Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 14. kapitola

08.01.2010 (12:30) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8361×

14. kapitola

Bella:

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se mě Edward.

„Klidně,“ zvedla jsem se a šla za ním nahoru.

Šla jsem za ním po schodech do jeho pokoje. Tam se ve dveřích zastavil, a když jsem prošla zavřel. Chtěl se mě dotknout, ale ještě pořád si nejsem jistá svým štítem.

„Nedotýkej se mě, prosím.“

„Proč?“ ptal se nechápavě.

„To se hodně blbě vysvětluje, řekněme, že jsem dostala nepříjemný dárek,“ odfrkla jsem si. Nepříjemný opravdu byl.

„Raději to nebudu řešit,“ zamumlal spíše pro sebe.

„Uděláš nejlíp, neboj potom vám to vysvětlím,“ ubezpečila jsem ho a zjevně mu tím i zvedla náladu, protože se na mě usmál, ale byl to smutný úsměv, takový, který nevěstí nic dobrého.

„Co se stalo dole?“ dostal ze sebe.

„Mluvíš o konkrétní věci nebo tak všeobecně?“

„Konkrétní. O nás.“

„Táta mi připoměl zákon, ale taky mi řekl, že je jedna možná vyjímka,“na jeho tváři se usadil opravdový úsměv „Mohu se zamilovat, ale do nejdůležitějšího člena rodiny a to je tady Carlisle, kterého beru spíše jako taťku číslo 2.

On anděl se nesmí zamilovat, aby to neohrozilo jeho racionální myšlení. Což znamená, že my máme chránit sice všechny členy rodiny, ale když se něco semele vytváříme si vlastní pořádek. Nejdůležitějších nebo nejschopnějších. V tomhle případě je jedno, kdo je jak schopný, vy se pokládáte jako sobě rovni, ale i přesto je Carlisle zakladatel a tím pádem i nejdůležitější z rodiny,“ řekla jsem mu a šla jsem k němu blíž. On seděl na posteli a hlavu měl položenou v dlaních. Bylo mi jedno jestli uslyším všechny jeho myšlenky, takhle jsem ho nechtěla vidět. Sedla jsem si mu do klína, obmotala mu kolem krku mé ruce a hlavu zabořila do ramene. S radostí jsem zjistila, že nic nečekaného nevidím, a že i on si mě k sobě ještě víc přitulil.

„Takže to znamená, že nemůžeme být spolu?“ zeptal se mě smutně. Neměla jsem sílu mu odpovědět, tak jsem jen zakroutila hlavou.

„I přes to tě miluju,“ zašeptala jsem tak, že to mohl slyšet jen on a doufám, že jen on a ne nikdo jiný, například ze zdola. Právě jsem porušila hned první pravidlo a to svou funkci zastávám teprve první měsíc. Jsem to, ale břídil.

„Já tebe taky,“ zašeptal stejně neslyšně a přitáhl si mě více k tělu. Houpal se mnou a mě to dokonale uspávalo. Stále jsme k sobě byli natisknuti, že se mezi nás ani párátko nevešlo, ale ani jeden z nás to neřešil.

Zývla jsem.

„Asi by jsi měla spát, už je docela pozdě,“ promluvil po dlouhé době ticha.

„Andělé spát nemusí. Jak moc je pozdě?“

„Půl jedenáctý,“ řekl a já jsem se na něj otočila a přetočila jsem mu ruku, na které měl hodinky. Usmál se mému vyděšenému obličeji.

„To jsme tady vážně byli skoro celý den?“ zeptala jsem se malinko vyvedená z míry.

„Už to tak asi vypadá,“ usmívál se dál.

„A já vám chtěla povědět jaký dárek jsem dostala,“ povzdechla jsem si.

„Tak mi to pošeptej,“ zapředl mi do ucha. Vyvolalo to jemné mravenčení po celém mém těle a jeho smích, když si všiml mé husí kůže.

„Kdeže, povím to celé rodině. Stejně si myslím, že nejvíc to zaujme tátu číslo dvě,“ vymotávala jsem se s jeho náručí.

„A co, když tě nepustím?“ blbnul dál.

„Tak tě kousnu,“ pohodila jsem ledabyle rameny a nevinně se usmála.

„Dobře vzdávám se, pokousaný od anděla být nemusím,“ pustil mě, ale na očích jsem mu vyděla, že ho provokování mé osoby nehorázně baví.

Sešla jsem dolů do obývacího pokoje. Zastavila jsem se a koukla s okna. Byla noc a každý má už něco na práci, dalo se to snadno poznat podle zvuků z pokoje Emma a Rose. Tak jsem to nechala na ráno, zítra je taky den.

Posadila jsem se do sedačky a zakusila televizi. Začala jsem prvním programem a hned se kolem mého pasu omotala něčí ruka.

„Já myslel, že nám chceš něco říct,“ pošeptal mi do ucha a přitáhl si mě na sebe.

„Tak nemysli,“ usmála jsem se na něj. „A opravdu jsem vám chtěla něco říct, ale myslím, že na to není právě ta nejvhodnější chvíle.“

„Hmm... Co by jsi řekla na malou procházku?“ zeptal se mě a v očích mu tančili jiskřičky. Byl to kouzelný pohled a nedalo se na něj odpovědět jinak než souhlasit.

„Ale aby mě pak nebolely nohy.“

„Když tak tě ponesu,“ vstal a tím postavil i mě. Nejspíš nepochopil, že tamto byl vtip.

„Kam teda jdeme?“ zeptala jsem se ho, když to vypadalo, že pokud se nepohnu vezme mě do náručí.

„Uvidíš, jak rychle běžíš?“

„Stejně rychle jako ty asi i rychleji,“ usmála jsem se na něj. Vždycky jsem se ráda vytahovala.

„To se ještě uvidí,“ podezíravě na mě koukl. Moc mi teda nevěří hošánek.

Chytl mě za ruku a propletl naše prsty. Sjela jsem na ně pohledem a přemýšlela jestli se tím neporušují pravidla, ale je to hloupost. Už bych se dávno škvařila, ruce tomu neublíží.

Rozeběhl se a já poslušně vlála za ním. Musím přiznat, že běhal opravdu rychle a i já měla chvilkami pocit, že mi uteče. Vždy jsem mu tedy silněji stiskla ruku a on zpomalil. Nechtěla jsem to dělat, běh si užíval, ale já se za ním opravdu nechtěla takhle vláčet. A to jsem prosím přeměněná v anděla.

Běžel asi 20 km od domu, když začal postupně zpomalovat. Ze začátku jsem si myslela, že to je jen mnou, ale když už šel asi jako člověk došlo mi, že budeme na místě.

„Zavři oči,“ promluvil poprvé co jsme vyrazili od domu. Poslechla jsem ho.

„Ničeho se neboj, nedovolil bych, aby ti něco nebo někdo ublížil,“ ujistil mě a chytl kolem pasu. Musela jsem se usmát to já chráním jeho ne on mě.

Pomalu mě vedl dopředu a musela jsem uznat, že jsem ani jednou nezakopla o nějaký vyčnívající kořen nebo kámen. On na mě opravdu svědomitě dohlíží.

Po několika krocích se zastavil a já poznala, že si stoupl naproti mě.

„Teď už je můžeš otevřít,“ šeptl a pohladil mě po tváři.

Opatrně jsem každým okem zamrkala až jsem je doopravdy otevřela. Ze začátku jsem měla nádherný pohled, protože jsem viděla jeho, ale to by mě netáhl až sem, abych viděla jak krásně, kouzelně ba přímo pekelně vypadá při měsíčku.

Porozhlédla jsem se tedy po okolí. Stála jsem uprostřed nádherné louky. Uprostřed lesu, vyčníval tento nádherný dokonalý kruh posetý několika, momentálně zavřenými, květinami, na kterých čpěli kapičky vody od deště. Vše vypadalo tak neporušeně. Jistě tohle místo nenašel žádný člověk, jen můj upír. Můj? Asi jsem v tom vážně až po uši.

„Tak co na to říkáš?“ prolomil ticho a v jeho hlase byla znát nervozita.

„Krásnější místo jsem nikdy neviděla.“

„To mě těší,“ usmál se a obkroužil opět své ruce kolem mého pasu.

„Děkuji, že jsi mě sem vzal,“ ani nevím co to do mě vjelo, ale momentálně jsem dlabala na zákony.

„Já děkuji, že jsi,“usmál se na mě. Zamotala jsem své ruce do jeho vlasů a pomalu si ho přitahovala k sobě. On se nedal dvakrát pobýzet a mé tělo si k sobě tiskl ještě víc.

Těsně před mým obličejem se zastavil a zahleděl se do mých očí. Nevím na co čekal, ale ani jsem to nehodlala zjišťovat. Stoupla jsem si na špičky a nechala splynout naše rty.

Ze začátku se o sebe jen lehce otírala jako křídla motýlů, ale později se z něžného polibku stal vášnivý. Ani jeden znás nutně nepotřeboval kyslík a ani jeden z nás se nechtěl odpojit.

Jeho ruka kroužila po mých zádech. Byl to nepředstavitelný pocit. Pocit, že patřítě někomu jinému, kterému jste se odevzdali zcela dobrovolně. Pocit držet někoho v narůčí, někoho, koho milujete víc než vlastní život a byli by jste pro něho schopni udělat cokoliv.

Chtěla jsem mu patřit celá, ale díky mé smůle mi zůstal ještě krapet rozumu a já si uvědomovala, že i tímto jsem překročila jasná meze, že za tohle mě Otec přinejmenším zabije.

Ač nerada odpojila jsem naše rty a opřela se čelem o to jeho. Oba jsme měli splašený dech, který se nechtěl podřídit. A jistě oba jsme chtěli aby právě zamrzl čas a mi tak mohli zůstat už navždy.

„Miluji tě,“ zašeptal, když už téměř normálně oddychoval.

„Já tebe,“ odpověděla jsem mu a už jen krátce jsme se políbili.

Stáli jsme tak velmi dlouho a jen si navzájem hleděli do očí. Z jeho karamelek byla cítit láska, věděla jsem, že je skutečná a byla jsem si jistá, že to samé vidí i on u mě.

„Měli bychom se vrátit,“ řekl, když se první ranní paprsky prodírali mezi stromy a nádherně osvětlovali louku. Oba jsme stáli a objímali se. Já měla hlavu položenou o jeho hruď a on jí měl položenou do mých vlasů.

„Hmm...“odpověděla jsem znechuceně, opravdu se mi odtud nechtělo. Usmál se mému tónu hlasu.

„Ale no tak, máš pro ná přece překvapení,“ přemlouval mě.

Povzdechla jsem si a odtáhla se, chytla jsem ho za ruku a jen se mu podívala do očí.

„Nebude ti vadit, když cestu k domu poletím?“

„Myslím, že to nějak zvládnu,“ pohladil mě po tváři.

Zamávala jsem křídly a přidala na intenzitě. Po chvilce jsem se opravdu vznesla a Edward se na mě jen koukal jako kdyby viděl ducha.

„Tak schválně, kdo tam bude první,“ to ho probralo a začal odpočítávat.

Přesně na tři jsme vyrazili. Vznesla jsem se až nad les a rychle jsem mávala, chtěla jsem tam být opravdu jako první. Když už musí být lepší v běhu, tak bych mohla být rychlejší alespoň v létání.

Bohužel se nepovedlo, protože už na mě čekal před domem.

„Co je cena pro vítěze?“ usmál se mému zachmuřenému obličeji a propletl naše ruce.

„Nevím, tohle jsme nějak nedomysleli.“

„Já bych o něčem věděl,“ řekl a začal se ke mně naklánět.

Měla bych se tomu vykroutit! Měla bych pohnout zadkem a odejít! Musím odejít! Bello jseš neuvěřitelný pako, který má nejspíše sebevražedný sklony!

Nadávala jsem si v duchu, ale i tak jsem tam stále stála a místo abych se pohla směrem k domu, chytla jsem ho za límec a přitáhla si ho blíž.

Byl potěšený mojí reakcí, ale já nebyla potěšena z toho jak byl polibek krátký. Když už mám umřít tak si to tady chci alespoň užít!

„Emmett se blíží,“ dodal na srozuměnou, když jsem po něm házela vražedné pohledy.

Vymotali jsme se od sebe a šli dovnitř každý zvlášť, alespoň ať oni v tom nemají prsty.

„No ne, kde jste se nám poflakovali? Bello já tě tady hledám a ty mi mezitím balíš bráchu,“ smál se Emmett. Blbeček, kdyby věděl, že je to vlastně naopak.

„Víš Emme chtěla jsem se proletět tak jsme s Edwardem uzavřeli sázku, kdo je rychlejší,“ vysvětlila jsem mu.

„A kdo vyhrál?“ nejspíše podle mého znovu nasraného výrazu poznal vítěze.

„Bezva Edwarde, porazil jsi anděla,“ smál se a praštil jmenovaného do ramene.

Já jsem odkráčela si sednout a až se ten cvok vedle uklidní, zavolat na menší diskuzní kroužek.

„Mohla bych si s vámi všemi promluvit? Potřebuji vám něco říct?“ zavolala jsem do útrob domu.

Okamžitě se všichni začali slejzat jak slepice po flusu =). Sedli si přesně tak, jako když jsem jim říkala co já jsem. Ani nevím kdy a jak, ale seděla jsem na Edwardovi, protočila jsem oči, ale nechala to být. Mám dojem, že ve vztahu já a on jsou ty hranice co si můžeme dovolit nějak pružný.

„Co potřebuješ Bello?“ optal se mě Carlisle.

„Asi by jste se o mě měli dozvědět novinku,“ ušklíbla jsem se „Víte, jak se stala ta nehoda s Alice, tak jsem tam pomohla Angele. Její svěřenkyní je Jessica. Dostala jsem od toho... ehm... Boha dárek. Chtěl se mi nějak zavděčit a zároveň i pomstít, protože jsem se pletla do nebeských věcí. Tím darem je nová schopnost a tou schopností je čtení všech myšlenek pouhým dotykem, je to stejné jako má Aro,“ dořekla jsem a podívala se po nich jestli pochopili.

„Nemusíte se bát, mým psychickým štítem jsem tu moc jakoby uvěznila v sobě takže jsem ještě ničí myšlenky neviděla a ani neslyšela, ale chtěla bych to vyzkoušet. Nejlépe na nějaké lidské bytosti, protože ti mají přeci jen krátký život a nemají tak rychlí mozek, aby mysleli na více věcí najednou.“

„A napadl tě někdo, koho bys chtěla slyšet,“ zeptal se se zájmem Carlisle. Věděla jsem, že ho tohle bude zajímat.

„Po pravdě někoho jsem našla,“ sklopila jsem oči, protože je to poněkud zvláštní.

„A koho?“

„Našeho učitele matematiky,“ řekla jsem co nejtišeji a probodávala podlahu. Teď by se mi hodil můj ubrus, kde ten vůbec zůstal? Při tom zmatku jsem na něj úplně zapoměla, ale možná ho někdo zachránil. Nejspíše Edward, protože ten měl se mnou hodinu.

„Promiň mi, že se ptám, ale proč jeho?“ ptal se dál táta číslo dvě.

„No, protože já matematiku neumím, ale jakmile se ho dotknu budu vědět všechny jeho znalosti. Mám velice podobnou paměť jako vy. Velmi mechanickou, což svědčí o tom, že logika se do mě dostane jen těžce,“ pokusila jsem se jim vysvětlil, alespoň trochu mé počínání.

„Ale teď bude minimálně do konce týdne škola zavřená. Jak to chceš udělat?“

„Jednoduše počkám si, a potom něco vymyslím.“

„A jsi si vědoma toho, že je dnes čtvrtek?“ řekl Emmett, ten něco kuje, protože se směje jak postižený.

„Jsem?“

„No, já se hlasím jako dobrovolník, pokud by jsi nechtěla čekat,“ já tušila, že to nebude jen tak.

„Emmette a ty opravdu chceš abych viděla každou tvojí myšlenku?“

„Jasně proč ne?

„I ty Rose? Chceš abych viděla jak vypadáš v noci?“ zářivě jsem se na ni usmála.

„Emmette, ty musíš mít vždy blbý nápady,“ spražila ho pohledem a jemu se rty protáhly směrem dolů. Nějak si neumím představit, proč by byl tak nadšený z toho, že mu uvidím všechny blbosti co se mu za těch několik let vyrojilo v hlavě.

„Já myslím, že si počkám,“ zkonstatovala jsem.

13. kapitola <<< Shrnutí >>> 15. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 14. kapitola: