Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (16)

25.08.2012 (10:30) • swanbellacullen, zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3086×

Probouzela jsem se do dalšího dne a hned se mi vybavil ten předchozí. Ještě teď jsem trnula hrůzou z toho, co se dělo, co se mohlo stát a nakonec nestalo. Bála jsem se o Edwarda. Za zavřenými víčky jsem už jen viděla toho neznámého, jak se ke mně blíží, aby mě… Naštěstí přišla Edwardova rodina. Rodina, která za ním stála. To o té mé se asi bohužel říct nedá. Chybí mi, i když se vše zvrtlo.

Konečně jsem otevřela oči. První, co jsem viděla, byl Edward, který se nade mnou s úsměvem objevil. Jemně mě pohladil po vlasech, až mi srdce radostně zaplesalo, a vlepil mi polibek do vlasů. I přes to, jaké byl rasy, i přes jeho barvu očí, která značila jeho stravu, jsem už z něj neměla strach.

„Dobré ráno, Šípková Růženko.“ Na tváři se mu objevil ten pro mě milovaný, pokřivený úsměv. Byla jsem ráda, že mu nic není. Jak jsem na něj tak hleděla s úlevou a oddechem, zjišťovala jsem, že v jeho blízkosti je mi více než dobře. Cítila jsem se s ním bezpečně a začala si pomalu uvědomovat, co k němu ve skutečnosti cítím.

„Dobré. Kam zmizela tvá rodina?“ Teprve až teď jsem si pořádně všimla, že jsme tu zůstali sami. Mé reakce byly evidentní – zvláštní druh očekávání mi projel žaludkem, ale co to bylo za pocit jsem prozatím nedokázala určit. Původně jsem si myslela, že vezmou Edwarda s sebou.

„Museli si něco zařídit,“ vysvětlil. Pak se náhle jakoby zarazil a pravil: „Musíš mít hlad.“ Proč to zamlouval? Nechali ho tu? Určitě ne. Vrátí se pro něj a já… Já budu opět sama. Teď jsem to ale řešit nechtěla. Chtěla jsem si ještě užít Edwarda, než ode mě odejde.

„Ehm… Jo. Něco bych si dala.“ Ale to už mi podával rohlíky s plátky sýra a šunky. V tu chvíli mi bylo jedno, co to je, měla jsem hlad. Podívala jsem se na něho a obdařila ho úsměvem, který mi také oplatil.

„Vrátíš se ke své rodině?“ Prostě mi to nedalo a já se musela zeptat. Radši jsem se mu ani nedívala do očí, protože jsem se bála odpovědi. Zakousla jsem se do svého jídla a čekala.

„Bello, i kdybych se vrátil, tak ty půjdeš se mnou.“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. V tu chvíli jsem zůstala nehnutě sedět a jen se na něj dívala. Dívali jsme si jeden druhému do očí a v nich viděli tolik emocí.

„Cože?“ Na nic jiného jsem se nezmohla. Mé nitro zalévaly různé pocity, hlavně radost, ale také zároveň pochyby, zda si ze mě nedělá srandu.

„Slyšelas dobře. Šla bys se mnou. Já už bych tě na ulici samotnou nikdy nenechal!“ Pořád jsem na něj koukala jak totální magor. V tu chvíli jsem byla prostě v šoku. On mě chce vzít k sobě a jeho rodině. Z části jsem byla šťastná, ale z té druhé mi to přišlo… divné.

„Nechceš se dneska někam projít?“ Zdálo se mi to, anebo se velmi rychle snažil změnit téma? Já ten rozhovor určitě nechtěla ukončit. Chtěla jsem to vyřešit. I když mě by stejně neposlouchal.

„Ráda.“ Aspoň si vyčistím hlavu. Je už toho na mě moc.

„Fajn.“ Ten jeho úsměv jsem milovala. Vypadal tak… roztomile.

Ještě mi připravil několik pochoutek, které jsem do sebe přes sevřený žaludek dostala, než mě donutil se převléknout. Nakonec jsme po chvilce vyrazili. Šli jsme parkem, kde bylo nádherně. V Edwardově přítomnosti jsem se ničeho nebála a byla šťastná.

Sedli jsme si na lavičku, která byla dál od lidí, a užívali si ten krásný pocit. Bylo tu krásně. Všechno v tu dobu začalo kvést. Park začínal být barevný a začal se tu probouzet i nový život.

„Co kdyby ses seznámila s mojí rodinou?“ V tu chvíli jsem myslela, že se doopravdy úplně zbláznil.

„Cože? To myslíš jako vážně?“ Vůbec jsem se v něm dneska nevyznala. Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně, nebo si jenom tak utahuje. Ale pochybuju, že by si v tomhle zrovna dělal srandu. Už ho pár týdnů znám a vím, jaký je.

„Slyšelas dobře. A byl to vlastně jejich nápad. Rádi by tě poznali.“ No, to snad fakt nemyslí vážně.

„Jo, určitě by se chtěli seznámit s bezdomovkyní.“ Už jsem to chtěla skončit. Už nechci být dál na ulici. S Edwardem je všechno lehčí, ale…

„Tohle už neříkej!“ Zdálo se, že byl docela naštvaný. Ale stejně si vždycky budu stát za svým.

„Proč ne? Vždyť je to pravda.“ A to už jsem měla slzy na krajíčku. Z ničeho nic mě objal a já byla ráda. Dokonce jsem začala uvažovat, že bych šla s ním, kdyby se vrátil k rodině. Pak bych mohla začít od začátku a začala konečně žít. Pochybuju, že bych to zvládla sama na ulici.

„Bello, já se o tebe postarám. To ti slibuju. Už nebudeš muset žít na ulici.“

„Ale…,“ snažila jsem se protestovat, ale Edward mě předběhl.

„Ne. Nic neříkej. Bude to stejně po mém.“ A tomu jsem se musela usmát.

Začalo se stmívat, a tak jsme vyrazili zpátky. Celou cestu jsem o tom přemýšlela, co Edward řekl. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Nikdy jsem nepotkala tak laskavou bytost, jako je právě on. Z přemýšlení mě vytrhlo, když jsem si všimla, že jdeme jinudy.

„Edwarde, kam to jdeme?“ Vůbec jsem to nechápala.

„Neboj se. Všechno je v pořádku. Jen mám pro tebe menší překvapení.“ Chytil mě za ruku a strach jakoby ze mě najednou opadl. Jaký by mohl pro mě mít tak překvapení?

Když jsme došli na konec cesty, stálo tam auto. Tohle jsem už vůbec nechápala.

„To je tvoje auto?“ zeptala jsem se trochu vykolejeně.

„Ehm, jo. Zůstalo u rodiny, když jsem odešel.“ Tak to bylo teda něco. Ale co dělalo tady? Než jsem se stihla zeptat, už jsem seděla uvnitř. Hned jsem na něj chtěla vypálit milion otázek, ale vysvětlil mi vše pouze jedním slovem.

„Překvapení.“ A mně došlo, že mám být asi radši zticha. Nejspíš tak udělám nejlíp. Dívala jsem se z okna, jenže tam byly jenom stromy. Zdálo se mi to nebo jsme jeli někam do lesa? Ví vůbec, kam jedeme? Nejspíš ano, jinak by sem nejel. Byla jsem opravdu zvědavá, co tu budeme dělat. Vyjeli jsme na rovinu a tam stála… Chata? Nevím, jestli by se to dalo nazvat chatou, protože na chatu to vypadalo docela velké. Ale na dům je to zase malé.

Došli jsme ke dveřím a já se na Edwarda podívala s otázkou v očích. Jen se usmál. To mi toho opravdu řekl. Povzbudil mě a otevřel dveře. Uvnitř to vypadalo nádherně. Všechno ladilo k sobě. Líbilo se mi to tu.

Edward mě vedl do jednoho z pokojů. Když jsme vešli, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Zůstala jsem nehnutě stát a jen koukala před sebe. Po tváři se mi už kutálely slzy.

„Mami?“

Autor: swanbellacullen (Shrnutí povídek), zuzinecckaa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (16):