Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 7. kapitola

16.07.2010 (10:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3626×

Carlisle:

„Edwarde, netrap se. Všechno bude v pořádku,“ konejšil jsem ho.

„Bude!“ řekl zostra a vyskočil z pohovky. „Dojdu si pro ní klidně i do Volterry a napravím vše, co jsem způsobil!“ Než jsme se stihli vzpamatovat z jeho slov, utíkal do lesa.

„Jaspere, Emmette! Chytněte ho! Nesmí tam jít sám!“ zakřičel jsem zoufale. Nechtěl jsem ho znovu ztratit.

Bez jakéhokoliv odmlouvání se za ním vydali. Následoval jsem je, ale byl jsem si vědom toho, že ani jednoho z nich nedostihnu, protože všichni byli rychlejší než já. A Edward byl nejrychlejší z celé naší rodiny, takže jsem o něho měl obrovský strach.

Co když mu nedojde, že do Volterry nemůže? Je si vůbec vědom toho, jaké nebezpečí na něho číhá ve Volteře? Sice zná Volterru z mého vyprávění, ale na vlastní kůži ji nezažil. A pokud Aro zjistí jeho dar, bude ho chtít určitě do gardy. A jestli je Bella ve Volteře, Edward bude ochotný se ke gardě kvůli ní přidat a já můžu přijít o syna! Edwarde, prosím, zastav! Křičel jsem ve svých myšlenkách.

A pak se z dálky ozvala rána, jako když do sebe narazí dvě velké dělové koule. Rychle jsem tím směrem běžel a uviděl Emmetta, jak svírá Edwarda pevně v objetí a odmítá ho pustit, i když se Edward nevzpíral a Jasper mu určitě zlepšoval náladu.

„Promiňte,“ hlesl Edward a sklopil hlavu.

„Omluvy si nech na potom. My už jsme si u tebe na takovéhle výstřelky zvykli!“

„Emmette, nepřeháněj to! Synu, tohle mi už, prosím tě, nikdy nedělej. Vždycky se dá najít nějaké řešení, ale zběsilý útěk? To podle mě není nejlepší. Pojďte domů, vyřešíme to tam,“ řekl jsem jim a čekal, až kolem mě projdou.

Před domem na nás čekal zbytek rodiny i s Jacobem. Esme se k nám rozběhla, aby mohla Edwarda obejmout a vyhubovat mu. Rosalie probodla Edwarda pohledem, ale ten jen zakroutil hlavou a povzdechl si. Někdy bych chtěl umět číst myšlenky a vědět, na co ostatní myslí.

Odešli jsme do domu a hádali se, co budeme dělat dál. Jacob raději odešel, protože se v naší blízkosti necítil moc dobře, ale i tak jsem mu byl zavázaný. Řekl nám, kde se nachází Alice s Bellou, a o Bellu se v nejhorším jako pravý přítel postaral.

Seděl jsem v obýváku s hlavou v dlaních a snažil se přijít na nějaký dobrý nápad, ale pořád mě napadala jen návštěva Volterry. Byl jsem z toho tak zoufalý a mimo, že když ke mně přišel Edward, vůbec jsem to nezaregistroval.

„Je to asi naše jediná možnost,“ řekl a posadil se vedle mě. Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Jistě, četl všem myšlenky, aby věděl, co koho napadlo.

„Máš pravdu. Alespoň vím, že všichni myslíte na totéž. Lišíte se jen v detailech. Emmett tam chce jet kvůli tomu, že by se mohl poprat, Esme chce zpátky Alice s Bellou a je ochotna pro to udělat cokoliv, Rosalie přemýšlí nad tím, jestli se všem bude líbit a Jasper se snaží vymyslet krizový plán, kdyby se něco nepovedlo. A také pořád myslí na Alice,“ řekl tiše a díval se před sebe.

„Edwarde, musí to pro tebe být těžké, viď?“ zeptal jsem se potichu a on jen přikývl.

„Neboj, pojedeme do Volterry navštívit Ara a Bellu i Alice odvezeme pryč, to ti slibuju!“ Snažil jsem se ho uklidnit a dodat mu více sebevědomí. 

„Ale Carlisle, co když zjistil, že Alice vidí do budoucnosti? Co potom? Určitě si ji bude chtít nechat v gardě! A co když Bellu taky? Myslíš, že je nechá jen tak odjet?“ Měl pravdu. Znal jsem Ara až příliš dobře na to, abych věděl, že takhle jednoduše to nepůjde.

„Tak vidíš. Sám o tom pochybuješ. Jedno je ale jisté. Pojedeme do Volterry!“ řekl a v tu chvíli k nám přišel zbytek rodiny.

„Takže tam pojedeme?“

„Kdy?“

„Co si máme vzít s sebou?“

„Jak moc nebezpečné to bude?“ Ptali se všichni přes sebe, ale neodpověděl jsem, protože na nic z toho jsem neměl dost uspokojivou odpověď.

„Ještě dnes zarezervuji letenky do Itálie a zítra odlétáme. Moc si toho s sebou neberte, jen nějaké oblečení a doklady a nebezpečné to určitě bude, ale nebojte se. Už to nějak zvládneme,“ řekl Edward a vyndal z kapsy telefon, aby zavolal na letiště.

Odlétali jsme ještě tu noc. Edward nám zařídil letenky do první třídy a let utekl opravdu rychle. Na letišti na nás čekala černá dodávka s tmavými skly, se kterou jsme se vydali přímo do Volterry. Čím více jsme se tomu městu blížili, tím byla atmosféra v autě horší. Především smutnější. Držel jsem Esme za ruku a ona mi ležela na rameni, Rosalie se opírala o Emmetta a Jasper s Edwardem seděli vepředu, Edward řídil a tiše si s Jasperem povídali, jak to co nejlépe udělat. Jak se co nejlépe a nejrychleji dostat k Alice a Belle.

Zaparkovali jsme u nějakého obchodu, jelikož se dál autem nemohlo, nasadili jsme si kšiltovky, kapuce a rukavice nebo si ruce strčili do kapes, protože jsme s sebou neměli žádný plášť a vystoupili. Přemýšlel jsem, kudy se jde nejblíže do hradu, když jsem uslyšel něco, co mě neskutečně překvapilo.

„Teda! Tady mají ale slevy! Budeme muset jít na nákupy častěji!“

„To máš pravdu. Jsem ráda, že jsi se mnou šla. Nikdo jiný se mnou takovou vášeň nesdílí.“

Podíval jsem se po ostatních. Všichni byli překvapení. A když se zpoza rohu vynořila Alice s tím mužem, ztuhli jsme na místě. Edward chytil Jaspera za ruku, aby se nehýbal a čekali jsme, co Alice udělá.

„Kdo jsou?“ zeptal se ten muž, co byl s ní.

„Moje rodina,“ odpověděla prostě a vyšla směrem k nám s očima upřenýma na Jasperovi a Edwardovi.

Bella:

„Co bych chtěla vědět? Já nevím! Tak třeba… líbí se ti ve Volteře?“

„Neměla jsem zatím možnost si ji nějak moc prohlédnout, ale ano. Snad se můj názor nezmění, až tady budu delší dobu,“ odpověděla jsem.

„Klidně tě tady provedu, ale budeme to muset nechat na jindy, protože si myslím, že mě za chvíli Aro zavolá, když volal Aleca. Vždycky nás totiž volá po sobě nebo dohromady, ale vždycky oba.“

„Aha, Jane? Můžu se já zeptat?“

„Jistě, co bys ráda?“ zeptala se laskavě.

„Tak dobře. Hlavně mě, prosím, neodsuzuj, ale chtěla bych se živit zvířecí krví. Je tu vůbec taková možnost?“ Položila jsem potichu svou otázku a vyčkávala na odpověď.

„Ach Bello! Arovi se to líbit nebude, ale pokud na svém přání budeš trvat, přimluvím se za tebe. A jsem si jistá, že se přimluví i Alec. Ale budeš pak muset nosit čočky, aby to ostatní nevěděli, ano?“ Čočky? Taková maličkost! Raději jsem se neptala proč, jelikož tahle odpověď mi bohatě stačila.

„Děkuji, Jane!“ zvolala jsem zvesela a skočila jí kolem krku. Než se nadála, válela se v posteli a obě jsme se rozesmály. Smály jsme se asi dlouhou dobu, protože přišel Alec a přidal se k nám. Až po chvíli z něj vypadlo, že máme jít za Arem. Obě. Zvedly jsme se a odešly. Jane nevěděla, co by Aro mohl chtít, takže byla natěšená jak malá holka.

Vešly jsme do velké haly s třemi trůny a kroky Jane dělaly hlasitou ozvěnu. Aro stál otočený zády k nám a o něčem s bratry diskutoval. Jane se ode mě odpojila a šla k nějakému upírovi kousek od nás. Pevně se objali, něco si pošeptali a Jane šla zpátky ke mně.

„Tak se to prý týká tebe,“ zašeptala mi neskutečně potichu do ucha. Překvapeně jsem se na ní podívala, ale jen zavrtěla hlavou a otočila se na Ara, který už šel pomalu k nám.

„Zdravím, Bello. Jak se ti tu líbí?“ zeptal se.

„Je tu pěkně, ale ještě jsem neměla možnost poznat to tu celé, tak se mi to snad někdy povede,“ odpověděla jsem zdvořile.

„O to se neboj. Času budeš mít dost a dost. Ale proč jste tady. Řekl vám to Alec?“

„Ne, pane,“ odpověděla Jane a dělala, že o ničem neví.

„Tak tedy, Bello, jste tu proto, že bych si rád vyzkoušel, jestli na tebe působí ostatní dary. Za chvíli přijde i Alec, protože i on má zvláštní dar. Řekla ti Jane, jaký je její dar?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Mým darem je bolest. Ale strašlivá bolest. A Alecův dar je ztráta smyslů. To znamená, že pokud na někoho použije svůj dar, ten dotyčný nic nevidí, necítí, neslyší. Je to dobrý dar, pokud chceš někomu třeba ublížit,“ řekla mi s ledovým klidem. Musela jsem se tvářit opravdu vystrašeně, když dodala: „Ale ty se neboj. Nic jsi neprovedla.“ No to bylo teda uklidňující!

Otevřely se dveře a v nich se objevil vysmátý Alec. Chtěl za sebou zavřít, když se ozvala Jane.

„Všichni ven!“ Většina členů stráže zamířila ke dveřím, ale byl tu jeden, který se ani nepohnul.

„Neslyšel jsi?“ zeptal se Alec, ale ten upír se stále nechtěl pohnout. Jane se na něho podívala a on se složil k zemi s velkým křikem a ve zvláštně prohnutém těle. Tak tohle musel být její dar. Oklepala jsem se. Tentokrát už upír odešel, když na něj Jane přestala koukat.

V celém sále zůstal jen Aro, Caius, Marcus, Alec, Jane a já. Alec přišel blíž k nám a Aro stál s pozvednutým obočím.

„Jane? Proč?“

„Bella mě o něco požádala, tak jí budu chtít vyhovět, ale to až potom. To, proč jsi nás zavolal, je jistě důležitější,“ řekla a usmála se.

„No, dobře. Bello, jak jistě víš, nejsem schopný číst ti myšlenky. Můj dar funguje na stejném principu jako dary Jane a Aleca, a proto bych chtěl vyzkoušet, jestli jsi imunní i vůči jejich darům. Můžeme to zkusit.“ Nezeptal se, ale oznámil mi to. Jane i Alec souhlasně kývali hlavami a podívali se na mě.

„Jsi připravená?“ Dá se na tohle připravit? Po tom, co jsem viděla, jsem připravená rozhodně nebyla, ale kývla jsem na souhlas. Alec se na mě podíval a stáhl rty do úzké čárky. Nic se nedělo. Pořád jsem viděla, slyšela, cítila jejich vůně. Jen mě něco trochu štípalo po celém těle. Pak se na mě podívala Jane.

„Promiň, kdyby to bolelo. Budu ale opatrná,“ řekla a mrkla na mě.

„Bolest,“ zašeptala a já se připravila na nejhorší. Ale vůbec nic jsem nepocítila. Jen takové malé štípání, které jsem cítila i u Aleca. Ale co to bylo? Aro se rozesmál a já nic nechápala.

„Bello, nic, že? To je neuvěřitelné!“ řekl a zatleskal. Jane i Alec se na mě dívali a nejspíše přemýšleli, čím je to způsobeno.

„Takže, Bello. Odedneška již nebudeš Bella, ale dostaneš nové jméno. Alespoň na pár let. Máš nějaké přání, jak by ses chtěla jmenovat?“ zeptal se a já si nebyla jistá, jestli slyším dobře. Chtěl po mně, abych si sama změnila jméno? Ale proč?

„Proč?“ vypadlo ze mě.

„Bude tě to chránit před lidmi. Nikdo nebude znát tvé nové jméno, a když by tě někde potkal, bude si myslet, že jsi Belle pouze podobná,“ odpověděla mi Jane. Zapřemýšlela jsem se. Nechtěla jsem o svoje jméno přijít. Isabella. Isall? Isa?

„Isa?“ zašeptala jsem.

„Isa Volturi, to je krásné!“ pochválila mě Jane.

„Tak tedy vítej, Iso Volturi!“ řekl Aro.

„Aro, mám otázku. Tedy spíše ti to oznamuji. Isa chce být vegetariánkou,“ oznámila mu Jane.

„Tak proto jsi všechny vyhnala?“ zeptal se Caius a Jane jen pokývala hlavou. Chvíli bylo ticho a všichni se na mě dívali. Připadala jsem si divně. Nikdy jsem neměla ráda, když jsem byla středem pozornosti.

„Inu, proč ne? Bude nosit čočky a nikdo o ničem nemusí vědět,“ řekl Marcus a v tu chvíli mi bylo jasné, že bych ho mohla mít nejradši z celé trůnní trojky. Aro už chtěl něco říci, když se otevřely dveře a dovnitř vpadl nějaký upír.

„Máme tu návštěvu. Velkou návštěvu. Za dvě minuty jsou tady!“ řekl a odešel.

„Dobře, Iso. Buď vegetariánkou, ale teď už jděte. Jane  půjde s tebou. Pospěšte!“ zavolal a my s Jane vyběhli ze sálu k jejímu pokoji. Zajímalo mě, kdo to byl, ale na to se přeci můžu zeptat i později, ne?

Všem mým čtenářkám moc děkuji za komentáře, ale mám takovou prosbu. Většina lidí si píše do povídek počet komentářů, které chtějí, aby napsali další kapitolu.