Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez stínu 7. kapitola

06.09.2018 (12:00) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1870×

Tak jo. Už byla středa. Museli jsme dát věci do pohybu. Celý den jsme nemysleli na nic jiného. Připravovali jsme se na to už dva dny. Tvrdě jsme trénovali. Stačilo se proplížit do sesterny. Najít skříňku, ve které mají sestry náhradní oblečení a potom něco v čem nebudu absolutně plavat. Úplně jednoduchý. Fakt. Neil sice v té sesterně strávil už dva dny, ale nikdo ze sester se nepotřeboval převléct. Jestli tu skříňku budeme hledat moc dlouho, tak nás tam někdo objeví a potom nevím, co budeme dělat. Mohla bych to uhrát na bláznovství, ale to by si mě tu nechali. Takže popřípadě budeme muset něco vymyslet. Bože dej, ať nemusíme nic vymýšlet.

Na sesterně jsou v noci jen dvě sestry. Sestra Linda je ale pokaždé ve společenské místnosti a kouká tam na televizi. O čemž nikdo z nás samozřejmě neví. Sestra Megan potom vždy v půl jedné obejde patro. Takže než to obejde, tak to snad najdeme. Potom stačí vyběhnout a tvářit se, že jdu na záchod. Před tím samozřejmě do kabinky naházím ty věci. Doufám, že to všechno klapne.

 
Plížit se potemnělou léčebnou mi trochu dohánělo k šílenství. Ach ta ironie. Kdybych za zády neměla Neila, asi bych se opravdu bála. Zaslechla jsem klapnutí dveří a vzdalující se kroky. To byla naše příležitost. Potichu jsem zabouchla záchodové dveře a vyběhla k sesterně. Dveře naštěstí nebyly zamčené. Byli jsme tam. Bohužel skříněk tam bylo požehnaně. Začala jsem otvírat jednu po druhé. Nikde nic. Zahleděla jsem se na skříňku nad svojí hlavou. Ne. Prostě ne. Stoupla jsem si na špičky a otevřela skříňku. Na horní poličce bylo naskládané oblečení. Sakra. Rozhlédla jsem se kolem. Byly tam dvě rozviklané počítačové židle. Vypadaly, že jsou částečně rozbité. Tak to by nešlo. Vykoukla jsem ze sesterny. Neil tam hlídkoval.

„Potřebuju, abys mi držel židli. Nechci spadnout.“ Spěšně vešel za mnou dovnitř. Strašně jsme riskovali. Každou chvíli se Megan vrátí. Nervozitou se mi třásly ruce.

Dotlačila jsem židli ke skříňkám.

„Jak to mám podle tebe držet, když se tě nemůžu pořádně dotknout?“ Díval se na to všechno Neil kriticky.

Měl pravdu, potřebovala jsem se na té židli postavit a mít volné ruce. Moje tepláky se dole zužovaly a nešly vyhrnout. V tu chvíli jsem skopla papuče a odhalila tak holá chodidla. Rychle jsem si dřepla na židli a čekala, až mě přidrží.
Neil nakrčil nos a chvíli váhal, než se dotkl mého nártu.

„Abys věděla, nelíbí se mi to,“ ofrňoval se.

Tak to je nás víc.

Narovnala jsem se tak rychle, div jsem se nepřevážila. Rychle jsem prohrabala tepláky a hazukami na polici.  Vytáhla jsem set, který by mi měl sedět. A teď rychle odtud.

Nazula jsem papuče, zasunula židli a už jsme se schovávali na záchodcích jako školačky. Vydechla jsem si až ve chvíli, kdy jsem zaslechla Megan projít kolem záchodových dveří a vejít do sesterny. Celá ta akce musela trvat pouze několik minut, ale mně to připadalo jako hodiny. Když jsme se proplížili na můj pokoj, rychle jsme nacpali oblečení do batohu. Tam se nikdo dívat nebude.

Byla jsem vyčerpaná. Zoufale jsem chtěla spát.

„Běž teď ke kanceláři se spisy. Potřebuji abys tam hlídal celou noc. Zítra to provedeme.“ Zívla jsem.

Neil přikývl a rozplynul se.

Už se to blížilo. To bylo to poslední, na co jsme pomyslela, než jsme úplně odpadla.

Tu noc se mi výjimečně nic nezdálo. Doufala jsem, že už to prostě přešlo.

 
Už bych si měla na ty naše tajné výlety začít zvykat. Nebylo to naše první vloupání, ale stejně mě pořád mrazilo. Neexistovala, byť jen malá možnost, že bychom to teď nezvládli. Zítra odpoledne mě odtud snad pustí. Znamenalo by to, že se sem nikdy znovu nedostanu. Snad. Další terapii malováním už ve zdraví nezvládnu. Taky by nebylo dobré, kdyby nás tu někdo nachytal. Postupovala jsem zšeřelou chodbou. Naštěstí ty ukradené gumové boty nedělaly žádný zvuk. Mohla jsem si vlastně vykračovat nemocNICí vcelku sebevědomě, protože převlek sestry byl skoro dokonalý. To mě ale nijak neuklidňovalo. A to světlo měsíce z velkých oken tomu dodávalo nádech hororu.

Alespoň, že Neil se královsky bavil. Už třikrát se mu povedlo bafnout na mě.

„Bello, nedělej to, je to nebezpečné.“ Zjevil se vedle mě obraz Edwarda. Málem jsem vyletěla z kůže.

Ti dám nebezpečné. Ty sklapni! Kdybys tu byl, nemusel bys mě varovat, pomyslela jsem si. Takže mi do toho přestaň kecat, laskavě! Nadávala jsme mu v duchu. Věděla, jsem, že tu ve skutečnosti není. Možná už opravdu začínám šílet, jinak si tahle zjevení nedokážu vysvětlit. Hodlala jsme ten přelud ignorovat, ale nebylo to snadné. Zjevoval se znovu a znovu a stále opakoval totéž. Začínalo mi to lézt na nervy a rozptylovalo mě to.

Konečně jsme dorazili ke dveřím kanceláře. Bylo opravdu pozdě v noci, věděli jsme, že tu už nikdo nebude a hlídka tudy půjde až za půl hodiny. Času dost.

Alespoň, že ta protivná vize Edwarda konečně zmizela.

Neil se na mě zamračil a strčil svůj nehmotný prst do zámku. Chňapla jsem ho za druhu ruku. Zamrazilo mě. Zapraskalo, Neil pípnul bolestí a pootočil prstem, aby odemkl. Ve chvíli, kdy dveře klaply, setřásl mou ruku a začal si foukat svůj již opět nehmotný prst.

„Ty naděláš,“ šeptla jsem.

Ušklíbl se na mě.

Za dveřmi byl stůl sekretářky a za přepážkou stůl ředitele. Celá stěna naproti prvnímu stolu byla pokryta šuplíky, které obsahovaly složky. Na jednu stranu se mi ulevilo, protože nevím, co bychom dělali, kdyby měli všechno uložené jenom v počítači. Díky Bohu za tento zastaralý systém. Na druhou stranu jsem se bála, že se v těch složkách nikdy nezorientuju a nenajdu, co potřebujeme.

Frustrovaně jsem povzdechla.

„Takže já jdu hlídat, stejně bych ti tady nebyl k ničemu,“ konstatoval a prošel zdí dřív, než jsem stihla cokoliv namítnout.
 
Podívala jsem se na hodiny, které měla sekretářka nad stolem. Bude půlnoc. Od mého propuštění mě dělilo už jenom několik hodin. O to víc bylo důležité, abychom to dneska všechno zvládli. Začala jsem systematicky prohrabávat kartotéku. Časem jsem pochopila, že tu mají určitý barevný systém. V některých fochách byly složky zaměstnanců, ty jsem se rozhodla nechat na později. Teď bylo nejdůležitější, najít složky obětí. Jestli prošli stejnou procedurou jako já, tak se zapisovalo všechno, co řekli, cokoliv vytvořili. Doufala jsem, že v těch složkách bude něco, co budou mít všichni společné. Něco, podle čeho si je potencionální vrah vybírá. Nebo třeba jestli s nimi nepracoval ten samý zaměstnanec, cokoliv. Doufala jsem, že jsem se nemýlila. Protože léčebna byl jediný spojovací bod. Nevím, co budu dělat, pokud zjistím, že je to pouze slepá ulička. Jestli jsme tohle všechno podnikli kvůli ničemu, tak už se opravdu zblázním.
Už jsem stála na špičkách na otáčivé kancelářské židle, bylo jenom otázkou času, kdy mi to podjede a dám si pořádně na čumák. Stejně jsem nemohla dosáhnout na vrchní polici, kde už opravdu musely být ty složky, které jsme potřebovali. Napadlo mě, že bych si pod nohy mohla na židli dát ještě stoh knih, ale to už bych opravdu spadla.

„Neile. Neile!“ šeptala jsem nervózně. Začínala mi docházet trpělivost. Celá tahle situace mě začínala pořádně vytáčet.

„Co? Už to máš? To je dost, trvá ti to věčnost,“ stěžoval si.

„Ne, nemám to. Nedosáhnu až tam nahoru. Takže to musíš udělat ty.“

„A jak si to asi jako představuješ?  Kdybych povyletěl a tys mě držela, nedokážu se tím probrat a vyndat ty papíry. Takhle daleko ještě nejsem,“ poučil mě, jako bych to sama nevěděla.

„Spíš mě napadlo, že bys mě vzal na ramena, a ještě se trochu povznesl,“ navrhla jsem.

Díval se na mě jako bych se zbláznila.

„Tobě fakt úplně hráblo. Povznesl? Seš normální? Ještě jsme to nikdy nezkoušeli, nevíš, co se může stát. Nemůžu ti prostě zase přidržet židli?“

„Ne, to teda nemůžeš, z té židle tam nedosáhnu. Dokážu ten šuplík otevřít, ale nevidím tam. Nechci to tu rozsypat, nedokázali bychom to pak správně naskládat zpátky. Nechci, aby přišli na to, že se tu někdo hrabal. Jsme tu v utajení. Chápeš, jak moc je tohle všechno nelegální?“ Ani já sama jsem to pořádně nechápala, ale bylo mi jasné, že to bylo hodně špatný a asi bych to nedokázala shodit ani na duševní chorobu. A i kdyby, už bych se odtud nikdy nemusela dostat. To mě děsilo snad nejvíc. Další pohovor na skupinové terapii, nebo klidně té soukromé, nezvládnu.

Neil se na mě ještě chvíli jenom tak díval. Nakonec si naštvaně odfrkl a souhlasil. Vylézt na Neila byla jedna věc. Pro mě byl zcela hmotný, takže v tom by problém být neměl. Nicméně to, že by se i se mnou měl vznést, byla věc zcela jiná. Ani jednou jsme to nezkoušeli a nebylo jisté, zda na to byl dostatečně silný.

Ve chvíli, kdy se začal pomalu zvedat ze země, se všechno začalo nepříjemně houpat. Oba jsme věděli, že to neskončí dobře. Jen tak tak jsem se zachytila za jeden ze šuplíků, abych alespoň trochu vyrovnala naši rovnováhu. Jinak jsme se houpali z místa na místo.

V rychlosti jsme prohrabala složky, jen abych zjistila, že tam opravdu není nic důležitého. Přesně ve chvíli, kdy jsem otvírala poslední foch, Neil už to nevydržel a s žuchnutím jsme se zřítili na podlahu. A to byl pořádný průšvih. Museli jsme vypadnout, a to hodně rychle. Sice nás nemusel nikdo slyšet, přeci jenom kancelář byla v celkem odlehlé části, ale nemohli jsme si tím být jistí. Ve spěchu jsem se vyškrábala na nohy. Všechno jsme během minutky vrátili na stejné místo.

Už jsme mířili ke dveřím, když jsme si všimla, že za fíkusem stojícím v rohu pokoje byly uložené malé schůdky.

„To snad není možný.“ Pohltil mě vztek. Jak jsme si těch schůdků mohli nevšimnout? Tolik věcí by to usnadnilo a navíc, bychom nespadli. Teda já bych nespadla! Promnula jsem si bolavou ruku a raději se ani nedívala na kotník, který mě začínal nepříjemně bolet.

Neil objevení schůdků raději ani nekomentoval. Asi mu došlo, že by to mělo nehezké následky.

Zamkli jsme za sebou a proběhli temnou chodbou. Zapadla jsem na nejbližší záchody a pro jistotu jsem se zamkla v kabince. Neil mě následoval.

„Takže, zjistilas něco?“ Vypadal nervózně.

„Ne. Nic. Nechápu to. Nenašla jsme složku ani jednoho ze zmizelých. A složky zaměstnanců byly úplně k ničemu. Četla jsme je zbytečně.“

„A kde by ty složky podle tebe mohly být? Není to tím, že se ztratili, tak to třeba vyřadili?“ napadlo ho.

„Ne, koukala jsem se a několik z těch složek bylo starých i několik desítek let, tady se prostě nic nevyhodí.“

„Tak jsou třeba na policii.“

„Ale v krabici o případu jsem je nenašla. Kdyby tam byly, tak sem nemusíme chodit,“ připomněla jsem mu.

„A seš si opravdu jistá, že všichni z nás se tady léčili a opravdu to spolu souvisí?“

Věnovala jsem mu vražedný pohled.

„No jo, promiň, jen mě to štve.“

„Dobrý,“ odbyla jsem ho.

„Prostě tohle všechno bylo úplně zbytečně.“ Rozhodil naštvaně rukama a zmizel.

Jo, chápala jsme to zklamání, měla jsem chuť do něčeho praštit, ale s mým štěstím bych si u toho něco zlomila.

Počkala jsem na záchodě ještě několik minut, potom jsem se odplížila zpátky. Na pokoji se mi alespoň částečně ulevilo. Rychle jsem sesterské oblečení nacpala zpět do batohu.

Až do rána jsem ležela v posteli a zírala na strop. Nic mi prostě nedávalo smysl. Žádné záznamy, ani zmínka. Kam se mohly podít? Třeba je měl někdo z policajtů ve stole. Asi to moc řeším.

Bohužel vůbec nevím, co teď budeme dělat. Nemůžeme to jen tak nechat být. Ne teď. Naštěstí už alespoň zítra odtud vypadnu. Ale co budeme dělat? Všechny tyhle věci mi prostě nedávaly spát.

Už skoro začínalo svítat, když se opět objevil Neil. Posadil se na postel vedle mě. Chvíli jsme jen tak mlčeli. Nikomu z nás se nechtělo nahlas vyslovit, že nevíme, co dál.

„Našlas tam aspoň svoji složku? Koukla ses do ní?“ vyhrkl najednou. Asi chtěl změnit téma.

„Nikde jsem ji tam neviděla. Ale asi ji má doktorka u sebe, zítra mě mají pustit. Takže asi sepisuje nějaké závěry.“ Pokrčila jsem prostě rameny. Tohle mě teď vůbec nezajímalo. Raději jsem ani nechtěla vědět, co si o mně doktorka myslí a jakými bludy podle ní trpím.

Přikývl.

„Takže ráno jdeme domů?“ zeptal se.

„Jo.“

„Tak fajn.“ Opět zmizel.

Aha? Tak díky? To, že jsme tu nic nenašli ho pořádně vzalo.

Každou chvíli už půjdu domu a vyřešíme to.

Přístroje blikaly. Jejich pískání mi připadlo zcela monotónní. Zvuk dýchacího přístroje mi přišel nepřirozeně hlasitý. Doktor měl hábit umazaný mou krví.

 
Vystřelila jsem do sedu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem. Doufala jsem, že jsem se těch nočních běsů zbavila. Mýlila jsem se. Po chvíli jsem se uklidnila a znovu padla na polštář.

Ráno už jsem seděla v kanceláři u doktorky. Doufejme naposledy. Snažila jsem se nevypadat nervózně. Mile se na mě usmívala. Zřejmě čekala, až začnu sama od sebe. To však nehrozilo. Nechtěla jsme jí dát víc munice, než bylo nezbytně nutné.

„Takže, dneska chceš odejít?“

„Ano, chtěla bych.“ Fakt, fakt moc.

„Jak se cítíš?“

„Dobře,“ zkusila jsem to. „Chci říct, není to stoprocentní, ale myslím… Prostě vrátit se do normálu a naběhnout na rutinu mi jen prospěje.“

„Ano, s tím souhlasím, přes to bych ti doporučila alespoň jednou za čtrnáct dní hovořit s terapeutem.“

„Dobře… Doporučíte mi někoho, nebo bych měla…“

„Samozřejmě bych ti mohla doporučit několik kolegů ze Seattlu. Stačilo by si s nimi volat přes Skype.“

Pokývala jsem hlavou. Už jsem chtěla vypadnout.

Ještě, že jsem s sebou nevzala Neila, protože by akorát odváděl mou pozornost. I když jsem ho nemusela ani moc přemlouvat, v podstatě jsme se od našeho posledního hovoru neviděli. Zajímalo by mě, co asi dělá. Jestli si třeba na něco nevzpomněl, když jsme tu trávili týden. Procházel všemi těmi terapiemi se mnou, mohlo by mu to vrátit paměť? Navíc ho stejně jako mě musí žrát, že jsme tu promrhali spoustu času. Prostě nevím, co budeme dělat.

„Tak hodně štěstí a snad se příště setkáme za příznivějších okolností,“ podávala mi doktorka ruku na rozloučenou. Až teď mi došlo, že je vlastně konec. Tak tohle je paráda! Konečně můžu jít. Alespoň tohle mi udělalo radost. Bohužel, to bych nebyla já, abych na závěr něco nepodělala. Jak jsem tak nadšeně otevřela dveře, zakopla jsem o práh a upadla. To by nebyl problém, kdyby přímo za dveřmi nestál Neil. Srazila jsem ho k zemi. Nicméně to nebylo jako obvykle, ale splynuli jsme v jedno. Doslova. Šíleně mě začala bolet hlava. Hučelo mi tam jako ve včelím úlu. Slyšela jsem Neila a viděla všechny jeho vzpomínky. Viděla jsem sama sebe. Udělalo se mi nevolno. Co se to zase pro Boha stalo? Co se děje?

Co to je? Jak se toho zbavím? Bože, co mám dělat? Co mám dělat?!

„Slečno, jste v pořádku?“ Pomohla mi doktorka na nohy. Nebyla jsem to však já. Vůbec jsme necítila svoje tělo, nemohla jsme ho ovládat.

„Jo, v pohodě. To jsme prostě celá já!“ Slyšela jsem svůj vlastní hlas, ale vlastně jsem to já neřekla. Do čeho jsme to zase spadli? Panikařila jsem.

Neohrabaně jsem došla až do svého pokoje, kde jsme měla na posteli zabalenou tašku. Tedy – já osobně jsem neudělala ani krok. Všechno ovládal Neil. Oba jsme věděli, že teď tohle splynutí nemůžeme řešit. Stačila jedna chybná akce a nechali by si mě tu navždycky. Tohle byla jediná myšlenka, kterou jme měli společnou, jinak jsem parádně panikařila. Byla jsem v podstatě zatlačená někde vzadu uvnitř své hlavy. Viděla jsem, co dělám, jenom jsme to nebyla já.
Zvedal se mi žaludek a potily se mi dlaně. Chtělo se mi křičet.

Neil nás provedl přes bezpečnost i recepci, dokonce jsme se dostali až na parkoviště. Tam se však stala další, pro mě zcela typická věc. Jelikož Neil zcela neovládal motoriku mých prstů, ve chvíli, kdy mi vrátili tkaničky do bot je jen velmi špatně zavázal. Tkaničky jsme si na parkovišti přišlápli a natáhli se. Byla to taková rána, že ze mě Neil zase vypadl.
Byla to ohromná úleva, ale zároveň to bylo děsivé. Oba jsme věděli doslova všechno. Cítila jsem to. Nad tím jsem však mohla zcela uvažovat až ve chvíli, kdy jsme znovu popadla vyražený dech. Sedla jsem do auta a jen tam tak seděla. Tohle všechno bylo zlý v několika ohledech. Jestli se mi od noci v hlavě honilo hned několik otázek, tak teď to bylo ještě o dost horší. Kvůli tomuhle nebudu spát alespoň týden.

Nastartovala jsem auto. Jestli se s takhle zaměstnanou hlavou dokážu dostat bezpečně domů, budu opravdu překvapená.

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez stínu 7. kapitola: