Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 8. kapitola

„Dobrý den, Isabelo. Co vás trápí?“ zeptala se celkem příjemná doktorka.

„Je mi příšerně špatně, nemám vůbec chuť jíst. Někdy mívám divný pocit v podbřišku a vlastně už tři měsíce jsem nedostala periodu.“ Jakmile jsem to dořekla, začalo mi to v hlavě dávat smysl. Jsem těhotná. Já jsem těhotná?! Vždyť jsem strašně mladá!

„To vypadá na příznaky počátečního těhotenství, pro jistotu bych vás poslala na gynekologii.“ Řekla a já automaticky vstala a šla ke dveřím. Byla jsem v šoku.

„Děkuji.“ To bylo jediné, co se mi podařilo ze sebe dostat. Otevřela jsem dveře a Angela mě chytla za ruku.

„Páni! Bello gratuluju! Já ani nevěděla, že máš přítele!“ vychrlila ze sebe a já jen přikývla. Pořád se mi v hlavě přehrávala jediná věta: ‚Jsem těhotná.‘ Nemohla jsem se vzpamatovat. Malátným krokem jsem došla na gynekologii, kde jsme s Ange museli asi deset minut počkat. Doktorka mi jenom potvrdila děsivou pravdu.

„Gratuluji, jste těhotná. Je to jedenáctý týden. Chcete obrázek z ultrazvuku?“ na dotaz jsem jen slabě kývla a za chvilinku mi podávala fotku. Nic jsem na ní neviděla, jen malý tmavý neurčitý flek. Moje a Jacobovo dítě. Dítě zpoceně z naší lásky. Pomalu jsem si začínala zvykat, že v mém břiše roste malinký tvoreček. Vyšly jsme z nemocnice a já zamířila rovnou k autu a Angela za mnou. Nasedly jsme a já čekala, kdy se mě začne Angela vyptávat.

„Já nevěděla, že máš přítele.“

„Jo, mám. Pamatuješ si na Jaka?“ Prohodila jsem ledabyle.

„Počkej, ty myslíš toho kluka z rezervace? Ty chodíš s ním?“ v jejím hlase bylo slyšet překvapení, možná i malinko závisti. Nedivila jsem se. Jacob byl nádherný, mladý, svalnatý muž, vlastně někdy taky vlk. Jemně jsem přikývla.

„Co budeš dělat?“ Správná otázka. Co budu dělat? Nechám si to dítě nebo půjdu na potrat. Na mateřství jsem ještě moc mladá, ale kdybych šla na potrat, nemusela bych mít děti už vůbec. Takovou cenu jsem zaplatit nechtěla. To dítě si nechám. I kdyby byl Jake proti, přivedu na svět toho malého tvorečka, co ve mně roste.

„Nechám si ho. Jake bude určitě šťastný.“ Popravdě jsem si tím tak jistá nebyla. V tuhle chvíli pro mě bylo nepředstavitelné, že budu matkou a Jake otcem. Přeci jenom je o dva roky mladší než já.

Z nadcházejícího týdne jsem měla obrovský strach. Nemám jet domů už teď? Přece nezkazím Ange svatbu. Celý týden jsem přečkala celkem v pohodě, ale na rozlučce se svobodou jsem si s nikým ani nepřipila. Zamrzelo mě to, ale kvůli maličkému cokoliv. To těhotenství na mně bylo už docela znát. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?

V neděli dopoledne jsem nasedla na letadlo a modlila se, aby se mi neudělalo zase špatně. Bezvýsledně.

Na letišti v Seattlu na mě čekal Jake se zářivým úsměvem. Jakmile mě uviděl, vyděšeně ke mně přiběhl a začal mě podpírat. Malátně jsem došla pro kufry, které mi Jake okamžitě vyrval z ruky a nasedli jsme do Rabbita. Cestu domů jsem nevnímala, proto mě překvapilo, když mě Jake pokládal do postele.

„Mám ti vybalit?“ zeptal se a já pomalu kývla. To byla chyba! VELIKÁ chyba.

Ráno jsem se probudila a první věc na mém denním plánu už nebyla kvapná návštěva koupelny. Pomalu jsem otevřela oči a protáhla se. Jake seděl na křesle a něco držel v ruce. Nemohla jsem zaostřit, tak jsem vstala z postele a šla k němu blíž. Upřeně se díval na fotku z ultrazvuku. Zmocnila se mě panika.

„Isabello, co to je?“ zeptal se, byl překvapený jako já, když na tu fotku koukal. A je to venku, pomyslela jsem si. Takhle se to přeci neměl dozvědět.

„Vidíš ne?“

„Isabela Swanová, jedenáctý týden. Bells ty jsi…“ ani to nedořekl, na konci se mu zlomil hlas. Jen jsem slabě kývla. Opřel si hlavu o stěnu a zavřel oči.

Seděl tam v téhle pozici asi dvacet minut, začínala jsem se obávat, jestli náhodou nezapustil kořeny. Najednou se postavil a já se bála, co přijde. Nepřítomně se koukal do prázdna a něco si mumlal. Nemohla jsem mu rozumět.

„Proboha, já budu táta!“ nejdříve to zašeptal a pak zařval na celý barák „Já budu táta!“. Byl šťastný a bylo to na něm vidět.  Nemohla jsem tomu uvěřit. On to miminko chce. Zvedl mě ze země a objal. Rychle jsem se mu vysmekla a šla si vyčistit zuby, pak jsem se vrátila a objala ho.

„Bells, to je ta nejkrásnější chvíle v mým životě. Miluju tě! Strašně moc vás OBA miluju.“ Zdálo se mi to nebo vážně řekl oba? Netušila jsem, že ho můžu milovat ještě víc. Políbila jsem ho a užívala si tu chvíli. Za chvilinku jsme byli oba nazí a užívali si jeden druhého.

Předchozí Shrnutí Další