Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella vlkod... Pes?! 3. kapitola

22.08.2013 (07:30) • Mispool • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2662×

3. kapitola

James!

S ním jsem se vypořádala lehce. Zakousnout do krku a odtrhnout. Další na řadě byl Laurent. S ním to bylo horší, ale za pár vteřin byl roztrhán na tři kusy. A nakonec Victoria. Blížila se ke Cullenovým a vrčela.

„Jamesi, Laurente! Skončete to s ní!“ zařvala vztekle a otočila se. Byla tak zabraná do toho dělat oči na Edwarda, že si ani nevšimla skřípějících zvuků jejích přátel. Pohlédla za mě a vykulila své rubínové oči. Tak a teď jsi na řadě ty! V tom mi došlo, že to tak lehce nepůjde. Vycenila jsem na ni zuby a zaštěkala. Plížila jsem se k ní s břichem skoro až k zemi. Najednou jsem zakňučela a padla na bok k zemi. Přední tlapku ohnutou ve vykloubeném úhlu a vykulené oči plné bolesti a strachu. Ne, vůbec to nebolelo.

Victorie nejdřív ztuhla a nevěřícně se na mě koukala. Pak se otočila na Cullenovi, kteří na mě nevěřícně koukali a v očích měli bolest. Když se nekoukala, rychle jsem na ně mrkla a vyplázla jsem jazyk. Když se otočila, měla jsem protočené oči a vyplázlý jazyk. Srdce mi stále tepalo, ale pomalu. Kousíčkem oka jsem ji pozorovala, jak se ke mně opatrně blíží. To mě naštvalo. Copak jsem tak špatná herečka? Ještě chvíli jsem se rozhodla vyčkávat. Pár kroků… Jen dva. Ještě krok! Teď!

Rychle jsem si narovnala své vykloubené rameno. Mohla jsem si ho vyhodit, kdy jsem chtěla, díky upírovi, který mě jednou napadl a vykloubil mi ho. Zázračné samohojící schopnosti… Vyskočila jsem, zavrčela a v duchu jsem si myslela, že mou rodinu - zvláště pak mého Edwarda - nebude nikdo ohrožovat. Nikdo! Zaútočila jsem. Victorie byla tak překvapená z mého znovu ožití a nabytí sil, že se zpočátku ani nebránila. Utrhla jsem jí levou ruku a chtěla pokračovat, když v tom se vzpamatovala. Uštědřila mi krutou ránu do břicha, až jsem se zarazila o nedalekou jedli. Tak to ne!

„Vrrr!“ Rozběhla jsem se k ní rychlým tempem a znovu začala bojovat o mou rodinu. Radši obětovat můj život, aby mohli utéct, než aby se někdo z nich zranil. Nikdy bych si to neodpustila. Odkopla jsem Victorii až k lesu a rychle se otočila na Cullenovi. Utečte! řvala jsem na ně v duchu. Proč jen mi Edward neumí číst myšlenky? Právě teď by se to hodilo. Najednou mě někdo čapl za ocas, až jsem bolestně zakňučela, a Edwardovi se zkřivila tvář do bolestné masky. Pak se změnila na hodně nasranou upíří masku, ale to už jsem letěla vzduchem a zastavila se až po pár válených sudů asi o dvacet pět metrů dál, než byla Victorie.

Najednou se k ní Edward rozeběhl, ale to už jsem byla na nohou a deset metrů od ní. Tohle dokončím sama, i kdybych měla zemřít! Zavrčela jsem na něj a on se na mě nevěřícně podíval. Asi viděl něco v mých očích, a tak se zastavil, ale stále byl připraven kdykoli dokončit svůj útok. Hodnej chlapec, teď se otoč, vezmi svou rodinu a padejte odsaď pryč! Nic. No tak to mi asi myšlenky neumí číst. Škoda. Nebo štěstí? Jak kdy.

Když jsem skončila s mými úvahami, co je lepší, byla jsem už u Victorie a chystala se útočit. Chtěla jsem si trochu pohrát, a tak jsem se jí zakousla do krku, ale neurvala jí hlavu. Myslím, že ji to docela bolelo, protože ječela jako já, když po třech letech v psí podobě zjistím, že mám beďara… No fakt… Tenkrát se obtěžoval jenom Seth…

Pustila jsem a odrazila se zadníma od jejího břicha. Odhodila jsem ji asi o šest metrů dál a rozhodla se to ukončit. Znovu jsem ji skočila na krk a stiskla čelisti. Pak už si jen pamatuju, jak mě přemohla únava a já zároveň s ní padám na zem. Pak už je jen příjemná tma.

O den později

Probudila jsem se krásně odpočatá a připravená na cokoli. Otevřela jsem oči do tekutého zlata. Co to? Chvilku jsem mrkala, až se zlato oddálilo a já spatřila i stowattový úsměv. Edward! Najednou jsem si na všechno vzpomněla. Victoria, James a Laurent! Dva jsem zabila, ale co Victoria? Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda. Seděl u mě na posteli a zkoumal mě pohledem. Když si všiml toho mého, rychle začal vysvětlovat.

„Victorii jsi zabila. My jsme odtáhli těla do lesa a zapálili na méně nápadném místě. Byla jsi statečná, ale zajímalo by mě, jak mohl pes zabít tři upíry…“ Podíval se na mě zpytavým pohledem. Jen jsem cukla rameny.

„Každopádně jsem se o tebe neskutečně bál, Bello. My všichni. Mohli tě zabít! A to bych nepřežil. Už to nedělej! Vyřídili bychom je sami. Nás je sedm a oni byli jen tři. To je dva na jednoho a jeden z nás by chránil tebe. Chápeš to?“ Jen jsem přikývla. Asi se o mě opravdu bál. Všichni se o mě asi báli. Ale já jsem se bála o ně! A to jako argument musí stačit. Přitulila jsem se k němu a složila si hlavu do jeho klína. Najednou jsem byla strašně vyčerpaná a znovu jsem usnula.

Když jsem se vzbudila, měla jsem hlavu stále v jeho klíně a on mě hladil po zádech. Jak jsem si až teď uvědomila, ani nevím, jak dlouho jsem spala. Zvedla jsem hlavu a koukala na něj. Rozuměli jsme si beze slov.

„Předtím jsi spala den a pár hodin. Byl večer, když ses probudila, a pak jsi zase usnula a teď je asi pět hodin ráno.“ Páni, já jsem spala skoro dva dny! Asi tím vyčerpáním. Najednou mi zakručelo v břiše. Jo, jsem hodně hladová. Vstala jsem a šla jsem do kuchyně. Edward šel za mnou. Esmé už mi do misky připravila jídlo. Hodně jídla. Mlsně jsem se oblízla a pustila se do toho. Celou dobu, co jsem jedla, za mnou Edward stál a sledoval dveře obýváku s hrozivým výrazem ve tváři. Když jsem dojedla, šla jsem směrem, kterým se díval Edward (obývák). Zastavila jsem se ve dveřích a koukala na mou nadskakující rodinu. Dokonce i Esmé s Carlislem nedočkavě poposedávali na gauči. To by mě zajímalo, na koho tak netrpělivě čekají.

Najednou se všichni podívali za mě. Aha, asi překážím. Kousek jsem popošla, aby ten dotyčný mohl projít, ale byl to jen Edward, který mě propaloval pohledem. Chvilku jsme se na sebe koukali a po chvilce skoro nepostřehnutelně přikývl. Najednou se na mě všichni sesypali a mě objímalo šest párů rukou. Co to má znamenat? Uslyšela jsem jen útržky hlasů.

„Tolik jsme se o tebe báli…“ Rosalie.

„Už to nikdy nesmíš udělat, rozumíš?!“ Esmé.

„Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?“ Carlisle.

„Proč jsi to udělala?“ Jasper.

„Nakopala si jim prdel!“ Emm.

„Myslela jsem si, že tě zabijou! Už se o to nikdy nepokoušej!“ Alice.

„Dobře, to stačí, je ještě vyčerpaná, rozpusťte ten kroužek!“ Edward.

„Edwarde, celou tu dobu, co byla mimo, jsi s ní byl v tom pokoji sám a nikdo tam nesměl ani vkročit! Víš, jak nám bylo?! Báli jsme se o ni! A navíc jsi nám ani nic neřekl! Ani Carlisle tam nesměl, řekl jsi nám, že jsi medicínu studoval a zvládneš to sám!“ peskovala ho Esmé. Wow, on ke mně nikoho nepustil? Oni se o mě opravdu báli… Má rodina. Najednou se všechny pohledy obrátily k lesu. A pak jsem to uslyšela i já… Bože, jen to ne! Má noční můra je tady…

Takže tady je 3. kapitola. Doufám, že se líbila. Další kapitolu dám za 20 komentářů. :-P V dalším dílku bude i Edwardův pohled a bude se hlasovat. :-) Děkuji moc mé korektorce Blotik za opravu. :-D Také chci poděkovat vám za vaše komentáře. Někteří ani nevědí, jak moc to dokáže nakopnout. :-)

Mispool :-)

Autor: Mispool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella vlkod... Pes?! 3. kapitola: