Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 11. kapitola

25.12.2009 (08:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2512×

11. Kapitola

Těsně před domem auto zastavilo a já vylezla ven. Už hned po příjezdu mi něco nesedělo, ale hodila jsem to za hlavu. Ruku v ruce jsme šli s Jakem po pěšince vedoucí k našemu domu a já v kapse od bundy zašátrala po klíčích. Když jsem se je snažila zasunout do zámku, nešlo to. Něco tomu z druhé strany bránilo. Zabrala jsem za kliku a dveře povolily. Vyděšeně jsem koukla na Jaka, ale ten se nijak netvářil. Vešla jsem do domu, a jakmile jsem překročila práh, někdo mi skočil kolem krku. V jedné chvilce jsem byla bez sebe strachy a v té další jsem se tetelila radostí. Máma je tady! Zuřivě jsem ji objala a políbila na tvář. Vzpomněla jsem si, že jsem jí těšně po tátově pohřbu dala klíče od domu, aby mě kdykoliv navštívila. Po chvilce jsem si uvědomila, že mi tlačí na bříško a okamžitě jsem se jí vysmekla. Máma se na mě nechápavě podívala a já se jen omluvně usmála. Za chvilku bude vědět, proč jsem to udělala.

„Mami, strašně moc jsi mi chyběla. Jsem hrozně ráda, že jsi tady.“ Zase mi očí vstoupily slzy. Ty hormony se mnou mávají jako šílený.

„Zlato, mně se taky moc stýskalo. Ahoj Jaku.“ Pozdravila i Jacoba. Málem bych zapomněla, že je tu s námi.

„Zdravím, René. Jak se máte?“ Zeptal se mámy. Ta se ode mě oprostila a objala i Jaka.

„Mám se skvěle. Děkuji za pozvání, ale v telefonu jsem měla pocit, že se něco děje.“ Řekla a netrpělivě těkala mezi mnou a Jakem pohledem.

„Mami, asi by bylo lepší, kdyby ses posadila.“ Máma se na mě dívala téměř se zděšeným výrazem, ale nic neříkala. Pouze mě následovala do obýváku, kde si sedla na křeslo a já s Jakem na gauč. Tentokrát je řada na mně, musím jí to říct já.

„Belli, tak co se děje?“ naléhala na mě máma a v obličeji měla stále zděšení. Musím to ze sebe rychle vysypat, jinak to nepůjde.

„Mami… já čekám s Jakem dítě.“ Nahlas jsem si oddychla, ale bylo to předčasné. Mámin výraz se změnil v nechápavý, ale potom ho vystřídala zlost. To snad ne!

„Cože? Prosím Belli, řekni mi, že to není pravda.“ Sepnula ruce a nasadila prosebný výraz.

„Je to pravda. Budeš babička.“ Snažila jsem se do toho dát co nejvíc radosti, ale při pohledu na rudnoucí mámu to snad ani nešlo. Rty měla pevně semknuté k sobě a snažila se pomalu dýchat. To nebude dobré.

„To si chceš zkazit život? Je ti dvacet dva! Proboha!“ Začala na mě křičet. Jen jsem na ni jako opařená koukala. To myslí vážně? Neměla jsem sílu se pohnout nebo něco říct. Jen jsem tam na ni tak koukala.

„Je to naše budoucnost! Jestli tady na nás chcete řvát, tak támhle jsou dveře a nashledanou.“ Řekl Jake rázným hlasem, ale to samé bych jí řekla i já, kdybych mohla mluvit a měla tolik odvahy. René se na nás podívala se zlostným výrazem a v zápalu zuřivosti popadla kufr a šla ke dveřím. Než jsem si všechno uvědomila, byla máma ze dveří venku. Ještě chvíli jsem na ty dveře koukala a přebírala, co se všechno stalo.

Máma je na nás naštvaná. Naštvaná je možná slabé slovo. Prostě nesdílí mou radost. Jediná věc, kterou jsem si v tom okamžiku byla jistá, byla, že se prcka nevzdám. Za žádnou cenu.

Ještě asi dlouhou dobu jsem nebyla schopná pohybu. Jen se mi v hlavě přemítala stále jedna a ta samá scéna. Mámin zuřivý pohled a zabouchnuté dveře. Ale nedokázala jsem si vysvětlit, proč nebrečím. Za normálních okolností bych byla bez sebe, ale teď ne. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, jestli to připisovat mému stavu nebo jsem už nějaká divná. Z mého uvažování mě vytrhl až Jacobův něžný hlas a pohlazení jeho vroucí ruky na tváři.

„Lásko, netrap se. Prosím.“ Prosil mě Jake, ale já se netrápila, já jenom nemohla uvěřit tomu všemu.

„Ale já se netrápím, jenom mi to ještě nedošlo. Zatím.“ Řekla jsem nepřítomně a stále se dívala na dveře. Možná jsem doufala, že se vrátí a omluví se, ale pravděpodobnost byla nulová. Snažila jsem se co nejdříve vzchopit, ale dlouhou chvíli mi to trvalo. Podívala jsem se Jakovi do očí a rozplakala se. Další jizva se mi objevila na srdci. Další dýka, z které skapává krev, moje krev.

Naše dítě jakoby vycítilo moji bolest a nespokojeně se pohnulo. Když pláču, ubližuju nejenom sobě, ale i prckovi. Říkala jsem, že ho ochráním přede vším, v tenhle moment musím před sebou. Najednou jsem měla sílu pokračovat, sílu bojovat. Setřela jsem si z tváří slzy a narovnala se. Podívala jsem se na Jaka, který očividně nechápal, co dělám. Jen jsem se na něj usmála a políbila ho. Polibek mi oplácel jen pomalu, nejistě, něžně. Musel si myslet, že jsem blázen. Měla jsem sílu dál bojovat. Na konci mě totiž čekala úžasná výhra. Takhle to trvalo asi čtrnáct dní a já si konečně vzpomněla na Emily. Bez ní to nezvládnu, tímhle jsem si byla jistá.

„Jaku, jdeme zavolat Emily.“ Řekla jsem a popadla jeho ruku. Vůbec se mi nebránil a já ho táhla směrem k telefonu. Sice tam se mnou nemusel stát, ale chtěla jsem ho mít u sebe. Vzala jsem do ruky sluchátko a vytočila číslo z mého diáře. Asi na čtvrté zazvonění mi to vzal Sam.

„Prosím.“ Řekl Sam. A za ním se ozýval dětský pláč. Mark.

„Ahoj, tady Bella. Je tam někde Emily?“ vychrlila jsem ze sebe s naléhavým tónem.

„Jo je tady,“ odklonil hlavu od telefonu a zakřikl, „Emily, telefon.“

„Díky, ahoj.“ Asi minutku jsem musela počkat, než Emily přišla k telefonu celá zadýchaná.

„Prosím?“ ozvalo se.

„Ahoj Emily, tady je Bella. Neruším?“ znejistila jsem najednou.

„Jéé, ahoj. To víš, že ne. Co potřebuješ?“ ptala se milým tónem. Vlastně jsem u ní ani jiný neznala.

„Po telefonu ne, nemůžeš se stavit?“ zeptala jsem se s nadějí. Tohle vážně nešlo říkat po telefonu.

„Jo můžu, ale mohla bych vzít Marka? Sam má za chvíli hlídku a nikdo by se o něj teď nemohl postarat.“ zeptala se nejistě, nechápala jsem to. Přeci věděla, že mám Marka ráda jako mladšího brášku.

„Samozřejmě, těším se na vás.“ Ujistila jsem ji.

„Tak asi za hodinku budeme u tebe. Zatím ahoj.“ Rozloučila se.

„Budu na vás čekat. Zatím.“ Řekla jsem a položila sluchátko. Pomalu jsem se otočila na Jaka a ten se na mě nechápavě díval. Nechtěla jsem nic říkat, proto jsem si jen stoupla na špičky a políbila ho. Nejdříve něžně, ale potom náš polibek nabíral na intenzitě a vášni. Chtíč ve mně vzrostl na neúnosnou mez a myslím, že i v Jakovi. Jemně mě chytl za zadek a vyhoupl mě na sebe. Nohy jsem mu obmotala kolem boků a on mě nesl směrem ke kuchyňské lince.  Posadil mě na desku a rukou smetl všechny překážející předměty na zem. Nejspíš se něco rozbilo, ale nám to bylo fuk. Navzájem jsme se začaly vysvlékat z oblečení, ale celou dobu mě vášnivě líbal všude, kam dosáhl. Oba jsme hlasitě oddechovali a nemohli se nabažit naší těsné blízkosti, ale na druhou stranu nás ovládala vášeň a chtíč po těle toho druhého. Po několika vteřinách jsme ani jeden neměli na sobě žádné oblečení a naší souhře těl nic nebránilo. Jake do mě nejdříve jemně vnikl, ale potom začal přirážet silněji a silněji, ale stále mi to přišlo jako slabé. Oba jsme dýchali jako po maratonu, ale tohle byl náš osobní maraton. Na chvilku se mi podíval do očí a zasténal mé jméno. Jeho vrchol se blížil a můj byl také velmi blízko. Za kratičký moment jsem musela Jaka políbit, protože jsem měla nutkání křičet na celý dům. Ihned jsem se začala celá třást a Jake hned také. Nakonec mě něžně políbil a já se začervenala. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Jak by taky mohlo? Nikdy jsem ještě nebyla těhotná.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 11. kapitola: