Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Between the lines - Úvod + 1. kapitola

1. kapitola

Pach spálených těl byl cítit na míle daleko. Další z mnoha dní, které mají naprosto stejný scénář. Nikdo už jim život nevrátí. Bitva, která se dnes udála, přinesla další malé vítězství. Tentokrát jsme zvítězili my, ale co příště?

„Isabello?“ Jane se na mě dívala s vyčítavým pohledem. Přesně věděla, na co teď myslím. „Je čas jít, za chvíli přijdou další, nemůžeme si dovolit zůstat.“ Na malý okamžik se v jejím výrazu mihla známka soucitu, která okamžitě zmizela. Jane byla věrný voják. Byla loajální a téměř nikdy nedávala najevo své city.

„Já vím. Svolej ostatní, za minutu vyrážíme.“ Já se však z místa nepohnula. Dál jsem zírala do plamenů ohně, kde zhaslo tolik životů. Tohle pro mě byl rituál. Nezabíjela jsem s čistým svědomím, nenáviděla jsem to. Ale věřila jsem ve svůj úsudek a doufala, že každá oběť téhle války nás přiblíží k vítězství. Staletí existence a já jsem pořád stejně naivní.

„Uhaste oheň, vyrážíme. Cesta je dlouhá a Aro bude chtít vědět výsledek bitvy.“ Můj hlas byl autoritativní, když jsem vyslovila svůj příkaz, ale uvnitř jsem si sama sebou tak jistá nebyla.

Naposledy jsem si dovolila pohled do skomírajících plamenů a rozběhla se vpřed následována gardou. Teď jsem se mohla naplno uvolnit. Užívajíc si šlehání větru v mé tváři jsem si připadala svobodná. Přidala jsem do kroku a své následovníky nechala daleko za sebou. Kdybych mohla, všechen čas světa bych strávila jen běháním po lese. Milovala jsem tu vůni, barvu stromů i mokrou půdu pod nohama. Zapomněla bych tu na vše, co se kolem mě odehrává. Avšak v tuto chvíli jsem nemohla, něco mě rozptýlilo.

Mezi stromy jsem zaznamenala pohyb a okamžitě zastavila. Během pár sekund mě doběhla i garda. I oni rozpoznali ten pach. Cítili něco, co do tohoto místa nepatřilo. Silně kořeněnou vůni levandule a jehličí. Byl tu další upír, a byl velice blízko. Němě jsem každému naznačila, aby se rozdělili a hledali jakoukoliv známku po nebezpečí. Sama jsem se vydala směrem, kde jsem předtím dotyčného viděla. Musel tu pořád někde být, kdyby se pohnul, chytili bychom ho. Prodírala jsem se dál mezi stromy a cítila, že aroma jeho vůně je silnější. Byla jsem blízko. Otočila jsem se dokola a přestala si hlídat záda. V tu chvíli se za mnou ozval pohyb. Nestihla jsem se otočit, nestihla jsem to ani zaregistrovat. Tak rychlé to bylo. Někdo mě chytil pod krkem a obě mé ruce uvěznil za zády. Na dotyčného jsem neviděla, ale ačkoliv to byl nepřítel, jeho vůně mě lákala.

„Staletí praxe a pak uděláte takovou fatální chybu. Copak Vás neučili, že se nikdy nemáte otáčet k protivníkovi zády?“ Měl příjemný hluboký hlas, ale tahle myšlenka se mi prohnala hlavou jen na chvíli. Další reakcí byla obrana, pokusila jsem se mu vyškubnout, ale jeho sevření bylo příliš silné. Smířeně jsem se nadechla a čekala jsem na smrt.

„Nečekal jsem, že někdo tak cenný Arově gardě bude tak krotký a povolný.“ Vysmíval se mi a to mě nabudilo. Rychlostí blesku, jsem se mu vytrhla, rukou ho kopla do břicha a přistála jsem na něm.

Teď jsem si teprve mohla svého nepřítele prohlédnout a to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Byl krásný. Bronzové vlasy mu spadaly na všechny strany a medové oči si mě se zájmem prohlížely. Jediná vada na jeho perfektním obličeji byl ten arogantní úsměv, který stále neopouštěl jeho tvář. Celá situace mu přišla zábavná.

„Vás měl zase někdo naučit, že mluvením jen ztrácíte čas. Měl jste mě zabít, dokud jste měl možnost.“ Myslela jsem to vážně, ale on se jen znovu začal smát.

„Zlato, kdybych chtěl, už byste dávno byla mrtvá. Problém je, že já vás vůbec zabít nechci. Tak co s tím uděláme?“ Nevěřícně jsem na něj zírala a nedostávalo se mi slov. Určitě musel jen blafovat. V tu chvíli nás však našla garda a já si nemusela dělat starosti.

„V pořádku?“ zvolala na mě Jane.

„Ano“ odpověděla jsem jí s očima stále přikovanýma k těm jeho. Po chvíli jsem se vzpamatovala a z dotyčného slezla. Demetri se ho ihned chopil a postavil ho na nohy. Jeho ruce však nepouštěl. Nyní už cizince humor opustil. Věděl, že situace, do které se dostal, vůbec vtipná není. Nyní se však vrátil úsměv do mé tváře. Zlomyslný úsměv. Oprášila jsem si kalhoty, na kterých ulpělo jehličí a hlína, a otočila jsem se k odchodu.

„Co s ním máme udělat?“ zavolala za mnou Jane, i když moc dobře znala pravidla. Byl to cizinec, vegetarián a napadl mě. Z tohoto zákona žádná výjimka neexistuje. Bez jediného otočení, jsem řekla svůj verdikt.

„Zabít.“