Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 2. - Nová sestra

31.10.2010 (10:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2700×

Bez tebe

Kapitola 2. - Nová sestra

Podzim 1950 -  Alice

Stála jsem před tím ohromným domem.

Musí člověk vždy projít takovým utrpením, aby se dostal k vysněnému konci? Po tolika letech strádání a zmatků jsem konečně tady. Cesta, která se stáčí za mnou, byla plná útrap. Ale já už se nikdy neotočím, abych ji zase viděla. Již není důvod se k něčemu vracet. Jsem tady, u cíle.

Nevěděla jsem nic, dokud jsem je nepoznala. Nemají nejmenší tušení, jak moc mi pomohli, jak jsou pro mě důležití. Bez nich bych už byla mrtvá. Nebo hůř, byla by ze mě zrůda. Ale vidina života s nimi a zprávy, které mi mé vize o jejich životě poskytovaly, mě udržely při zdravém rozumu.

Tedy pokud se o rozumu v mém případě dá ještě mluvit. Nevím, co jsem přesně zač, kde jsem se tu vzala, co jsem dělala před tím, než mě ten podivně hodný vrah téměř zabil. Nevím o sobě vlastně vůbec nic. Jen jediné – jsem tu. V pořádku a taková, jako jsou oni.

Stojím před jejich nádherným domem, abych se jim přišla poklonit a poděkovat za péči, kterou mi nevědomky dávali. Zároveň je taky požádat o to nejdůležitější, o domov. Místo, o kterém jsem snila od svých prvních kroků v nelidském životě.

Nikdy dřív jsem nebyla tak nervózní, jako když jsem natahovala ruku ke dveřím. Vždyť o mně nic neví. Jak bych se zachovala já, kdyby mi jednoho listopadového odpoledne u dveří zaklepala malá upíří holka a chtěla se mnou a mou poklidnou rodinou bydlet? Zvlášť, když by začala vykládat o vizích budoucnosti a na vrch přiznala, že byla v blázinci? Prosím, ať se nezachovají tak, jak bych to udělala já.

Sevřela jsem dlaň v pěst a přiblížila ji k leštěnému dřevu.

V té vizi se vždy tváří tak mile. Usmívají se na mě a vítají mě. Vždy se to vyplní, bude to dobré, Alice. Přemlouvala jsem se, ale ten hlásek uvnitř byl jen velmi slabounký. Byl přiškrcený strachy. Když stojíte před tak velkým zlomem, každý se obává. Zbývá se jen modlit a čekat na výsledný ortel.

Pomalu jsem opřela ruku o dveře, znova a ještě jednou. Krásné dřevo zadunělo. Jako by s ním vydalo i mé srdce tři rány. Zaklepala jsem si na osud.

Otevřít přišla nejmilejší žena, jakou jsem kdy spatřila. Hnědé vlasy se jí svezly do čela a ona je vrátila za sponu.

„Dobré odpoledne,“ usmála se na mě přívětivě.

„Esme,“ dokázala jsem jen vydechnout a dál pozorovala kontury jejího obličeje. Přišla jsem si jako dítě, které si již dlouho přeje nějakou věc a pak ji konečně dostane. Pozoruje ten balíček a uvědomuje si, že je tisíckrát dokonalejší, než když si ho představovalo. Teď je to totiž opravdové, má ho. Tak i já měla před sebou tu vysněnou osobu.

„Ano?“ zeptala se, když jsem se neměla k dalším slovům.

Za jejími rameny se objevil muž se zlatými vlasy.

„Kdopak to je, miláčku?“

Objal ji kolem boku a ona poodstoupila, takže si mě mohl lépe prohlédnout. Jeho oči byly tak plné porozumění. Ten jediný uklidňující pohled jako by mi vzal veškeré obavy, všechnu nervozitu. Zaplavil mě pocit štěstí. Konečně jsem si plně uvědomila, čeho jsem dosáhla. Radost ve mně byla tolik silná, že jsem se neovládla a s jeho jménem na rtech mu vpadla do náruče.

„Dítě?“ ptal se udiveně, ale mému objetí se nebránil. I jeho žena mi přejela konejšivě po zádech. Je vůbec možné, aby byl někdo tak dobrý?

Uvědomila jsem si, že se chovám zřejmě trochu nelogicky a rychle se odsunula. Začala jsem si rovnat sukni a přemýšlela, co říct. Jak co nejrychleji a srozumitelně vysvětlit, co to tady dělám. Jenže všechno bylo tak složité. Kde začít?

„Začni tím, jak se jmenuješ,“ napověděl mi velmi známý hlas.

Otočila jsem se za ním. V křesle seděl muž s měděnými vlasy. Odložil knihu na stůl a přešel k nám blíž. To on pro mě znamenal z téhle rodiny nejvíce. Jen díky němu se ze mě nestalo monstrum. Jemu patří mé největší díky.

„Edward,“ zašeptaly mimoděk mé rty.

„Další?“ zasmál se jiný mužský hlas za mnou.

Byl to Emmett. Kolem pasu držel svou krásnou blondýnu, Rosalii. Z té jsem měla asi největší obavy. Ona jediná mi vždy přišla taková… ledová. Měla jsem strach z její reakce na mě. A nic mi nemohlo pomoct víc, než ztrapnit se hned na začátku. Smích – i když vcelku přátelský –, který Emmettova poznámka vyvolala, mě probral jako sprška ledové vody.

„Alice, jmenuji se Alice,“ vyhrkla jsem rychle. Přišla jsem si v kruhu těch dokonalých bytostí jak na jevišti. Oni byli má porota. Cítila jsem se tak malinká…

„Posaď se, drahoušku, a všechno nám hezky pověz,“ promluvila ke mně sladce Esme a ukázala směrem k pohovce. Poznala, že mi není příjemné takhle stát. Můj obdiv k té ženě ještě více vzrostl. S největší úlevou jsem místo přijala.

Ostatní se posadili okolo a zase stočili pohledy ke mně. Bylo na čase jim všechno říct. Hezky od začátku.

„Jsem Alice Brandon a už dlouhou dobu – co je ze mě tohle a možná i před tím – mívám vize budoucna,“ začala jsem vyprávět svůj příběh. Od posledních dnů lidského života, které si ještě pamatuji, v těch bílých stěnách blázince, až po bar, kde jsem konečně našla stopu k nalezení jejich rodiny. O útrapné cestě a nakonec o tom všem, co mi dali a za co je miluji víc jak sama sebe.

Když jsem domluvila, první se projevila Rosalie, která seděla s Emmettem vedle na pohovce. Položila mi svou dlaň na moji a chápavě se pousmála.

„Tíživá minulost, o té vím své. Ale tady už není.“ Otočila se na Carlislea a její oči jasně říkaly, že předpokládá mou přítomnost i nadále. Emmett ji objal kolem pasu a políbil do vlasů. Ona přivřela oči. Stále s úsměvem a přesto tak nešťastně.

Takhle jsem ji nikdy ve svých snech neviděla. Jak jsem se v ní mohla tolik splést? Myslela jsem si, že je jen zatvrzelá, ale ji něco trápí. Něco možná horšího než mě. Ten pohled a její slova mě tolik překvapila. Že právě ona, které jsem se zprvu tolik bála, mě takhle podpoří, by mi vehnalo slzy radosti do očí, kdybych jen mohla plakat.

Vteřiny souznění, které mezi námi nastaly, byly tak silné. Co se jí asi stalo? Co ji trápí? Musím to zjistit, chci jí také porozumět. Konečně mít osobu, která mi v tomhle pomůže a já zas jí. Našla jsem sestru?

Pozorovala jsem její dlaň na své. Nechtěla jsem to tiché souznění přerušit. Carlisle ale usoudil, že je ještě hodně věcí, které se musí vysvětlit. Chopil se proto zase slova.

„Tedy vize,“ konstatoval, „je velmi vzácné mít nějakou další schopnost, víš o tom? Možná sis všimla, že Edward dokáže číst myšlenky.“ Ukázal na svého dalšího syna.

Stočila jsem k němu oči, ale jen na chviličku, abych se zas neztrapnila nějakou hloupostí. Nechápu to, ale asi pro mě příliš moc znamená, než abych byla schopna se na něj v klidu dívat. Snad se mi uleví, když mu hned řeknu, co mám na srdci.

„Ano, vím to. Edwarde, díky jedné vizi, kterou jsem o tobě měla…“ začala jsem, ale on mě přerušil.

„Nejsi mi nijak zavázaná, Alice. Jsem rád, že jsem ti pomohl. Promluvíme si o tom jindy. Carlisle s tebou chce ještě mluvit o některých našich pravidlech, i když ty je většinou už znáš. Přesto, my ostatní zatím půjdeme do svých pokojů. Měla by sis odpočinout od našich pohledů a otázek, než se tady začneš ubytovávat. Bylo toho na tebe až dost,“ shrnul myšlenky všech okolo i mé a zvedl se k odchodu.

Chvíli mi trvalo, než má hlava zcela pochopila jeho monolog. Znamená to, že zůstávám?

Na to se zvedla i Esme.

„Edward má pravdu, drahoušku. Musíš být z toho všeho vyčerpaná. Je to dost i na upíra. Pojď, ukážu ti tvůj nový pokoj.“

Láska v jejím hlase, dobrosrdečné pohledy kolem mě a všechna ta krása mě donutily pootevřít ústa. Opravdu jsem v ráji.

Rose se usmívala a Emmett se přes ni ke mně natáhl. „Tak vítej!“ Zatřásl mi rukou a pak ještě dodal: „Ségra.“

Koutky jeho úst se rozesmály, stejně jako zbytek rodiny. Ani já už se nedokázala bránit tomu přívalu štěstí. S úsměvem na tváři jsem se zvedla a šla za Esme.

Zastavil mě ještě Carlisle. Také mi podal ruku, ačkoli po tom objetí už to bylo jen čistě formální a mile otcovským hlasem řekl:

„Vítej. Snad se ti u nás bude líbit. Až se zabydlíš, přijď prosím ještě dolů. Chtěl bych se tě ještě přece jen na něco zeptat.“

Pak mě pustil a odebral se do vedlejší místnosti. Já následovala Esme do druhého parta domu.

Popadl mě hrozný strach, že je to jen sen. Co když jsem zas propadla do silné vize a jen se nemohu probudit? Všechno to vypadalo tak přehnaně dobře. Jde vůbec, aby se v životě stalo něco tolik úžasného? Přijali mě tak rychle a přátelsky. Ten nádherný dům plný porozumění. Co když jsem opravdu umřela a konečně našla ráj? Jak to poznám? Jen se neprobudit, nikdy už se neprobudit, to jsem si přála.

„Tady to je. Není sice nijak veliký, je to jen pokoj pro hosty. Ale pokusím se ho co nejrychleji předělat, aby ti vyhovoval. V klidu si odpočiň. Času máme dost,“ pousmála se, podala mi zelenkavé povlečení a odešla.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl ohromný. Naposledy jsem měla vlastní pokoj vystlaný bílými polštáři, abych se nemohla zabít. A teď tohle. Nádherně zařízený, voňavý, okouzlující pokojíček.

Položila jsem povlečení na stolek u dveří a přešla k posteli. Byla dvoulůžková a vysoká, div jsem na ni dosedla. Chvíli jsem ji ještě nevěřícně pozorovala, ale pak se všechen strach vytratil a zůstala jen radost. Vyskočila jsem na ni a propadla se do měkké přikrývky.

Jsem ve svém soukromém nebi. Už nikdy žádné cestování, obavy a samota. Nikdy víc blázen. Odteď jsem Alice Cullen.

„Tedy jak často míváš vidění?“

Carlisle seděl za pracovním stolem, vyptával se a vše důkladně zapisoval. Bylo mi to trochu nepříjemné, takový výslech. Zvlášť, když jsem musela mluvit o některých svých chybách. Ale pro něj udělám cokoli. Pokud mu to nějak pomůže v jeho bádání, řeknu všechno. Třeba zjistí něco o mé minulosti, kterou už si nepamatuji.

Sedíme už tu ale velice dlouho. Byla jsem nesmírně vděčná Esme. Za chviličku mě přijde vysvobodit. Sdělila jsem to Carlisleovi a ten se jen pousmál.

„Aspoň si to ověříme,“ řekl na to.

A opravdu. Za pár minut vešla Esme. V rukou měla velký koš s oblečením. Sebrala košili, která vysela na skříni a přihodila jií na kopu. Pak se přitočila ke svému muži a políbila ho na tvář.

„Už ji chudinku netrap. Jste tu bezmála čtyři hodiny,“ požádala ho sladce.

„Vážně?“ podivil se Carlisle a zkontroloval hodinky.

„To je v pořádku. Pokud to pomůže…“ Snažila jsem se znít mile, ale možná se to nepovedlo.

„Omlouvám se, Alice. Trochu jsem to přehnal. Můžeš jít. Myslím, že už vím všechno.“

„Kdybyste cokoli ještě potřeboval…“

„Jen běž, zlatíčko. Musíš si odpočinout,“ popostrkovala mě Esme ze dveří.

Až když se za mnou zavřely, tak mi došlo, že ona měla své osobní důvody, proč mě osvobodit. Je úžasné, jak jsou všichni stále lidští, i když už z nich všechen lidský život vyprchal.

Když jsem vycházela zpět do svého pokoje, zahlédla jsem za pootevřenými dveřmi Rose. Seděla na posteli s koleny pod bradou a pozorovala svůj odraz v zrcadle. Emmetta jsem nikde necítila, a tak jsem jemně zaklepala a vešla.

Rose jen pootočila hlavou. Pokývla na znamení, že ji neobtěžuji, a zase utrápený pohled vrátila ke stříbřité ploše. Posadila jsem se mlčky vedle ní. Chvíli jsme společně jen tak hleděly na odraz. Bylo zvláštní nevidět se v tomhle stavu sama. Mít někoho vedle sebe. Chtěla jsem znát její příběh.

„Rose? Máš špatné vzpomínky na život před přeměnou?“

„Co bych za to dala, kdybych si to nepamatovala,“ odpověděla tiše a začala vyprávět.

S každým jejím slovem mi můj příběh přišel nicotnější. Hlavou mi probíhaly představy celé její minulosti. Ty odporné doteky a hnusná slova, pach alkoholu a ledová zem. Když skončila, byla jsem roztřesená a vyděšená. Něčeho takového se každá žena bojí. Chápu, že si přeje zapomenout.

„Jak jsem řekla. Jsme na tom podobně. Jsem moc ráda, Alice, že mám někoho, kdo mi rozumí. Víš, Emmett, miluji ho, ale… tohle je prostě ženská záležitost,“ dořekla a zvedla ke mně hlavu.

Nebylo potřeba slov. Chápaly jsme se. Věděly jsme, co si ta druhá v danou chvíli myslí. Nebylo třeba čtenáře myšlenek. Objala jsem svou sestru a tím krátkým gestem stvrdila naše přátelství. Omlouvám se, Rose. Nikdy jsem si neměla myslet, že jsi bez srdce.

„Tady vás mám, holky moje!“ vrhl se mezi nás Emmett a obě nás vzal pod ramena. „Stejně to teď bude supr, když máme v rodině tohohle skřítka,“ smál se tím svým typickým hurónským smíchem. Můj malý - velký bráška.

„Hm, jaké to bude, to víš tak leda ty,“ konstatoval s nepatrným úsměvem ode dveří k mé maličkosti Edward. Otočila jsem k němu hlavu a pozorovala jsem ho stojícího podél stěny. Přepadl mě zase ten pocit strnulosti a zmatení.

Měděné vlasy se mu svezly do obličeje. Pozvedl hlavu a podíval se mi zpříma do očí. Jeho ústa se pousmála. Byl tak blízko, že jsem viděla každičkou linii jeho dokonalého obličeje. Pak vyslovil mé jméno.

„Taky tě mám rád, brácha!“ Vrhnul se na něj se smíchem a napřaženýma rukama Emmett. V Edwardově obličeji se objevilo hrané zděšení, a co nejrychleji zmizel.

Já i Rose jsme se začaly smát. Když jsme si uvědomily, jak sehraně jsme zareagovaly, obě jsme se zarazily, podívaly se na sebe a zase se rozesmály.

Mám sestru, rodinu, domov.

Zajímá vás, co dál bude s Alice v rodině? To ale až za dvě části. Další bude zase o Jasperovi. I on se dostává do nového života. Jaký bude? Mám vám to napsat?

kapitola 1.

kapitola 3.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 2. - Nová sestra: