Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Better Than Me - 6. kapitola - Skládka na druhou

22.06.2010 (07:30) • Misala007 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 736×

Zírala jsem na svůj dům v němém úžasu. Co by se z toho dalo vyvodit? Že byl nádherný, omračující, výkvět moderní architektury? Pokud si to myslíte, tak si to myslíte špatně. Nebyl ani nádherný, ani omračující, ani ucházející. Byla to polorozpadlá chatrč. Nic z toho, co jsem si pamatovala, už dávno nebyla pravda. Okna byla rozbitá, dveře vyvrácené z pantů, tašky ze střechy vytvořili před vchodem miniaturní skládku a to co bývalo omítka získalo barvu čerstvě vyzvraceného oběda. Ale světe div se, stejně se mi líbil.

„Nejspíš bude potřebovat menší rekonstrukci,“ odtušil Michael pobaveně. Skoro bych na něj zapomněla. Vlastně ne, nezapomněla. Celou dobu jsem vedle cítila jeho rušivou přítomnost. A hlavně krev. Jeho krev. Voněla po skořici a pomerančích, ale bylo v tom ještě něco, a to jsem neznala. Nemohla jsem na to přijít. Super, teď mi to bude vrtat týden hlavou. Pobaveně jsem se na něj zakřenila a nadzvedla jedno obočí v pochybovačném úšklebku.

„Pokud myslíš, že ta rekonstrukce bude menší, tak jsi nespíš buď slepej nebo optimista. Sama nevím, co z toho by bylo horší.“

„V téhle chvíli bych byl slepý jen opravdu nerad.“

Něco na tom, jak to řekl, bylo opravdu zvláštní. Nebo to bylo tím zvláštním výrazem v jeho očích? Nakonec jsme se na to vykašlala, nechala ho stát na příjezdové cestě mezi dvěma keři něčeho, co nejspíš před deseti lety byly růže, a vydala jsem se ke dveřím. Dvěma dlouhými kroky mně dohnal a pokračoval vedle mě. Bože, jak jen někdo může mít tak dlouhé nohy? Z fleku by mohl začít hrát profesionálně volejbal. Ale ne, na volejbalistu se mi nehodil. Vypadal spíš jak kytarista v nějaké metalové skupině. Kdyby měl dlouhé vlasy. Aaa, kdyby – chyby. Vrazila jsem si imaginární facku, abych byla schopna normálně fungovat a až teď jsme si uvědomila, že na něj vlastně civím. Ne, civím nebylo dost výstižné. Čuměla jsme na něj jak žába z prachu. Ještě jsem mohla mít otevřenou pusu a u koutku mi mohla viset slina a tadá, slušivá kazajka s dlouhýma rukávama by byla na cestě. Měla jsme co dělat, abych zoufale nezavila.

Ignorovala jsme jeho pohled a předstírala, že se nic nestalo. Moment, a ono se něco stalo? Ignorace, tvé pravé jméno je Mellisa. Spokojeně jsem se usmála a sebevědomými kroky jsem vplula do haly. 

Vlastně to tu nevypadalo tak strašně. Věšák na kabáty byl sice převrácený na zemi, zrcadlo bylo rozbité a polovinu podlahy pokrývaly střepy z vyskleného okna, ale jinak to nebylo nejhorší. Světle modrý koberec nutně potřeboval VIP audienci v čistírně, ale líbil se mi. Stěny byly vymalovány prostě na bílo. V hlavě jsme si začala dávat dohromady seznam věcí, které budou potřeba udělat.

1)      Vymalovat halu

2)      Poslat koberec do čistírny

3)      Koupit nové zrcadlo

4)      Pozvat na kafe sklenáře

V hale byly troje dveře. Hádám, že ty naproti mně vedou do obýváku. A ty další? Neznám jednodušší způsob, jak to zjistit, než se podívat. Nejdřív jsme šla ke dveřím po pravé ruce. Zmáčkla jsem zaprášenou kliku a nakoukla dovnitř. Kdybych byla v Bradavicích, pojmenovala bych to přístěnek na košťata. Všechny tři stěny byly ověšené policemi s čisticími prostředky na všechno možné. Nedělala jsem si iluze, že ještě nějaký z nich bude fungovat, ale byly tam. Takže?

5)      Opatřit si Mistra Propera

Třetí dveře vedly do šatny. U pravé stěny byla ukotvená vysoká police celá zaskládaná botama. Od tenisek, přes lodičky až po kozačky tak vysoké, že se do nich nasoukala celá. Po levé straně byly dlouhé věšáky na kabáty. Bylo na nich snad padesát ramínek a na každém byl model jiného střihu nebo barvy. Dámské i pánské. Máminy i tátovy.

Ne! Rezolutně jsem zatřepala hlavou a vyhnala melancholické myšlenky. Energeticky jsem se vrátila do haly, popadla Michaela za paži, a vytáhla ho před dům.

„Kam se tu chodí na procházky?“ zeptala jsem se. Musela jsme odejít. Obývák bych asi nerozdýchala a nechtěla jsem brečet před někým, koho znám teprve půl hodiny. Rodinné fotografie si necháme na chvilku, kdy si budu jistá, že okolo nebude nikdo, kdo by se mohl pokusit litovat mně. Nesnáším lítost. Pochopení, to ano, ale lítost mně vytáčí. Tím, že řeknete, že je vám něco líto, ničemu nepomůžete. Život chce činy, ne jen prázdné fráze. Z přemýšlení mně vytrhl až jeho hlas. I mluví, jako kytarista. Musela jsem se sama sobě smát. Začínám si až moc všímat detailů. Vrazila jsme si další imaginární facku a donutila se dívat se mu do obličeje.

„Většinou do La Push.“

„Tak na co čekáme?“

Protočil oči, strčil ruce do kapes a někam se vydal. Musela jsem odolat nutkání podívat se mu na zadek a zmateně jsem rozhodila rukama.

„Ty už jdeš?“ zeptala jsem se zklamaně a založila jsem si ruce na břiše. Zastavil se, otočil se a podíval se na mně jak na blázna.

„Ty už tam nechceš jít?“ zeptal se překvapeně a obočí se mu stáhlo přemýšlivě k sobě. Pleskla jsem se do čela a dohnala ho. Myslím, že jsme se na něj podívala dost výmluvně, aby poznal, že jsem sama sobě nadávala, jak jsem natvrdlá. V minulým životě jsem byla na sto pro blondýna.

Michael se zase dal do pohybu a já jsem se opět musela hodně stačit, abych s ním udržela krok. Samozřejmě, jako poloupír jsme rychlá až až, ale nepotřebuju, aby se mně někdo hned první den vyptával, proč nevidí, že se pohybuju.

Celou dobu, kdy jsme šli, nepadlo ani slovo. Znervózňovalo mně to. Sice jsme převážně samotářka, ale předpokládám, že když už mi někdo narušuje osobní prostor, bude se mnou aspoň mluvit. Ticho jsme prolomila až, když jsem uviděla první stromy.

„Je to tu celé nějaké zelené…“ zkonstatovala jsem a v tom mi dopadla na nos kapka. Divoce jsme zamrkala a pak jsem se rozesmála. Další. Proč si vždycky uvědomím, že začíná pršet, až když mně to praští přímo do xichtu?

„Budeme se muset schovat, než bychom se vrátili, byli bychom jako myši,“ prohlásil Michael a kroky delšími, než jsem já, se bleskově přesouval do lesa. Doufala jsem, že se neotočí a upírskou rychlostí jsem v mžiku byla vedle něj. Trhl hlavou a podíval se na mně, jako by se mi na čele objevilo třetí oko. Přísahám, že vypadal hrůzostrašně. Nebála jsme se, ale někde uvnitř sebe jsem věděla, že bych asi měla.

Mezi stromy byla půda ještě suchá, na cestě nebyla vidět ani kapička, takže jsme zase zpomalili do uvolněné chůze.

„Kousek odsud bydlí jeden můj kamarád, můžeme u něj počkat, než bude zase pěkně,“ navrhl. Chtěla jsem protestovat, že jeho kamaráda neznám a je mi blbé lézt k němu do baráku, ale utnul mně stejným pohledem, jako se na mě díval předtím. Málem mně donutil tvářit se zahanbeně.

Znovu jsem to ucítila. Tu zvláštní vůni, kterou byl cítit Michael. A zase jsem musela přemýšlet nad tím, co to je.

Autor: Misala007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Better Than Me - 6. kapitola - Skládka na druhou: