Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze mě ani krok - 4. kapitola

18.03.2010 (13:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1437×

4. KAPITOLA – Seznámení 1/2

Edward:

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil -“ odmlčel se, opravdu měl talent, měl by se dát k divadlu...

„Dva staronové přírustky k naší početné sestavě, sourozence, ode dneska oficiálně Volturiovi, Isabellu a jejího bratra Emmetta!“ Při těch slovech se ty dvě osoby v pláštích posunuli víc do popředí, sundali si pláště a šli k Arovi, aby byli lépe vidět.

Tentokrát jsem se podíval i já a oněměl úžasem. Na vyvýšeném místě stála překrásná dívka s tmavými vlasy učesanými do slušivého účesu, oděná v dokonale padnoucích světlomodrých šatech, zavěšená do svého bratra, svalnatého kluka, ne o moc staršího než jsem já, jehož ústa byla roztáhnuta do širokého úsměvu, který rozdával na všechny strany. Byli si podobní jako vejce vejci, až na to, že byli opačného pohlaví. Oba byli překrásní a tak není divu, že na ně zíral celý sál divže ne s otevřenými ústy. Taky všechny myšlenky okupovali oni.

Po chvíli, kdy se všichni vzpamatovali z překvapení, se rozezněla hudba a lidé (mno, vlastně upíři) se dali opět do tance. Já ne, jak se dalo čekat. Nechtěl jsem, v sále by se nenašla osoba, se kterou bych o tanec opravdu stál. Teda, jedna ano…

Isabella, jak ji nazval Carlislův přítel, stála po boku Aleca a jeho sestry Jane. Vypadalo to, že se dobře baví. Smála se. Její úsměv byl překrásný, skoro mi vyrazil dech. No tak, Edwarde, vzpamatuj se! napomínal jsem se v duchu. Nedívej se tam, to pomůže, uvidíš!

Jenže já se dívat musel. Bylo to… návykové. To je to správné slovo. Její oči, ústa, úsměv… To všechno mě na ní fascinovalo. Jenže… neměl jsem odvahu jít k ní blíž, ne když byli nablízku ti dva. Kdyby to byl kdokoli jiný, ale zrovna oni? Děkuji, radši nechci.

Na chvíli jsem šel ven ze sálu, vzpamatovat se ze všeho. Potřeboval jsem chvilku klidu, kdy bych v hlavě slyšel jen svoje myšlenky. Ne stovku dalších, otravných, znuděných, nechutných…

„Copak, nelíbí se ti tam?“ ozval se za mnou mužský hlas. Otočil jsem se a v příchozím poznal bratra té krásné dívky.

„Spíš… Je to složitější,“ odpověděl jsem neurčitě. Bylo by neslušné říct, že se mi tam nelíbí, když je to vlastně oslava na jeho a její počest. A zas takový hlupák nejsem.

„Složitější? To zní zajímavě,“ zaculil se. Chtě nechtě jsem mu to musel oplatit, jeho úsměv byl nakažlivý.

„Nechceš mi to říct?“ zkusil opatrně, asi na mě nechtěl tlačit, ale bylo na něm vidět, že by to rád věděl.

„No… Nejspíš bych se měl nejdřív představit. Edward Cullen,“ začal jsem a podal mu ruku.

„Emmett,“ odpověděl prostě, mou ruku přijal a silou, za kterou by se nemusel stydět ani medvěd, ji stiskl.

„Nevím, jak to tu máte, co všechno víš a co ne. Jde o můj dar,“ řekl jsem a podíval se po něm. Zaujatě mě pozoroval a čekal, až budu pokračovat. Vyhověl jsem mu.

„Umím číst myšlenky,“ vyklopil jsem to rovnou. Lepší to říct rychle než to obkecávat a nakonec se k tomu třeba ani nedostat. Nevím, jak to je možné, ale důvěřoval jsem mu. Je to možné? Za takovou chvíli?

„Tím se mnohé vysvětluje. Nezávidím ti, chlape. Nemusí být zrovna příjemné, když po tobě touží půlka sálu,“ řekl soucitně. Ohromeně jsem se po něm podíval. Jak to ví?

„Je to vidět. Kdybys stál tam jak já, měl bys to přímo před očima. Dámy málem omdlévaly,“ odpověděl na mou němou otázku a rozesmál se na celé kolo. Opět jsem se k němu musel přidat, i když mi do smíchu zrovna moc nebylo.

„Když už jsme u toho,“ ozval se po chvíli, když se přestal smát. Tázavě jsem se na něj koukl, ať pokračuje.

„Taková vysoká blondýna se zlatýma očima… Neznáš ji, náhodou?“ dostal ze sebe s rozpaky.

„Vysoká blondýna, říkáš? Tak to asi ne. Kdyby ses zeptal na malého, tmavovlasého skřítka, pomohl bych ti, ale takhle… Počkej! Se zlatýma očima?! To by mohli být ti upíři z letiště,“ zamyslel jsem se.

„Možná můj otec, Carlisle, by mohl vědět. Pokud chceš, pojď se mnou, můžeme se ho zeptat,“ navrhl jsem mu a po chvíli už jsme se prodírali sálem směrem k mému otci a nějakému dalšímu upírovi, se kterým se bavil.

„Carlisle? Mohl bych s tebou na chvíli mluvit? Soukromě,“ požádal jsem ho. Vyhověl, omluvil se jeho společníkovi a nechal se námi vést. Došli jsme ke dveřím sálu a tam zastavili. Tady by měl být aspoň relativní klid.

„Co potřebuješ, Edwarde?“ zeptal se a pousmál se na Emmetta, stojícího vedle mě.

„Spíš co potřebujeme,“ opravil jsem ho. Tázavě povytáhl obočí a čekal, až budu pokračovat.

„Tady Emmett,“ ukázal jsem na něj, „by se rád s někým seznámil, jenže já jsem bohužel neměl tu čest ji poznat. Tak jsem myslel, že ty bys mohl pomoci…“

„Pokud to bude v mých silách, proč ne,“ odvětil s úsměvem směrovaným na muže stojícího vedle mě.

„Takže... Kdopak má být ta šťastná?“ zeptal se a já propukl v tlumený smích, za což jsem si vysloužil šťouchanec do ramene. Zvláštní, jako bych ho znal roky a ne sotva pár desítek minut…

„Mno… Ehm… Totiž,“ zakoktal se můj nový přítel a mě uniklo zachichotání. A protože bych nerad riskoval další ránu, rozhodl jsem se, že mu pomůžu.

„Nádherná blondýnka, vegetariánka. Voní jako exotické květiny, místy jako růže,“ odvětil jsem rádoby nezúčastněným hlasem. Carlisle na mě vykulil oči.

„Jak to můžeš vědět? Ty ji znáš?“

„Kdybys mě poslouchal, věděl bys, že ne. Popsal mi ji tady Emmett,“ odpověděl jsem a šťouchl dotyčného do žeber. Zašklebil se, ale jak vidno ho to nebolelo. Aspoň ne nijak moc.

„No ale… Co ta vůně? Divné, jako bys to popisoval z vlastní zkušenosti,“ promluvil a zněl zadumaně. Jako vždycky, když se mu něco nezdálo a on chtěl přijít na to, co to bylo.

„Taky že ano.“ Hrdě jsem vypjal hruď a následně se rozesmál. Po boku s Emmettem to ani jinak nešlo.

„Pamatuješ na letišti? Tu zvláštní vůni, tak podobnou té naší. Ta skupinka vegetariánů, pokud tedy to vegetariáni jsou, kterou jsme málem potkali. Mohla by být jednou  z nich,“ přemýšlel jsem nahlas a následně se nějak ztratil ve svých myšlenkách…

„Ehm ehm,“ ozvalo se vedle mě zakašlání a to mě vytrhlo ze zamyšlení.

„Pardon,“ omluvil jsem se a koukl po Carlislovi, který vypadal, že má něco na srdci.

„Neznám je. Ale co není, může být. Omluvte mě, prosím,“ řekl a s těmi slovy se od nás vzdálil. Díval jsem se, dokud se neztratil v davu. Potom jsem se otočil na Emmetta, jehož tvář opět zdobil úsměv.

„Tak co teď? Tuším, že tohle bude chvíli trvat,“ zeptal jsem se ho a rukou naznačil místo, odkud Carlisle před chvílí odešel.

„Co bys řekl prohlídce hradu?“ navrhl a spiklenecky na mě mrkl. Pozvedl jsem pravé obočí na důkaz údivu.

„Myslíš to vážně?“ Na to jenom pokrčil rameny a kývl, ať ho následuji. Poslušně jsem šel za ním a snažil se aspoň částečně schovat za jeho široká ramena. Zatím se mi to docela dařilo.

Došli jsme ke trůnům. Volterské trio bylo rozptýlené po sále, ale ti „tři“ tam pořád ještě stáli. Tak, jak předtím, když jsem se po nich díval naposledy.

„Alecu? Kdyby něco, budeme v tělocvičně!“ zavolal muž vedle mě na jednu osobu tam stojící. Ta následně kývla a opět se dala do rozhovoru s ženami po svém boku. My se opět rozešli, tentokrát k malým bočním dveřím. Hned, jak se za námi zaklapli, chopil se vysvětlování, které zdaleka nebylo nutné.

„Alec, jeden ze členů gardy. Prima kluk. Beru ho jako bratra, kterého jsem nikdy neměl,“ pokrčil rameny a pokračoval.

„Dále Jane, jeho sestra. Trochu krutá, ale jinak milá. Mám ji rád. Počkej… Určitě jsi o nich někdy slyšel, ne?“ Jen jsem přikývl a mlčel, doufaje, že bude mluvit dál.

„No a pak Iss, moje sestra. Dvojče. Nejbližší člověk, kterého mám. Jediná, kdo mi ještě zbyl. Moje malá, milovaná sestřička. Kdyby jí někdo zkřivil byť jediný vlásek, zaplatil by za to,“ mluvil láskyplným tónem, ale s posledními slovy se měnil spíš na zuřivý a odhodlaný. Překvapilo mě to. Nejspíš k sobě měli hodně blízko, museli se mít hodně rádi. A hlavně, drželi při sobě, věřili si, milovali se…

Proč to neříct - záviděl jsem jim. Tohle já s vlastní rodinou nepoznal, přišlo to až s tou náhradní. Nebylo to málo, to ne, ale i přesto jsem jim teď musel závidět. Přál bych si někoho takového, jako měl Emmett…

„Co jsi… Co jste vlastně zač?“ Na poslední chvíli jsem se opravil. Byli sourozenci, oba zvláštní. A mě to vážně zajímalo…

„Je to… složitější,“ použil přesně moje slova, která jsem řekl při našem seznámení. Nahodil jsem povzbudivý úsměv, který doplnil identický výraz a čekal, až to ze sebe dostane. Už už se nadechoval k odpovědi, když vtom...

3. kapitola | 5. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze mě ani krok - 4. kapitola: