Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez stínu 10. kapitola

14.10.2018 (10:00) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1960×

Další nabíjení defibrilátoru. Sestra něco křičela. Mé tělo však leželo na operačním stole zcela bez hnutí. Na zem kapala krev. Za chvíli bude po všem. Je konec. Cítila jsem, že je konec. Už se neprobudím.

 
Když jsme další den ráno s Neilem na radnici ofotili plány města a okolí, zavolala jsem Jakeovi. Měla jsem sice i současnou mapu, ale nikdo se v těch lesích nevyznal tak jako on. Zavolala jsem ho a domluvila jsem si s ním schůzku v lese, na místě, kde se našla ta těla. Myslím, že to bude nejlepší místo, kde začít.

Dneska jsem zaparkovala náklaďáček na krytém místě, takže by mi nikdo nemusel dělat potíže. Došli jsme až na místo ohraničené policejní páskou. Zamrazilo mě při pohledu na několik odkrytých hrobů. Dnes už tu nikdo nebyl, ani to nehlídal. Vše odvezli a zkoumali. Odvrátila jsem pohled. Neil však opět zíral na vyhloubené díry.

„Myslím, že ta lebka byla moje,“ zašeptal to tak, že jsme ho skoro neslyšela. Zamrazilo mě.

„Třeba nebyla.“

„Cítil jsem to. Byla moje.“

„A vzpomněl sis na něco?“ Ani jsem si neuvědomila, že také šeptám.

„Ne. Pořád mám černo.“

Musela jsem ho odtud dostat. Popadla jsem ho za ruku a odtáhla kousek stranou.

„Vyřešíme to, jasný? Teď už pátrá i policie. Bude to dobrý.“ Hleděla jsem mu zpříma do očí. Musel mi věřit. Krátce přikývl. Zpátky do práce. Už jsme byli blízko, cítila jsem to.

Popošla jsem hlouběji do lesa a vyndala ofocené plány. Začala jsem je všelijak otáčet. Na plánech byl vyznačen pozemek uprostřed lesů, nicméně na mapě nic takového nebylo. Do papírů mi kapala voda ze stromů. Sakra práce.
Neil se vydal kousek ode mě najít lesní cestu.

Zaslechla jsem šramot. Super, Jake už je tady.

Najednou jsem na krku ucítila štípnutí. Projela mnou bolest. Co to sakra?

Zatmělo se mi před očima.

 
Konečně jsem se probudila. Hlava mi třeštila a žaludek jsem měla jako na vodě. Chtělo se mi zvracet. Nemohla jsem pochopit, kde jsem. Mé oči se nechtěly za nic zaměřit. V uších mi hučelo. Nemohla jsem se soustředit.

Chtěla jsem si rukou promnout oči, ale nemohla jsem se hnout. Měla jsem ruce svázané za zády. Bolela mě ramena. Zkusila jsem pohnout nohama. Nešlo to.

Zatřásla jsem hlavou, což vůbec ničemu nepomohlo.

Na tvář mi dopadalo světlo. Zahleděla jsem se tím směrem. Konečně se mi zaostřil zrak. Malým okýnkem sem dopadalo zapadající slunce. Pomalu jsem se rozhlédla po zbytku místnosti. Holé omlácené šedé stěny splývaly s cementovou podlahou. Celou místností páchla zatuchlina. Jediným oknem sem proudilo sluneční světlo. Všimla jsem si však, že to okno je z části zastíněné trávou. To jsem jako ve sklepě? Bezva.

Zahleděla jsem se do protějšího temného rohu. Na zemi se tam v klubíčku choulil Neil a něco si mumlal.
Skvěle! Rozváže mě. Znovu jsem se povívala na své znehybněné nohy. To šedivé nebyl provaz, byla to stříbrná kobercová páska. Do háje. Budeme tedy muset najít něco ostrého, ale v dosahu, jinak s tím Neil nehne.

Zkusila jsem se podívat za sebe. Kroutila jsem hlavou, co to šlo. Tohohle jsem okamžitě začala litovat. Za mými zády na širokém dřevěném stole leželo několik starých igelitů a zakrvavená pila. Dál netřeba se ohlížet.

Zemřu tady. Já tady zemřu. Otřásla mnou panika. Začala jsem ztěžka dýchat. Asi se opravdu pozvracím.

Musím se sebrat, jinak tady opravdu umřu.

„Neile.“

Nic.

„Neile!“

Stále se jen kýval dopředu a dozadu a mumlal si pro sebe.

„NEILE!“ zařvala jsem. Povedlo se mi vytrhnout ho z transu. Zahleděl se na mě. Něco ale nebylo v pořádku.
„Neile, to jsem já, Bella.“ Zkusila jsem promluvit smířlivěji.

Zíral na mě. Jeho oči vypadaly šílené. Nebyla jsem si jistá, že mě vnímá naplno.

„Vzpomněl jsem si. Na všechno,“ hlesl. Vypadal, jako by spatřil ducha. Ach ta ironie.

„To… Bude dobré. Uklidni se,“ konejšila jsem ho. To mi tu ještě chybělo, traumatizovaný duch.

„Přijde sem. Přijde.“

Bože, začíná mluvit jako Mary Steelová.

„Připoutal mě těmi provazy. Ale utekl jsem. Přemohl mě. Praštil mě tou lopatou. A pak byla tma.“
Sakra. Na tohle všechno si musí vzpomenout zrovna teď?

„Když mi pomůžeš, dostanu se odtud a dostaneme toho hajzla. Musíš mi pomoct.“ Nechci tu umřít. Nechci. Nechci! Zase mě začínala ovládat panika.

„Neile, já tě prosím.“ Skoro jsem brečela.

Za dveřmi se ozval nějaký šramot a řinčení klíčů. Dveře se otevřely. Místnost osvítilo světlo.

„Zdravím, Isabello.“ Dveřmi dovnitř vstoupil opatrovník Wellsby. To snad ne!

Přistoupil ke mně a přidřepl si. Nejradši bych ho do toho jeho ksichtu praštila.

„Neboj se, má drahá. Už za chvíli ti pomůžu,“ říkal to konejšivě. Mně se z toho však zvedal žaludek. „Zachráním tě,“ pokračoval. Pohladil mě po tváři. Ucukla jsem. Magor. „Klidně můžeš křičet. Stejně tě nikdo neuslyší.“ Usmál se na mě.

To víš, že jo. Ani hlásku nevydám. To by se ti líbilo, hajzle.

Zvedl se a přešel ke stolu s pilou.

Je to tady. Zabije mě. Vztek přecházel v paniku. Strachy jsem nemohla dýchat.

„Všichni potřebujete zachránit. Vaše duše touží odejít. Ale neboj se, já to zařídím. Už tolika z vás jsem pomohl,“ blábolil. Jestli se odtud dostanu, tak toho chlapa osobně zkopu.

Slyšela jsem, jak něco brousí. Asi nůž. Super. Ubodá mě. Ztěžka jsme dýchala.

„Zabil mě. Zabil,“ blekotal Neil. Křečovitě si svíral kolena a kolébal se. Za chvíli už budu jako on.

Oči se mi zalévaly slzami. Skoro jsme neviděla. Zbytečně jsem lomcovala svázanýma rukama.

Wellsby si stoupl přede mě. Zastoupil mi výhled na Neila. S ním asi nic nezmůžu.

„Teď jsi nemocná, víš? Pochroumaná, ale zachráním tě. Sice teď ostatní odvedli, ale sama nebudeš. Budu tě navštěvovat, má drahá. Neplakej, neplač. Všechno bude v pořádku. Už za chvilku.“ Setřel mi slzy z tváří. Otřásla jsem se. Štítila jsem se ho. Ani jsem nekřičela. Nesnažila jsem se mu slovně odporovat. Nebyla jsem schopná. Jenom jsem brečela. Navíc nikdy nebudu prosit o život. Nikdy!

Narovnal se a zpoza opasku vytáhl nůž.

Je to tu. Teď zemřu. Tohle je můj konec. Pevně jsem zavřela oči a čekala na nejhorší.

 
Místností se rozezněl strašlivý hukot a rachot. Příšerná rána. Otevřela jsem oči. Wellsby ležel omráčený v koutě. Dveře byly rozražené dokořán a celé pochroumané. Nad Wellsbym se tyčily dvě postavy. Edward a Jacob. Tak jo, blouzním.

„A teď ho zabiju!“ zařval Edward. Napřáhl se, že udeří Wellsbyho. Taková rána by mu rozdrtil lebku jako nic. Jacob ho však zastavil.

„Nesahej na něho!“ okřikl ho.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat,“ osočil se na něho Edward. „Tenhle červ by neměl mít právo žít. Je to odporná lidská bytost,“ procedil mezi zuby.

„Nemůžeš ho jen tak zabít. I když chápu, že pro tebe je to velká změna,“ odsekl Jake.

„Nebudu poslouchat nějaké štěně.“

„Jistě, protože tohle je vše, co umíš. Všem velet. Uvědom si, že kdyby nebylo mě, tak ten dům nikdy nenajdeme.“

„Naopak, kdybys mě celou tu dobu nebrzdil a nepřekážel mi, tak bych se sem dostal už dávno. Nikdo tu o tebe nestojí.“
V tuto chvíli se mezi sebou začali strkat. Ztrácela jsem trpělivost. Nakonec nemám ani tak touhu skopat Wellsbyho jako tyhle dva. Už jsem je chtěla okřiknout, když jsem si všimla, že se Neil pohnul. Přikrčeně se doplazil až ke mně.
Položil mi své roztřesené ruce na tvář.

„Omlouvám se,“ zašeptal. Vypadalo to, že brečí.

„V pořádku.“ Nemohla jsem se na něho zlobit. Vraceli se mu zde ty nejhorší zážitky. Stejné teď budou děsit mě.
S jednou rukou stále položenou na mé tváři zapátral tou druhou po zemi, až našel nůž. Postupně odřezal lepicí pásku.

S úlevou jsem si promnula zápěstí, byla jsem volná. Celá jsem se třásla.

„Nikdo se zabíjet nebude. Musí sedět, hajzl. Všichni musí vědět, kdo za to za všechno může. Rodiče musí vědět, že od nich děti neutekly.“ Můj hlas zněl slabě. Byla jsem unavená. Strašně moc.

Konečně mě zaregistrovali a oba najednou vypadali, že se strašně stydí. To mi je ale úplně k ničemu, že jo. Edward mi okamžitě nabídl bundu. Alespoň něco, celá jsem se klepala.

Jacob svázal Wellsbyho kobercovkou. Kdo s čím zachází, tím taky schází. Přehodil si ho přes rameno a pak mě vyvedli ze sklepa ven.

Překvapilo mě, že ten dům vypadal v celku normálně. Nikde žádný nepořádek. Orchideje v oknech, pečlivě odházený sníh. Jo a ve sklepě pila na mrtvá těla. Sesunula jsem se na schody před domem. Edward už mezi tím zavolal sanitku a policii. Chvíli pak seděl vedle mě. V ten moment mi připadalo, jako by nikdy neodjel a všechno bylo jako dřív. Normální. Takové to však nebylo a už nikdy nebude.

„Chápu, jak mě vypátral Jake, ale jak jsi mě našel ty?“ huhlala jsem zastřeným hlasem.

„Alice mi zavolala.“ To vysvětlovalo vše.

Jeho oči se vpíjely do mých. Musela jsem se od něho odvrátit. Ještě pevněji jsem sevřela Neilovu ruku. Ten se choulil na schodu vedle mě a zpracovával vše, co se událo. Objala jsem ho kolem ramen a pořádně ho k sobě přitiskla. Musela jsem mu na chvíli předat svou energii, protože Edward sebou nepřirozeně trhnul. Alespoň to na chvíli nevypadalo, že se objímám se vzduchem.

Vzápětí dorazila sanitka. Okamžitě jsem Neila pustila. Za sanitkou zastavilo několik policejních aut. V tu chvíli Edward vstal a odešel stranou. Hned v závěsu za auty přijel Charlie.

Zdravotníci mi dali tu podivnou termo deku. Dokonce mi měřili tlak a bůh ví co všechno. Jedno z policejních aut hned po příjezdu odvezlo Wellsbyho na stanici. Další strážníci právě vyslýchali Edwarda a Jacoba. Ještěže jsme se domluvili na stejném příběhu. Dalo to sice dost práce, ale nakonec se kluci shodli.

Charlie si zničeně přisedl ke mně na schod.

„Doufám, že tím tohle všechno už skončilo.“ Pozoroval blikající světla policejních aut. A že jich tu bylo. Několik policistů právě dole zabavovalo důkazy.

„Jo, bylo to dost blbý období.“

Přikývl. Objal mě kolem ramen.

„Potřebujeme teď oba na dlouho klid.“ Přitiskl mě k sobě ještě pevněji.

„On… Vybíral si pacienty z léčebny. Bral si odtamtud spisy, zeptejte se jich. Určitě je někde má. Myslel si, že když je zabije, tak je vlastně zachrání.“ Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.

„Ještě že se po tobě Jacob sháněl. A s… Edwardem tě našli. Ještě mi pak budeš muset vysvětlit, co ten tu vlastně dělá. Promiň, ale prostě ho nemám rád.“

Oběma se nám ulevilo, že tohle všechno končí.

 
O několik dní později jsem stála na hřbitově. Mráz mi prostupoval do celého těla. Tolik mrtvých. Tolik duchů na jednom místě. A co hůř. Loučila jsem se s Neilem a to navždy. Stála jsem právě v poslední řadě na jeho vlastním pohřbu. Už jsme to společně obrečeli dnes v noci a slíbili si, že dnes brečet nebudeme, ale po tvářích se mi řinuly potoky slz.

Věděla jsem, že právě odchází na lepší místo a konečně bude mít klid, ale stejně mi bylo líto, že už mi nebude dělat společnost. Pozorovala jsem ho, jak tam stojí nad dírou vyhloubenou pro jeho rakev a hledí dolů. Občas se ohlédl na svoje plačící rodiče.

Ani jsem nepostřehla, že obřad už skončil a truchlící se začali rozcházet.

Šla jsem si naposledy stoupnout vedle Neila.

„Už teď mi chybíš,“ špitla jsem.

Usmál se na mě. Čas jít. Pro nás pro oba.

„Vy jste Neila znala?“ ozval se za mnou zastřený hlas Neilovy matky.

„Ano, byli jsme blízcí přátelé a vím, že vás moc miloval.“ Co jiného bych jí mohla říct.

Smutně přikývla a odešla.

Chtěla jsem tu ještě zůstat, ale duchové od jiných hrobů na mě neustále zírali. Nebylo mi z toho dobře.
Scházela jsem ulicí od hřbitova lemovanou stromy. Vítr mi foukal do tváře vlasy.

Všechno to skončilo tak, jak to začalo. Náklaďákem.

Kdo to tady zase troubí?! Otočila jsem se uprostřed přechodu. Přímo přede mnou byla kapota žlutého náklaďáku.
Má poslední myšlenka? Ano, většina lidí myslí na to, co dokázala, na svou rodinu, na přátele… Ale já? Pomyslela jsem si - Náklaďák? Už zase? To vážně?

Upadla jsem do hluboké temnoty.

„Bello, Bello, slyšíš mě? V pořádku. Neboj se, jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu, ale už je to v pořádku,“ probouzel mě Charlieho konejšivý hlas. Pomalu jsem otevírala oči. Bílý strop, světla. Byla jsem tak mimo. Všechno mi to připadalo povědomé. Jasně, protože tohle všechno už jsem jednou zažila.

Pane bože, tohle všechno už jsem jednou viděla, to ne! Tentokrát tu však nevidím žádné duchy…
„Co se to, sakra, děje?“ vyhrkla jsem.

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez stínu 10. kapitola: