Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez něj, ale s ní! - 3. kapitola

03.03.2012 (11:00) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1557×

Právě jsem seděla u sebe v pokoji a pořád dokola si opakovala jejich rozhovor.
On neví, jak ji to ničí! Kdyby se aspoň přijel podívat.
On sám je teď ztracený v sobě.
Nic víc od něj čekat nemůžeme.
Jeho bláznivém plánu, který naprosto ničí naší rodinu!
Místo krásného spánku jsem pozorovala z balkónu zářivý měsíc. Aleca jsem dnes odmítla se slovy: Není mi dobře. Vlastně to byla pravda, nebylo mi zrovna nejlépe. Byla jsem zmatená, rozhozená a vyčítala jsem si, že dávám Alecovi naději. Nikdy mu nebude patřit mé srdce, mé srdce nebude patřit už nikdy nikomu. Má jen jednoho majitele a ten mou lásku odmítá. Pohlédla jsem na hodiny, bylo půl čtvrté ráno. Měla bych si jít lehnout. Kvůli miminku.

„Bello, vstávat! No tak, honem, dnes budeš vědět, co to bude!“ budila mě Gianna.
Zamotala se mi hlava, protože jsem rychle vstala. Jak jen jsem mohla zapomenout na dnešní kontrolu?!
„Vypadáš strašně.“
„Děkuju,“ zašklebila jsem se na ni. Vzala jsem si tepláky, volné triko a vyrazila s Giannou ke Caiovi. Cesta nám trvala delší dobu, protože jsme neměly žádné upíří schopnosti, ale nevadilo nám to. Užívaly jsme si naší lidskosti, i když ona tu byla právě proto, aby se stala upírem. Pamatuju, jak mě na začátku nemohla ani vystát, a teď je jedna z lidí, kterým tady věřím.
„Co bys chtěla, aby to bylo?“ zeptala se mě v půli cesty. Chvíli jsem nad tou otázkou zvažovala a nevěděla jak odpovědět.
„Možná holčička. Nebo chlapeček. Myslím, že to je jedno, ať tak či onak. Bude krásná nebo krásný po tatínkovi, hlavně aby to bylo zdravé.“

„Máš pravdu, také bych nevěděla, co bych raději. S klukem je více starostí a holčičku můžeš krásně česat. Je to těžký výběr. Já jsem víc napnutá jak ty.“ Pravda, asi je víc napnutá, protože na mě šel opět strach jako před každou kontrolou. Vždycky jsem se bála, abych neodešla se špatnými zprávami.
„No tak, Bells, všechno bude v pořádku,“ snažila se mě Gianna uklidnit.
„Jo, já vím. Všechno bude v pořádku,“ mumlala jsem si pro sebe. Kdyby se něco pokazilo, tak bych to nepřežila. Moje miminko je hlavní důvod, který mě drží při životě.
„Tak, Bells, běž. Já tady na tebe počkám.“ Dveře se otevřely a v nich stál Caius.
„Ahoj, Bello, konečně jsi tady.“ Gianně kývl na pozdrav. Vešla jsem do jeho pracovny.
„Ty už to víš!“ podezírala jsem ho, protože se usmíval od ucha k uchu.
„Ano, vím.“
„To je nespravedlivé! Neměl ses dívat na výsledky!“ kňourala jsem jako malá.
„Bells, nezlob se.“
„No tak, honem, už mi to řekni a nenapínej mě!“
„Vážně to chceš vědět?“
„Caie!“
„Dobře, bude to…“ zhluboka se nadechl. „Holčička!“ Pořádně jsem se nadechla, snažila jsem se zanechat klidnou hlavu.
„Dobře.“
„To je tvoje celá reakce?“ zeptal se překvapeně Caius. Sama jsem nečekala mou reakci, ale chtěla jsem se chovat dospěle. Bude to holčička! Ve skrytu duše jsem si přála holčičku, ale navenek bych to nepřiznala. Byla jsem šťastná! Své dospělé chování zůstalo za mnou a moje hlasivky se rozlehly celou místností. Křičela jsem štěstím. Bez váhání jsem zaplula do Caiovi náruče a radovala se spolu s ním.
„Koukej, to je ona.“ Ukázal mi malý černobílý obrázek. Nedalo se pořádně rozeznat, co to je za útvar. Naštěstí mi došlo, že takový ten bílo-šedý váleček je moje holčička. Nedalo se říct, že moje miminko trpí hlady, hlavně na některých místech byla pořádně zaoblená. Také tam byly vidět nějaké končetiny. Bohužel jsem nerozeznala, jestli to jsou ručičky nebo nožičky.
 „Není to moc dobrá kvalita. Tvoje děloha se přizpůsobila upířímu miminku a je téměř neproniknutelná. Myslím, že máme štěstí, včas jsme zachytili nějakou tu fotku a známky o tvé holčičce. Teď bychom se asi už nic nedozvěděli.“

„Aha,“ špitla jsem na tu hromadu informací. Byla jsem unešená tou fotkou, i když moje holčička měla divné tvary a moc toho vidět nebylo.
„Jak se dnes cítíš? Neuhnala ses včera na nákupech?“
„Neboj, všechno je v pořádku.“ Raději jsem se nezmiňovala o včerejším rozrušení.
„Myslím, že dnes bychom mohli vynechat kontrolu,“ navrhla Caius.
„Vážně? Tak dobře.“ Na jednu stranu se mi ulevilo, ale nevědět informace o mém miminku…
„Jo, normálně zase přijď za dva dny touhle dobou. Teď se běž radovat a všem oznámit tu skvělou zprávu. Už na tebe čekají před pracovnou.“ S mrknutím mě objal.
„Děkuju, ahoj.“
Měl pravdu, před pracovnou stála hromádka zvědavých upírů. Jako první ke mně přišel Alec a chtěl mě obejmout. Ale nestihl to, Jane ho odstrčila s Giannou v patách.
„Tak co to je?!“
„Já nevím, asi si to nechám pro sebe.“ Chtěla jsem je chvíli napnout.
„Bello!“ zaúpěl Demetri s Felixem.
„No tak dobře, řeknu vám to.“ Nastala chvíle ticha, ale já jim to ještě nechtěla prozradit.
„Tak už nám to řekni!“ nevydržel to Alec, nemohla jsem se mu podívat do očí.

„Tak mám vám to říct?“
„Bello!“ rozkřiklo se několik hlasů.
„Když jinak nedáte…  Je to holčička!“ Místností se rozezněly tři smutné výkřiky a dva šťastné výkřiky.
„Ale my chtěli kluka, abychom ho mohli učit hrát baseball!“ protestovali Demetri, Felix a Alec.
„Jé, to je príma! Bude mít všechno růžové a necháme jí narůst dlouhé vlásky. Musíme jet na nákupy!“ radovaly se Jane s Giannou.
„No počkejte, žádná růžová! Ještě zholčičí, takhle ji budeme moct předělat na kluka!“ protestoval Felix.
„To v žádném případě! Všechno bude růžové a žádné změny na kluka!“ začali se všichni spolu hádat o mém miminku. Nikdo si ani nevšiml, že jsem se vypařila a šla k sobě na pokoj.

Budu mít holčičku. Budeme mít holčičku. Začala jsem fantazírovat, jaké by to bylo, kdybych byla s Edwardem. Představoval jsem si ho s malým uzlíčkem v ruce, jak ho něžně chová ve své náruči a pobrukuje mu mou ukolébavku. Než jsem si to stihla uvědomit, tak mi po tváři začaly stékat slzy.
„Naše chudinka Isabella,“ ozvalo se kousek ode mě.
„Ahoj, Heidi,“ pozdravila jsem slušně s vyrovnaným hlasem.
„Copak? Naší princezničce se něco stalo?“ řekla ironicky. Heidi mě od samého začátku nesnáší. Asi proto, že měla zálusk na Aleca, nebo chtěla být nejoblíbenější. Ale omylem jsem dosáhla cílů, které ona měla.
„Nedělej si starosti.“
„Starosti s tebou? To zrovna!“ Vycenila na mě zuby a zavrčela, vtom se za rohem vynořil Felix a Demetri.
„Co to děláš?“
„Zbláznila ses?“
„Jen mi to ujelo,“ špitla Heidi a upíří rychlostí zmizela.

„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se Felix. Byla jsem v šoku, nikdy nic takového neudělala. Něco ji muselo opravdu popudit. A já málem přišla o své miminko. Nemyslela jsem na sebe, ale hlavně na mou malou holčičku. Byla pro mě vším…
„Jo, nic se mi nestalo.“
„Jsi strašně bledá, pojď si lehnout.“
„Je mi dobře,“ opakovala jsem, ale odporovat dvěma upírům je bez šance. Zavedli mě na můj pokoj a já bez váhání zalehla do postele. Vím, že to není zas tak dlouhá doba, co jsem z ní vylezla. Ale připadala jsem si strašně unavená a chtěla jsem se zbavit Felixe a Demetriho.

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez něj, ale s ní! - 3. kapitola: