Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 8. kapitola

23.07.2010 (11:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3829×

Bella:

Zajímalo mě, kdo to byl, ale na to se přeci můžu zeptat i později, ne?

Běžely jsme chodbami a místo toho, abychom zamířily k Jane do komnaty, zavedla mě do sklepení. Moc se mi nechtělo, ale přesvědčila mě, že se mi tam bude líbit. A především v jedné místnosti, kterou má ona nejradši. V mučírně.

Nikdy jsem nebyla na ty morbidní věci, proto jsem z návštěvy mučírny měla trošku strach. A také jsem to Jane řekla.

„Jane?“

„Ano, Iso?“

„A musíme jít do té mučírny? Víš, já jsem nikdy neměla ráda nic podobného, tak…“

„Buď v klidu. Máme tu mučírny dvě. Jednu, která je sbírkou mučících nástrojů od nepaměti, a druhou, určenou speciálně mě a Alecovi,“ řekla zvesela. Mučírna určená jen pro ni a Aleca? Tak na to jsem byla zvědavá.

Zastavily jsme před mohutnými dveřmi a Jane je dvěma prsty otevřela. Čekala jsem, kdo ví co, ale tohle mě opravdu překvapilo, že jsem málem nebyla schopná slova. Ta místnost byla malá a uprostřed stála velká lavice.

„Vidíš? Přijde ti to jako mučírna?“ zeptala se s úsměvem na rtech.

„Tak to opravdu ne. Už chápu, proč je určena jen pro vás dva.“ Jane přešla až k lavici a posadila se na ni. Se zamyšleným výrazem lavici hladila. Připadala jsem si zvláštně.

„A to si sem takhle sedneš a nevíš, co čekat. Přijde ti jako absurdnost sednout si na lavici, když ti řekli, že tě budou mučit. Ale pokud ti dotyční neznají mě a Aleca, nevědí tím pádem, jaké jsou naše dary. A pak se neskutečně diví, pokud to přežijí,“ šeptala.

Vzhlédla ke mně a naznačila, ať si jdu k ní sednout. Moc se mi nechtělo, co vám budu povídat, ale šla jsem. Byl to zvláštní pocit, sedět na lavici, kde někdo umírá, ale přitom víte, že vy byste tam neumřeli, kvůli daru, jenž máte.

„Jane? Povíš mi o sobě něco?“

„Jistě. Je něco konkrétního, čím bys chtěla začít?“

„Prosím, pěkně od začátku,“ požádala jsem ji a ona se nadechla.

Aro:

Když vběhl do sálu ten mladý upír, a oznámil nám, že na návštěvu přijela velká skupina, musel jsem ukončit debatu, která započala teprve před chvílí. Chtěl jsem si Bellu, teda Isu udržet co nejdéle, tak jsem jí vyhověl.

„Dobře, Iso. Buď vegetariánkou, ale teď už jděte. Jane  půjde s tebou. Pospěšte!“ zavolal jsem do sálu a doufal, že se stihnou s tou návštěvou minout, jelikož jsem nechtěl, aby upíří svět věděl o tom, že mám v gardě novou členku, která má ještě ke všemu takový zvláštní dar.

Sedl jsem si zpět na svůj trůn a podíval se po bratrech.

„Kdo myslíte, že by to mohl být?“ zeptal jsem se, jelikož jsem měl v hlavě zmatek.

„Nevím, protože ten mladík řekl, že je to velká návštěva, ale neřekl, jestli rodina nebo jen nějaký spolek. Takže se necháme překvapit,“ odpověděl mi Marcus a Caius pokyvoval hlavou a zase nasadil znuděný výraz.

„Necháme se překvapit,“ opakoval jsem ty slova a upřeně sledoval otevřené dveře do sálu. Přesně za minutu a půl jsme uslyšeli první kroky. Šlo jich opravdu hodně. Deset? Jedenáct? Nedokázal jsem přesně posoudit, protože v celém hradu bylo nějak rušněji než obvykle.

A pak se všichni nahrnuli dovnitř. Došlo mi, proč jich šlo tolik. Jane předtím všechny vyhodila za dveře a spolu s návštěvou se do sálu vracely i stráže. Oddechl jsem si, a to dost hlasitě, takže jsem si vysloužil pohled všech uvnitř sálu. Ale sedm párů očí mě donutilo povstat.

Všechny ty páry očí byly zlaté. Sice je měla i ta dívka, co k nám přišla s Isou, ale byla sama. Ale teď tu byl celý klan zlatookých. Přemýšlel jsem, co by mohli chtít, když jsem si všiml jednoho obličeje, který mi byl víc než známý.

„Carlisle?“ zeptal jsem se nejistě.

„Aro! Rád tě vidím!“ řekl a pomalým krokem vyšel mým směrem. Zvedl jsem se z trůnu a šel mu naproti. Všechno už je tak dávno.

„Carlisle, jak se máš?“ optal jsem se ho, když jsme se objali.

„Dobře, Aro. Děkuji za optání. A jak se máš ty?“ No jak bych se asi mohl mít, když tu mám tak obrovský klan? Říkal jsem si sám pro sebe a uměle se usmál.

„Výborně. Všechno jde skvěle,“ odpověděl jsem. Vlastně to i z části pravda byla. Nedostat Isu, měl bych se mnohem hůř. Ještě štěstí, že ji Fabian našel a dovedl.

„To jsem rád. Aro, dovol mi představit mou rodinu. Esmé, má krásná manželka, mé děti, Rosalie, Emmett, Jasper, Alice a Edward. A pak je tu i někdo z tvé gardy. Fabian, pokud se nemýlím, že?“ řekl klidně a na všechny při představování ukázal.

Alice? Moment, tady je něco špatně. Vždyť říkala, že je Maria. Vlastně ne, ona vůbec nemluvila. No tohle! Dumal jsem si sám pro sebe.

„Těší mě! Mě jistě všichni znáte. A mé bratry, Caia a Marcuse, také. Jen… Alice, mohla bys na chvilku ke mně?“ zeptal jsem se jí a ona poslušně přišla. Nastavil jsem ruku a ona zaváhala. Po pár vteřinách mi svou malou ručku vložila do mé ruky a já už se mohl kochat její myslí.

Začal jsem pěkně odzadu. Od nákupů s Fabianem, přes rozhovor s Isou, pak její vzpomínky patřily cestě do Volterry. Nebylo to pro ni lehké. Ale zarazilo mě, že její jméno, pod kterým byla celé Volteře představena, vymyslela Bella. Však o tom si s ní ještě popovídám.

Z jejích vzpomínek jsem zjistil, že byla se svojí rodinou na Aljašce u toho druhého velkého klanu zlatookých. A pak jsem uviděl něco, co mě dosti zarazilo, jak moc to bylo intenzivní. Vztah Belly s Edwardem. Byl to důvod, proč byli tady? Nebo jim šlo jen o Alice?

Najednou jsem uviděl její rozhovor s Edwardem. Ona na něco myslela, on jí odpověděl. Takže uměl číst myšlenky? Zajímavé. Hodil by se mi do gardy. A vlastně i Alice, která, jak jsem už dávno zjistil, viděla budoucnost, a proto jsem ji nechal hledat. V tu chvíli se sálem ozvalo tiché vrčení. Určitě Edward.

Pustil jsem její ruku a přešel zpátky ke trůnu, abych se mohl posadit. Do místnosti dorazila Jane s Alecem, ale bez Isy. Oddechl jsem si.

„Vážení, jsme opravdu poctěni vaší návštěvou, ale stále mi jaksi není jasné, proč tu vůbec jste,“ řekl jsem a lehce se usmál.

„Aro, přišli jsme totiž o dva členy rodiny. Tvoje garda je odvedla bez jakéhokoliv důvodu. Můžeš nám to, prosím, vysvětlit?“ zeptal se klidně Carlisle.

„Jistě. Měli jsme nějaké problémy s nomády, takže nejspíše došlo k nedorozumění,“ odpověděl jsem jednoduše.

„Aha, tak tím se to všechno vysvětluje. Alice už máme, ale chybí nám Bella. Aro, kde je?“ Jo, Carlisle, tak to také nevím. Žádná Bella tu není. Myslel jsem si a věděl, že Edward to slyší.

„Bella? Jaká Bella?“ Dělal jsem úplně natvrdlého. A moje garda i bratrové v tom nejspíš jeli se mnou.

„Ona tu není? Ale vždyť… Alice! Že tu byla s tebou?“ zavolal na dceru, která poslušně došla k němu a souhlasila s ním.

„Opravdu. Není problém udělat výpis upírů na hradě, ale můžu se vám zaručit, že tady žádná Bella není.“ Pokrčil jsem rameny. A konec konců to byla pravda.

„Carlisle, je mi to líto, ale mluvím pravdu. Mohu vás tu na pár dní ubytovat? Dlouho jsme se neviděli, můžeme si promluvit o životě,“ navrhl jsem, abych vypadal věrohodnější. Nepočítal jsem s kladnou odpovědí.

„Jistě, máš pravdu. Dlouho jsme se neviděli,“ odpověděl Carlisle. Jane na mě hodila vražedný pohled, ale nijak to nekomentovala. Zatím.

Nechal jsem je ubytovat na druhé straně od komnaty Jane, ve které jsme dočasně ubytovali i Isu. Všichni z gardy dostali za úkol chránit si myšlenky, nebo myslet na úplné hovadiny. Jen ne na Bellu. Věděl jsem, že kdyby se to provalilo, nevyšel bych z toho nejlíp. Ale Isu jsem si chtěl prostě nechat!

Jane:

Když mi Aro řekl, co se stalo a co viděl, měla jsem sto chutí ho zaškrtit. Nedomyslel totiž, že hrad je sice velký, ale ne dost, takže Isin pach bude všude. Jistě, Edward a vlastně celá rodina, až na Alice, ho neznali, ale stejně. Proto jsme se s Isou domluvily, že budeme trénovat boj a její dar.

Konečně jsem našla přítelkyni a Aro to takhle zvrtá. Někdy opravdu pochybuji nad jeho psychickým zdravím. Hlavně se Isa nesmí dozvědět, že Cullenovi jsou na hradě, protože bych o ni mohla přijít. A to nechci. Na to ji mám už moc ráda.