Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (5)

17.01.2012 (21:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3274×

5. kapitola - Zvědavý

Po několik dalších dnů jsem neměl odvahu vstoupit hlouběji do města. Pro jistotu jsem se raději živil jen zvěří, ale ta mi nemohla z hlavy vyhnat tu dokonalou vůni.

Právě jsem seděl na jednom z mnoha pařezů v lese kousek za městem, a před sebou viděl stromy, stromy a... další stromy. Několik menších se snažilo dosáhnout ke světlu, které ty velké braly samy pro sebe, a stínily těm malým. Právě, když jsem se zamýšlel nad těmi stromy, napadla mě zajímavá myšlenka.

Ty malé stromky byly jako lidé, kteří se snaží ve svém životě něčeho dosáhnout. Někteří z nich mají štěstí jako nějaký strom a vyrostou nebo se spíše změní v něco jiného, co jim rozhoduje o životě.

Jako já. Jsem predátor a rozhoduji o tom, čí život zachovám a čí krev si vezmu. Vždyť celý svět stojí na právu silnějšího.

Po chvíli jsem zavrtěl hlavou a povzdechl si. I přes to, že jsem se snažil myslet na jednu jedinou věc, můj mozek stále vzpomínal na tu neodolatelnou vůni.

Ale byla tu i jiná věc... Nemohl jsem jí číst myšlenky. Stále jsem nepochopil, proč jsem si toho nevšiml už v okamžiku, kdy jsem napadl toho...

Ksakru! okřikl jsem se v duchu a práskl vzteky do stromu. Z dáli jsem zaslechl zvířecí a ptačí zapísknutí, jejichž majitelé se ještě více vzdálili.

Mé vidění naprosto zrudlo mým vztekem. Proč se tu zahazuji nechutnými býložravci, jejichž krev chutná skoro jak bláto, když po světě a hlavně tady, kus ode mě, ve městě běhá tolik vrahů a podvodníků?

Byl jsem natolik rozezlený svým nedobrovolným vyhnanstvím a nedobrovolnou stravou, že jsem okamžitě vyrazil směrem k městu. Nejvíce mě hnala právě nechuť k té hnusné krvi, co jsem v posledních dnech požíval.

Ani jsem si nevšiml, že se setmělo. To mi připomněly až malé oranžové ostrůvky lamp ozařující ulici lemovanou domy.

Zpomalil jsem na lidský běh a bezmyšlenkovitě pokračoval v cestě. Vůbec jsem nevnímal, zda-li jsem někoho míjel, prostě jsem mířil za nějakým svým cílem.

Když jsem se konečně zastavil a rozhlédl se kolem, udivilo mě, kde se nacházím.

Stál jsem v tom parku u té lavičky, kde jsem zachránil tu dívčinu s tak nádhernou vůní...

Teď tu bylo prázdno, ale vzpomínky mi vytanuly v mysli a já vše viděl tak čistě a průzračně, jako by se to dělo právě teď.

Rychle jsem své splašené myšlenky zahnal co nejdál do koutu své mysli. Zhluboka jsem se nadechl a pocítil ještě slabou vůni její krve, která na tomto místě přetrvala.

I když už tady nebyla přítomna, jen myšlenka na to, že tak krásně voní, mi vehnala do úst můj jed. Zavrčel jsem bezmocí. Vždyť ani nevím, jestli je zlá, či hodná... A nedozvím se to díky její tiché mysli.

Vztekle jsem se rozhlédl. Měl jsem neuvěřitelnou chuť na lidskou krev. V hlavě se mi zamlžilo rudou clonou, tak jsem doběhl k mé vyhlédnuté ulici, a vyčkával jsem.

Dnes jsem neměl sílu na to čekat na nějakého násilníka. První osoba, co procházela kolem, byla mladá žena... Když ke mně dolehla vůně krve, nedokázal jsem ovládat dravce ve mně.

Téměř týdenní půst od lidské krve byl poznat. S tou mladou holkou jsem se ani nevybavoval, prostě jsem ji zachytil za vlasy, odhalil jí hrdlo a kousnul...

Horká tekutina mi protékala hrdlem a uspokojovala mou žízeň. Přišel jsem si skoro jako v extázi, když jsem polykal tu krev...

Když jsem vysál i tu nejposlednější kapičku, podíval jsem se na mrtvé tělo ve své náruči. Na jednu stranu mi bylo těžko, protože jsem zřejmě zabil úplně nevinného člověka... Ale na tu druhou jsem byl konečně uspokojený.

Mrtvolu jsem poklidně odtáhl až do lesa, kde jsem ji zahrabal a vrátil se zpět do města.

Noční život tu ožíval, ale já neměl momentálně chuť na lidskou krev... Můj nos se totiž snažil mezi prolínajícími pachy najít jen ten jeden jediný...

Chodil jsem po městě a soustředil se na tu vůni ze vzpomínky. Nevěděl jsem, proč ji hledám. Možná jsem chtěl jen zase chvíli pobýt u ní, protože měla tichou mysl. Nebo jsem si chtěl vtisknout do hlavy její vůni čerstvě...

Nedokázal jsem to říci. Mé kroky byly tiché jako celé okolí. Většina lidí už spala a zdály se jim různé sny, ale jejich myšlenky jsem nevnímal. Chtěl jsem najít jen tu jedinou osobu...

Konečně, po asi hodině hledání, jsem pocítil záchvěv jejího aroma. Skořice a hrušky. Tak zajímavá kombinace... Sice ta vůně byla stále slabá, ale čím dál jsem kráčel, tím více sílila. Takto jsem měl jistotu, že je někde v okolí.

Procházel jsem kolem kontejnerů, když mě zalila vysoká koncentrace její vůně. Ustrnul jsem na místě. I když jsem se před chvílí krmil a cestou jsem se připravoval, ale tohle bylo na mě moc... Znova se mi tvořily sliny v ústech.

Zadržel jsem dech a prozkoumával očima odpadky. Nakonec jsem ji nalezl zamotanou ve starých hadrech.

Špinavé, zamaštěné vlasy se jí svezly dozadu, takže byla vidět její tvář. Pomalu, opatrně jsem k ní došel, abych ji nevzbudil, a prohlédl si ji.

Kdyby nebyla tak špinavá, možná by byla i hezká. Zpod špíny, co jí zakrývala tvář, probleskovala jemná, světlá kůže. Vlasy, asi původem tmavě hnědé, byly v nechutných uzlech rozházené jako černá svatozář kolem jejího obličeje.

Stále mě fascinovalo to, že jí nevidím do mysli. To se teď stalo prioritou a netvor, i když nerad, zalezl do pozadí. Sice tam stále číhal, ale to jsem pro tuto chvíli neřešil.

Přiklekl jsem si k ní. Její tělo, tak vyhublé nedostatkem jídla, se párkrát mírně otřáslo. Když jsem si ji prohlížel, něco mě bodlo u srdce. Automaticky jsem si sundal kabát a položil jej na ni. Nemusel jsem to dělat, ale svědomí by mě nenechalo... Hlavně poté, co jsem zakousl nevinnou dívčinu.

To ticho mě stále fascinovalo. Nevěděl jsem, jestli bych ji tím nevzbudil, ale nakonec jsem svou ruku natáhl a opatrně a lehce se dotkl její tváře. Doufal jsem, že se něco změní... Ale její sny stále zůstávaly jejími sny...

Náhle se neklidně zavrtěla a jedna z jejích rukou vyletěla k tváři, kde jsem měl i tu svou. Aniž bych riskoval další dotek, rychle jsem ji stáhl a odtáhl se od ní co nejdál.

Už jsem to tu nemohl vydržet. Být tu několik minut, bylo pro mě... vyčerpávající. Nedokázal jsem zahlédnout ani stín myšlenky, stín snů, co se jí honilo hlavou.

Vzdal jsem to a běžel jsem do svého doupěte. Chtěl jsem tu dívku poznat. Chtěl jsem ji zabít... Byla pro mě fascinující. Jako objekt, který vás nepřestane stále překvapovat, i když víte, co představuje. Zalévá vás stále tím tajemstvím, které si stále uvědomujete... A také vás tím přitahuje.

Třásl jsem se napětím. Musel jsem tu záhadu vyřešit... Potřeboval jsem to pro svůj vlastní klid.

4. kapitola <-> 6. kapitola

Ahojte, lidičky, tady máte další kapitolu... Chceme poděkovat za komentáře k minulé kapitole a děkujeme za komentáře, co najdeme pod touto. Příště se zase těšte na další setkání Belly a Edwarda, které napíše má drahá spoluautorka. Vaše zuzinecckaa a mňamka.

P.S.: Za korekci děkuji eMCullen.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (5):