Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe 5. - Touha je zázrak

15.11.2010 (10:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2380×

Bez tebe

Kapitola 5. - Touha je zázrak

Jasper

„Jaspere?“ zašeptaly její rty a pootočila ke mně tvář. Kontury jejího obličeje byly tak nádherné, jako by je namaloval štětcem samotný Bůh. Heidi. I to jméno bylo krásnější než cokoli na světě. Její nádhera mě ochromila a zamezila mi v jakékoli šanci zareagovat.

Zvedla se a s každým slovem podivné zprávy, kterou pro mě měla, se přiblížila o pár centimetrů blíž.

„Slyšela jsem,“ řekla svůdným hlasem a každé písmeno nechala sklouznout po našpulených rtících.  „O tvé zvláštní schopnosti, Jaspere.“

Mé jméno v jejím podání mi způsobilo slabé šimrání na krku. Tolik jsem chtěl něco udělat, ale nebyl jsem ničeho schopen. Hypnotizovala mě kočičíma očima a já se nedokázal dívat jinam. Tak nádherná barva, jakou jsem u žádného upíra nikdy neviděl. Jako by jí pod barvou krve stále zůstával odstín její pravé barvy, blankytně modré. Působily magicky. A dost možná také byly, když se mnou dělaly tohle. Ale to rozhodně nebylo jen očima.

„Prý dokážeš měnit lidem pocity,“ pokračovala. „Říkala jsem si, co všechno asi můžeš lidem způsobit. Umíš vyvolat strach, zklidnit, rozplakat... co bys asi tak dovedl s ženou?“

S poslední větou už stála tak blízko, že jsem viděl i nejmenší detaily její dokonale hladké pleti. Při těch slovech nahnula hlavu jemně na stranu a chvějivě zamrkala.

Bylo to, jako když vás malá holka prosí o dárek pod stromeček. Tak jsem si v tu chvíli přišel. Až na to, že místo malé holky stála jen kousek od mého těla nádherná bohyně a pod stromeček chtěla mě. Kdo by ji odmítl?

Zvlášť, když svá slova doprovodila tak silnými emocemi, plnými očekávání a jemným pohybem ruky. Ten by sám o sobě nic neznamenal, kdyby při něm jakoby náhodou nezavadila o plášť, který jí doposud překrýval ramena. Jakmile spona povolila sevření, látka se jí elegantně svezla kolem rukou a boků a odkryla mým očím zázrak krásy.

Na nic už jsem nehodlal čekat. Přitáhl jsem si ji za boky k sobě a políbil. Touha v ní se mi prohnala tělem. Strhla mě na pohovku a posadila se mi na klín. Vnímal jsem její dotyky, nádherné tělo v mém náručí, polibky, kterými mě obsypávala. Chvíli jsem se cítil jako v ráji.

Pak mi ale projela jednou rukou vlasy na krku a druhou si mě přitáhla blíž. Dělala se mnou, co se jí zlíbilo. Byla dokonalá a nádherná a vše bylo úžasné, ale já se neubránil té vzpomínce, kterou mi její vůdčí chování vnutilo.

Maria. Jako by ty vlasy, které mi teď dopadaly na tvář, zčernaly v havraní peří. Její rty nabraly tu známou krvavou příchuť. Hrála si se mnou, jako tehdy ona. Věděla, co udělat, čeho se dotknout, abych byl jako smyslů zbavený a nebránil se jí. Tak, jako dříve Maria.

Nechápal jsem, jak se to do mě v takové situaci dostalo, ale zachvátil mě vztek. Tohle ne, holčičko. Přišel jsem sem, abych našel nový život. Ne abych se zase nechal svázat jinou. Mě nedostaneš!

Něco ve mně se vzpříčilo jejímu tempu. Odmítlo hrát podle její hry. Shodil jsem ji ze sebe na podušky a dostal se tak navrch. Ve fialkových očích se zalesklo překvapení. Ale následující úsměv ukázal, že jí to nevadí. Konec konců, přišla si pro to. Chtěla vědět, co dokážu. Tak teď zjistí, kdo je Jasper Whitlock.

Přejel jsem dlaněmi podél úchvatných linii boků až k prsům. Přiblížil jsem svou tvář k té její, ale nedovolil jí mě políbit. Cítil jsem, jak napjatě očekává můj další pohyb.

Přivřel jsem oči a naposledy si připomněl mou bývalou trýznitelku. Noci, které jsem s Mariou trávil. Neskonalou touhu, kterou jsem ve své slepé hlouposti pokaždé cítil, když jsem se směl dotknout její kůže. Teď jsem se ji pokusil znovu vybavit. Nashromáždit ten pocit v sobě. A jediným silnějším dotykem ho vpustit do ní.

Cítil jsem, jak se mi její nehty zaryly do kůže na zádech. Prudce se přitáhla k mému tělu do polosedu a slastně zaklonila hlavu.

Ta reakce mi vynutila nepatrný úsměv v koutku úst. Tak se na to podívejme, jak rychle zkrotla. Její chování mě vyprovokovalo k dalšímu kroku hry. Čím víc ona sténala ve slasti, tím víc já zesiloval její chtíč. Nebylo pro mě zdaleka tak důležité, co se mi dělo na klíně, jako ona pode mnou. Jak se svíjela v ničivé nádheře. Jak vzdychala a naříkala  mé jméno. Jak slabá byla proti mé síle. Ten pocit moci mě opíjel a dostával do extáze, jako ještě nic před tím.

Vycítil jsem ostrou rozkoš, která k ní dorazila. Napnula všechny svaly v těle a naposledy vykřikla.

Povolil jsem všechny emoce a nechal ji omdlít do peřin. Nádherná Heidi.

Všechna ta síla a nadhled, se kterým za mnou přišla, byla pryč. Ta tam byla neoblomná a jen sobě patřící královna volterrské gardy, o které mi Felix básnil. Na mé posteli teď skomírala půvabná hvězdička. Tak bezbranná, křehká, slabá. Když jsem ji tu objevil, byla krásná. Ovšem s tím, co mi nyní leželo u nohou, se nedala srovnat. Teprve teď je opravdu nádherná.

Náhle se mi v hlavě spojily některé myšlenky. Došlo mi, co jsem právě dokázal. Jak moc se mi povedlo změnit svobodnou vůli jednoho upíra jen pocity. Pochopil jsem, čím jsem pro Ara tak důležitý. To shledání vlastní důležitosti a prozření mě natolik zarazilo, že všechny ostatní myšlenky zmizely. Dostal jsem ohromnou potřebu o tom s někým mluvit. A ihned jsem věděl, za kým jít.

Zvedl jsem se z postele, natáhl kalhoty a přes ramena hodil košili. Když jsem dopínal knoflíky a bral za kliku, došlo mi, že jsem ji tam nechal ležet. Stále ještě oddechovala a nebyla schopna pohybu.

„Měla bys odejít, dřív než se vrátí,“ řekl jsem prostě a odešel.

Slyšel jsem, jak za mnou ještě zašeptala mé jméno. Jak jiné náhle bylo. Slabé a zlomené. Líbilo se mi.

Sotva jsem zašel za roh a ztratil tak poslední šanci vidět na dveře našeho pokoje, přepadla mě prázdnota. Snažil jsem se, ale k té dívce v mé posteli jsem nebyl schopný cítit jediný záchvěv emoce. Dokonce jsem se ani necítil provinile, že jsem ji tam tak nechal.

Možná jsem mohl říct alespoň: „Ahoj.“ No co, tak jsem to neřekl. Bylo mi to jedno. Jediné, co mě trápilo, bylo, že jsem si tím dost možná zavinil, že už se mnou nebude chtít ani mluvit. Dostat ji znovu bude tak mnohem složitější. Neobával jsem se ale, že bych to nedokázal.

Jsi odporný, Jaspere, pomyslel jsem si. Co se s tebou stalo, že jsi k ní tak krutě lhostejný. A jak je možné, že tě to vůbec netrápí? Za to může Volterra.

Z předsálí komnat nejmocnějších bratrů právě vycházela Jane a její starostlivý přítel.

„Dál nechoď, Whitlocku. Probíhá porada,“ oznámila mi prostě. Její karmínové oči nepatrnou chvíli zakotvily na mých. Nejspíš mi to jen přišlo, ale snad se doopravdy pousmála. Tahle malá panenka mě nikdy nepřestane udivovat.

„Jane,“ zavrčel ten žárlivec vedle ní, chytil ji za ruku a chtěl odtáhnout pryč. Sykla na něj, ruku vyvlékla ze sevření a hrdě se odnesla pryč. O tom jejím malém strážci se toho taky musím dozvědět víc.

