Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (9)

22.02.2012 (17:30) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3238×

9. kapitola

Po zbytek noci jsem se toulal po okolních ulicích a přemýšlel nad ní. I když jsem ji viděl jen na moment, tak mě jemné rysy jejího obličeje dostaly do kolen, aniž bych ucítil její vůni. Už teď jsem věděl, že jí neublížím. Nemohl jsem, vždyť se jevila jako křehká cukrová panenka.

Několikrát za tu dobu jsem nerozhodně pochodoval pod okny motelu a stále se snažil zachytit její myšlenky. Ale stále jsem na tom byl stejně. Jakoby na nic ta dívenka nemyslela.

Těžce jsem si povzdechl a vyskočil zpět do pokoje. Prolezl jsem oknem a svýma bystrýma očima zahlédl její postavu, jak ležela na posteli. Jedna noha byla na peřině a jedna z rukou jí volně visela. Tvář měla přikrytou vlasy.

Neodolal jsem. Přistoupil jsem tiše k ní a některé prameny stáhl pryč. Volně jsem držel její vlasy a zíral na tu nevinnou krásu. I když jsem znával kdysi jiné upírky, které tedy byly také krásné, rozhodně měly hodně daleko do nevinné dívky, která tu teď tiše oddechovala.

„Edwarde.“ Mé jméno jí tiše uteklo z úst a mě zahřálo u ledového srdce. Zkoumavě jsem se přiblížil ještě více k její tváři a sledoval ji. I přes bariéru v její mysli mě nepřestávalo bavit se na ni dívat.

Postupné zesvětlování stínů a první paprsky slunce mi dávaly znát, že den už začíná. Nechtěl jsem ji budit, vypadala moc sladce, ale myšlenky recepční se rozlehly po domě a já musel jednat.

„Bello, Bello.“ Třásl jsem jí jemně ramenem, až se konečně začala probouzet.

„Co?“ řekla zmateně a protřela si oči. Posadila se na posteli. Nejdřív se zřejmě dezorientovaně rozhlížela kolem, až jí pohled padl na mě.

„Děje se něco?“ zívla a ještě chtěla padnout na postel, což jsem jí nemohl dovolit.

„Musíme co nejdřív vypadnout a upravit to tady, aby nikdo nezjistil naši přítomnost,“ pronesl jsem a podepřel ji, aby rozhodně zase nespadla zpět, jak to zřejmě měla v plánu. Obočí se skrčilo, jak se zamračila, ale já se na ni jen usmíval. Vůbec jsem netušil, že bude tak sladká…

„Fajn,“ odsekla nakonec nabroušeně a vypadla z postele – z mých rukou. Náhlá prázdnota mě překvapila. Líbilo se mi ji mít ve svých rukách… Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem přemýšlet nad takovými věcmi.

Sehnula se k taškám a začala v nich zběsile přehrabovat. Já rychle uvedl postel do původní podoby. Nikdo by nepoznal, že ještě před chvilkou se tam někdo válel.

Když ke mně Bella pozvedla oči, zalapala po dechu. Evidentně neočekávala tak rychlý úklid.

„Jak jsi to zvládl tak rychle?“ optala se šokovaně a s náručí plnou nového oblečení ode mě na bobku trochu couvala.

„To ti vysvětlím někdy jindy, teď na to není čas,“ odvětil jsem klidně. Zatímco se šla do koupelny převléknout, já jsem v rychlosti zabalil všechny věci, abychom se pak nemuseli zdržovat.

„Edwarde?“ zašeptala do prostoru a já se zarazil. Pomalu jsem otočil obličej k její postavě ve dveřích od koupelny a zíral do těch vyděšených čokolád. Chtěl jsem jít k ní, ale rázně zavrtěla hlavou.

„Nepřibližuj se,“ špitla tiše a o krok ustoupila. Poslechl jsem ji, i když jsem si uvědomoval, že kdyby bylo po mém, už by tu nemusela být.

„Musíš se nějak dostat ven,“ odvětil jsem klidně a mé kroky se přibližovali k ní. I přes to, že záporně vrtěla hlavou, nebral jsem teď její protesty v potaz. Jemně jsem ji chytil do náruče, i když se bránila, ale proti mé síle nic nezmohla, a vyzdvihl ji, až vykvikla.

V pokoji jsem posbíral všechny tašky, aby tu opravdu nezůstala žádná stopa po něčí přítomnosti, a vyskočil z okna. Neřešil jsem prozrazení, momentálně pro mě bylo důležitější, abych ji dopravil do nějakého klidného místa. Už jsem ji nechtěl vidět u popelnice.

Za běhu jsem cítil její křehké tělo na svém a uvnitř se téměř tetelil blahem. Cítil jsem její několikeré nespokojené škubnutí, ale nevnímal to. Naštěstí mi mysli nekalila ani její naprosto dokonalá vůně. Byl jsem rozhodnut, že této lidské dívce neublížím.

Lidé v okolí se pomalu probouzeli, ale rozhodně si nikdo nevšiml rychle se pohybující šmouhy. Někteří už vycházeli před své domy, aby vyrazili do práce, ale z naší přítomnosti maximálně pocítili vítr, který mou rychlostí byl vytvořen.

Konečně mi pohled padl na budovu, kam jsem ji odnášel. Vyskočil jsem na střechu a malou dírou vlezl do nejvyššího patra. Opatrně jsem ji postavil na nohy a odložil překážející zavazadla.

„Fíhá,“ ujelo jí ze rtů, ale pak se na mě zaškaredila. „Co tu dělám? Myslela jsem, že mě vezmeš tam, odkud jsi mě odnesl…“

„Tak nad tím ani nepřemýšlej. Už tě nechci vidět v tom hnusu,“ přerušil jsem ji rychle. Otřásl jsem se jen při pomyšlení, že by se tam měla vrátit. Rozhodně si založila ruce na prsou a rozhlédla se kolem.

„Tady ti to tedy přijde lepší, jo? Tam jsem se aspoň mohla zachumlat do…“

„Bello, zařídím ti cokoliv. Jen… Nežádej mě, abych tě tam vrátil. Neunesl bych to,“ zašeptal jsem zoufale a náhle se objevil před ní. Ruce mi cukaly, jak se přály dotknout její tváře, ale nakonec jsem se ovládl.

„Co jsi zač?“ zeptala se tiše a hleděla překvapeně do mých očí. Její sladký dech mi ovanul tvář, ale ta slova…

„Nechceš to vědět.“ O krok jsem poodstoupil, ale tentokrát ona mě nenechala uniknout. I když jsem mohl použít svou rychlost, jakoby to vytušila.

„Nikam!“ zařvala, pak mírněji dodala: „Vím, že nejsi člověk. Už jen pro tvou rychlost… Prozraď mi, čím jsi. Nebojím se tě, kdyby sis přál, už bys mi býval ublížil.“ Jak ta mě tak rychle odhalila! Kdybych měl v hrudi ještě bušící srdce, určitě by teď bilo na poplach jako… Jako to její, uvědomil jsem si po chvíli nepravidelně rychlých úderů.

„Nechtěj, abych ti to prozradil. Je příliš brzy, je příliš pozdě…“ mumlal jsem nesmysly a snažil se vyhnout jejímu pohledu, který byl teď naprosto zvědavý. Nakonec jsem zavřel oči, abych jí nemusel hledět do očí.

Proto mě naprosto překvapila její reakce. Pár tichých pošoupnutí nohou a její ruka se dotkla mé tváře. Překvapeně jsem jí znova pohlédl do očí, které mě svou upřímnou hloubkou naprosto uzemnily na místě.

„Člověk nejsi, na to jsi moc rychlý a studený. Tvá kůže je nepřirozeně…“ Snažila se mě zřejmě štípnout, zamračila se napětím, ale já to cítil jen jako letmé doteky. „Tvrdá,“ vydechla nakonec a zase jsem se koupal v čokoládové hnědi.

Neměl jsem na to co říct. Ani jsem nevěděl, má mysl byla po dlouhé době tak… prázdná. Ne, to nebylo to správné slovo. Byla naprosto ohromená tou dívkou, která byla mnohem bystřejší, než bych si mohl přát.

„Tvé oči… Mají hlubokou barvu temné noci, ale když jsem stála o kus dál… Měla jsem dojem rudé záře,“ šeptala dál zneklidňující slova. Uvnitř jsem se otřásl při představě…

„Co jsi zač?“ špitla znova ten dotaz a já se už neovládl. Mé ruce automaticky popadly její obličej do dlaní a má hlava se sehnula pomalu k té její. Těsně u jejích rtů jsem se zarazil. V tu chvíli mě ovládal jediný, základní živočišný pud. Vůbec jsem nevnímal vůni kolem ní se rozprostírající…

Nakonec jsem ten pohyb dokončil. Mé rty se jemně dotkly těch jejích a euforie mě málem naprosto srazila na zem. Měkkost, sladkost, dokonalost, křehkost… To vše se mi prohánělo hlavou, než jsem tu pusu – polibek je moc nadnesené slovo na ten čin – ukončil. Pustil jsem ji a odpotácel se od ní, jak nejdál to šlo.

Bál jsem se své reakce, bál jsem se její reakce. Měl jsem strach, že jí ublížím, že se nedokážu včas ovládnout… Mé smíšené pocity byly na mě tak moc, že jsem jí jen v rychlosti zamumlal do ucha omluvné slovíčko a pak se znova vypařil.

Musel jsem se zkrotit. Hormony mi projížděly tělem, ani jsem netušil, co mám dělat. Nečekal jsem, že mě to zasáhne tak rychle, že… Vůbec jsem svým pocitům nerozuměl. Ale nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil, jak to chodí, nebyl nikdo, kdo by mi poradil…

8. kapitola <-> 10. kapitola

Ahojte, lidičky... Děkujeme za komentáře k minulé kapitole, ale mrzí nás, že počet opadl o polovinu. Proto když tu nenajdeme aspoň 10 komentářů, další kapitola nebude jen tak. Co děláme špatně? Zhoršila se naše kvalita? To a další kritiky klidně napište, protože my opravdu nevíme, co špatně děláme. Děkujeme předem za vaše reakce, vaše zuzu a mňamí.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (9):