Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 35. kapitola

09.04.2010 (12:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2197×

35. Kapitola

V reálném čase to mohly být minuty nebo maximálně hodiny, ale já to vnímala jako roky. Každá minuta se mi zdála být nekonečnou a ještě mučivější, než ta vteřina před tím. Cítila jsem, jakoby v mých žilách proudila ne krev, ale láva právě vyvřelá z největšího vulkánu.

Ne, já nemohla upadnout do bezvědomí a tohle všechno tohle utrpení zaspat. Musela jsem vnímat každý odporný plamínek, co mi olízl tělo.

Copak ještě nejsem spálená na uhel? Tohle mi moc nepřipadá jako přeměna na upíra, jak slibovala Victorie, ale pomalé mučení, které směřuje ke smrti. V tomhle případě i vysvobození.

V hlavě mi kolovaly tyhle otázky bez odpovědí. Na větší přemýšlení byl můj mozek až moc zaměstnán tou bolestí, která nekonečně pulzovala mým tělem. S každým úderem mého srdce to bylo ještě horší. Kdy to sakra skončí? Prosím, zabijte mě! Zakřičela jsem v mysli, ale podle reakcí kolem mě jsem to i vykřikla nahlas.

Někdo stiskl mou zmítající se ruku a snažil se mě uklidnit. Nemohla jsem poznat kdo to je, ale po chvilce na mě promluvil. Proč právě on? Proč tu se mnou musí být? Vždyť trpí tím pohledem na mě.

„To neudělám. Miluju tě. Všechno bude dobré,“ povídal mi ten líbezný hlas mého milovaného manžela. Chtěla jsem mu odpovědět, že já ho také miluji, ale to už plameny zase převzaly plnou kontrolu nad mým tělem. Tentokrát to bylo ale ještě tisíckrát horší. Svíjela jsem se více a ječela jako smyslů zbavená. Nemohla jsem ovládat jediný sval v mém těle. Taková bezmoc, když vás ovládá někdo jiný.

Cítila jsem, že už bude konec. Zemřu, bude mi dobře.

Moje srdce začalo zpomalovat, vzdávalo svůj boj s ohněm. To je můj úplný konec. Proč mě to jen nemrzí? Asi proto, že konečně najdu úlevu po tomhle pekle.

Ale poslední přání bych měla. Naposledy obejmout svoje zlatíčka, políbit svého manžela, říct všem blízkým, že je mám ráda a že na ně nahoře počkám s otevřenou náručí.

Konečně, povzdechla jsem si pro sebe, když oheň začal ustupovat ze špiček prstů u nohou a později i na rukou. Pomalu pouštěl ze svého sevření i zbytek mého bezvládného těla.

Sice mě už nepálilo tělo, ale ty plameny, láva se soustředily na jediné místo, na střed, na srdce, které zase freneticky zrychlilo. Zevnitř mi tlouklo do hrudníku, jakoby si chtělo prorazit cestu a vydat se do světa. To bylo opravdu divně, nemá umírajícímu srdce spíše vynechávat?

Jako bych to svými myšlenkami přivolala. Srdce mi začalo zpomalovat a těžknout v hrudi. Každý úder byl tak namáhavý a pomalý…

Poslední chvíle je tu. Sbohem milý i zvrácený světe, bylo to tu fajn.

Bum… Bum… Nic… Nic… Bum… Ticho… Konec…

A je to tu, jsem mrtvá… No, a co teď? To mám jednoduše otevřít oči a budu v nebi? Nebo mám takhle počkat a někdo přijde a odvede mě tam?

Chvilku jsem vyčkávala. Klidně jsem ležela a nějak ani nevnímala, co se to teď děje. Asi za několik minut mě to prostě přestalo bavit. Pokusila jsem se otevřít oči a poohlédnout se, kde jsem. Ale to, co jsem uviděla, bylo jednoduše příšerné…

Dívala jsem se na strop, strop nějaké asi neznámé místnosti. To bylo divné, ale ještě divnější bylo, co všechno jsem všechno viděla. Každý detail, smítko prachu, pavoučka spřádajícího pavučiny, dokonce i ty pavučiny jsem viděla jasně, jako nikdy před tím.

Jako další jsem se soustředila na sluch. Slyšela jsem něco jako oddechy, ale to bylo nemožné a nepravděpodobné, myslela jsem si. Jediný dech, který můžu slyšet, je ten můj, ale já nedýchám – další důvod, proč jsem si myslela, že jsem mrtvá. Ale kde to jsem?

Pokusila jsem se posadit. Šlo to nějak až moc snadno. Rozhlédla jsem se kolem sebe a ovládla mě další vlna nepochopení a strachu. Dívala jsem se do očí sedmi až moc známým bytostem. Cullenovi, ale nebyli stejní, jako obvykle. Viděla jsem každičkou jejich vrásku, každý vlas, co jim neupraveně stál na hlavě. Jejich tváře byly zachmuřené a soucitné. Copak oni jsou také mrtví? Že by Victorie zabila i je? To by bylo dosti nepravděpodobné. Dohromady by ji přeci zneškodnili a zabili! Tak co tu potom dělají?

„Vy jste také mrtví?“ zeptala jsem se, ale hnedka jsem se zarazila a zmlkla. Vzpamatovávala jsem se z toho zvuku, co mi vyšel z úst. Tak zvonivý, melodický, vábivý… Můj hlas? Zní tak nádherně, jako píseň.

Do háje! Můj krk, pálí, drásá jako šílený, strouhaný na struhadle.

„My nejsme mrtví,“ prohlásil Carlisle opatrně. Jen jsem se na něho chvíli nechápavě dívala. Jeho obličej byl kamenný a stažený do bolestné, litující masky. Nevěstil nic dobrého, spíše naopak.

Teď mi to konečně secvaklo všechno dohromady. Ona mi mluvila pravdu! Jsem upír! Vyděsila jsem se a snažila se najít nějaké náznaky o opaku. Ale nebyly tu. Moje smysly…  Můj hlas… Moje bílá kůže… Tiché, mrtvé srdce… Hlavu mi naplnilo jediné slovo. Upír. Jsem upír.

Ještě několik minut jsem se tupě dívala na stěnu přede mnou. Nedýchala jsem, jen mi hlava pracovala na plné obrátky. Nic jsem si nepamatovala, nic, nikoho. Ale po nějaké době bloumání a šmátrání v mé mysli, jsem našla podivný rozmazaný a zastřený obrázek pár postav.

Věděla jsem, že je znám a jsou pro mě důležití, nepostradatelní, ale neměla jsem ani ponětí, kdo jsou. Všechny vzpomínky byly tak podivně zamlžené, jako bych se dívala na strašně starý film a ještě bez zvuku.

Pomalounku, vrstvu po vrstvě jsem sundávala ty závoje, které mi vadily v obraze, z fotografie, která byla jedinou připomínkou na život před tímhle.

Jako prvního jsem začala poznávat toho muže. Krásný, opálený muž, můj muž. Podívala jsem se na svůj prsteníček a opravdu, jsem vdaná.

Další dvě osůbky byly o hodně menší a mladší. Byly v objetí mého muže. Tolik podoby. Musely to být jeho děti. Počkat, ale to znamená… Jacob! Lillinka a Matt! Moje rodina!

Všechny vzpomínky vypluly na povrch a já se jako v kině dívala na svůj dosavadní lidský život, z pohledu diváka… Moje dětství ve Phoenixu, první velká láska a pak už jen Jacob, Jacob, Jacob a děti… Které už asi nikdy neuvidím…

Předchozí Shrnutí Další