Rozhodl jsem se ale poslechnout její rady a nevcházet. Došel jsem tedy ke dveřím a chtěl tam vyčkat, ale museli mě zaslechnout.

„Jaspere! Jak milá návštěva. Pojď dál,“ vítal mě Aro zase tím přehnaně přátelským stylem. Musel jsem se hodně přemáhat, abych na sobě nedal vidět, jak je mi jeho přístup proti srsti. Položil mi ruku na rameno a vedl mě ke stolu.

Sotva jsem dosedl na zdobenou židli, Caius na opačné straně se prudce zvedl.

„Při tomhle být nemusím. Až se rozhodneš začít řešit důležité záležitosti, místo kochání se svými talenty, bratře, pošli pro mě.“ Svoje slova adresoval jen Arovi. Mně nevěnoval ani povrchní pohled. Pak opustil místnost.

Aro se tím nenechal vůbec vyvést z míry. Jeho teatrálnost zůstala v celé své nádheře.

„On se mi diví? Takový objev tu máme, kdo by se mu nevěnoval. Jsi tu spokojený, Jaspere? Nic ti nechybí?“

„Ne, pane. Děkuji,“ odpověděl jsem slušně. Opatrně jsem celou dobu pozoroval Marca. Tvářil se sice stále neutrálně, ale jeho oči mi říkaly, že mi vše vysvětlí hned, jak bude šance.

„To je dobře. Jsi tu vážená osoba, Jaspere. Tvé pohodlí je teď velmi důležité. Rád bych, abys zítra nastoupil do gardy. Mám pro tebe speciální post. Cítíš se na to již připraven?“

„Samozřejmě, pane. Udělám vše, co bude třeba.“

„Báječně!“ sepnul vládce dlaně v nadšeném gestu. „Tedy k tvé práci. Rád bych, abys vedl nováčky v gardě. Vím, že jsi již dřív podobnou funkci zastával…“

„Mám cvičit novorozené?“ Bylo troufalé ho přerušit, ale ta vzpomínka byla příliš ostrá.

„V podstatě,“ odpověděl Aro pomalu, jakoby se snažil překonat mou drzost, „ano. Garda stále potřebuje nové členy a jejich výcvik byl doposud velmi zdlouhavý. S tvou schopností by se mnohé ulehčilo. Přijímáš toto místo?“

Přemýšlel jsem. Měl bych, ale nechtělo se mi. Jizvy na rukou při té vzpomínce začaly pálit. Zřejmě jsem váhal dlouho, protože Arova další otázka už zněla ostřeji.

„Přijímáš, Jaspere? Pokud ne, chceš Volterru snad opustit?“ Byl rozhněvaný, ale velmi dobře to maskoval. Modlil jsem se, aby se nerozhodl přestat na mě brát ohledy.

„Jistě, pane. Přijímám. Bude mi ctí vykonávat tuto službu Volteře. Děkuji za možnost zde setrvat. Je pro mě víc než vzácná,“ ujistil jsem ho rychle. Má slova ho okamžitě zase vrátila do té přehnané radosti. Ovšem, jak jsem právě poznal, lepší umělá náklonnost než hněv.

„Výborně! Naprosto báječně. Pak můžeš zítra ráno začít. Demetri ví, kam tě má zavést. Ber zítřek jako zkušební den. Uvidíme, jak se ti povede.“

Udělal pár kroků k odchodu. U dveří se ještě zastavil. Popřál mi hodně štěstí a pokynul bratrovi na rozloučenou. Konečně jsme zůstali s Marcem v místnosti sami.

„Mám spoustu otázek, pane,“ začal jsem, ale on mi rukou naznačil, abych se upokojil.

„Pomalu, chlapče. Není kam spěchat s důležitými zprávami. Mohly by ti rychle uniknout nejen z úst, ale i z této komnaty. Pojďme se raději projít.“

Jeho slova byla víc než moudrá. Není zrovna nejlepší nápad vybavovat se o zdejších upírech v jejich blízkosti.

Vyšli jsme podél hradeb za město. Byl odsud úžasný rozhled do krajiny. Marcus se zastavil a opřel lokty o kamennou zeď.

„Co jsi chtěl vědět, chlapče?“ pokynul mi a já konečně řekl, co mi vězelo v hlavě.

„Odhaduji dobře, že Arova přízeň ke mně je způsobena jen mou schopností?“

„Přesně tak. Bratr je talenty posedlý. A ten tvůj je náramně mocný. Nejsem si jist, zda si uvědomuješ jeho plnou váhu.“

„Nyní už ano,“ odvětil jsem. Marcus se jen pousmál. „Proč se pak Caius nechová stejně?“

„Caiovi o žádné další upíry nejde. Ať už jsou nadaní, či nikoli. Jeho jedinou zálibou je on sám. V zásadě není zlý. Jen dělá, co se mu zrovna hodí.“

„A já se mu nehodím?“ domyslel jsem otázku.

„Přesně tak. Ty bys pro něj mohl být nebezpečný. Tvá síla by mohla odhalit jeho slabiny. Můj bratr je velmi hrdý. V jeho minulosti bylo příliš mnoho strašlivých skutečností, než aby mohl být bez zármutku a žalu. Nikdy by tyhle své slabosti ale nepřiznal.“

„Chová se tedy ke mně tak nepřátelsky jen proto, abych nepoznal jeho skryté pocity?“

„Jeví se mi to tak. Nebudeš to s ním mít jednoduché, chlapče. Předpokládám, že se bude snažit vyhledat i nejmenší tvoji chybičku. Udělá všechno, aby tě dostal z Arovy oblíbenosti a zničil tě. Dávej si pozor.“

Na jeho radu jsem jen přikývl. Uvědomoval jsem si až moc dobře, jak se budu muset snažit. Vytrvat zde se momentálně stalo nejdůležitějším úkolem mého života.

„Mám ještě jeden dotaz. Týká se Jane. Co je zač ten její Alec?“

„Druhý z mocných dvojčat. Oni dva jsou Arovi největší miláčci. O Jane už toho víš dost. Alec dokáže ochromit cizí smysly. Zařídit, abys neviděl, neslyšel, necítil. Ti dva jsou společně ničivá dvojce.“

„Je to její bratr?“

Samozřejmě, že mě to nenapadlo! Jsou si tolik podobní. Přirozeně se o ni bojí, to vysvětluje jeho chování ke mně.

„Ano. Všiml jsem si, že se Alecovi nelíbíš. Nejsem si jist, zda je to obavami, že je vystrnadíš z Arovy přízně, nebo obavami o sestru. Nicméně Janina náklonnost k tobě je zvláštní. Nejsem si jí zcela jist, ale jisté náznaky zde jsou. U Jane je to velmi neobvyklé.“

Zahloubal se do myšlenek o drobné blondýnce a opět se vydal na cestu. Přemýšlel jsem, jestli je ještě něco, co bych měl vědět. Nic mě ale nenapadalo. Teď spíš potřebuji srovnat všechny ty informace v hlavě a usoudit z nich, co budu dělat sám.

Když jsme se vrátili k hradu, poděkoval jsem vládci a odešel zpět mého pokoje.

„Tvá společnost je mi milá. Budu rád, když mě brzy opět navštívíš,“ řekl, když jsem odcházel.

„Zajisté, pane,“ odvětil jsem a vysekl vojenskou poklonu. I Marcus pokývl hlavou a zašel do svých komnat.

Na konci chodby se proti mně zastavil Alec. Chvíli mě nenávistivě pozoroval a pak se opět rozešel. Chtěl jsem ho následovat a mluvit s ním, když se přede mnou objevila Heidi.

„Jaspere,“ zašeptala, jako by říkala „miláčku“ a bez okolků se mě vrhla líbat. Její polibky byly tak oddané a toužící, že jsem se nad ní smiloval a neodtrhl ji od sebe. Dost mě překvapilo, že přišla sama. Musel jsem být vážně dobrý. Pousmál jsem se. Už jsem jí toho provedl dost. Přece ji nebudu dál trápit, usoudil jsem a vzal si její tělo.

„Chudáku, tos teda dostal místo,“ komentoval mou práci Demetri, když jsme se blížili k prostorám výcviku gardy. „Snažit se něco provést s těma novorozenejma tupcema, to by se mi nechtělo.“

„Už jsem to dělal. Zvládnu to.“

„Jsi frajer,“ zasmál se ironicky.

„Díky,“ dodal jsem a taky se pousmál.

V hale stál houf mladých upírů. Jediný pocit, který z nich byl cítit, byla žízeň. Zatřáslo to mnou. Přesně jako v Mariině armádě. To zvládneš, Jaspere. Musíš.

Byli rozptýlení po celém prostoru. Sem tam se tvořil hlouček. Jeden na druhého pokřikovali a vrčeli. Zvířata.

Demetri mě nejdřív dovedl k menšímu hloučku, který se držel od zbytku.
„To je Lukas a jeho skupina. Ti jsou u nás již déle. Budou ti zatím nápomocni.“ Jak rychle se jeho projev změnil zase na vážný. Před gardou si zachovával vážnou tvář a respekt.

Náš příchod sál trochu ztlumil. Zůstalo jen hučení, jehož obsah se určitě týkal našich osob.

„Vítáme tě,“ poklonil se mírně Lukas. Jeho skupina mě vzala mezi sebe a otočili jsme se směrem k davu.

„Poslouchejte!“ rozkázal jsem ostře a zavalil novorozené zklidňujícím pocitem. „Jsem major Whitlock a budu vás trénovat k boji. Budete plnit mé rozkazy bez výjimek. Netoleruji žádnou neposlušnost. Jestli chcete přežít, uděláte, co vám řeknu!“

Věděl jsem, jak má slova zní. Bylo mi jasné, co si a za ně později vyslechnu od Demetriho. Nicméně, působily. Společně s pocity oddanosti a poslušnosti jsem si jimi zaručil absolutní autoritu těch nevychovanců. Nikdo ani nepromluvil.

Dokonce ani skupina starších za mnou. Cítil jsem jejich údiv, špetku strachu a také ještě něco. Něco velmi překvapivého. Spojil jsem si ten pocit s očima, které mne celou dobu hypnotizovaly. Dívka, která stála po mé pravici, ze mě nespouštěla pohled. To z ní šel ten pocit, touha.

Pootočil jsem k ní hlavu, abych si ji prohlédl. Byla menší a krátkými prapodivně barevnými vlasy. Hrály v nich snad všechny možné barvy. Měla výrazné oči obtažené černou linkou a drobný nosánek. Byla roztomile krásná.

Když zpozorovala, že jí pohled oplácím, stydlivě se zaculila. Koutky se mi rozeběhly v úsměvu. Tak sladká.

První trénink proběhl vcelku dobře. Nemohl jsem od nich víc čekat. Jsou neschopní jakékoli uvážené činnosti, natož pak spolupráce. Alespoň se ale naučili plnit mé rozkazy. To půjde.

Když jsme odcházeli, Demetri na mě mrkl.

„Řekl bych, že tam na tebe někdo čeká,“ zasmál se.

Myslel tím zřejmě tu holku. Zůstala stát v hale, která se postupně vyprazdňovala. Dělal jsem tedy, že rovnám zničené věci a čekal na samotu. Jakmile se zavřely velké dveře za posledním z nových gardistů, přestala i ona cokoli předstírat.

Stála v rozpacích uprostřed místnosti. Bála se mě, mé reakce. Jak sladce byla vystrašená. Rozhodl jsem se jí pomoct. Stačila jen kapička toho správného pocitu a všechny obavy byly pryč.

Vpadla mi do objetí. Chvěla se touhou a vzrušením. Projížděla mi prsty po těle a vyprošovala si polibky. Konečně se mi povedlo jí uhnout a dostat se ke slovu.

„Nechtěla bys mi alespoň říct, jak se jmenuješ?“

„Kathrine,“ zašeptala a dál už se nenechala rušit.

Přejížděl jsem po tom drobném sladkém obličeji. Oči měla jemně přivřené a tiše vzdychala mé jméno. Je něco krásnějšího, než žena? Zvlášť v takové situaci? Nemohl jsem se té nádhery nabažit.

„Whitlocku?“ ozval se za mnou známý hlásek.

Prudce jsem se otočil a střetl se očima s Jane. Zatraceně, nikdo lepší už nás tu najít nemohl.

To jsem tomu dala, co? Neukamenujte mě, že jsem tohle s Jasperem provedla, prosím... radši mi řekněte, co vy na to. Jak se vám takhle líbí? Mám ho tak nechat? Zajímá mě každičký názor, takže šup sem s rajčatama:D doufám, že se aspoň trochu líbilo

Kapitola 4.

kapitola 6.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe 5. - Touha je zázrak: