Tentokrát pohled Edwarda...
30.10.2011 (17:45) • Break • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 885×
Pohled Edwarda
Bella spala. Klidně a vyrovnaně oddechovala. Ale nemluvila ze spaní jako obvykle. To mě zneklidňovalo. Celá tahle situace se mi nelíbila.
To, co si Aro dovolil… Rozhodně to nebylo přípustné. Takže už jsem mluvil s Carlislem. Slíbil, že si s Arem promluví, až přijede. Ale jeho příjezd byl ještě v nedohlednu.
„Edwarde?“ Otočil jsem se. Ve dveřích stála Christine. Usmívala se. Její rudé oči mě zkoumaly. Připadal jsem si jako zvířátko v zoo. A to doslova.
„Co chceš?!“ zavrčel jsem tiše. Christine zmizel úsměv ze rtů. Bella se zavrtěla, ale spala dál. Starostlivě jsem se na ni podíval a přešel ke Christine. Vyšel jsem ze dveří a vytáhl ji za sebou. Pečlivě jsem zavřel.
„Tak?! Co bude?!“ zeptal jsem se. Christine se opět začala usmívat.
„Nemůžu za tebou jen tak přijít?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Ta holka to prostě nechtěla pochopit. Už jsem ji odmítl jednou. Když po mně vyjela.
„Ale, Edwarde, nebuď takový. Nemáš k tomu důvod.“
„Nemám k tomu důvod?!“
„Ne. Ty mě máš rád. Hodně rád. Jen o tom nevíš. Nebo si to odmítáš připustit,“ pokračovala Christine v „provokaci“. Zavrčel jsem. Neskutečně mě štvala. Byla strašně otravná. Věděl jsem už od první chvíle, že si na mě dělá zálusk, její myšlenky byly víc než výmluvné.
„Christine! Okamžitě s tím přestaň!“
„Proč bych měla? Ty odmítáš mě, nádhernou upírku. A proč? Kvůli jedné obyčejné lidské couře!“
„Takhle o Belle nemluv!“ zavrčel jsem, chytl ji pod krkem a přirazil ke zdi. Moje trpělivost vzala za své.
„Takže drsňák, jo? Hm, to je ještě lepší!“ zasmála se Christine. Vůbec nebrala skutečnost, že ji můžu zabít. Nepřipouštěla si možnost, že bych toho byl schopný.
„Christine! Přestaň s tím! Nebo špatně skončíš!“ varoval jsem ji.
„Nepovídej. Já ochranu mám. Jsem pro Ara příliš cenná, než aby ti dovolil mě zabít,“ vysmívala se mi Christine.
„To si opravdu jen myslíš… Pro Ara není nikdo tak cenný…“ zasyčel jsem. Můj stisk zesílil. Kdyby byla Christine člověk, byla by už dávno mrtvá. Ale ani kámen toho tolik nevydrží. Na její tváři se objevila drobná a pro lidské oko nezaregistrovatelná prasklinka. Christine unikl téměř neslyšný bolestný sten.
„Dobře, Edwarde, už mě pusť!“ zašeptala vystrašeně. Ale já jsem ji nepustil. Chtěl jsem, aby si do té své hlavy vtloukla, že se mnou si nemá zahrávat.
„Tak už víš, co nemáš dělat?! Nebo si opravdu přeješ umřít?!“
„Ne, tak už mě, prosím, nech být.“ Christine se mi snažila vykroutit. Pustil jsem ji. Nemělo cenu ji takhle trápit. I když jsem pocítil jistý pocit zadostiučinění.
„Příště už mě neotravuj. Nebo opravdu špatně skončíš,“ varoval jsem ji. Christine se mi podívala do očí.
„To si nemyslím, můj sladký Edwarde,“ zašeptala Christine a políbila mě. Okamžitě se odtrhla a se smíchem rychlým krokem odešla. Zavrčel jsem. Na jinou reakci jsem se nezmohl.
„Edwarde?“ ozvala se Bella tiše z pokoje. Srovnal jsem svůj naštvaný výraz a vešel do místnosti. Bella se na mě koukala. V očích se jí zračil strach.
„Bello…“ zašeptal jsem provinile.
„Co se děje?“ zeptala se tiše Bella. Zřejmě mě slyšela vrčet, a tak se bála, jestli na ni nevyletím.
„Nic se neděje, lásko.“ Bella se tvářila, jako že mi nevěří.
„Opravdu?“ ujišťovala se.
„No dobře… Menší problém s Christine,“ povzdechl jsem si.
„Jaký problém?“
„Už je vyřešený. Nedělej si starosti.“
„Tak jo… Ty bys mi to stejně neřekl, že ne?“
„Kdyby to bylo vážné, věděla bys o tom. Věř mi.“ Bella po mně mrskla trochu naštvaným pohledem. Znala mě dobře. Byl jsem za to rád, ale někdy, jako třeba teď, to bylo akorát k vzteku.
„Jasně.“
„Tak ještě spi, prosím. Byl to pro tebe velmi namáhavý den.“ Zkusil jsem zaprosit i očima.
„Dobře, ale mám jednu podmínku.“ Trochu jsem se vyděsil. Bella dovedla být záludná, když něco vyžadovala.
„Ano?“ optal jsem se se strachem.
„Běž si zalovit,“ usmála se na mě moje láska. Oddechl jsem si a taky se usmál. Ze srdce mi spadl kámen.
„Tvé přání je mi rozkazem. Ale počkám, než usneš.“
„Dobře. Myslím, že to nebude dlouho trvat,“ zasmála se Bella a zívla.
Otočila se ke mně zády a opravdu… dlouho to netrvalo. Brzy opět klidně a vyrovnaně oddechovala. Uchechtnul jsem se. Tolik jsem ji miloval. S úsměvem jsem se vydal ven. Byla noc, takže mi žádné nebezpečí nehrozilo. A navíc, za hradbami Volterry byl stromový porost. Když jsem se zakousl do krku jedné srnce, něco mě napadlo. Váhal jsem. Ale nakonec jsem se rozhodl. Jestli Christine ještě něco zkusí…
Autor: Break (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Bellin útěk - 13. kapitola:
Teď jsem to celé dočetla.Moc hezké.
Skvela kapitolka, a ta potvora otravna je drzejší nez Tanya a to je uz co rict.
Ch- christin? Co mu to provádí, proboha? Netušila jsem... no nic... Krásná kapča! Jsem zvědavá, co bude dál a hlavně... To se opravdu nebál tam nechat Bellu samotnou? Jsem zvědavá, jestli bude v pořádku
Zase napínavě!No jsem zvědavá co by udělal Edward Christine. Doufám, že bude brzy další kapitola, mimochodem tahle se ti povedla. už se těším jak budeš pokračovat...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!