Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 17. - Olivy a med

01.03.2011 (08:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1799×

Bez tebe

Kapitola 17. - Olivy a med

Jasper

Seděl jsem u nás v pokoji a pokoušel se číst noviny. Písmena mi ale jen přebíhala přes oči. Po chvíli se sem vřítil Demetri.

„Čau, brácho! Máš čas? Sháním někoho na snídani.“

„Ze mě by ses moc nenapil,“ setřel jsem ho suše.

„Jsi vůl,“ zasmál se. „Víš, jak jsem to myslel. Pojď, ty lenochu. Přece tu zas nebudeš dřepět celý den.“

Měl jsem toho hodně na řešení. Na druhou stranu, oheň v krku už se nedal déle ignorovat. Navíc jsem si potřeboval trochu provětrat hlavu. Demetri a svačina na to jsou nejlepší metody. Nenechal jsem se už dál pobízet a vyrazil s ním za město.

Skryli jsme se za zdí u aleje oliv. Demetri mě tam táhl jako zblázněný a nebyl mi schopen vysvětlit proč. Teď už jsem pochopil. Sad byl obsypán nejen plody olivovníku, ale také brigádníky. Převážná většina z nich byla chudá děvčata. Při pohledu na jejich snědá těla shýbající se k olivám mi zčernaly oči.

Měl jsem chuť se na ně okamžitě vrhnout, ale Demi mě zarazil. „Počkej, budeme na ně ještě chvíli koukat. Hele, támhle té určitě za chvíli ten koš spadne.“

Musel jsem se zasmát jeho dětinství. Ale co, proč mu kazit radost. Chvíli jsem taky se zájmem pozoroval dívku, sbírající rozsypané plody. Ale pak mi do hlavy zase vnikly moje problémy. Napadlo mě, že bych mohl od Demiho třeba něco zjistit. Proč to alespoň nezkusit.

„Ty, Demi, zaslechl jsem včera jméno a říkal jsem si, jestli o něm třeba něco nevíš. Nějací Cullenovi. Zdálo se, že jsou důležití.“

„Ty nevíš, kdo jsou Cullenovi?“ podivil se Demetri.

Dál pozoroval dívky a mezitím vyprávěl. „Cullenovi jsou jedna z nejsilnějších rodin vedle Volterry. Jejich vůdce je Arův starý přítel, ale rozešli se kvůli rozdílným názorům. Od té doby jsou tiší nepřátelé. K téhle rodině ale patří dva členi se speciálními schopnostmi, po kterých Aro velmi touží. Údajně by mohli být silnější i než třeba Jane nebo já."

„A jaké jsou ty schopnosti?“ chtěl jsem zjistit.

„To nevím. Třeba žonglujou,“ zasmál se. Ale mně to k smíchu nepřišlo. Nová rodina, nové talenty. Co když mě Aro bude chtít využít k jejich získání? Jestli jsou silnější než já, mohou být oni dalším důvodem pro mou smrt. Musím o nich zjistit víc.

„Víc o nich nevíš? V čem se rozešly jejich názory s Arovými?“

„Tebe teda nějak berou. Nedal by sis radši nějakou šťabajznu?"

Brigádníci sesbírali košíky s olivami a děvčata se štěbetajíc rozešla naším směrem. Jejich vůně spojená s olivovou esencí mi rozpálila v krku žár. Demetri vyšel zpoza zdi a okamžitě si odváděl dvě dívky od skupiny. Já si vyhlídl rozkošnou brunetu. Chutnala po sladkém víně.

Po návratu do hradu jsem měl v plánu jít za Marcem. Doufal jsem, že mi poví o té rodině něco víc. Cestou jsem jen zběžně zahlédl Jane, jak se s bratrem prosmýkla do vedlejší místnosti. Posmutněl jsem, chyběla mi. Věřil jsem Alecovi, že je v pořádku. Ale strach o ni se nevytrácel. Tolik jsem si přál s ní mluvit, omluvit se. Potřeboval jsem ji, cítil jsem se bez ní podivně prázdný.

Marcus byl mimo hrad, jak jsem zjistil od jednoho z jejich poskoků. Místo toho na mě v komnatách čekal Caius. Už z　jeho přítomnosti se mi udělalo těžko. Pocítil jsem, jak jsem se vedle něj zmenšil.

„Sedni si,“ rozkázal ostře. Bylo cítit, jak přemáhá svou nevraživost jen z čisté sobeckosti. Věděl, že se ke mně nemůže chovat tak odporně jako dřív, když ode mě něco potřebuje.

Sedl si proti mně a pokynul, abych začal. Já trochu znejistěl. Co mám dělat? Mám s ním začít pracovat, jak jsem byl zvyklý s Jane? On o tom ale přece neví, jak mu vysvětlím, odkud to umím?

„Potřebuju, abyste se mi otevřel, pane,“ řekl jsem s obavami.

Caius se zatvářil nespokojeně. „Jistě, s ničím jiným jsem nemohl počítat. Jen si pamatuj, jestli se kdokoliv něco dozví, nebudu tak obezřetný jako můj bratr. Zabiju tě kdekoliv a kdykoliv.“

Polkl jsem neexistující sliny. Tohoto jsem si byl vědom až moc dobře. Pouštím se do dalšího nebezpečí, abych se dostal z jiného. Je to jak zakletý kruh. U Caia si ale na rozdíl od Ara nemohu být ničím jistý. Jestli ho popadne pocit, že jsem nějak selhal, bude konec, a já to nemusím ani zaregistrovat. Jen se mu snažit zalíbit zkrátka nestačí. Potřeboval bych ještě nějakou jistotu. Jen tak tušit, co bude dál.

Nicméně, na pánovy obavy jsem nemohl odpovědět jinak, než ujištěním, že jsem mu absolutně oddán a kdybych něco vyzradil, zabiji se sám dříve. Zdálo se, že ho má slova uspokojila. Uvolněně se posadil do křesla a vypustil své pocity na povrch.

Když jsem večer ležel rozvalený na kanapi našeho pokoje a poslouchal Felixe a Demetriho, jejich slova mi k uším nedoléhala. To, co jsem dnes prostřednictvím pocitů zjistil o Caiovi, úplně převrátilo můj názor o něm. Snažil jsem si to všechno urovnat a vytvořit si nějaký nový obraz, ale stále se tak hrozně příčil s tím předchozím. Už je to dlouho, co jsem takhle odhalil malou Jane. Ale u ní jsem to od začátku tušil. Nevěřil jsem její kamenné masce. O Caiovi jsem si naopak nikdy netroufl myslet cokoliv jiného.

Teď jsem byl zmatený. Vůbec jsem ho neznal. Potřebuji vědět, co je zač. Jinak nemám šanci odhadnout jeho další chování. To by bylo nebezpečné.

Cítil jsem v sobě neskutečně silné nutkání někomu to sdělit. Měl jsem pocit, že jestli ze sebe alespoň pár těch zjištění nevypustím, exploduje mi hlava. Nebuď idiot, Jaspere, to nemůžeš, vynadal jsem si v mysli.

Potřeboval jsem pryč. Sebral jsem se a vyběhl z hradu. Zůstali za mnou jen Demiho a Felixovy zmatené pohledy.

Doběhl jsem k hradbám, kde jsme často hovořili s Markem. Chvíli jsem se díval na horizont polí a pak se rozkřičel. Hlasitý zvuk rozechvívající mi bránici s sebou bral i všechen ten zmatek v mé hlavě. Bylo to jako vytáhnout zátku ze šampaňského. Tolik uvolňující.

Bylo to už třetí sezení s Caiem, když se do komnaty vřítil Ian, Caiuv poskok.

„Pane, máte se ihned dostavit do hlavního sálu. Přišel host,“ zahlásil a uklonil se až k zemi.

Vlezprdelka, pomyslel jsem si s pousmáním. Pak už jsem ale zase vážně kráčel za vládcem do sálu. Tam už na nás čekali ti nejdůležitější.

„Konečně, bratře!“ uvítal nás Aro a Caius se posadil na svůj trůn. „Přivedl jsi sebou i toho…“ nedořekl. Jen si nade mnou odfrkl a já se šel postavit vedle Heidi a Felixe. Oba dva se na mě nenápadně pousmáli.

„Zřejmě už tušíte, co se děje. Blíží se k nám jeden z Cullenů. Jsme všichni velmi zvědaví, co od nás bude chtít. Každopádně se mu dostane toho nejlepšího uvítání.“

„Jistě, pane!“ rozlehlo se sálem.

Do dveří nejprve vešla Gianna. „Pan Cullen je zde,“ oznámila s drobnou poklonou a hned za ní následoval přibližně stejně starý kluk jako já s bronzovými vlasy. Šel hrdě a vzpřímeně, ale jeho pocity prozrazovaly obrovský smutek. Bolel tak silně, až jsem musel zavřít oči.

Něco na něm mi připadalo hrozně zvláštní. Co to bylo, jsem rozpoznal, když se střetly naše pohledy. Jeho oči byly medově zlaté. Takovou barvu jsem u upíra nikdy neviděl. Díky Heidi jsem pochopil, že odstín rudé se může měnit, ale žluté oči, to jsem ještě nikdy neviděl. Snad jen zhruba před třemi lety byl trestán jeden upír s očima téměř do oranžova.

Je to snad ta jeho zvláštní schopnost? Proč by měl Aro zájem o talent, který je srovnatelný s běžnými kontaktními čočkami. Nebo je v tom ještě něco jiného?

Chtěl jsem to řešit, ale mé myšlenky přerušil Aro.

Aro se rychle zvedl a s přehnaně nadšeným úsměvem mu vyšel vstříc. Vzpomněl jsem si, jak takhle před spoustou let vítal mě.

Caius se tvářil nenávistivě. Měl jsem docela radost, že toho kluka zjevně nenávidí víc než mě. Byl naštvaný, že jsme kvůli němu museli přerušit sezení. Marcus se snažil vypadat znuděně, jako vždy. Ale já už ho znal a věděl jsem, že pozorně analyzuje každičký pohyb všech v místnosti.

„Edwarde, vítej! Tak ses konečně rozhodl k nám přidat?“ nabídl Aro chlapci objetí, ale ten se mu vyhnul. Ví snad o pánově schopnosti?

„Ne,“ odvětil suše. Aro se trochu zamračil a vrátil se na trůn.

„Co tu teda chceš?“ zeptal se Caius dost nakvašeně. Bylo zjevné, že ho tohle všechno otravuje.

Edward udělal ještě pár kroků k vládcům, pak před nimi poklekl. Veškerá hrdost najednou byla pryč. Vypustil volně svůj smutek, strach, ale také odhodlání. Tušil jsem, proč přišel.

„Žádám o smrt.“

Ta krátká věta rozšuměla sál. Stěží jsem udržel úsměv, když jsem pocítil náhlou radost z Caiovy strany. Přišlo mi to silně nemístné. Marcus zpozorněl a se zájmem pozoroval svého posledního bratra. Toho prosba zarazila asi nejvíce. Okamžitě vstal a začal to Cullenovi vymlouvat.

„To nemůžeš myslet vážně, že Edwarde? Proč bychom tě měli zabíjet? Tebe, když jsi tak důležitý…“

Chlapec ho ale zarazil. „Vím, že mě chceš do své sbírky, Aro. To ale nikdy neudělám, dobře to víš. Nemá cenu, abys mě nechával žít. Přeji si zemřít. Prosím.“

Udivilo mě, s jakým tónem si dovoluje mluvit k vládci. Dokonce mu tykal. Jeho moc musí být asi opravdu silná, když mu tohle všechno Aro dovolí a brání mu v zemření.

„Na tom přece nesejde, jestli zde zůstaneš nebo ne,“ snažil se mu Aro namluvit, ale znělo to příšerně falešně. „Co by tak mladého upíra jako jsi ty, se šťastnou rodinou a tak báječným talentem, mohlo přivést k myšlence na smrt?“

Bylo zjevné, že Cullenovi se o tom nechce mluvit. Sklopil hlavu a neodpovídal. Aro mu podával ruku, ale ani na to nereagoval. Odpověď nakonec vyslovil Marcus.

„Přišel o někoho důležitého.“

Všechny oči se stočily k němu. Každý věděl, že v jeho minulosti hrála ztráta milované velkou roli. Od Heidi mě zaplavila lítost. Felix ji objal kolem ramen.

„To je teda ohromné,“ pronesl pohrdavě Caius. Jeho trpělivost už přetekla. „To je osud upíra. Žít navěky a přicházet o blízké. Zvykej si. Aro, tenhle proces nemá význam.“

Aro přikývl. Ještě pořád si ale držel uměle milý hlas. „Odpusť, Edwarde, tvé žádosti nemůžeme vyhovět. Tvůj důvod není dostatečný pro zabití upíra. Můžeš jít.“

„Ale...“ Cullen chtěl ještě něco namítnout, ale Gianna ho už vyváděla z　místnosti.

Všichni se rozešli po svém, jakoby se nic nestalo. Já zůstal ještě chvíli stát. Cítil jsem z toho chlapce obrovský vztek.

„On se nevzdá,“ sykl jsem k Demetrimu, ale toho to už zjevně nezajímalo. Místo toho mě Caius pobídl, abychom šli pokračovat.

Tajná uteklá informace: Příště to... Co jste čekali, že vám řeknu? :D

 kapitola 16.

kapitola 18.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 17. - Olivy a med: