Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze mě ani krok - Prolog + 1. kapitola

22.02.2010 (21:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1500×

PROLOG

Byl to mrazivý den. Den, který měl změnit život dvěma malým dětem, kteří o tom neměli ani tušení…

Toho dne se v lese zničehonic objevila skupinka lidí oděných v černých pláštích s kápěmi na hlavě.

„Děkuji, Viktore,“ ozvalo se ze středu skupinky. Jedna osoba mírně přikývla a všichni se dali do pohybu.

Pohybovali se tak elegantně, až oči přecházeli. Kolemjdoucí člověk by si myslel, že je to skupinka andělů, ale ono to bylo přesně naopak. A navíc v tom lese nebyl nikdo jiný než oni a oné dvě děti hrající si na své oblíbené louce.

Skupinka postupovala dál, a čím dál víc se blížila k místu, kde si ty děti hrály. A to nebylo vůbec dobré…

„Stát,“ zavelel hlas, stejný jako předtím. Nikdo jiný za celou dobu nepromluvil.

„Demetri, Heidi, je to na vás. Čekáme tady,“ pokynul jedné dvojici a ta se odpojila od ostatních a zmizela mezi stromy.

„Teď zbývá jen čekat,“ poznamenal zase ten panovačný hlas.

* * *

„Pane!“ ozvalo se a zpoza stromů přiběhl muž, který předtím odešel.

„Našli jsme je. Heidi je hlídá, aby neutekli. Následujte mě.“ Lehce se uklonil a zase se dal do pohybu. Celá skupina ho následovala.

Neběželi dlouho. Nebylo to moc daleko a jejich rychlostí to zvládli během pár minut.

„Jak sladcí,“ odfrknul si jeden z mužů stojících u středu.
„Ale Felixi… Taky se dočkáš. Jen to chce čas,“ pokáral ho ten hlas a muž, kterého nazval Felixem, raději přestal protestovat a už jen mlčky stál.

„Tak tohle jsou oni. Ty pečlivě skrývané děti, naše nové přírustky do rodiny. Naše neobyčejná dvojčata,“ promluvil černovlasý muž, kterému patřil onen panovačný hlas. Vystoupil z řady a stoupl si k té božské bytosti, která se podle všeho jmenovala Heidi.

Tentokrát se ozval větší nesouhlas, zase od středu skupinky. Jak by taky ne, tyhle dvě děti jim měli sebrat jejich prvenství, jejich postavení v rodině… Věděli, že pokud tam budou oni, na ně nezbyde místo a klesnou u svého pána. A ta představa se jim moc nezamlouvala…

„Ale no tak. Nebuďte předpojatí, buďte milí. Alecu, Jane,“ pokynul dvěma nejmenším postavám, které byli součástí středu skupinky. Byli to oni, kdo si dovolili zareagovat.

„Přineste je,“ řekl muž - nejspíš vůdce skupiny, směrem k těm dvěma. Ti velice neochotně zamířili k dětem. Ti se jich báli, utíkali před nimi, chtěli se jim schovat, ale nic jim nebylo platné. Za pár minut drželi v náručí jejich vzpírající se tělíčka a nesli směrem ke svému pánovi.

„Skvělé. Úchvatný pohled. Říká se, že dvojčata mají držet při sobě. Držte se toho. Odteď je máte na starosti,“ oznámil jim ten černovlasý muž a nevšímal si jejich zděšených pohledů a zařadil se na své středové místo ve skupince, která se zase dávala do pohybu.

A těm dvěma nezbylo nic jiného než je následovat s dětmi v náručí, snažíc se je neumačkat, protože moc dobře věděli, jaký trest by následoval při ublížení nebo dokonce zabití jednoho z těchto drobků. A že by příjemný nebyl, o tom není pochyb.

Přesunuli se zase na místo, kde se zjevili. A utvořili zase kruh, nejspíš by to jinak nešlo.

„Viktore, prosím,“ ozval se zase ten panovačný hlas a osoba na pokraji kruhu luskla prsty a najednou byli všichni pryč.

A právě v téhle chvíli tento příběh začíná…

1. KAPITOLA – Neposlušné dětičky rostou

Čas plynul a z našich roztomilých prcků se stávali čím dál větší živly. Chvíli neposeděli a měli hroznou radost, když při svých hrách rozbili nějaké vybavení hradu, ve kterém žili se svou novou „rodinou“.

Že by se jim tam nějak zvlášť líbilo, to zase ne, možná proto nenápadně rozbíjeli hrad kousek po kousku, ale kdo ví… Každopádně to brali tak, že jim nic jiného nezbývá a mlčky dospívali bok po boku.

Už jako batolata byli velmi moudří a učenliví, ale jak rostli, tím se lepšili, byli moudřejší než většina obyvatel hradu, učenlivější než ostatní děti v jejich věku a taky vynalézavější než většina tehdejších vědců.

Už sice nerozbíjeli hrad jako za svých sladkých dětských let, ale šli na to vychytraleji, protože přece jenom byli starší a jejich věk už je neomlouval jako v dětství a nechtěli mít průšvihy kvůli prkotinám jako rozbití pár set roční vázy či ulomení nohy na jednom ze tří trůnů.

Ale pořád se jim tu nelíbilo, a dávali to velice nenápadně najevo, ale jiným způsobem než předtím.

Drobné naschvály jim hrály v jejich prospěch a skvěle posloužili k jejich účelu.

Už si ani nevzpomínali, kolikrát se Aro vztekal, že nemůže najít svůj oblíbený královský plášť, že mu někdo schoval korunu, nemůže najít to a to, jako by se z něj stával senilní upír a on si nepamatoval, kam si co dal.

Však taky z toho měla podstatná část obyvatelstva hradu legraci, ale jenom, když si byli jisti, že je nikdo nepovolaný neposlouchá, protože by za to byli tvrdě potrestáni, přece jenom se nevyplácí dělat si ze svého pána kašpárka s rolničkami.

Nesčetněkrát jejich přičiněním postrádal Caius svůj oblíbený zlatý hřeben, který je takřka tak starý jako on a nedá na něj dopustit a střeží ho víc než oko v hlavě, jako by to byl nějaký extra drahocenný klenot, hodný několika set bodyguardů.

A taky mnohokrát bylo slyšet z pokoje posledního ze tří bratrů, z pokoje Marcuse, naštvané mumlání, že mu opět zmizela díra ve zdi, kterou pozoroval při svém rozjímání, a při které se mu tak dokonale přemýšlelo. Popravdě nedělal skoro nic jiného než pozoroval praskliny ve zdi, ve dřevě nebo kdekoli jinde a přemýšlel nad nesmrtelností upíra, protože nad čím jiným by mohl tak dlouho přemýšlet a prakticky bez ustání několik let?

Řekněme, že od té doby, co se u nich objevili ty dvě čarovně krásné a nadané dětičky měl nové téma k přemýšlení a možná se tomu aktivně věnoval, jenže to mohli vědět jen dvě osoby v celém vesmíru, přičemž jednou z nich byl jeho bratr.

Ale proč dumat nad osobou, která je prakticky pořád utopená ve svých myšlenkách, když jsou i lepší témata, kterým se můžeme věnovat?

Například to, že při bližším zkoumání té zdi by každý, tím spíš osoby obydlující hrad se zbystřelými smysly, měli poznat, že to místo je velmi šikovně zasádrované a při pátrání by bylo možné najít i důkazy svědčící proti těm dvěma. Jenže kdo by se staral o takovou prkotinu, když všichni si umí najít zajímavější činnost, kterou trávit svůj volný čas.

A čas postupoval dál… Z našich malých dětiček se stávali pomalu, ale jistě takřka dospělí.

Z té okouzlující holčičky se dvěma hnědými cůpky vyrostla přenádherná mladá žena s vlnitými vlasy sahajícími jí až po pás, velice se podobající svému bratrovi, který vyrostl z malého, roztomilého klučíka v atraktivního mladého muže s vlasy téměř černými, s tváří tolik podobné té sestřinné.

A pomalu se blížila doba, kdy se poprvé měli objevit na veřejnosti. Jejich „rodina“ je držela pod pokličkou, dokud nedospěli, ale teď už je mohli vytáhnout do „světel reflektorů“ a zároveň to byla skvělá příležitost, jak se s nimi pochlubit.

A tak se na jejich počest začal chystat ples, kdy je konečně měl spatřit svět. Svět upírů…

Shrnutí | 2. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze mě ani krok - Prolog + 1. kapitola: