Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 6. - Je to láska?

26.11.2010 (15:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2063×

 Bez tebe

Kapitola 6. - Je to láska?

Alice

Že si Emmett Rosalie už nějak usmíří, mi bylo jasné. Ale že mou sestru přinese v náručí, celou zářící štěstím s novým snubním prstenem na útlé ručce, o tom mě žádná vize nevarovala. Nicméně, nevadilo mi to.

Miluji přípravy plesů a svateb snad ze všeho nejvíce. Rosie mi nechala plně volnou ruku. Dostala jsem jen dvě ultimáta. Bráška mě požádal, abych se pokusila udělat celý den co nejvíce lidský. Vím, jak těžko nese Rose naší existenci, takže jsem jeho žádosti rozumněla a snažila se ji maximálně vyplnit.

Druhým a mnohem větším problémem byl šibeniční termín. Pět dní. Necelý týden na přípravu dokonalé, téměř lidské svatby.

Po ten čas jsem přebrala v rodině hlavní slovo. Připadala jsem si trochu jako generál, ale bez rozdělení práce by se to nikdy nedalo stihnout. Já vybrala, Rosie schválila, Esme koupila, Carlisle zaplatil, Emmett přinesl a Edward se nám pak uráčil říct, co si o dané věci myslíme. Byl vážně velmi užitečný.

Můj nejstarší bratr byl jediným, kdo z oslavy nešílel. Naopak, zdála se mu ukradená. Udělal, co se mu řeklo, ale vesměs se snažil nebýt vidět. Přišlo mi to u něj normální. Navíc jsem měla příliš moc práce, než abych se starala o zadumaného upíra. 

Během těch pěti dnů jsem se dokázala naučit používat svou schopnost takovým způsobem, že už mi ke konci stačilo se jen podívat na nějaký doplněk a bylo mi jasné, jestli se bude hodit. Můj smysl pro módu a vkus se uplatnil na výbornou.

Mít neomezené možnosti byl zážitek, jaký mě ještě nepotkal. Povedlo se mi prostranství za domem změnit v úchvatný plesový prostor. Světla zářila sladěnými barvami, vznešené lilie zdobily stoly obsypané (přetížené) jídlem. Pozvali jsme mnoho lidských přátel z města. Kdo by si v tom davu všiml, že my pijme jen sytě rudé víno?

Hudba hrála slastné tóny a hosté se bavili. Sotva padl soumrak, obřad mohl začít. Emmett stál nervózně v pokoji, mnul si ruce a nahlížel ven.

„No tak chlapče, vždyť to není poprvé,“ snažil se ho uklidnit Carlisle.

„Ale je to ona. Vždycky budu nervózní z její krásy,“ odvětil.

Ta slova se donesla až k nám do vrchního pokoje. Sestra se jim zachichotala, ale jsem si jistá, že se cítila podobně.

Rosaliiny šaty jsme vybraly z modelů těch nejznámějších návrhářů a nechaly ušít na míru. Vypadala dokonale.

„Něco modrého a starého,“ podávala jí Esme krásnou sponu do vlasů. Stočily jsme k ní pár pramenů a dodaly tak celé nádheře šmrnc.

Není to sice jejich první svatba, ale pro mě byla. Ještě jsem nikdy nic tak ohromného nespatřila. Bylo to překrásné.

Emmettův pohled, když Rose vyšla ze dveří a procházela zástupem k oltáři, byl všeříkající. Miloval ji a ona jeho. Hřálo mě z toho u kamenného srdce.

Pozorovala jsem ty dva, jak společně tančí na pomalou píseň. Jako kdyby byli navzájem propojeni. Jakoby tam tančila vlastně jen jedna osoba. Přesně tak to bylo v mé vizi před několika dny.

Jen jedna věc byla jiná – já. Mé pocity. Byla jsem ráda, že jsou spolu. Ale přesto se nedá říct, že bych byla šťastná. Připadala jsem si jako v nějaké obrovské bublině. Věci, které se děly kolem mě, jsem vnímala jen okrajově. Zvuky zeslábly, siluety se rozostřily a všechny vůně lidí kolem zmizely. Vnímala jsem jen sebe. Ten zvláštní nepopsatelný pocit, který se mi usadil někde v místě, kde jsem mívávala bijící srdce. Jako by tam bylo prázdno. Něco tam chybělo.

Dost možná to byla závist, když jsem se dívala na své zaláskované sourozence. Možná právě ona ve mně tenhle pocit probudila. Jestli mě někdo teď pozoruje, musí si myslet, že jsem se zbláznila. Měla jsem pootevřené rty a dívala se do prázdna. Na tom mi ale nezáleželo. Řešila jsem jen to, jak tu prázdnou díru vyplnit. Co do ní patří?

„Alice?“ vytrhl mě z dumání Edward. „Měla jsi vizi?“

Ano, tak jsem asi musela vypadat. „Ne, já... jen jsem se zamyslela.“

„Hm,“ odvětil pouze bratr a postavil se vedle mě.

Dlouho jsme mlčeli a pozorovali Rose s Emmettem. Zdálo se, že teď je zase v bublině on. Edward tam ale bývá často. Často v sobě něco řeší. Nepřipadalo mi to zvláštní. Já jsem teď spíš přemýšlela, co jemu víří v hlavě.

Snažila jsem se oči udržet přímo, ale sem tam jsem zašilhala směrem k jeho tváři. Byla jako kámen, nedalo se z ní nic poznat. Tak jsem to vzdala. Jen jsem tak stála a vnímala jeho společnost. Cítila jsem, jak se mi kůže na paži doslova natahuje, aby se ho mohla dotknout. Ruku jsem musela přemlouvat, aby zůstala podél těla. Zakousla jsem se pevně do rtu. Nezeptám se první. Počkám... Třeba něco řekne... Tak už něco řekni!

„Zatančíme si?“ promluvil konečně na mou žádost a nabídl mi dlaň.

Rozzářila jsem se a přijala. Až pak mi došlo, co všechno zřejmě slyšel a zalil mě stud. No, na tom už nezáleží. Přešli jsme na parket, kam už se přidali i další hosté. Chytl mě do standardního držení. Jistě, žádné důvěrnosti. Co na tom, že jsme jedna rodina?

Zřejmě ty poslední věty slyšel, protože se na mě zkoumavě podíval. Pak pokrčil rameny a přitáhl si mě blíž. Ten pocit, když protrhl mou bublinu a vstoupil do ní, mi rozechvěl konečky prstů. Až když se uklidnily, položila jsem mu je na ramena a dala se do tance.

Vedl mě pomalu a lehce. Rukama jen jemně svíral můj pas. Cítila jsem jeho tělo u svého. Mé srdce bylo od toho jeho jen pár centimetrů. Došlo mi, co mi v něm chybělo. A přišla jsem i na to, jak ho zaplnit.

„Edwarde?“ šeptla jsem. „Pojďme stranou.“

Kývl, nabídl mi rámě a nepozorovaně jsme se protáhli mezi páry do domu. Tedy alespoň myslím, že nepozorovaně.

„Carlisle si nás všiml,“ oznámil mi, když jsem si sedla nervózně na gauč.

„To nevadí.“

Zůstal stát. Díval se na mě, ale nic neřekl. Já střídavě klopila zrak a pozorovala ho před sebou. Panebože, proč si v jeho přítomnosti přijdu tak nervózní? Být člověk byla bych rudá, roztřesená a v břiše bych měla hejno motýlů. No ti tam byli i teď. Dokázala jsem ten stav přirovnat jen k jedinému. Je to vážně tak? Jsem zamilovaná?

Když mi na mysl přišlo tohle slovo, Edward zpozorněl. Posadil se vedle mě a tím svým dokonale uklidňujícím hlasem mi řekl:

„Alice, nejsem si jist. Vím, jak se cítíš. I mně chybí někdo, koho bych mohl milovat. Ale nejsem si jist, že pro tebe jsem to já. Obával jsem se o tom mluvit, abych se nespletl. Já... nechtěl jsem zažít odmítnutí. Omlouvám se, to bylo hloupé. Vím jen, že si s tebou rozumím. Mnohem víc, než s kýmkoli z rodiny i z přátel. A že jsi krásná. Kdyby ses rozhodla... myslím, že bych tě mohl milovat.“

Pozorovala jsem jeho rty, když mluvil a analyzovala celý obsah jeho slov. Bylo to tak. Potřebuji zase někoho, kdo mě obejme. Kdo bude se mnou a na koho se budu moct spolehnout. Rodina mi toho dává mnoho, ale tohle ne. Zkrátka, potřebuji zase milovat.

Polkla jsem, i když to nebylo zapotřebí, trochu se narovnala a položila mu ruku do klína.

„Já jsem si jistá. Miluji tě.“ Co jiného by to taky mohlo být?

„Pak tedy i já tebe, Alice,“ odvětil a pousmál se.

Sevřel mou dlaň ve svých a naklonil se ke mně. Dal mi možnost, abych prostor mezi námi také zmenšila. Snad mi tím dával ještě šanci na rozmyšlenou. Ale já ji nechtěla. Překonala jsem tu vzdálenost a spojila naše rty.

Jakoby se mi v tu chvíli celé to hejno motýlů v břiše zvedlo a rozletělo se na všechny strany. Záchvěv mi prošel celým tělem. Odnesl sebou nervozitu i zmatení. Zahřál mě a nakonec se vloudil do toho prázdného místa v srdci a usadil se tam. Od teď už tam není černá díra. Mám v srdci Edwarda Cullena.

Objal mě, přitáhl blíž a polibky prohloubil. Tím pocitem úlevy a krásy jsem přivřela oči. Nevím, jak se cítil on, ale mně bylo v tu chvíli krásně.

Jemně bouchly dveře a my se od sebe prudce odtáhli. Stál v nich Carlisle. Zjevně už nějakou chvíli a to bouchnutí udělal schválně. Díky bohu se jen pousmál.

„Rosie se ptala, kam jsi odvedl její sestřičku. Tak se radši rychle vraťte, než vás takhle najde Emmett.“

Oba dva jsme si rychlostí blesku uvědomili, co by to znamenalo a zvedli se k odchodu. Vážně nestojím o to, aby do mě bratříček rýpal, jak jen to bude možné.

Šli jsme za otcem směrem k parketu a já se snažila dělat, že nic. Edward chvíli taky. Pak se na mě ale podíval pohledem říkajícím: Já to vyřeším. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, vzal mě za ruku, zase přitočil k sobě – tentokrát bez okolků blízko – a začali jsme tančit.

Nevím, co je to popadlo, ale Rose s Emmem se zastavili a pozorovali nás. Jako by tím rozpoutali řetězovou reakci i ostatní přestali tančit. Chtěla jsem taky zastavit, ale Edward mě nenechal.

„Čekají na to,“ oznámil mi.

Na co?, chtěla jsem se zeptat. Odpověď jsem ale dostala beze slov. Jednou rukou mě přidržel za hlavou a před všemi těmi přehlížejícími mě políbil. Vylekalo mě to, ale pak...

Seděla jsme mu na klíně na krásně rozkvetlé louce. Všude okolo to vonělo. Jeho sevření mi bylo tak příjemné. Mluvil a já vnímala víc ten nádherný zvuk jeho hlasu než slova.

Pohrával si s mými prsty. Zadumaně si prohlížel můj prsteníček. S otázkami v očích jsem se k němu otočila. Jemně mě políbil.

„Chtěl bych ti něco dát, bludičko. Teda, pokud ty dáš něco mně...“ mírně si mě odsunul, aby se dostal pro to něco do kapsy. Když ruku vyndal a zase přede mnou rozevřel, byla v ní nevelká sametové modrá krabička.

Překvapením jsem pootevřela ústa, takže mi potom velmi snadno sklouzly do nadšeného úsměvu, když jsem spatřila tu nádheru v ní skrytou. Na malém stříbrném kroužku se třpytilo několik řad drobných diamantů.

„Dáš mi za tenhle prsten svou ruku, Alice?“ Výhodný obchod, napadlo mě. Bez váhání jsem mu odpověděla a objala ho tak prudce, že málem ten poklad spadl do trávy.

„Ano! Jistě, že ano, miláčku!“

„Pozor! Ať si ho neztratíš,“ varoval mě se smíchem. Ale bylo mi jasné, že ví, že o nějaký prsten vůbec nejde. Jde tu jen o něj a o mě.

Když jsem ho konečně pustila, nasadil mi ho pomalu na prsteníček.

„Patřil mé matce,“ říkal při tom. „Budeš další a poslední žena, která ho kdy navleče.“

Tou větou mi slíbil věčnou lásku. A já byla připravena mu ji opětovat.

Obtočila jsem mu ruce kolem krku a polibek mu vrátila.

 Líbí se vám, že by měli tihle dva být spolu? Mám teď hodně málo času, takže se přidání asi povleče. Napadlo mě, že bych mohla dál psát už jen jeden z příběhů. Co myslíte? A je pro vás zajímavější ten Jaspera nebo Alice? Díky moc za každé slovíčko.

kapitola 5.

kapitola 7.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 6. - Je to láska?: