Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 10. kapitola

21.08.2010 (08:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3280×

Edward:

Gesto Gianny mě vážně překvapilo. Nebylo pro ni nejlehčí žít ve Volteře, ale kvůli své lásce to dokázala. A pak uviděla mě. Nevím, co ji přimělo mluvit, lépe řečeno posílat mi myšlenky, ale byl jsem jí opravdu vděčný.

Řekla mi, že Bella se jmenuje Isa a žije teď u Jane. Nechápal jsem Arovo počínání. Stačilo se na tom s námi domluvit, takhle si náš klan může akorát zbytečně znepřátelit. Cožpak mu nedošlo, že si někdo myšlenky neuchrání? Proč se s námi nesnažil bavit jako dospělý s dospělými?

A pak tu bylo jedno velké proč. Proč vzal Bellu a Alice do Volterry? Žádné nedorozumění, tohle muselo být záměrné. Žádná hlídka by nevzala vegetariánské upíry, pokud by k tomu nebyla vyslána. Něco mi na Arovi nehrálo, ale pořád jsem nevěděl co.

I když jsem vůbec netušil, kde je komnata Jane, její pach jsem poznal a běžel přímo tím směrem. Měla komnatu úplně na druhé straně než my. Možná právě to byl důvod jejího odstěhování k Jane. Bydlení dál, menší pravděpodobnost setkání. Aro to měl vymyšlené. Neskutečné!

Alice mě doprovázela. Nechtěla mě nechat běžet samotného. Vlastně se jí ani nedivím. Byla to moje malinká sestra, která se taky do všeho potřebovala namočit. A navíc viděla vize, ve kterých hráli hlavní roli Gianna a Lee, a my jsme jim pomáhali urovnat spory, které jistě začnou v okamžiku, kdy objevíme Bellu.

Běžel jsem, pořád zatáčel, vybíhal schody, sbíhal schody a divil se, kde že to ta Jane bydlí. Alice za mnou hudrovala, že nebýt upír, ztratila by se tu raz dva. A pak najednou jsme uviděli ty správné dveře.

Přistoupil jsem blíž, ale nikoho jsem uvnitř neslyšel. Jen jsem cítil strašně moc kytek. Jak kdyby si Jane otevřela květinářství a zapomněla dát ceduli s otevírací dobou na dveře. Nadechl jsem se a ucítil pach Jane, Aleca, Demetriho a Felixe. Ale také tu byl pach strašně známý, ale zároveň cizí.

„Alice? Je to její pach? Ten pátý? Úplně nejčerstvější?“ zeptal jsem se a sledoval ji. Nadechla se, zavřela oči a souhlasně zakývala hlavou. V tu chvíli jsem myslel, že vyskočím z kůže. Konečně jsem ji našel. Byla tak blízko! Stačilo jen jít za jejím pachem a zjistit, kam má namířeno.

Alice měla vizi o tom, jak hledáme Bellu, takže souhlasně zakývala hlavou i přesto, že neviděla, jestli ji skutečně najdeme. Společně jsme vyběhli za pachem Belly.

Často měnila směr, vracela se, nahlížela do dveří. Bylo zřejmé, že také něco hledala. Hledala Alice? Jak dlouho se vlastně neviděly? Kolik dní? No pár už to bylo určitě. Belle to muselo přijít divné, proč se s Alice tak dlouho nesetkala. Věděla Bella vůbec o tom, že tu jsme? Nebo byla úplně neinformovaná?

Běželi jsme do míst, kde i my máme své komnaty, ale tam nikdo nebyl. Bella to také musela zjistit, protože vešla dovnitř, ale zase se otočila a pokračovala ve své cestě. Proč zrovna dneska museli všichni na lov? Proč nemohli počkat třeba dvě hodiny a setkat se tak s Bellou? Osud nám holt nepřál.

Z našich komnat běžela kolem Gianny. Zastavil jsem se u ní a ona se tvářila mrtvolně.

„Gianno? Co se děje?“ zeptal jsem se.

Edwarde, Bella tu teď byla. Je to pár minut. Hledala Alice, ale když se dozvěděla, že tu jste, málem to s ní seklo. Vypadala jak parní lokomotiva, když běžela za Arem. Měl by sis pospíšit! Poslala mi v myšlenkách a se mnou to málem seklo také. Bella běžela za Arem sama? Cožpak se ho nebála? Musím jít hned za ní!

„Běž, já počkám tady. Bude lepší, pokud půjdeš sám. Koneckonců, všechno ohledně našeho únosu víš ode mě, takže to Arovi natřete. Pospěš si!“ zavolala na mě Alice, když jsem se rozbíhal k sálu, kde trůnili bratři.

Bella:

Vystřelila jsem z pokoje, aby mě nikdo nechytil, ale nebyla to potřeba. Nikdo nikde, jen prázdné chodby a já. Tak uvolňující pocit! Běžela jsem a hledala pach Alice, jenže jsem žádný neobjevovala. Jen Jane, Alec, Demetri a Felix. Nikoho jiného jsem za poslední dny neviděla.

Za kolik dní? Jak dlouho jsem byla pouze zavřená ve sklepě nebo výjimečně v lese? Dny mi splývaly v jeden dlouhý a nekončící den. Bylo to divné, stále jsem nechápala tu náhlou změnu chování všech okolo. Nikdo se nesmál, nikdo nemluvil, nikdo se nezdržoval na chodbách. Proč?

Když jsem se ptala Jane, odbyla mě slovy, že „to je kvůli těm ze severu. Neboj se, za pár dní už bude všechno jako dřív.“ Jo, jasně. Hned jsem byla klidnější. Všichni je viděli, ale nikdo mi o nich neřekl. A já je vidět nesměla. Prý kvůli bezpečnosti. To mi řekl dokonce sám Aro!

A vládce našeho světa, Aro, mě neustále kontroloval. Ať už chodil sám, nebo posílal poslíčka. Bylo to strašné. Trénovala jsem s Felixem boj, Demetri mi zrovna vysvětloval techniku a najednou si do tělocvičny ve sklepení nakráčel Aro.

Felix a Demetri se mu uklonili, ale já zůstala stát tak, jak jsem v tu chvíli byla. Bylo mi úplně jedno, že tam je. Já chtěla trénovat, když už jsem v té tělocvičně byla. Aro vzal postupně do své ruky Demetriho ruku a pak Felixe, jen aby se podíval, jak poctivě trénuji. Potom mě pochválil a zase odešel.

Bylo to opravdu příjemné, mít ho neustále za zadkem. Víte, nikdy jsem nebyla výbušná povaha, všechny emoce jsem dusila v sobě a snažila jsem se o to i tady, ale když Aro přišel do tělocvičny, vybila jsem si všechnu zlost na Felixovi, který byl v tu chvíli nadšený, že pořádně spolupracuji.

Většinou jsem po tréninku zamířila do komnaty, ale ani tam jsem neměla klid. Jane si mě sice nevšímala, ale její bratříček na to měl jiný názor. A nejvíce mě vytočil, když mi vlezl přímo koupelny v okamžiku, kdy jsem se zrovna naložila do té velké vany plné pěny.

„Ahoj, Iso! Jaký byl trénink?“ zeptal se a posadil se na okraj vany.

„Čau, Alecu. Jo, dobrý. Položila jsem Felixe,“ odpověděla jsem mu chladně a věnovala se pozorování pěny.

„Opravdu? To jsi dobrá. To mě se nikdy nepodařilo. Já ani bojovat neumím,“ přiznal se a rukou zajel do horké vody. Přemýšlela jsem, proč to dělá. Chce o tu ruku snad přijít?

„Jak to?“ zeptala jsem se a zavřela oči.

„Aro nechtěl, abych se učil bojovat. Prý mi můj dar postačí k obraně. A je to pravda. V životě jsem ještě nebojoval holýma rukama, jen hlavou,“ řekl a rozvířil vodu. Měla jsem sto chutí po něm vyjet, protože jak vířil vodu, málem se dotkl mé nohy a mohl mě klidně vidět nahou, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.

„Zajímavé. To já se ráda naučím bojovat. Ale teď odejdi,“ řekla jsem výhružně. On se na mě jen nechápavě podíval a dál vířil vodu. Moje trpělivost byla u konce.

„Vypadni!“ procedila jsem skrz zuby tak, abych nezařvala. Zamračil se, ale odešel. Oddechla jsem si a mohla si vychutnat koupel…

Jane se nás snažila urovnat, ale pak jí někdo nakukal, že co se škádlívá, to se rádo mívá. A ona tomu uvěřila. Myslela si, že já a Alec budeme dokonalý pár. No myslel si to i Aro, ale moje srdce bylo někde jinde.

Moje srdce bylo před moji přeměnou na tisíce kousíčků. Edward mi hodně ublížil, ale Alice mi to všechno vysvětlila a omluvila se mi. Za celou rodinu kromě Edwarda, ten se mi prý musí omluvit sám, což byla pravda.

Strávila jsem hodně času myšlením na Edwarda. Zajímalo by mě, kde teď byl, co dělal, jestli na mě myslel. A jestli mě bude milovat i takovou, jaká jsem teď. Věděla jsem, že on moji proměnu nechtěl, ale stalo se a jeho to tak postaví před hotovou věc. Buďto ji přijme, nebo mě opět opustí. Jestli se tedy někdy setkáme. Alice tvrdila, že ano, když jsem ji naposledy viděla.

Zrychlila jsem, protože mě každou chvíli mohl kdokoliv chytit a odvést zpátky do komnaty. Ale to jsem nechtěla, chtěla jsem Alice!

Zastavila jsem se snad u všech dveří, ale nikde nikdo. No tak, kde jsou všichni? Co se to děje? Ptala jsem se sama sebe a běžela dál. Měla jsem pocit, že jsem na druhé straně hradu, když jsem ucítila Alice. Neváhala jsem ani chviličku, vydala jsem se po její stopě, která vedla do nějaké komnaty.

Opatrně jsem vstoupila a uviděla malou společenskou místnost, ve které ale nikdo nebyl. Rychle jsem ji sjela očima a chtěla odejít, když mě upoutal prsten, který ležel na stolku. Znala jsem ho, nosila ho Rosalie. Ale co dělal ve Volteře na stole nějaké malé společenské místnosti?

Rozhlédla jsem se ještě jednou po pokoji a uviděla notebook, který jsem vídávala i v Carlisleově pracovně. Zkoprněla jsem. Cullenovi tu byli, ale nic mi nikdo neřekl? Vzala jsem papírek a naškrábala na něho vzkaz, že jsem tady na hradě. Nic víc, nic míň. Jen aby věděli, i když jim to Alice určitě řekla. Vyběhla jsem z místnosti a mířila si to rovnou k Arovi, když jsem se zastavila u Gianny.

„Gianno? Nebyla tady někdy Alice?“ zeptala jsem se tiše a stála těsně u ní.

„Bello, promiň mi to oslovení, snad ti to nevadí, ale musím ti něco říct. Jsou tady všichni Cullenovi. Přijeli si pro tebe a Alice, ale tebe ještě nenašli,“ řekla mi a mě až po chvíli došlo, že tím slovem všichni myslela i Edwarda.

„Ed… Edward je tu také?“ vykoktala jsem.

„Samozřejmě, před chvílí tu byl a řekla jsem mu pravdu…“ Gianna mi řekla vše, co mi bylo zatajeno. Myslela jsem, že Ara zabiju. Teprve teď mi došlo, že klan ze severu jsou Cullenovi. Proč mi to udělal? Proč? Křičela jsem si v duchu a nasoptěně odešla od Gianny. Když se ptala, kam jdu, řekla jsem jediné. Aro!

Ten kousek k Arovi do sálu jsem přemýšlela, co mu řeknu, ale nic jsem nevymyslela. Musela jsem krotit své představy o tom, jak mu trhám hlavu, i když by si to zasloužil. Naštvaně jsem rozrazila poslední dveře, které mi stály v cestě, a napochodovala dovnitř.

Jenže tady jsem byla překvapená. Sál byl plný. Tak sem se všichni ztratili! Ale jaký k tomu měli důvod? Nicméně, tohle pro mě nebylo překážkou. Byla jsem tak moc naštvaná, že mi sál plný upírů vůbec nevadil a všichni mi ještě ochotně uhýbali z cesty. Zastavila jsem se až před Arovým trůnem.

Povstal, když mě viděl, a v očích měl strach, toho jsem si všimla. Už zvedal ruku, ale pak ji vrátil zpět na své místo, protože mu došlo, kdo před ním stojí. Nic by nezjistil.

„Iso, drahá! Co potřebuješ, že jsi přerušila naši schůzku?“ zeptal se mile, až se mi udělalo špatně.

„Aro! Nedělej, že nevíš!“ Zvýšila jsem na něho hlas, což se moc upírům nelíbilo, ale Aro je utišil pozvednutou rukou.

„Ne, Iso, nevím. Nevím, proč jsi přerušila tuto schůzku,“ řekl zase mile.

„Proč. Jsi. To. Udělal!“ odříkávala jsem každé slovo zvlášť a při posledním jsem už téměř křičela, ale jeho to očividně nechalo v klidu.

„O čem to mluvíš, Iso?“

„Žádná Iso! Bella se jmenuju! Přestaň mi tak laskavě říkat! Proč jsi mi zatajil, že tu jsou Cullenovi? Proč?!“ Moje trpělivost odešla v okamžiku, kdy jsem vešla do sálu.

„Nemluv se mnou takovým tónem, co si to vůbec dovoluješ? Víš o tom, že jsi nic? Nic, které mi slouží a sloužit bude?“ Vítězoslavně se usmál, ale já se zašklebila.

„Nic říkáš? Tak proto mě hlídáš na každém kroku, tak proto za mnou pořád někoho posíláš, tak proto mě neustále rušíš v tělocvičně a zjišťuješ od Felixe a Demetriho, jak mi jde boj? Jak se potom chováš k někomu, kdo nic není?“ vypálila jsem a on se začal mračit. Měla jsem pravdu.

„Okamžitě se uklidni!“

„Nebo?“ zeptala jsem se a založila ruce na prsou.

„Nebo pojď ke mně,“ ozvalo se za mnou. Ten krásný melodický hlas bych poznala vždycky. Jen přes tyhle nové uši byl jaksi výraznější. V Arových očích jsem uviděla šok, tak jsem se otočila, abych ho konečně spatřila.

A opravdu. Stál tam, klidný, s neutrálním výrazem a díval se mi přímo do očí. Bronzové vlasy měl v tom svém rozcuchu a oči měl stále krásně zlaté. Na nic jsem nečekala a vyběhla k němu. Nikdo mi nebránil, všichni jen oněměle zírali a on mi otevřel svou velkou náruč.

Zapadla jsem tam a silně ho objala. Tak strašně moc mi chyběl! Jeho ruce mě také objaly a skryly mě tak před zraky všech okolo. Alespoň jsem si to myslela. Nadechovala jsem se jeho vůně a ukládala ji do paměti. Opravdu tu byl a objímal mě! Radostí jsem div do stropu neskákala. Najednou mě ale pustil a zadíval se mi do očí.

„Bello, je možné, abys mi všechno odpustila? Vím, že jsem to zvoral, ale myslel jsem si, že to tak prostě bude lepší. Nikoho jsem neposlouchal a nedbal jejich radám, že když tě opustím, budeš vystavena ještě většímu nebezpečí než s námi. Jsem strašný paličák.

Omlouvám se ti, že ses stala tím, čím jsi, i když si myslím, že ti to stejně nevadí, protože toho si snad chtěla vždycky dosáhnout, no ne?

A také se omlouvám, že mi tak trvalo tě najít, ale dobře tě skryli. Bloudil jsem po hradě už několik dní, ale stále tě nenacházel. Až dneska. Bože, Bello! Kdybys tak věděla, jak moc jsem šťastný, že tě zase mám! Odpustíš mi?“ zeptal se a upřel na mě ten svůj pohled. Nedalo se mu odolat, ale musela jsem ho nechat chvíli vycukat, přeci jenom mi hodně ublížil.

„Edwarde, já… Samozřejmě, že ti odpustím. Vlastně jsem ti odpustila už dávno, ale neměla jsem možnost ti to říct. Až dneska. Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Dokonalá chvilka, kdy jsme si jeden druhému hleděli do tváře, drželi se za ruce a užívali si blízkosti toho druhého. Jen jeden jediný upír nám to asi nepřál.

„Ehm!“ odkašlal si Aro a já se na něho naštvaně otočila, ostatně jako celý sál, který do teď sledoval nás dva.

Došli jsme s Edwardem ruku v ruce k jeho trůnu a Aro natahoval ruku, aby se mohl dotknout té Edwardovi. V tom mě ale napadlo, že bych to Arovi mohla trochu znepříjemnit. Schovala jsem Edwarda pod svůj štít a nechala ho, ať Arovi svou ruku podá.

Aro se usmíval, ale jen do okamžiku, než se jejich ruce setkaly. Úsměv zmizel, vystřídalo ho rozčarování. Vrhl na mě zlý pohled, ale já se tvářila nechápavě.

„Jane!“ řekl a podával k ní svou ruku, aby se mohl podívat na její myšlenky. Popohnala jsem svůj štít k ní a pokračovala ve své akci proti Arovi.

Opět vzal její ruku do své, opět nic neviděl.

„Alecu!“ Tak tady se mi moc nechtělo, ale také jsem ho zaštítila. Aro byl rozzuřený, myslel si, že to dělám já, ale když vyzkoušel téměř všechny v sále a někoho i vícekrát, sedl si na trůn a prázdným pohledem sledoval podlahu.

„Myslím, že můj dar je fuč!“ řekl naléhavě a všechny ze sálu vyhodil. Jen já a Edward jsme zůstali. A pak ještě Jane. Alec poraženě odešel. Proč Jane?

„Iso… Myslel jsem Bello. A Edwarde. Udělal jsem chybu. Chtěl jsem mít Bellu jen pro sebe, ale když jsem viděl celý ten sál, jak vás pozorovali, došlo mi, že jste šťastní. I když se mi to říká špatně, jste volní. Nevím, něco mi říká, že je to největší chyba mého života, ale něco jiného mi říká, že je to správná věc. No tak já teď vůbec nevím. Rozhodnutí je na vás,“ řekl a podíval se po nás.

„Teď běžte, nemám na vás vůbec náladu,“ popohnal nás ke dveřím. Rychle jsme přikývli a vyřítili se ze dveří, abychom mohli být jen spolu, ale dostihla nás Jane. Úplně jsem jí viděla na obličeji, že něco potřebuje.

„Bello, můžeš na slovíčko?"

9. kapitola - Shrnutí - 11. kapitola

První jubileum za námi. Bude i nějaké další?

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello? Co to vyvádíš? - 10. kapitola: