Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bílá vlčice - 2. kapitola

18.11.2009 (16:30) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2548×

BÍLÁ VLČICE – 2. KAPITOLA

Vypráví Bella:

" target="_blank">http://www.youtube.com/v/H7CD7ZhA8ZE&hl=cs&fs=1&color1=0x3a3a3a&color2=0x999999" type="application/x-shockwave-flash" allowscriptaccess="always" allowfullscreen="true" width="425" height="344">

Sam mi dal svolení a já vyrazila s polovinou smečky do útoku. Ty upíři mi zabili kamarádku a mě to stále bolelo. Sice nebyla z rodu vlkodlaků a časem by zemřela stářím, ale víc mě na tom štve, že jsem jí neochránila a přitom to je moje poloviční práce. Vlastně jsem si jí vzala jako celou povinnost.

Bello, my to víme, ale ničí nás to stejně jako tebe. Prosím, přestaň na to myslet. Žadonil Jakob za celou smečku. A na co mám podle tebe myslet? Zeptala jsem se ho zostra. Byla jsem háklivá na lidi, kteří mě měli rádi a já je zklamala. Svého nevlastního otce nemyslím. Hoříš zuřivostí, Bello! Zakřičel na mě Paul. Uklidnila jsem se, aby ostatní netrpěli semnou. Hrabala jsem se ostatním v mysli. Ani tohle nemusíš dělat. Rozčílila se Lili, další žena v naší smečce. Ještě tu byla Rachel a Trisa. Ty mysleli na mou pomstu za Julii, mou nejlepší kamarádku. Polovina smečky se zastavila a dívala se po nás, kteří mysleli na pomstu za Julii. Omlouvám se. Řekli jsme jim naráz a znovu se rozeběhli.

Na místo, které jsem viděla ve vidině, jsme doběhli celkem včas. Upíři se blížili, ale lidi také. Rozeběhla jsem se naproti těm upírům. Necítili mě, protože já „nesmrdím“ ani vlkům ani upírům. Nikdo mou vůni necítí. Zamnou se pomalu vydala smečka. Bello, upoutáš jejich pozornost a mi pak zaútočíme? Zeptal se mě Lukas. Ano, Lukasi. To by šlo. Přeměnila jsem se do upíří podoby a vyrazila kupředu.

Upíři mě zahlídli. Proletěla jsem kolem nich a pak se vrátila a postavila se do zvědavého postoje. Byl s nimi jeden Culen. Po cestě mi to Jakob s Paulem cpali do hlavy, to proč s nimi nebojujeme. Nevěřila jsem vlastním očím.

„A Bello, kde se touláš? Tihle pánové by tě chtěli poznat,“ řekl mi a pomalu rukou přejel po krku.

Pochopila jsem ho a nenápadně se kolem nich začala promenádovat.

„Těší mě pánové, co tu děláte? Cestujete?“ ptala jsem se jich svým nejsladším jazykem. Cullen se po mě podíval se zvednutým obočím. Asi si myslel, že je chci sbalit, ale v tom ty dva nasáli vzduch a postavili se do obraného postoje.

„Co se děje?“ zeptal se Cullen.

„Vlci,“ zasyčel jeden z nich.

„Kdo? Jací vlci?“ udělala jsem úplně zmatenou.

„Vlci zabíjí upíry. Vy jste na ně nenarazili?“ zeptal se ten druhý.

„Ne,“  řekla jsem naráz s Cullenem.

Odběhla jsem panicky pryč a dost daleko se proměnila ve vlka. Útok. Zavelela jsem a všichni mi myšlenkami souhlasně přikývli. Pozor je tam jeden Cullen, chce nám pomoci, podle jeho chování. Vzpomněla jsem si na to, co se před chvílí stalo a zaútočila. Z každé strany na louku vyběhl vlk. Cullen se vyhoupl na strom a sledoval nás při akci. Vrhla jsem se na jednoho upíra a urvala mu hlavu. Tři z nás rozdělali oheň a Cullen nám pomohl nanosit dříví. Já jsem trhala na malé kousíčky toho bastarda, který mi zakousl mou kamarádku. Ty co neměli už co na práci se museli proměnit v člověka, protože mou náturu, už nevydrželi.

Trhala jsem malé kousíčky toho upíra a házela je do ohně. Cullen mě sledoval. Nakonec jsem se vykašlala na to, roztrhat i poslední nohu, která ještě zůstala celá a hodila jí do ohně.

„Konečně,“ vydechli snad všichni i Cullen.

Smečka se proměnila zpět do vlčí podoby a vraceli se do rezervace. Culen mě pozoroval, jak obcházím celé ohniště a kontrolovala, jestli jeden z nich neutíká a jestli se oheň nerozšiřuje. Tohle byla vždy má práce, protože jsem odmítala trhat upíry, ale dneska jsem se v tom vyžila.

„Já jsem Edward Cullen,“ představil se mi po chvíli.

Podívala jsem se po něm svýma očima a musela jsem vypadat divně, protože udělal krok dozadu. Přeměnila jsem se na místě tím, že jsem se postavila na zadní a měla čtyři metry. Přeměnila jsem se a on si vydechl. Asi jsem ho hodně vylekala.

„Těší mě. Já jsem Bella a příjmení můžu používat Black, takže Bella Black,“ řekla jsem mu a chystala se k odchodu, protože oheň dohořel.

„Ty, už jdeš?“ zeptal se mě a opatrně mě chytl za ruku.

Přemýšlela jsem, jestli se mám vytrhnout z jeho sevření nebo se na něj vlídně otočit.

„Bral bych tu druhou možnost,“ pošeptal a tím mě vylekal.

Vždyť jsem nic neřekla. Okamžitě jsem se proměnila ve vlka, čímž jsem ho odrazila. Rozeběhla jsem se směr rezervace. Chvíli mi stačil, ale jak jsem přidala do maximální rychlosti, tak on se začal ztrácet a na hranicích se zastavil úplně. Pomalu jsem zpomalovala a na útesech se zastavila úplně. Sedla jsem si a sledovala moře. Moje myšlenky byli zamíchané. Snažila jsem je srovnat, ale nešlo to. On mi přečetl myšlenky, jak to dokázal? To dokáže každý upír? Ne, to bych to dokázala taky. Zvedla jsem se a skočila do vody. Letěla jsem vzduchem a vítr mi vál okolo těla. Mé dlouhé chlupy vlály vzduchem. Měla jsem vlasy po ramena a kvůli tomu i mé bílé chlupy byli dlouhé, ale ne tak moc. Nechám se ostříhat, aspoň si ze mě nebudou dělat srandu, dlouhé vlasy, dlouhé vedení.

Plavala jsem v moři až do setmění a v mé mysli se vystřídalo více členů mé smečky. Jakob mě volal domů, že má Billy o mě strach, ale já jsem domů nechtěla.

Když jsem přišla domů, byla půlnoc. Od Jakoba z pokoje znělo hlučné chrápání a od Billyho hlučné zamlaskání. Zavřela jsem dveře k Jakobovi a vešla k Billymu do pokoje.

„Ahoj,“ pozdravil mě a zvedl jedno obočí.

„Ahoj. Omlouvám se, ale stejně nespím, tak co doma. Knihovnu mám, už celou přečtenou,“ postěžovala jsem si.

„Já vím, ale nejsou peníze na zakoupení nových,“ řekl smutně Billy.

„Nedělej si s tím hlavu,“ soucítila jsem s ním.

Billymu bylo hrozně líto, že mi nemohl dopřát vše, co jsem chtěla. Párkrát jsem měla už brigádu, ale nemohla jsem tam zůstat dlouho. Vlasy mi naštěstí rostly, takže jsem nebyla až moc podezřelá. Moc jsem toužila po nějaké střední škole. Celá smečka se mi smála, ale oni zažili normální dětství po celých osmnáct let a já jen za dva roky. Teď už jsem na světě patnáct let a byla jsem jen na jedné škole.

Billy znovu usnul a já potichu vyšla z jeho pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a podívala se do ledničky. Byla prázdná. Podívala jsem se tedy do mrazáku, kde nebylo skoro nic. Rozhodla jsem se, že dojdu tedy aspoň nalovit. Vyběhla jsem ven do tmy.

Vypráví Edward:

Zastavil jsem se na hranicích. Nechtěl jsem přidělávat Carlislovi starosti, už tak byl nešťastný, protože jsem byl pořád sám a žádná upírka se mi nezalíbila. Tolik upírek to na mě zkoušelo, ale já je nechtěl. Jedné se líbil můj dar a druhý zase má velká rodina, v které jsme všichni docela vycházeli. Emmett s Rose nebo Alice s Jasprem mě vždy vzali někam mezi lidi a snažili se mě rozveselit. Jenže já nevydržel jejich myšlenky, které mě svlíkali. Vždy jsem utíkal a mí sourozenci mě jen sledovali, jak se vzdaluji.

Ve škole to bylo ještě horší. První týden zamnou chodili snad všechny holky a ptali se mě, jestli s nimi nepůjdu na rande. Ty nejhezčí mě chtěli jenom ulovit a ty jen hezké mě chtěli, kvůli mé kráse. Pro mě byla každá holka krásná, ale došlo mi, že tahle tajemná Bella je pro mě něco víc než jen krásná. To měla Alice na mysli. Já se snad konečně zamiloval.

Sledoval jsem jak se její bílý dlouhý krásný kožich vzdaluje mezi stromy. Stál jsem tam i když už byla dávno pryč, proč já blbec radši nemlčel. Mohli jsme si popovídat.

Vydal jsem se k našemu domu. Můj pokoj byl z poloviny vybaven. Alice s Esme svou práci ještě nedokončili. Začal jsem si do police rovnat knížky a CD. Nedělal jsem to svou obvyklou rychlostí, nýbrž lidskou rychlostí.

Přišla Alice a nesla mé obrazy. Rychlostí je rozvěsila a hodlala odejít.

„Počkej,“ řekl jsem a rychlostí jsem zatarasil jí cestu ven.

„Ano?“ zeptala se a snažila se zamaskovat úsměv.

„Neptej se zbytečně a povídej,“ řekl jsem.

„Co chceš přesně vědět?“ zeptala se a zadívala se mi do očí.

„Co se stane v nejbližších dnech?“ zeptal jsem se obecně.

„Setkáte se ve škole. Nic jiného nevím, jen to, že se rozhodla chodit do školy a najít si brigádu. Jo a musí jít na lov, protože mají prázdnou ledničku a poloprázdný mrazák. Zítra má noční hlídku. Víc ti opravdu neřeknu, Romeo,“ zasmála se na mě a já vypěnil.

Chtěl jsem po ní skočit, ale ona začala křičet a do pokoje vlítla celá rodina. Alice se tlumila a já pěnil dál. Radši jsem vyskočil z okna do černé tmy a šel se proběhnout.

„Kam běží?“ zeptal se Carlisle.

„Jen se proběhnout, protože jsem ho trošku naštvala. Povedlo se mi to, až moc dobře,“ zasmála se Alice a já více neslyšel.

Bílá vlčice - 1. kapitola

Bílá vlčice - 3. kapitola

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bílá vlčice - 2. kapitola: