Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, tohle už nedělej! - 4. kapitola

20.11.2012 (07:30) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1846×

Pohled Esme:

Navenek vypadala silná, ale uvnitř byla zlomená. Srdce jí tlouklo nedočkavostí a nervozitou. Doufám, že jsem neudělala chybu a nebudu litovat, že jsem ji přijala. Milovala jsem všechny své studenty, ale u ní jsem si nebyla poprvé v životě, a že byl dlouhý, jistá. Něco mi říkalo, že potřebuje jen pravou mateřskou lásku, kterou nejspíše nezažila, a něco mi říká, že potřebuje pevnou ruku. Šla jsem jako první do třídy a ona v mém zástupu. Z úst jí vyklouzl údiv, když viděla vnitřek třídy.

„Nábytek tu navrhují studenti. Je tu poslední volné místo, takže se, prosím, posaď vedle Alice,“ řekla jsem jí a rukou naznačila k poslední řadě.

„Děkuji,“ pípla potichu a zalezla dozadu.

„Takže, třído. Začneme novou práci. Naposledy jsme navrhovali křesla pro odpočinek. Dnes budeme navrhovat postel snů. Zapojte svou fantasii a dejte se do práce, pro inspiraci jsem vám přinesla pár svých výtvorů. Nechte si je kolovat.“ Poslala jsem tři čtvrtky a posadila se za svůj stůl.

„Já mám navrhovat nábytek? Já myslela, že mám zaměření na tanec,“ uslyšela jsem Bellu a už to ve mně vřelo, že jsem div nezavrčela.

„Nějaký problém, slečno Swanová? Toto je všeobecná škola, takže každý student se tu učí od všeho trochu, ale nejvíce jeho zaměření. Je vidět, jak vás zajímal váš rozvrh hodin,“ sjela jsem ji dost nepříjemným hlasem.

„Omlouvám se. Jak to, že mě slyšela?“ poslední větu zašeptala k Alici. Až teď mi došlo, že si předtím šeptala pro sebe.

„Dej si pozor, co říkáš, a jak nahlas to říkáš. Jestli chceš, budu ti s tím pomáhat,“ nabídla se jí Alice a na mně se sladce usmála a mrkla.

Celou hodinu mezi sebou tiše diskutovaly a společně tvořily svá díla, když jsem uviděla to Belly, jen mi spadla čelist. Ta postel byla dokonalá, viděla jsem v ní sice pár prvků Alice, ale jinak tam bylo plno nových nápadů.

„Příjemně jsi mě překvapila,“ vydechla jsem v úžasu.

„Má obrovský talent, že?“ šklebila se na mě Alice.

„To tedy. Uvidíme, jak si budeš vést dál,“ usmála jsem se na ni a šla k dalším žákům.

„Vidíš, že se jí nemusíš bát. Neboj, se vším ti pomůžu. Budeme super kámošky, už teď to vím,“ radovala se Alice za mými zády.

Pohled Belly:

První den ve škole mám za sebou. Mám z něj smíšené pocity. Nejdříve mě ředitelka skoro sežrala a na konci dne mě milovala. Strašně moc se jí líbil můj návrh postele, že ho musela přihlásit do nějaké soutěže. Nebyla jsem proti a svůj výkres jí přímo darovala. Pak jsme měli český jazyk a matematiku, bohužel se těmto předmětům nevyhnu. Ještě jsme měli hudebku, kde jsem v ničem nevynikla, a tak dělala jen křoví. Vůbec mi to nevadilo. Byla jsem ráda, že nebudu muset zpívat mé falešné vysoké cé. Alice se po celý den ode mě nehnula. Byla to bezva kamarádka, jakou jsem nikdy neměla. Po hudební výchově jsme měly oběd. Alice si nic nedala, že nemá hlad a před tancováním nejí. Já se musela vždy posilnit, jinak jsem nic nevykouzlila a rychle mi došly síly. Po obědě jsme měli jen dvouhodinovku tance a konec školy. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, že je ta škola tak krátká.

Při hodině tance mě naše lektorka strašně chválila, že mám vlastní styl a tak dále, ale stejně jsem neměla na Alici, která jakoby létala. Stala se mým vzorem a slíbila mi, že mi někdy pomůže. Vysprchovaly jsme se a šly na parkoviště, kde na Alici čekala její sestra, přítel alias bratr a další bratr.

Na parkovišti:

„Ahoj. Tohle je Bella. Je tu nová. Tohle je má nevlastní sestra Rose, její přítel a můj nevlastní bratr Emmett a můj Jasper. Ještě mám jednoho nevlastního bráchu, Edwarda, ale ten pro mě jezdí jen někdy. Chodí s Emmettem na státní. Moc je nebaví tanec ani jiné umění, i když Edward hraje strašně krásně a dobře na piano,“ představila nás Alice.

„Ahoj,“ řekla jsem mile a Emmett mi hned podával ruku.

„Rád tě poznávám,“ kývl na mě Jasper a usmíval se.

„Čau,“ řekla zostra Rose a nasedla do auta.

„Promiň,“ omluvil se Emmett a zalezl za ní.

„Rose se nerada seznamuje. No, nevadí, tak zítra tady?“ otočila se na mně Alice s omluvným úsměvem.

„Já se jí vnucovat nebudu. A nebyli jste v sobotu v baru? To bych pak pochopila její reakci, tedy pokud se nedá Emmett s někým splést. Je asi velký vtipálek, co?“ vzpomněla jsem si na něj, jak mě žádal o rande.

„Vzpomínáš si, co?“ usmál se Jasper.

„No, bylo jich tolik, že bych pochybovala, ale on se mi postavil do cesty při odchodu a tak vysokého kluka jsem snad ještě nikdy neviděla,“ rozesmála jsem se, mávla na ně a rozešla se ke svému autu.

Úsměv mi stále poskakoval na tváři a jen ze mě potichu vypadlo: „Tak o tomhle se mi snad ani nezdálo. Tolik splněných přání najednou. Vysněná škola, super kámoška a život bez máminých pravidel. Jsem v ráji!“

Jen jsem se ohlédla, jestli mně někdo neslyšel, a rychle ujížděla směr domov, pravý domov, kam se vracím ráda.

Zbytek týdne utíkal jak po másle. Ve škole jsem byla s Alicí a někdy i s Rose a Jasperem, kteří zde také studovali. Rose mě stále neměla v lásce, jako bych za to mohla, že mě její přítel pozval na rande. Horší by bylo, kdybych souhlasila. To by mně snad zabila (někdy se na to tak tvářila).

Byl pátek. Ve škole to utíkalo a všichni jsme měli krátkou školu. Nejdéle jsem měla ve středu, to jsem měla až do půl šesté. Požádala jsem Alice, jestli by mi nepomohla s tím, co se učili v tanci doteď. S nadšením souhlasila a běžela to rychle domluvit s Esmé, že tu zůstaneme déle. Nebyl žádný problém. Pak ještě doběhla za Jasperem, aby s tím počítal, a zavolala bratrovi Edwardovi, aby ji po cestě ze školy vyzvedl, měl totiž dnes do tří a my jen do jedné. Překvapilo mě, že tu se mnou chce dobrovolně zůstat dvě hodiny. Zahřálo mě to u srdce a úplně obměkčilo, musím říct, že takhle milá jsem dlouho na nikoho nebyla, ani na Charlieho.

Neměla jsem problém se naučit sestavy a určité prvky tance. Nebylo to nijak složité. Na závěr jsem se pokusila o provaz, který jsem dlouho nedělala, a málem mě musela Alice zachraňovat, ale zvládla jsem to bravurně. Dvě hodiny utekly strašně rychle a my se loučily na parkovišti.

„Opravdu nechceš hodit domů?“ ptala jsem se už aspoň po páté.

„Ne, brácha tu bude co by dup, už jeď,“ usmála se na mě a strkala mě do auta.

„Jak chceš. Tak v pondělí?“ ptala jsem se jí ještě ze stáhnutého okýnka při nastartovaném motoru.

„Možná dřív. Ahoj,“ rozloučila se se mnou a já vyjela.

Těsně před výjezdem z parkoviště to do mě málem napálil nějaký týpek ve stříbrném Volvu, který zajížděl na parkoviště. Co zajížděl, přímo se tam vřítil. Okamžitě jsem dupla na brzdu a vylezla z auta naštvaná doběla.

„Jak si to představuješ! Neumíš jezdit jako člověk?! Málem jsi mi naboural auto, ty kreténe! Co si o sobě myslíš, že jsi?! Já ti klidně řeknu, co jsi! Jsi machýrek a kus vola!“ řvala jsem na něj hned, co vystoupil.

Když jsem si ho prohlédla blíže, zjistila jsem, že je to bratr Alice.

„Bello, zapomněla jsi, že je to také můj bratr, ale je to jedna nula pro tebe,“ smála se Alice a on se na mě také smál.

„Ty se na mě netlem, ty hovado! Víš, jakej bych měla průser, kdybych nabourala tohle auto, i když ne mou vinou?!“ Nejspíše jsem si vybíjela to dnešní laskavé chování k Alici.

„Omlouvám se,“ řekl tím nejkrásnějším hlasem na světě, chvíli mě to zastavilo, ale rychle jsem se otřepala.

„A co má bejt, že se mi omlouváš. Kdybys mě naboural, tak řekneš taky jen promiň?“ dívala jsem se mu zpříma do očí.

Na čele se mu objevila jemná vráska a stáhl trochu obočí. Alice se smála, až se za břicho popadala. Hodila jsem po ní zmučený pohled a pak hned uražený, protože se začala smát ještě více.

„A to chceš slíbit, že příště budu zajíždět na parkoviště pomalu jak šnek?“ ptal se mě vážně.

„Třeba,“ bafla jsem mu do tváře.

„Bello, vyhráváš na plné čáře, právě si seřvala automobilového závodníka za rychlou jízdu,“ tlemila se Alice a ve mně hrklo.

„Vážně?“ zeptala jsem se se zájmem a naštvaný podtón byl ten tam.

„Už to tak nejspíš bude,“ pousmál se ten kluk přede mnou a nasadil jeden z úsměvů, které by mě dostaly do kolen, i kdyby se tak snad smál starý děda.

„Tak to mění situaci. Jezdí se tady někde poblíž nějaké?“ jevila jsem hned zájem.

„Tady poblíž moc ne, ale v neděli jedeme kousek k Seattlu. Edward bude závodit a my fandit. Nechceš jet s námi?“ nadšeně zatleskala Alice. Její bratr po ní střelil pohledem, zamračil se, ale na mě se hned otočil s tím jeho úsměvem.

„Chceš? Tam si budeš moc seřvat více týpků za rychlou jízdu,“ usmíval se Edward.

„Pokud by to nevadilo, tak strašně ráda. Tedy ne je seřvat, ale jet se tam podívat.“ Už jsem se usmívala stejně jako oni, bylo to nakažlivé.

„Jé, já vás zapomněla představit. Bello, tohle je Edward Cullen, můj bratr. Edwarde, tohle je Bella Swan,“ představila nás oficiálně Alice a Edward se začal strašně smát. Nechápavě jsme se po něm podívaly.

„Swan, dcera náčelníka… tak to už chápu,“ nemohl se přestat smát.

„Nech si toho, nebo tě půjdu nahlásit a žádné závody v neděli nepojedeš, protože ti seberou řidičák,“ vyplázla jsem na něj uličnicky jazyk. Vyjel sám, vážně.

„Vážně?“ přestal se smát a podíval se mi do očí.

„Jsi blázen? To víš, že ne,“ smála jsem se zase já.

„Musím jet ještě nakoupit, takže ahoj a domluvíme se ještě, viď?“ mrkla jsem na Alici.

„Jasně, zavolám ti. Ahoj,“ rozloučila se se mnou znovu Alice.

„Rád jsem tě poznal. Ahoj,“ rozloučil se se mnou ještě Edward a už nasedali do auta.

Pomalu jsem šla ke svému autu, ani nevím, že je tak daleko. Předtím jsem snad musela běžet. Edward okolo mě projel šnečí rychlostí. Stáhl okénko a zeptal se mě: „Takhle to je dobré?“

„Prosím tě, jeď, než na tebe vlítnu a zpřelámu ti všechny kosti,“ kroutila jsem nad ním hlavou a smála se u toho.

„Už se tě bojím. Ahoj,“ odpověděl mi a rozjel se rychleji, jen jsem za nimi mávla.

„Jo, tak tenhle život se mi líbí. Doma se cítím jako doma a ve škole mám přátelé. Můj sen už od dětství, když nepočítám Kristy,“ zaradovala jsem se, zalezla do auta a vydala se směrem nákupní středisko.

BONUS: pohled Edwarda

Doma to bylo k nevydržení. Esmé se bála, jestli neudělala nějakou chybu, když do školy přijala holku, která má jen špatnou pověst, ale umí dobře tančit, což jsme se sami přesvědčili v sobotu v klubu. Jasper se každou chvíli rozhodoval, jestli nemá jít ještě radši na lov, aby něco někomu neudělal. Emmett si udobřoval Rose, že málem spadl barák. Carlisle přemýšlel nad nějakou složitou operací, která ho čekala následující den, a Alice si překládala něco do španělštiny, což znamenalo jediné, něco přede mnou tají. Radši jsem se sebral a odebral se do garáže za svými miláčky, stříbrným Volvem pro osobní potřebu a za svým sporťáčkem Mustangem. 

V pátek pro mě přišel Emmett, že je čas jet do školy a já jsem od šmíru. Zase jsem se hrabal v motoru jako skoro každou noc. Vyběhl jsem rychle nahoru, navlékl na sebe, co mi připravila Alice, a během pěti minut už seděl v autě. Teprve tam jsem zkritizoval své oblečení, ale znovu se převlékat nehodlám. Nabral jsem Jaspera s Alicí a vyjel směr jejich škola, tam jsem je vysadil, na nic nečekal a ujížděl do té strašné každodenní nudy. Aspoň, že holky mě už přestaly otravovat a svádět. Emmett jel hned v závěsu za mnou. Nechápu, proč nemůžou oni jet svým autem a my dva také. Asi by to Rose nepřežila.

Den ubíhal strašně pomalu, už jsem začal přemýšlet, že si požádám o přestup na matčinu umělku, tam se aspoň něco dělá.

Zrovna, když byla obědová pauza, mi volala Alice.

„Jo?“ řekl jsem znuděně.

„Prosím tě, bratříčku nejdražší, vyzvedl bys mě ve škole, až pojedeš domů? Zůstávám tu trénovat a ty máš do tří, tak by bylo zbytečné, aby pro mě Jasper jel. Stejně máš až do tří,“ žadonila ta malá potvůrka.

„No dobře, ale ne, že na tebe budu čekat, nebo že mě pak zatáhneš na nákupy, jasné?“ ustanovil jsem pravidla.

„Bez problému,“ oznámila mi a típla to.

Zbytek dne jsem se zabavil tím, že jsem zkoumal myšlenky všech okolo.

Zdržela mě nějaká holka, co byla neodbytná. Emmett byl už dávno doma a já měl vyzvednout Alici. Té holce jsem oznámil, že jsem na tanečnice, co něco umí, a ať se na mě nezlobí. Šlápl jsem na plyn a překročil nejvyšší povolenou rychlost aspoň dvojnásobně. To jsem si uvědomil, až když na mě nějaká holka na parkovišti u umělecké školy začala křičet. Podle Alice to byla její nejlepší kamarádka.

Nadávala mi do všeho možného. Nakonec jí Alice oznámila, že zapomněla na to, že jsem její bratr. Ta holka se na chvíli zastavila a já se na ni usmál, kdežto Alice měla přímo záchvat smíchu. Ta holka mě okřikla, ať se tak netlemím, a spustila nanovo. Omluvil jsem se jí. Můj hlas ji vykolejil, srdce se jí rozbušilo ještě více, než bilo rozčilením. Omluvu značně nepřijala, potřepala hlavou a zase se do mě pustila. Zkusil jsem jí přečíst myšlenky, ale buď na nic nemyslela, nebo bylo něco špatně. Přemýšlel jsem, co jí mám odpovědět, až mě napadl slib, že budu jezdit na parkoviště pomalu jako šnek. Hned jsem si za to nadával, tak trapný. Asi tak trapný ne, když s tím souhlasila. Korunu nasadila Alice, když jí oznámila, že jsem závodní jezdec, kterého právě seřvala za rychlou jízdu.

Její srdce zpomalilo a v obličeji se objevilo nadšení. Mluvila na mě hned jinak a se zájmem. Alice ji pozvala na mé nedělní závody a přitom si představila, jak tam na všechny Bella křičí, ať jezdí podle předpisů. Potichu jsem na ni zavrčel a zamračil se na ni. Pak jsem se otočil k Belle a pozval ji osobně.

Po dnešním setkání jsem ji nemohl dostat z hlavy. Musel jsem na ni stále myslet. Nebála se nás, nepřitahoval jsem ji, i když záchvěvy obdivu tam byly, a co hlavně, dokázala mě pořádně seřvat. Nejspíše jsem našel po sto letech dívku svých snů. A ta její vůně a krása? Nejspíš by porazila i nějaké upíry v soutěži krásy Miss.

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, tohle už nedělej! - 4. kapitola: