy.

Vylezla jsem ze školy a zamířila k lesu. Opravdu nestojím o to, abych se do domu dostávala lidskou rychlostí. Hned jak zmizela budovu za stromy jsem se rozeběhla a ani ne za 10 minut už byla před domem.

Okamžitě jsem vlezla do domu a zjistila, že tam nikdo není. Zvláštní, Esme by tu měla být. Zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem se na posteli přitulila k ubrusu, který mi dneska tolik scházel.

Najednou se domem začali ozívat podivné zvuky. Musela jsem se uchechtnout, už vím co Esme dělá a pokud se nepletu tak je doma i Carlisle.

S úsměvem na tváři jsem sbalila ubrus a vyskočila oknem. Neměla jsem namířeno nikam určitě, ale nohy mě zavedly na tu jeho louku.

On se asi osud proti mně spikl. To mě vážně otec nechává tolik trpět? Proč už mě nezabije.

„Halo tati, porušila jsem zákon. Zamilovala jsem se,“ křičela jsem do lesa, ale žádná odezva nebyla.

Pokud si pamatuji tak ho předtím nakrklo, když jsem mu řekla páprdo. Možná, že když ho dostatečně naštvu shodí mě do bezedné jámy, ale co když to bere jako žert a jen se nad mým snažením ho naštvat směje? To by mě hodně nakrklo.

„Tak co, myslíš, že by stálo za to si to u otce rozhodit?“ promluvila jsem k ubrusu.

Nic. Ticho. Mlčel. Možná by se mi teď i hodil kamarád s pusou.

„Ty mi moc nepomůžeš co?“ mluvila jsem k němu dál.

Opět klid. Jen se na mě tak divně koukal, jako kdybych spadla z višně.

„Když na tebe použiju donucovací prostředky promluvíš?“ snažila jsem se dál.

Pro změnu se ani nehl.

Povzdychla jsem si a lehla si doprostřed louky. Zavřela jsem oči a nechala své myšlenky, ať si běží kam chtějí.

Ležela jsem tam hodně dlouho a většinu času jen poslouchala listí, do kterých narážel vítr. Občas praskla větvičku, ale jinak tu bylo tíživé ticho. Asi chápu co se mu na tomhle místě líbí, ale nechápu proč na něj musím pořád myslet. I teď daleko ode všech cítím jeho vůni jako by byl nade mnou.

Už začínám bláznit. Měla bych jít taky domu, aby o mě neměli strach. Otevřela jsem oči a kdo se světe div se, nenakláněl nade mnou?

„Můžeš mi vysvětlit, co tu děláš?“ vyhrkla jsem na Edwarda, který se až nebezpečně skláněl ke mně.

„Pššt, teď mě neruš,“ zašeptal a spojil naše rty. Jedna část mého já, ta nerozumná, se začala tetelit štěstím a chtěla se do jeho hry zapojit, ale ta normálnější část mu chtěla vrazit facku.

Můj vnitřní boj probíhal sice jen chvilku, ale i tak vyhrála třetí strana. Odtáhla jsem se od něj. On si povzdechl a lehl si vedle mě, přičemž omotal své ruce kolem mého těla a trochu si mě k sobě přitáhl.

„Tohle nesmíme,“ zašeptala jsem.

„To už jsem slyšel,“ dodal podrážděně.

„Ale no tak, přece by ses na mě nezlobil,“ snažila jsem se na něj usmát, ale že bych si chtěla pískat to se taky říct nedá.

„Na tebe to ani nejde,“ opětoval mi úsměv „Jen tak mimochodem, Laurent, to je ta holka, co viděla náš výstup po biologii, roznesla po škole, že spolu spíme.“

„A mě to říkáš, protože... „ odmlčela jsem se.

„Protože by tě to mohlo zajímat a abys věděla, co se po škole šušká.“

„Je mi to jasný. Všude bude jen znít, že ta nová holka sbalila Edwarda Cullena.“

„Vždyť je to pravda,“ usmál se na mě.

„Možná, ale jen z jedné strany, protože nikde neuslyšíš, že by Edward Cullen sbalil tu novou.“

„Ale to se přece ještě může změnit,“ usmál se na mě a opět se začal přibližovat.

„Nerada tě ruším od tvého jistě propracovaného plánu: Jak sbalit anděla a nezabít se, ale musím ti opět připomenout – to nesmíme,“ smutně jsem se usmála.

„Ten plán je ale zbytečný. Nevím proč si to nechceš pořád přiznat, ale jseš v tom až po uši.“

„Víš, že si občas musím připomínat, že tě musím chránit a ne zabít?“

„Smrt tvojí rukou by mi byla čest,“ zašeptal.

On prostě nepřestane. Nevím co se mu líbí na tom mi ubližovat, ale štve mě už s tím. Musím být já ta rozumná?

S povzdechem jsem se svalila na jeho hruď a nechala se hladit po vlasech a zádech. Bylo to až nebezpečně uklidňující a já se přistihla, že usínám.

„Kdybych usnala, slib mi, že mě hned zbudíš,“ mluvila jsem poněkud mrtvým hlasem.

„Hmm...“ přisvědčil, ale moc jsem mu nevěřila.

Pořád pevně jsem svírala ubrus, ale teď se mi zdál tak zbytečný, když tu mám mluvícího 'kamaráda'.

Ležela jsem na něm opravdu dlouho a soustředila jsem se jen na jeho lehké doteky, které mě příjemně uklidňovali a já nechtěla aby tohle někdy skončilo. Opravdu jsem po chvilce, i přes mé velké usílí, začala usínat, ale on si s tím velkou hlavu nedělal. Jen mě políbil do vlasů a zvedl do náruče.

„Co se děje?“ zaptala jsem se ho ospale.

„Neboj, všechno je v pořádku. Jen tě vezmu do postele. Spinkej,“ uklidňoval mě.

„Tak jo,“ zamumlala jsem a přitulila jsem se k němu blíž. On se jen tiše usmál a rozeběhl se i se mnou.

Těsně u domu zpomalil a někdo mu otvřel dveře.

„Co se s ní stalo?“ zeptal se nějaký vystrašený ženský hlas, neměla jsem energii na to, abych rozeznala čí je.

„Nic se jí nestalo Esme, jen usnula,“ upokojil ji a opět mě někam nesl.

Cítila jsem najednou pod sebou měkké peřiny a ruce, které mě na ně pokládají a chtějí odejít, ale já chci spíše je!

Rychle jsem pro ně natáhla ruku, aby mi i s majitelem neutekli.

„Zůstaň tu, prosím,“ ani nevím jestli mi rozumněl, ale vzhledem k tomu, že si lehl za mě a přitáhl si opět mé tělo, nejspíše ano.

„Jsem u tebe,“ zašeptal mi do ucha a opět mě začal hladit. Já se vydala na cestu spánku.

„Proč spolu nemůžete být?“ zaslechla jsem hlas Rose, když jsem se začala probouzet.

„Prý se to podle jejích zákonů nesmí, existuje pouze jen jedna vyjímka, ale na nás to neplatí,“ povzdechl si Edward, který mi pořád přejížděl prsty po páteři. Nebyla jsem zrovna ve vhodné pozici na očumování. Celou levou stranou těla jsem ho totiž objímala a nehodlala jen tak pustit.

„Jaká vyjímka?“ ptala se dál Rose.

„Může se zamilovat jen do toho nejdůležitějšího z rodinu, což je tady Carlisle, nesmí jí její zamilovanost poplést hlavu u případného nebezpečí.“

„Hmm... ale vy se k sobě tak hodíte.“

„Díky Rose,“ zaslechla jsem jeho smějící se hlas.

„Měl by jsi si jí asi zbudit, aby to stihla do školy,“ dodala ještě a pak se ozvali jen zavírající dveře.

„Bello, měla by jsi vstávat,“ políbil mě do vlasů.

„Já nikam nejdu, je to tvoje vina, že spím,“ uchechl se tomu.

„Promiň mi to, ale jsi strašně krásná, když spinkáš a ještě hezčí, když chceš abych s tebou zůstal,“ tentokrát jsem dostala polibek na špičku nosu.

„Stejně mě s té postele nedostaneš,“ stála jsem si tvrdě za svým.

„Jak myslíš, tak já půjdu sám,“ rezignoval a začal vstávat.

„Ale ty taky nikam nepůjdeš,“ přišpendlila jsem ho zpět k posteli. Nelíbilo se mi být v posteli bez něj. Jsem vážně divná.

„Mile rád bych s tebou zůstal, ale blíží se k nám Emmett,“ smál se.

„Tak postavím svůj štít před dveře, aby se k nám nedostal,“ začala jsem okamžitě plnit svá slova a soustředila jsem se na fyzický štít. V tento moment nevidí nás dva Alice a nikdo se k nám ani nedostane.

„Víš, že jsi docela tvrdohlavá, když chceš?“ usmívál se mému snažení.

„Jak myslíš, můžeš odejít, ale myslela jsem, že by jsi se mnou chtěl být sám,“ hrála jsem mu na citi.

„Buď si přehodnotila přes noc své postoje, nebo máš jiné úmysly,“ prokoukl mě okamžitě.

„Mám, nechci přijít o můj polštářek,“ stulila jsem se mu víc v náručí.

Hned vedle se ozvala rána, jako by se někdo rozeběhnul do zdi.

„Emmett, právě zjistil, že se k nám nedostane,“ vysvětloval mi.

„Mámí, Bella je s Edwardem v pokoji a mají tady divnou obranu,“ rozlíhal se hlas vzlykajícího Emma. Ten kluk snad nikdy nevyroste.

„Bello, okamžitě stáhni ten štít, jinak...“ tentokrát to byl hlas rozhořčené Alice.

„Jinak co?“ zavolala jsem přes dveře.

„Jinak uvidíš,“ dostalo se ke mně.

„Asi by jsi to měla stáhnout, Emmett se právě rozbíhá, chce tvojí obranu prorazit,“ zašeptal mi do ucha Edward. Poslechla jsem ho s tím rozdílem, že jsem ho stáhla pouze na dveře. Nechci mít hned do pokojíku díru.

Ozvala se opět rána a já stáhla štít úplně jen na mojí osobu. V ten moment se dveře otevřeli a v nich stála načuřená Alice, které s očí šlehali plameny. Neznat jí tak si myslím, že pomáhá tátovi.

Hned po ní vlítl do pokoje Emmett a když se podíval na naše proletená těla začal se hrozně smát.

Po našem neobvyklém ránu, kdy se mi Emm smál a Alice vyhrožovala nákupy, jsme se dostali ke škole. Dneska jsem jela sama mým autem a ubrus jsem si vzala jak jinak sebou. Uvázala jsem si ho kolem krku, takže připomínal palestinu. Koukejme co se z něj ještě vyklube, slušivý módní doplněk, který se nelíbí jen Alice.

Jen co jsem vystoupila z auta, koukala na mě dívčí část školy s nenávistí a kluci se zklamáním a nadějí. Měl pravdu, všichni si o nás myslí, že jsem spolu. Zakroutila jsem nad tím hlavou a jen čapla Alice za ruku. Ta se mě po celou hodinu snažila přesvědčit, že vypadám hrozně a měla bych si podle ní tu příšernost na krku sundat, podle mě toho kamaráda zavěšeného kolem mého krku.

Matiku už jsem zvládala levou zadní a to díky profesoru samém. Občas mi sice vadí jak na mě kouká a já se snažím za žádnou cenu nepřemýšlet nad tím, kam až jeho fantazie sahá, ale za cenu znalostí se to dá vydržet.

I trigonometrie mi šla o poznání lépe. Nebyl to přeci jen takový skok, ale něco jsem se přiučila. Ostatní předměty byli v pohodě a španělština s Jazzem přijemně ukončovala dopoledne.

Po právě zmíněné hodině jsem se zbalila a vyrazila po boku s ním na oběd, ale hned za dveřmi mě odchytli něčí ruce. Zmateně jsem se podívala do tváří toho pitomce, který si se mnou zahrává, ale samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Edward.

„Co kdybychom si pohráli s místními lidmi,“ zašeptal mi okamžitě jak jsem byla u něho.

„Jak?“

„Podpoříme jejich zvěsti o nás.“

„Opět, jak?“

„Nijak, jen tě chytnu za ruku, to je všechno,“ ubezpečoval mě. Na znamení souhlasu jsem se škodolibým úsměvem přikývla.

Opravdu mě vzal jen za ruku a táhl k jídelně.

V momentě, kdy jsem vstoupili dovnitř se všude okolo rozneslo nebývalé ticho a všechny oči se nasměrovali k nám. Včetně jeho rodiny, kteří se do toho i smáli.

Vzali jsme si nějaké jídlo, moc jsem neřešilo co to je, po tom soboto-nedělním lovu jsem ještě neměla hlad, a zasedli jsme k těm smíškům.

„Lepší vystoupení už jste si vymyslet nemohli?“ ptal se zklamaně Emm.

„Proč?“ nechápala jsem.

„No já být na jeho místě, tak ti ještě před všemi dám pusu, aby teprve měli o čem mluvit,“ vysvětlil nám svůj záměr.

„Nerada tě zklamu, ale za tohle by dostal facku,“ klidnila jsem jeho žáhy.

„Edwarde, to jsi takový podpantoflák?“ smál se.

„Ne Emmette, ale nic spolu nemáme, tak proto,“ musím ho klidnit jen já?

„Vážně nic? Já myslel, že po tom jak jste na sebe byli ráno namačkaní je to jasný,“ volal na celou jídelnu. Bezvadný ještě hlasitěji aby to slyšeli i dole v pekle, pomyslela jsem si sarkasticky.

„Víš Emmette, někdo myslel...“ nedokončila jsem, nechci být přece sprostá.

Zbytek oběda už probíhal v klidu, pokud se do toho započítají i nenávistné pohledy z řad lidí. Vážně se oni občas chovají jak zvířata, když jim někdo ukradne teritorium.

Na biologii jsme se zase drželi za ruce a on mě nechtěl pustit ani během hodiny. Shrnuto, podtrženo. Nemám žádné zápisky, protože mi držel pravou ruku a levou psát neumím. Zločinec!

„Teď by se to chtělo i nějak rozloučit, vzhledem k tomu, že už jedeš domu,“ zašeptal mi po skončení hodiny.

„A jaký plánuješ rozloučení?“

„Nezapomeň, že to dělám jen kvůli divadýlku,“ připomněl mi a hned se vrhl na mé rty. Levá ruka chvilku měla nutkání ho něčím praštit, ale pak se jen zapletla do jeho vlasů a přitáhla mi ho blíž. Takové divadýlko bych podnikala častěji. Líbal neuvěřitelně nádherně, snad i lépe než před tím. Nechtěla jsem ho pustit, ale po nějaké ráně, která se ozvala v pozadí mi zvědavost nedala.

Nějaká husička tam omdlela. Já myslela, že tohle dělali tak ve středověku a ne i teď. Lidi mě nepřestanou překvapovat. Musela jsem ji v ten moment hodně štvát.

„Ahoj odpoledne,“ rozpletl naše těla, která k sobě byla přitisknutá tak, že už to více nešlo. Naposledy mi dal malou pusu na rty a se zákeřným úsměvem odešel. No prosím a mě tam nechá jen tak stát a koukat se na ty lidské holky, který mi chtějí skočit po krku. Tohle si doma vyřídíme.

Sebrala jsem se a jela domu. Tam jsem si sedla na zahradu a pozorovala oblohu. Ubrus jsem si rozvázala, takže jsem ho pouze držela v ruce. I když je tam nahoře nuda, je to úchvatný pohled jak se mráčky pohybují sem tam. Každý má jiný tvar a jiný směr. Stejně jako každý na zemi. Máme své cíle a nehodláme se jich vzdát, nechceme se jen tak rozplynout a nenechat po sobě ani památku. Chceme si užívat svého života a spojit se s někým.

Ti beránci mají neuvěřitelné štěstí. Pohybují se tak jak chtějí, splynou s tím, kým chtějí a neohlížejí se nad pravidly.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě z mého fylozofování Rose.

„Nad tím, jaké by to bylo, kdybych byla mrak,“ povzdechla jsem si smutně.

„Taky už jsem nad tím párkrát uvažovala. Potřebovala bych s tebou něco důležitého probrat,“ promluvila na mě naléhavým hlasem.

„Se mnou?“

16. kapitola <<< Shrnutí >>> 18. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 17. kapitola: