Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez něj, ale s ní - 4. kapitola

09.03.2012 (17:15) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1549×

Budu mít holčičku. Budeme mít holčičku. Začala jsem fantazírovat, jaké by to bylo, kdybych byla s Edwardem. Představovala jsem si ho s malým uzlíčkem v ruce, jak ho něžně chová ve své náruči a pobrukuje mu mou ukolébavku. Než jsem si to stihla uvědomit, tak mi po tváři začaly stékat slzy.

„Naše chudinka Isabella,“ ozvalo se kousek ode mě.
„Ahoj, Heidi,“ pozdravila jsem slušně s vyrovnaným hlasem.
„Copak? Naší princezničce se něco stalo?“ řekla ironicky. Heidi mě od samého začátku nesnáší. Asi proto, že měla zálusk na Aleca, nebo chtěla být nejoblíbenější. Ale omylem jsem dosáhla cílů, které ona měla.
„Nedělej si starosti.“
„Starosti s tebou? To zrovna!“ Vycenila na mě zuby a zavrčela, vtom se za rohem vynořil Felix a Demetri.
„Co to děláš?“
„Zbláznila ses?“
„Jen mi to ujelo,“ špitla Heidi a upíří rychlostí zmizela.
„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se Felix. Byla jsem v šoku, nikdy nic takového neudělala. Něco ji muselo opravdu popudit. A já málem přišla o své miminko. Nemyslela jsem na sebe, ale hlavně na mou malou holčičku. Byla pro mě vším…
„Jo, nic se mi nestalo.“
„Jsi strašně bledá, pojď si lehnout.“
„Je mi dobře,“ opakovala jsem, ale odporovat dvěma upírům je bez šance. Zavedli mě na můj pokoj a já bez váhání zalehla do postele. Vím, že to není zas tak dlouhá doba, co jsem z ní vylezla. Ale připadala jsem si strašně unavená a chtěla jsem se zbavit Felixe a Demetriho.

Šlo to podle mých plánů. Felix s Demetrim odešli a já zůstala sama, ale nedařilo se mi proniknout do říše snů, abych mohla utéct od reality. Myšlenky se mi hlavou honily jako na běžícím páse. Stále jsem se vracela k těm dvěma známým hlasům z toalet v obchoďáku. Je možné, že se bavily o Edwardovi a jejich odchodu? Třeba si uvědomili, že beze mě nemohou žít, protože mě mají rádi stejně tak jako já je. A jsou tu všichni? Hledají mě? A když Alice viděla ve svých vizích, že mě jejich odchod trápí, viděla taky, že jsem ve Volteře?  A jsem tady v bezpečí, jak jsem si myslela? Co když mě Heidy znovu napadne a tentokrát mi nikdo nestihne pomoct? Jsem tak slabá, pouhý člověk. Proti upírovi naprosto bezbranná…  Po tvářích mi opět začaly téct ty zrádné slzy. Jak já je nenávidím! Poslední dobou nedělám nic jiného, než brečím a spím. Musím se snažit něco se sebou dělat, přece chci, aby moje miminko bylo v pořádku. S touhle myšlenkou jsem vstala a zalezla si pod sprchu.

Už vysprchovaná a v měkoučkém župánku jsem vlezla do pokoje. Do nosu mě ihned uhodila ta „vůně“ po železu, přinesli mi krev. Byla v kelímku od Coca Coly, prý aby se mi to lépe pilo a já nemusela koukat na hustou červenou břečku. Nejtěžší bylo překonat odpor ke krvi. Aro měl o mě starost, jak to budu zvládat jako upírka. Neustále se vymlouvám na zvýšený čich a chuťově buňky v těhotenství. Když jsem si brala kelímek s krví do ruky, snažila jsem se co nejmíň dýchat a brčko si přiložila ke rtům. Krev jsem chtěla vypít co nejrychleji, ale bohužel to šlo ztěžka, když se mi každou chvilku zvedal žaludek. U mého pití krve nikdo většinou nebyl, bylo to pro ně moc velké pokušeni, krev mi vždy nosila Gianna. Konečně byl kelímek prázdný a já se po cestě do koupelny musela pochválit, jak dobře jsem to zvládla. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, oblékla se do tepláků a tílka, v kterém bylo krásně vidět mé vypouklé bříško. Nevím, zda se mi to pouze zdálo, nebo jsem chtěla, aby tomu tak bylo, ale ta myšlenka, že mi povyrostlo bříško, se mi opravdu líbila!

„Bells, už jsi hotová?“ Za dveřmi se ozvala Gianna.
„Jo, pojď dál.“
„Páni, vážně ti nezávidím tu krev. Ale až budu upírka, tak mi to určitě vadit nebude. Uvažuji, že bych se živila zvířecí krví stejně jako ti Cullenovi a Denaliovi. Bohužel by mi to Aro asi nedovolil.“ Při zaslechnutí jejich jména jsme sebou škubla a snažila se to nedat znát. Ale bolelo to, a to hodně. „Musím je obdivovat za jejich sebeovládání! A všichni jsou taky skvěle spárovaní, až na Edwarda. Nechápu to, on je tak moc pěkný, a to i na upíra. Jenže já u něj asi nemám šanci, protože si v mých myšlenkách přečetl, že se chci stát upírkou… Vždycky se na mě dívá takovým nechápavým pohledem. Myslí si, že jsem blázen. Možná trochu jsem, protože kdo by vydržel nakupovací maraton s Jane.“ Zasmála se svému vlastnímu vtipu, snažila jsem se na tváři vykouzlit úsměv, ale nešlo to.

„Bello, dnes jsi nějak potichu. Není ti dobře?“
„Ne, je mi skvěle, jen mě baví poslouchat to tvé brebentění.“ Snažila jsem se rychle vymluvit. Nechci, aby na mně něco poznala.
„To je dobře, že ti je skvěle, protože jedeme s Jane nakupovat!“ zavýskla se štěstím.
„Já asi nepojedu, byla jsem předevčírem a ještě jsem se z toho nestihla vzpamatovat.“
„Ne, Bello, teď musíš! Budeme vybírat večerní šaty, trojice se rozhodla uspořádat ples.“
„Co? Cože? Ples? Upíří chodí na plesy?“ Byla jsem vážně v šoku, nic takového jsem netušila. Proč by upíři chodili na plesy?
„Ano, ples. Volturiovi vždy konají plesy. Většinou to je na něčí počest, někdy jen tak. Naposledy byl ples asi tak před osmi měsíci. Ale ty se tam jen mihneš spolu se mnou, nesmíme tam být dlouho, jinak bychom skončily jako něčí večeře, a o to nestojíme. Navíc tvoje bříško se bude špatně vysvětlovat.“ Znovu se zasmála. „No tak, Bello! Měla jsi na sobě už někdy ty krásné večerní šaty? Bože, to je tak skvělý pocit, vždy si připadám jako princezna! Já se tak těším!“
„Ne, nikdy jsem neměla večerní šaty.“
„To nevadí!“ Gianna mě přerušila. „Za hodinu vyrážíme! Po cestě si dáš něco k jídlu, teď honem, vybereme ti něco, co si vezmeš na sebe.“ Sotva to dořekla, už se hrabala v mé skříni. Musela jsem se smát, byla skoro jako upír.

„Nesměj se a začni se svlékat z těch strašných tepláků a to tílko taky dolů. Šup! Šup!“ Poslechla jsem, dokud jsem na sobě neměla pouze spodní prádlo.
„Gianno, honem, je mi zima.“ Snažila jsem se ji trochu popohnat, s výběrem oblečení jí to vždy trvalo. A na hradě žádné teplo zrovna není.

„Jakpak se vyspala naše mamina?“ Ve dveřích stál Alec, pohledem zakleslém na mém skoro nahém těle. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří.

„Pardon. Já – já nechtěl jsem rušit.“ S těmito slovy se dveře zavřely a Alec byl zase pryč.
„Nikdy, opakuji nikdy, jsem neviděla upíra koktat!“ smála se Gianna.
„Vážně? Já jich viděla už tolik…“ Vzpomněla jsem si, jak se někdy Edward zasekl, když jsem ho něčím překvapila. Nebo Alice, jak vždy koktala, když jsem si nechtěla něco koupit… Ale takové vzpomínky jsem musela zahnat hluboko do temného koutu mé mysli.
„Opravdu? Alec koktá často?“ smála se dál Gianna.

„Jane, kdybys dnes viděla svého bratra. Když viděl Bellu pouze ve spodním prádle, začal strašně moc koktat a potom zbaběle utekl!“ Gianna vyprávěla tu strašně „zábavnou“ historku Jane, která hned pukla smíchy.
„Jane -“ začala jsem, ale bohužel mě přerušila Jane.
„Ano, já vím, Bello. Neboj, dávám si pozor na řízení.“ Holky se spolu zasmály. Někdy jsem si připadala nudná. Ony jsou tak lehkovážné a já neustále něco řeším. Řekla jsem někdy vůbec nějaký vtip? A znám vůbec nějaký vtip? Potřebovala bych Emmetta…
„Od kdy upíři pořádají plesy?“ Z ničeho nic ze mě vypadlo.
„Bello, ne všichni upíří jsou z moderního světa. Jsou tu upíři staří několik staletí. A tenkrát byly plesy a různé bály na denním pořádku. A naše trojice na to ráda vzpomíná, kdyby bylo podle nich, máme plesy nejmíň dvakrát do týdne! Ale oni nechtějí, aby se na hradě couralo moc upírů, chtějí mít vlastní soukromí…“ Dál jsem už Jane neposlouchala. Holky se bavily mezi sebou, jaké šaty si která koupí.

***

Domů jsme přijely okolo sedmé hodiny. Nebýt mého těhotenství, lítáme po krámech ještě teď. Naštěstí pro mě jsem už v klidu ležela v posteli a uvažovala, zda ty šaty, co mi Jane a Gianna vybraly, nejsou moc odvážné. Byly tmavě modré s velkým výstřihem a přes bříško byly volné. Slušely mi, to ano, ale nebyla jsem to já. Miluji své tepláky a obyčejná trika. S těmito myšlenkami jsem propadala do bezesného spánku.

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez něj, ale s ní - 4. kapitola: