Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella vlkod... Pes?! 6. kapitola

07.01.2014 (20:00) • Mispool • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2322×

6. kapitola

Edward

Dnes jsem ji potkal! Tu krásku, o které pořád vyprávím Belle. Isabella. Dobrá náhoda, obě mají stejná jména... Isa má krásné oči. Jako tekutá čokoláda, úplně mě pohlcují. Vlastně, Bella je má taky. A Isa má úžasné hnědé vlasy. A v Bellině černém kožichu jsou úplně ty samé hnědé odlesky. Vlastně... Mají toho obě strašně moc společného. Jiskry v očích... Poskakují jim tam i s malými ďáblíky. Na povrchu to jsou uhrančiví andělé... Ale proč je vlastně srovnávám? Nejradši bych je měl u sebe obě. Bohužel mám jenom jednu z nich. Ale tu druhou bych mohl získat... Ne, nemohl bys, Edwarde! Je zasnoubená, tak se vzpamatuj!

Tak tahle nějak vypadaly moje myšlenky po cestě domů... Byl jsem si stoprocentně jistý třemi věcmi.

Za prvé: Ty dvě si byly až moc podobné...

Za druhé: Nejradši bych si je obě dvě někam unesl.

A za třetí: Nedokázal bych být ani bez jedné...

Bella mi přirostla k srdci a nedokázal bych se jí vzdát. Nikdy. Isa pro mě byla něco zakázaného. A přesně jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe! Před domem jsem zaparkoval smykem a vběhl dovnitř. O třetí rozsvícenou žárovičku jsem se musel podělit s Bells. Rozrazil jsem dveře a to už se mi lísala k nohám. Mezitím, co jsem ji hladil po hlavě, jsem přemýšlel, jak to říct... Byla pro mě jako rovnoprávná osoba. Měla svůj mozek a kdybych před sebou každý den neviděl border kolii, myslel bych si, že je měnič. Je inteligentní, tak snad mě pochopí... Doufám. Ještě chvilku jsem přemýšlel, a pak jsem se rozhodl. Věděl jsem, že mě slyší i ostatní, a tak jsem to řekl natvrdo. Nebudu chodit okolo horké kaše.

„Bello, já jsem se zamiloval!" Kolem nás se seběhl hotový mumraj a všichni na mě valili otázky. Jak nahlas, tak i v myšlenkách.

„Jak, kdy, proč, kdo, jméno, odkud je, Bella, já to věděla, kdy si nám to chtěl říct, upírka, člověk, kdy nám ji představíš, konečně, odkud je, kolik jí je, má sourozence, myslíš to vážně?"

„Ticho!" zařval jsem. Všichni sklapli, jen jejich myšlenky dál otravovaly. Kdyby tak všichni mlčeli! Jediná, která mě mohla ujistit a od koho jsem to potřeboval, že bude vše v pořádku, že je vše správně a má to tak být, byla Bella, ale bohužel, byla to jen němá tvář. Ale i tak jsem doufal v nějakou reakci. Otření o nohy, oblíznutí obličeje, nebo dokonce její zubatý úsměv se slintajícím jazykem, ze kterého byla Esme na nervy, protože kapaly na podlahu. Ale ona nic. Jen na mě zírala. Jako kdyby se mi dívala do duše a ověřovala si pravdu. Jako kdyby tomu snad nemohla uvěřit.

To je tak těžké uvěřit tomu, že i já jsem pocítil moc upíří lásky? To jsem pro ně takový nelida, anebo si myslí, že už mám úplně zamrzlé srdce? Smutně jsem se usmál. Mohl jsem to čekat... Tak dlouho už jsem byl sám, že i já tomu můžu těžko uvěřit. Já a zamilovaný? To je blbost.

Ne, není! Jsem zamilovaný! Hádal jsem se uvnitř sebe. Přece nejsem takový ťulpas jako Rose, která ani po padesáti letech nepoznala, že je do Emmetta vlastně zamilovaná a že to nebyla jen taková „rodinná" láska. Uvědomila si to, až když spolu zůstali v baráku sami, porvali se, přitom rozflákali víc jak půlku domu a všechen porcelán, a pak se na sebe vrhli a samou láskou zbořili i tu druhou půlku a k tomu rozštípali i veškeré zbylé dřevo na třísky do krbu...

Mezitím, co jsem vzpomínal na úsměvné scénky z jejich sexuálního života, se Bella pohnula směrem ke mně. Zpozorněl jsem a znovu upřel své zlaté oči do těch jejích čokoládových. Vzpomněl jsem si na Isu, ale to už jsem ležel na podlaze, Bella mi stála na hrudi a oblizovala mi obličej.

Když ze mě slezla, usmívala se jako sluníčko. Nevím, co ji na tom tak potěšilo, ale řekl bych, že je snad stejně šťastná jako já. Když jsem se zvedl, ostatní kolem nás stále stáli a v očekávání se na mě dívali. A tak jsem jim pokynul, aby se posadili a začal odpovídat na jejich otázky. Bella si lehla vedle mě na gauč a položila si hlavu do mého klína. Já jsem ji drbal za ušima a protáčel panenky nad přihlouplými otázkami Emmetta.

Bella

„Bello, já jsem se zamiloval!"

Tak přesně tahle věta mi totálně vyrazila dech! Do koho? Proč? Já myslela... Měla jsem tolik otázek. Všechny mi běhaly hlavou a já nevěděla co dřív. Jestli být šťastná pro něj, nebo nešťastná pro sebe. V tu chvíli jsem neskutečně žárlila na tu, co měla takové štěstí a získala si jeho srdce. Dívali jsme si do očí a já se v nich snažila najít odpovědi na moje otázky. Viděla jsem mu to v očích. Tu lásku, která mu tam jiskří, to štěstí. Jak to bude teď? Odejít a pokusit se s tím vyrovnat sama, anebo zůstat a vidět ho, jak je šťastný, ale sama trpět ještě víc.

Pozorně jsem pozorovala ty dvě zlatavé říčky a vzpomínala na všechny společné chvíle a zážitky. Procházky v lese, společné lovy, koukání na baseball... Pak taky tajné přeměny, útěky, když jsem byla sama doma, výlety do neznáma, objevování. Tolik štěstí s touhle rodinou. Začala jsem si přehrávat události posledních třech hodin. Tolik upravování a nervozita. Nádherné nesmělé úsměvy. Jak mě tajně stále sledoval očima. A pak ta věta. Jak mu zjihly oči při vyslovení mého jména. Jak... Počkat!

T... To... To nemůže být... Mohla by to být pravda? Opravdu by se mohl zamilovat do mě? Ty úsměvy, pohledy a stisk ruky při seznamování. Nechtěl ji pustit. Ten toužebný pohled kterým mě spaloval, když nasedl do auta a pozoroval mě v odrazu zrcátka. To je nemožné. Jak by mohl milovat zrovna mě? A proč by nemohl?! Protože jsem a vypadám tak, jaká jsem a jak vypadám! Ale ne všem klukům záleží jenom na vzhledu!

Mezitím, co jsem se uvnitř sebe hádala, po sobě všichni začali házet zmatené pohledy a pokládat zbytečné otázky. Edward si je odvedl na gauč a začal vyprávět. Já jsem se mu uvelebila na klíně a začala jsem pochrupovat, až jsem usnula.

Druhý den

Když jsem se probudila, ležela jsem ve své a Edwardově posteli a on seděl v křesle naproti mně. Vypadal zamyšleně a civěl do blba. Potichu jsem zakňučela, aby si mě všiml. Zaostřil na mě pohled a pousmál se. Svůj nádherný pokřivený úsměv vylepšil zamilovanýma očima a já mohla roztát od blaženosti, když jsem si uvědomila, že za něj můžu já.

Ale to on bohužel nevěděl. Bylo mi jasné, že se to někdy bude muset dozvědět. Jestli je to opravdu upíří láska a otisk, tak mu budu muset říct pravdu. Anebo mu to časem dojde samo. Já jen nevím, co je horší. Prozatím jsem se to rozhodla neřešit. Spíš by mě teď zajímalo, jak to bude probíhat dál. Rande? Ale jak to udělat, aby nikdo nezískal podezření? Budu muset začít častěji mizet z domu, aby jim to nepřišlo divné, že jdu sama ven, jen když jde i Edward. A zítra bych mohla jít znovu před školu... Ale jak s tím mým bratrem? Už vím! Snad mi to uvěří. Tak to by byl jeden problém z krku... Ty ostatní vyřeším, až nastane ten správný čas.

Když už jsme u toho času, podívala jsem se na hodiny a nespokojeně zamručela. Půl sedmé?! Nechte mě žít, proboha! Ani když jsem ještě žila v La Push, tak jsem nevstávala tak brzy. Vždycky tak okolo osmé, i když to záleželo taky na tom, v kolik jsem šla spát. A tady většinou vstávám o půl hodiny dřív, takže v půl osmé.

Vypotácela jsem se z postele a šla se napít vody. Edward šel nepřítomně za mnou, sedl si na barovou stoličku a zamyšleně mě pozoroval. Párkrát jsem se mu otřela o nohy a pak vyběhla ven, vykonat potřeby. Ještě jsem chvilku pobíhala po lese, ale pak jsem se rozhodla vrátit zpět do domu. Zrovna nastupovali do aut, když jsem přiběhla, a tak jsem si vyložila přední tlapy do otevřeného okýnka u řidiče a dala Edwardovi pusu na rozloučenou. Na ostatní jsem párkrát zaštěkala, vyplázla jazyk a už jsem si to hnala k misce.

Někdy jindy, někde jinde, s tou samou osobou (psem)

Ležela jsem na naší louce. Sama, v lidské podobě, nahá a zbavená všech myšlenek. Asi tak v deset, když jsem se znovu najedla, jsem se rozhodla, že si vyjdu na delší procházku. Docela dlouho jsem se procházela po lese a pak jsem automaticky zamířila na to jediné místo, kde jsem chtěla být. A tak tu teď ležím a přemýšlím, co budu dneska všechno dělat. Chtěla bych si vyrazit zase někam jako člověk. Je to docela návykové. Oblečení mám a nějaké peníze by se taky našly. Mohla bych si pronajmout auto a dojet až někam úplně jinam, kde mě nikdo nemůže poznat, zajít si na nákupy, nebo prostě jenom mezi lidi.

A tak jsem se rozhodla. Bylo okolo dvanácté a doma nikdo nebyl. Umyla jsem se, upravila, oblékla, vzala ruličku peněz, všechno po sobě poklidila a vyrazila jsem pěšky do nejbližší půjčovny aut. Díky mé rychlosti a falešným dokladům, které jsem si pořídila jednoho krásného dne, jsem si to v jednu svištěla po dálnici. Rozhodla jsem se jet do Seattlu, kde se podívám, co tam mají. Nechtěla jsem nijak moc utrácet, a tak jsem chodila spíš po levnějších obchodech.

Zrovna jsem vycházela už ani nevím z kolikátého obchodu, kde jsem si zase nic nekoupila, když jsem se přímo ve dveřích srazila s nějakou holčinou. Rozsypaly se nám všechny tašky a my jsme rychle klesly na kolena, abychom je posbíraly. Když jsme pochytaly všechny věci, nesměle jsme se na sebe podívaly a mě napadlo, že bych se taky mohla s někým spřátelit. Byla to holčina v mém věku, a tak jsem ji pozvala na kafe.

Pokecaly jsme a já jsem ji pak odvezla domů. Ukázalo se, že bydlí ve Forks a chodí na tu jednu jedinou střední školu, která tam je. Rozloučily jsme se a já jsem odvezla auto zpět do půjčovny. Když jsem přiběhla domů, všichni kromě Edwarda byli roztroušení po domě, a tak jsem si zalezla k nám do pokoje. Napadlo mě pár plánů, jak si ulehčit tuhle situaci s „bratrem" a s „autem" a zakomponovala jsem do toho i Angelu. Už jsem skoro spala, když do pokoje vletěl Edward. Jeho tvář prozrazovala, že je naštvaný a smutný. Skoro se na mě nepodíval. Jen si vedle mě lehl na postel a zavřel oči. Taky jsem je zavřela a pokusila se usnout. Když bude chtít, řekne mi sám, co se stalo. Už jsem skoro zase spala, když se ozval.

„Našel jsem svoji lásku života a nemohu být s ní. Proč? Dnes jsem se ji pokoušel najít. Bezúspěšně. Proč? Tolik otázek a moc málo odpovědí. Proč nemůžeš mluvit? Možná znáš odpovědi na nějaké otázky... Proč nemluvíš?"

Chvilku jsem na něj oněměle koukala. Teda, ne že bych mohla promluvit, ale tímhle mě absolutně překvapil. Smutně jsem se na něj koukla, zakňučela a stulila se k jeho boku.

Zlatíčka děkuju vám za komentáře a Blotik za opravu a poprosila bych o nějaké nápady na pokračování, protože já jsem vyšťavená... Nemám nápady a pokud jsem měla tak jsem je zapoměla. :D Takže vám ještě jednou děkuji za podporu a kdyby jste někdo měl nápadík... Však víte co. :D Komenty se hodí. :)))

Autor: Mispool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella vlkod... Pes?! 6. kapitola: