Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 15. kapitola

15.09.2010 (07:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2582×

Bella:

Představa stěhování pro mě byla strašná. Znamenalo to opustit Charlieho. Opustit vše, co jsem do té doby žila. Přátele, školu, rodinu. Jistě, Cullenovi jsou také rodina, hlavně do budoucna, ale Charlie a René jsou mými biologickými rodiči a není tak jednoduché odejít a udělat za svým dosavadním životem pomyslnou čáru, která by vše oddělila.

Sice se říká, že to tak funguje, ale u mě to bude nejspíše jinak. Nikdy jsem nebyla normální, takže se to nejspíše projeví i na tomhle. Zvláštní.

Někdo tiše zaklepal na dveře. Otočila jsem ke dveřím hlavu a čekala, až je ten někdo otevře. Nebyla jsem schopná mluvit. Do dveří po chvíli napochodovala Alice s úsměvem na rtech. Co jí zase přelétlo přes hlavu, že je tak veselá?

Posadila se vedle mě a objala mě kolem ramen. Nebránila jsem se, ba naopak. Alice jsem měla neskutečně ráda a byla vděčná, že jsem ji kdy mohla potkat.

„Alice, co se děje?“ zeptala jsem se po chvíli, když stále sama nezačala mluvit.

„No, já úplně zapomněla. Myslím, že tě navštíví Jacob, protože se mi ztratila tvoje budoucnost. Teda doufám, že je to Jacob. Uvidíme,“ řekla a usmála se.

„Nevíš, za jak dlouho asi?“

„Čtvrt hodiny? Dvě hodiny? Bello, vůbec nevím. Promiň,“ omlouvala se.

„Alice, proč se omlouváš? Ty nemůžeš za to, že nevidíš vlky. Tak to prostě je. A až Jake přijde, tak přijde. Nikam přeci nespěcháme, takže nepotřebujeme přesný čas, ne?“

„To máš pravdu. Ale jsem tu i kvůli něčemu jinému. Chtěla bych ti poděkovat za tu Volterru.“

„Proč?“ zeptala jsem se, ale ona se naoko zamračila.

„Nepřerušuj mě, ano? Když jsme přišli do Volterry, Aro hledal mě. Ale ty jsi mu úmyslně lhala, jen aby nevěděl mé pravé jméno. Tohle bylo to, co nám nejspíše prodloužilo životy. Jako ty svobodné.

Tebe si sice chtěl nechat v gardě, ale nevěděl nic o mém daru. Měla jsem naplánovaný útěk, takže bys mohla utéct i ty, ale narazila jsem na zbytek rodiny a vše se takto vyřešilo.

Ale ten prvopočátek toho, jak to dopadlo, byl tím, že jsi mě přejmenovala. Neskutečné, Bello. Za to bych ti opravdu chtěla poděkovat,“ řekla a usmála se na mě. Nedošlo mi, že to pro ni tak znamená. Byla to jen spontánní akce, ale zabrala a my jsme teď doma. Všichni pohromadě.

„Alice, nemáš zač. Nechtěla jsem tě vystavit zbytečnému nebezpečí. A povedlo se. Jsme celé a zdravé,“ konstatovala jsem a obě jsme se zasmály. Milovala jsem Alice, byla to ta správná sestra. Lepší jsem si nemohla přát.

„Jacob je tady,“ oznámila mi a opravdu. Uslyšela jsem jeho srdce a ucítila jeho… pach. Fuj. Seběhla jsem dolů a otevřela dveře ve chvíli, kdy chtěl on zaklepat. Překvapeně se na mě podíval a usmál se.

„Bells, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Půjdeme ven?“ navrhla jsem, protože se v blízkosti domu nejspíše necítil nejlépe. Šli jsme kousek do lesa, abychom si mohli popovídat.

„Tak Jaku, jak je?“ navázala jsem konverzaci.

„Dobrý, jen mám noční můry. Od té doby, co jsi se proměnila, se mi zdá jeden neskutečně zvláštní sen, snad to bude časem lepší,“ postěžoval si a podíval se na mě.

„A co ty? Jak se ti líbí v novém životě teď?“

„Jaku, líbí, ale všechno má svá ale. Stále se nedokážu smířit s tím, že už si nepromluvím s Charliem ani s René. Není to pro mě zrovna nejlehčí, snažím se připravit na to, že je uvidím až na jejich pohřbu,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu.

„Ale no tak, Bells, to bude dobrý, uvidíš. Budu klidně celou dobu s tebou,“ řekl a zvedl mi horkým prstem bradu. Jeho tmavé oči hořely upřímností.

„Celou dobu?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Ano, dokud se přeměňujeme, nestárneme. A já nějak neplánuju to, že bych se přestal měnit. Neotiskl jsem se do žádné lidské dívky, takže nemám důvod žít krátký lidský život,“ řekl a já na něho vyvalila oči. Nejspíš jsem o vlcích nevěděla zdaleka všechno.

„Neotiskl? Vlci se otiskují?“

„Ano, několik z nás se již otisklo. A to tě pak už v těle vlka nic nedrží. Jen povinnost chránit kmen, jinak chceš být neustále se svou vyvolenou. Ale jak jsem říkal, mě se to nestalo. A proto s tebou budu i v těžkých chvílích, slibuju.“ Upřímnost v jeho hlase byla znát. Myslel to vážně.

„Jaku, ty jsi opravdový přítel. Chtěla bych ti poděkovat, že jsi mě zachránil před Laurentem a ostatními vlky. Bez tebe bych nikdy nebyla s Cullenovými a nikdy bych tě nemohla mít jako přítele až na věčnost,“ děkovala jsem a usmála se.

Padly všechny zábrany mezi vlky a upíry. Jake otevřel svou mohutnou náruč a já do ní zapadla. Byl tak neskutečně horký a měkký, ale neměla jsem strach. Stejně tak on. Hladil mě po zádech, ale netřásl se.

Ráda bych tenhle okamžik protáhla na co nejdéle, protože jsem cítila, jak mi tělem prostupuje horkost z jeho těla. Bylo to příjemné. Ale vyrušil nás výkřik nějaké dívky. Nečekala jsem, až se Jake promění, a vyrazila rovnou tím směrem.

Během vteřiny mi byl Jake v patách. Běželi jsme neskutečně rychle a i když jsme nevěděli kam a proč, zastavit nám nešlo. Vyhýbala jsem se větvičkám a stromům, abych je zbytečně neničila. A také jsem nedýchala. Bylo možné, že je ta dívka zraněná a moje sebeovládání nebylo, a ani být nemohlo, na takové úrovni, abych se udržela.

Uslyšela jsem dívčino zběsile tlukoucí srdce a její zrychlený dech. Znamenalo to, že jsme blízko. Jacob se najednou oddělil a naznačil, že poběží druhou stranou. Kývla jsem, protože jsme nevěděli, kdo tam vůbec je.

Běžela jsem stále stejným směrem, hnaná jen touhou vidět, co se děje. Přede mnou se objevila poslední stěna z keřů a za ní již musela být ta dívka.

Tiše jsem se prosmýkla mezi keři a spatřila něco, co mě doslova uzemnilo.

Na zemi ležela mladá dívka. Měla dlouhé, bronzové vlasy, vystrašený výraz a oči, které jsem také dříve mívala. Čokoládové. Nad ní se skláněla ta, která pro mě byla noční můrou. Victoria.

Zpozorovala jsem nepatrný pohyb nalevo ode mě. Byl to Jacob a zastavil se s jednou tlapou ve vzduchu. Překvapeně jsem se na něho podívala, ale vyrušil mě výkřik dívky. Ihned jsem se tím směrem otočila. Victoria se jí zakousla do krku. Nebyl čas na přemýšlení.

„Victoria,“ řekla jsem melodicky a vyšla na malou mýtinu. Ta se v tu chvíli otočila. Černýma očima mě propalovala a stála přikrčená, jakoby snad chtěla zaútočit.

„Neboj se, já ti tvou kořist nevezmu. Jen jsem se chtěla podívat, kdo nám loví na území.“ Dívka zakřičela. Jed bezpochyby účinkoval.

„Bello?“ zeptala se nevěřícně a prohlížela si mě.

„Ano, jsem to já. To Laurent mě proměnil. Ale už je po smrti, chudák. Neměl moc šťastný konec. Protrpěl si ho.“ Potřebovala jsem tu dívku zachránit. Byla mladá a nezasloužila si smrt.

„Laurent je mrtvý?“ ptala se a narovnala se.

„Ano, říkal mi však, že o mě měl podávat zprávy, ale raději si ze mě udělá pomocníka, než aby sloužil tobě. Prý jsi mu za to nestála,“ lhala jsem, co to šlo. A nejspíše to zabralo, protože Victoria se přikrčila a varovně zavrčela.

„No ano, nelžu. A také říkal něco o tom, jak jsi umíněná a náladová. Prý jsi ho terorizovala a já pro něho budu lepší. Škoda, že jsem mu jeho přání nemohla splnit, ale nerada jsem podřadná.“ Usmála jsem se, což Victorii ještě více vytočilo. Odrazila se a blížila se ke mně. Uslyšela jsem zavrčení.

Edward:

Bella byla s Jacobem. Možná jsem měl žárlit, ale žádný takový pocit se nedostavil. Asi to bylo tím, že jsem slyšel jeho a Samův rozhovor. Jacob Bellu nemiloval, pouze ji měl rád. Jako přítelkyni.

Byli pryč sotva pár minut, když se Alice zasekla v půlce věty, kdy vyprávěla o nějakém obchodním domě. Uviděl jsem, co viděla ona. Victoria byla blízko s jediným úmyslem. Navštívit Bellu.

Na nic jsem nečekal a vyběhl do lesa. Slyšel jsem za sebou kroky ostatních, ale vzdalovaly se, protože jsem byl nejrychlejší z rodiny. Jediná Bella byla rychlejší, ale protože byla novorozená.

Hned jsem si vzpomněl na Bellu. Alice neviděla její budoucnost, protože byla s Jacobem. Bella mi sice říkala, že podstoupila bojový výcvik ve Volteře a ještě s ní byl Jacob, ale stejně jsem měl strach. Nechtěl jsem o Bellu znovu přijít.

Dostal jsem se na stopu Belly a Jacoba. Byl jsem rád, že jsou spolu. Znamenalo by to výhodu. Jenže i tahle dobrá zpráva byla po chvíli minulostí. Jacob se oddělil a běžel jinam. Proč? Strategie nebo ústup? Uslyšel jsem nějaké srdce a rány, jako když do sebe naráží dva kameny. To mohlo znamenat jediné.

Vyběhl jsem na nějakou mýtinku a zasekl se. Vlevo stál Jacob, nejevil známky života, krom toho, že mu bilo srdce a jeho myšlenky byly zmatené.

To je ta… jak je to… co se to…

Otočil jsem od něho svou hlavu a spatřil Victorii s Bellou. Bojovaly a neviděl jsem, kdo zatím vyhrává. Už jsem se chtěl rozběhnout k nim a Belle pomoci, když mě sama přerušila.

„Edwarde! Vezmi tu dívku a pomož jí! Slyšíš? Ať tě ani nenapadne mi pomáhat. Tohle si vyřídím sama,“ zakřičela a skočila po Victorii, aby ji dostala dál od dívky, která se svíjela v křečích.

Poslechl jsem ji. Možná to nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí, ale chtěla to tak. Rychle jsem pro mladou dívku doběhl a vzal ji do náruče. Na krku měla stopy po zubech, ale rána byla zčásti zahojená. Běžel jsem zpátky k místu, kde jsem předtím stál, a v tu samou chvíli doběhl i zbytek rodiny.

„Co se to tady děje?“ ptal se Carlisle, ale když uviděl Bellu, chtěl jí pomoci. Stejně jako Emmett nebo Jasper. Ale zarazil jsem je. Bella chtěla bojovat sama.

„Carlisle, podívej se na tu dívku. Victoria ji nejspíše kousla. Ale je to divný, neměla by krvácet, ne?“ ptal jsem se a dívku položil na zem. Okamžitě byla středem zájmu všech, až na Emmetta, který sledoval techniku boje, a přemýšlel, jestli Bella bojuje správně.

„Je to zvláštní. Něco je špatně,“ řekl překvapeně a sledoval dívku, která opět vykřikla.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Esmé.

„Já nevím. Takhle by se nemělo chovat lidské tělo, pokud je v něm upíří jed. Všechny krvácející rány by se měly zatáhnout, ale tady nic. Vidíte?“ Ukázal na krk a všichni mu dali za pravdu. Najednou se ozvala rána. Všechny hlavy se otočily tím směrem.

Bella stála přikrčená a sledovala Victorii, která dopadla na zem, a nehýbala se. Až teď jsem si všiml, že Victorii chybí hlava a válí se o pár metrů dál. Tak to byla ta rána. Vyběhl jsem k Belle.

„Bello? Jsi v pořádku?“ ptal jsem se a ona se na mě otočila. Oči měla zlaté, žádný hněv, nic.

„Ano,“ odpověděla prostě a šla mi naproti.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal jsem se, protože Bella nikdy nebyla surový člověk. Objala mě.

„Víš, výcvik s Felixem a Demetrim je něco neskutečného. Naučí bojovat i takovou šikulu, jako jsem já,“ zašeptala mi do košile. Pousmál jsem se a políbil ji do vlasů.

„Co ta dívka?“ zeptala se a podívala se tím směrem.

„Něco je špatně. Jen nevíme co,“ odpověděl jsem popravdě a společně jsme vyšli tím směrem.

O třicet šest hodin později:

Bella se od té dívky nehnula ani na krok, stejně tak Jacob. Ani jednoho jsem nechápal, ale budiž. Něco je k ní nejspíše pojilo, ale nevěděl jsem co.

Všichni jsme byli neskutečně zvědaví, co z té dívky bude. Už byla více jak šestatřicet hodin v křečích, křičela, ale její srdce se jen zrychlilo a její teplota stoupla. Jinak nic. Krev jí stále kolovala v žilách a nevypadalo to, že by tam už nezůstala.

Bylo to zvláštní. Carlisle celé dny seděl u knih nebo u internetu a snažil se dohledat nějaké zmínky o tom, co se dělo u nás. Ale nic nenacházel. Byl z toho velmi špatný, ale na druhou stranu se těšil na to, že pozná něco nového. Celý Carlisle.

Seděli jsme s Bellou, Jacobem a Alice u té dívky, když najednou nepřišla žádná další křeč ani žádný výkřik. Zmateně jsme se po sobě podívali a pak své pohledy vrátili zpátky k té dívce.

Ta se po chvíli posadila a otevřela oči. Překvapeně nás pozorovala a my šokovaně ji. Hleděla na nás hnědýma očima, jaké dříve mívala Bella, její srdce třepetalo podobně jako Jacobovo a sálalo z ní i podobné teplo.

„Kde… kde to jsem?“ zeptala se zmateně a rozhlédla se okolo sebe.

„Ve Forks. My jsme Cullenovi a tohle je Jacob,“ řekl jsem u kázal na něho. Ten se té dívce podíval do očí a v tom okamžiku mu spadla brada. Nechápal jsem to, ale ta dívka se na něho usmála.

„Vzpomínám si, že mě unesla nějaká žena. Byla zvláštní. Běhala strašně rychle a měla červené oči. Šel z ní strach. Co byla zač?“ ptala se a Bella se vzpamatovala jako první.

„To je na delší vyprávění. Ale byla to upírka, stejně jako třeba já,“ řekla jí a ta dívka se zasekla v půlce nádechu.

„A jak se jmenuješ?“ zeptala se Alice, aby odvedla pozornost jinam.

„Já jsem Rů,“ odpověděla plaše a ostražitě si nás prohlížela. Pak jsem ale uslyšel něco, co mě překvapilo víc, než tu dívku to, že jsme upíři.

To je ona. Ta dívka ze snu. Pane bože! Co to je? Co mě to svazuje? Neskutečné!

Celá rodina se k nám sešla a všichni bedlivě pozorovali Rů. Ta měla oči jen pro Jacoba. A on na tom byl stejně. Konečně mi došlo, co se stalo. Jacob se otiskl.

14. kapitola - Shrnutí - Epilog

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello? Co to vyvádíš? - 15. kapitola: