Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 12. kapitola

07.09.2010 (18:45) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2590×

Gianna:

Přehrabovala jsem se nějakými papíry, které ležely v přihrádce, a snažila se vypadat naprosto normálně, jenže stále ve mně přetrvával určitý pocit, že mě někdo sleduje a může mě každou chvíli zabít. Ano, i tahle možnost tu byla.

Ale já jsem vlastně ani strach neměla. Pokud mě zabijí, budu vědět, že umírám za dobrou věc. To že jsem jim poradila, bych teď už neměnila. A navíc bych umřela zamilovaná do někoho, kdo mi lásku už sedm let oplácí.

Ale jak by na to zareagoval Lee? Na to všechno, co jsem udělala? Upřímně jsem doufala, že mi to promine. Vždyť jsem to udělala pro dobro druhých, na tom jsem si vždy zakládala a jemu se to na mě prý líbilo. Takže by v tom nemusel být problém.

Nebo také ano. Možná by mi mohl říct, že jsem pitomá a že se mnou už nechce mít nic společného, když podrazím vlastní rodinu. Byl by pak pro mou smrt? Nebo by se mi snažil vyjednat alespoň milost? Jo, tak to jsem nevěděla.

Uslyšela jsem tiché kroky. Tak, už si pro mě jdou, pomyslela jsem si a zapadla hluboko do židle. Chtěla jsem se schovat, ale nevyšlo by mi to. Tady na hradě by mě našli podle pachu kdekoliv.

Zvědavost ale nakonec zvítězila. Jak se kroky blížily, zvedala jsem se na židli výš a výš, jen abych viděla, kdo to vůbec jde. A jestli jde vůbec pro mě. To, co jsem uviděla, bych ale v životě netipovala.

Zpoza rohu vyšla vysmátá Bella, kráčela si, jak kdyby byla v sedmém nebi, a mířila přímo ke mně. Měla jsem strach, protože takovou jsem ji neznala. Nikdy nechodila po Volteře vysmátá.

„Gianno,“ oslovila mě příjemným hlasem a věnovala mi upřímný úsměv.

„Bello,“ řekla jsem a také se usmála, ale nejistě.

„Pojď se mnou. Něco ti musíme říct,“ oznámila mi a natáhla ke mně ruku. Nevěděla jsem, co tím zamýšlí, ale ihned jsem pochopila. Popadla mě do náruče a upíří rychlostí někam běžela.

Připomnělo mi to chvíle s Leem. Také mě někdy brával ven do lesů a běhal se mnou neskutečnou rychlostí. Přišlo mi to fascinující a nemohla jsem se dočkat, až budu jako on a budeme běhat spolu.

Zastavila se u nějakých dveří. Nepoznávala jsem je, ale cítila jsem nějakou zvláštní vůni. Bella otevřela a já zkoprněla. Místnost byla plná květin, rozbitých květináčů a především tam byla Jane.

Takže přeci! Teď mě čeká mučení! Bože můj! Naříkala jsem si pro sebe a zpozorovala Edwardův pobavený úsměv. Takže jemu se ještě líbí, že mě bude Jane mučit? Super!

„Kdepak, Gianno. Za to, že jsi nám pomohla, bychom tě měli nechat mučit? Neblázni! Jsme tu, abychom dodrželi svou část dohody. Vyřešíme tvoje podřeknutí, ano?“ zeptal se uklidňujícím hlasem a já jen němě kývla.

Najednou mě popadly cizí ruce a než jsem se vzpamatovala, někdo mě houpal v náručí. Ale takhle mě houpal jenom…

„Lee!“ vyjekla jsem a on se na mě usmál, když jsem k němu zvedla hlavu.

„Jsem tu s tebou, neboj se. Jane ti opravdu neublíží, jen nám pomohou,“ uklidňoval mě a pohladil mě po vlasech. Ihned jsem byla klidnější a čekala, co z nich vypadne.

„Gianno, domluvili jsme se na tom, že ti pomůžeme. Lee se vším souhlasil, takže nemusíš mít strach, že by se mu snad něco z toho nelíbilo.

Jak jistě víš, porušila jsi příkaz Ara, jednoho z bratrů. Správně by mělo být na něm, jak se rozhodne naložit s tvým životem. Ale jelikož jsi nám pomohla, my to tak nenecháme.

Zjistili jsme si, že jsi na hradě oblíbená, nikdo s tebou nemá problém. většina obyvatel hradu je připravená tě podpořit v následujícím.

Půjdeme za Arem, řekneme mu pravdu a oznámíme mu, že zůstaneš na hradě a on s tím nic neudělá. Buďto tě zabije a většina gardy odejde, nebo tě nechá žít a garda zůstane. Poměrně jednoduchá taktika, která zabere.

Je ale celkem možné, že bude žádat tvou proměnu. Tím si ještě nejsme jistí, ale pokud by se tak stalo, Lee je rozhodnutý to udělat. Sice byl velmi nespokojen, když se to dozvěděl, ale svolil.

Opravdu nevíme, jakým směrem se konverzace s Arem odvine, ale každopádně tě zachráníme před jakýmkoliv trestem,“ řekl Edward a já zůstala s pusou otevřenou. Neměla jsem k tomu jeden jediný konkrétní důvod, pouze vše, co mi Edward řekl.

„Děkuju vám,“ zašeptala jsem a podívala se na svoje ruce.

„To my děkujeme tobě. Nebýt tě, nemuseli bychom se potkat a říct si, jaká to byla všechno jedna velká chyba,“ opravila mě Bella a usmála se na mě. Někdo zaklepal na dveře. Jen já jsem vzhlédla.

Do dveří vešli tři osoby. Demetri, Felix a Heidi. Usmáli se na mě a nechali otevřené dveře.

„Můžeme vyrazit? Aro nás již jistě očekává,“ řekl Demetri a podíval se na mě přátelským pohledem. Takže i oni tři? To se mě chtějí všichni zastat? Nikdy bych neřekla, že si mě tu vůbec všimnou, natož tohle! Byla jsem šťastná a neřešila, co se stane za pár minut. Nebyla to chyba?

Aro:

Tušil jsem, že se něco chystá. Všichni pobíhali okolo, nikdo mi nechtěl podat ruku, neměl jsem sebemenší šanci dotknout se něčí holé kůže. Jakoby přede mnou něco tajili. Ale co?

Nervózně jsem přecházel po sále a broukal si uklidňující melodii, která nejspíše vznikla někdy před Kristem, ale já ji měl rád. Vždycky mě uklidnila. Ne však teď.

„Aro!“ zahřměl Marcus. „Mohl bys přestat dělat rámus? Ještě mě rozbolí hlava,“ zanaříkal, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Nikdy nedokázal ocenit mé hudební nadání. Pobrukoval jsem si dál.

Najednou se ozvaly kroky. Ale těch kroků bylo obrovské množství. Leknutím jsem začal couvat, až jsem narazil do svého trůnu a posadil se. Musel jsem vypadat opravdu zvláštně, protože od Caiuse jsem uslyšel uchechtnutí.

Dveře se rozrazily a dovnitř napochodoval Felix s Demetrim, hned v závěsu Jane, Edward, Bella a za nimi Lee, Heidi a Gianna? Co ta tu dělala? A za nimi šli ještě nějací upíři z gardy. Co tu k sakru chtěli?

„Aro,“ oslovil mě Edward. Skepticky jsem se na něho podíval.

„Ano?“ kuňkl jsem, protože jsem cítil nebezpečí.

„Měli bychom ti něco říct. To Gianna nám řekla, jak se to ve skutečnosti má,“ řekl s ledovým klidem a já ji probodl pohledem. Nestát u Jane, Demetriho, Felixe, Edwarda a zbytkem gardy, rozběhl bych se a utrhl jí hlavu. Tohle byl její poslední čin ve Volteře!

„Aro, klidni se. Přišli jsme ti dát nabídku.“ Nabídku? Nabídku? Křičel jsem v duchu a snažil se uklidnit.

„Ano, nabídku! Buďto Giannu necháš bez trestu, nebo ji potrestáš, ale v tom případě přijdeš o velkou část gardy. Tak kterou možnost si vybereš?“ zeptal se mě Edward a usmál se.

Takže on mi dal nabídku? On? Vždyť to já jsem tu pánem! To já mám dávat nabídky! Ne nějaký vegetarián, který mi ještě odvede upírku s výborným darem! Co si o sobě vůbec myslí?

No a co si o sobě myslí Gianna? Takhle zradit Volterru? Určitě počítala s následky, takže je připravená zemřít. Nikdo z gardy neodejde. Na jsou mi moc věrní. Nemají kam jít!

Ale možná… co kdyby… Třeba mají kam jít. A pokud Gianně ublížím nebo ji zabiju, opravdu odejdou. Co budu dělat potom? Litovat svých chyb? No tak to už bude asi pozdě, že?

A co kdyby mě potom chtěli svrhnout z trůnu? No co bych dělal pak? Postavil si přeci nové město a vládl tam, to je jednoduché! Horší by to bylo s gardou. Kde mám pořád brát nové upíry s výjimečnými dary? To je ale dilema…

Podíval jsem se na Edwarda, který se smál. On se opravdu regulérně smál. Moje myšlenky ho rozesmáli. Však ještě hošánek uvidí, až se mu podívám do hlavy a najdu něco, co bych proti němu použil.

„Demetri, ke mně!“ štěkl jsem a on stál na místě.

„Demetri, ihned ke mně!“ vyštěkl jsem ještě jednou a Edward na něho kývl, ať jde. Vyšel tedy rázným krokem a zastavil se ode mě tak, abych se ho nemohl dotknout. Znuděně jsem vstal z trůnu a chytil ho za ruku.

Čekal jsem všechny jeho vzpomínky, myšlenky, nápady, skutečnosti, informace o Gianně, ale neviděl jsem nic. Bylo vůbec možné, aby mi přestal fungovat dar?

„Felixi!“ zavolal jsem a ten stejně jako Demetri nejdříve věnoval pohled Edwardovi a až potom přešel ke mně. Chytl jsem jeho ruku v očekávání a zase nic! Něco se nejspíš muselo porouchat. Ale kde byla chyba. Ve mně nebo v nich?

Frustrovaně jsem se na ně podíval a došlo mi, že nemám žádnou šanci proti takové přesile. Sklopil jsem hlavu a přemýšlel, jak z toho elegantně vybruslit. Když mi najednou svitl nápad.

„Dobře, Gianna může zůstat a vyhne se trestu. Ale ty, Lee, ji do měsíce proměníš. Nedávám ti víc času. Jeden pouhý měsíc,“ řekl jsem důležitě a v tu chvíli se sálem roznesl hlasitý smích. Zvedl jsem hlavu a uviděl něco, co už dlouho ne.

Všichni, kteří přišli kvůli Gianně, se smáli, navzájem objímali, bavili se mezi sebou, gratulovali Gianně a potřásli si s ní rukou. Edward objímal Bellu a drtil ji ve svých silných pažích. Bylo to něco neuvěřitelného. Na Volterru.

Esmé:

Stále dokola jsem otevírala a zavírala papírek, který jsme našli na stole. Psala ho Bella a psala, že je ve Volteře a hledá Edwarda. Jak jsem si ale mohla být jistá, že je to ona?

„Esmé, je to ona. Vždyť jsem vám říkala, že tu se mnou byla! Věří mi vůbec někdo z vás?“ ptala se Alice, ale já jí nevěřila. Jak bych mohla? Dokud ji neuvidím živou, neuvěřím.

To Carlisle s ostatními už uvěřili, jen já ještě ne. Nedokázali mě přesvědčit. Potřebovala jsem jiný důkaz, než jen papírek, který nám Bella zanechala. Potřebovala jsem Bellu.

„Však už se dočkáš,“ pošeptala mi Alice a usmála se. Dočkám? Kdy? Nestihla jsem se nad tím ani zamyslet a otevřely se dveře a do dveří vpadla…

„Bella!“ ozvalo se sborově a mě vypadl papírek z ruky. Byla to Bella, jen jako my a s rudýma očima. Za sebou vláčela usměvavého Edwarda a sama se usmívala.

„Také vás ráda vidím,“ řekla a usmála se.

„Bello, je nám tak strašně líto, co se stalo! Ani nevíš, jak se teď cítíme! Připravili jsme tě o lidský život a ještě si skončila ve Volteře,“ říkala jsem jí omluvným tónem, ale ona se usmála.

„Esmé, já chtěla být jako vy. Budu s vámi na věčnost. A Volterra je dobrou zkušeností. Jsem moc ráda, že vás zase vidím,“ řekla a vběhla mi do náruče. Během chvilky jsme se všichni objímali navzájem. Milovala jsem svoji rodinu a za nic na světě bych ji nevyměnila.

11. kapitola - Shrnutí - 13. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello? Co to vyvádíš? - 12. kapitola: