Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella´s Lullaby - 5.díl ÚTĚK

30.04.2009 (12:30) • LoveShy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2253×

5.Kapitola ÚTĚK

Po přečtení dopisu se mi chtělo brečet, ale přemáhala jsem se. I když jsem byla vyspalá, vyčerpaně jsem ležela a přemítala, co budu dělat. Podívala jsem se na hodiny a odpočítávala jsem vteřiny, minuty. Jacob byl pryč už přes půl hodiny. Bylo devět hodin a venku už úplná tma. Z nemocniční chodby jsem občas slyšela hlasy nebo potiché kroky. Z nudy jsem zavřela oči, abych zase usnula, ale nešlo to.
Pozorovala jsem pokoj; zelené stěny, komody rozmístěné podél zdi, křeslo postavené u okna a stolek u mojí postele. Okno bylo pootevřené a já si vzpomněla na pondělní noc. Zavřela jsem oči a krčila obočí, abych ty vzpomínky zahnala. Do pokoje zafoukal studený vítr a já jsem se pod tenkou peřinou otřásla.
"Kdo tady sakra otevřel to okno? Snad ne Jake, i když je to pravděpodobné," mumlala jsem si pro sebe. Natáhla jsem ruku po zvonku nade mnou, abych zavolala sestru. Nemohla jsem se k němu dostat, tak jsem se celým tělem poposunula trochu výš. Noha zůstala ležet na místě, protože sádra byla moc těžká. Začala jsem se rozčilovat a nadávat.
Vítr najednou praštil do okna, to se rozletělo, a věci, které jsem měla na stole to odfouklo okamžitě na zem. Mě začala být už velká zima a tak jsem se naštvala, posunula se jak jsem mohla, vyšvihla ruku - div si nevykloubila rameno - a rychle jsem stiskla zvonek. Třepala jsem rukou a zároveň se klepala zimou.
"Bello!" vykřikl někdo, neznámo odkud.
Zmatené jsem se rozhlídla a v tu samou vteřinu stál Edward v okně.
"Fuj, tys mě vyděsil!" zalapala jsem po dechu. "Co tu děláš? Můžeš zavřít to okno?"
"Ne, musíme teď udělat jednu věc. Sice je to špatný, ale musím to udělat, abych tě zachránil." Udiveně jsem na něj koukala a nevěděla jsem, co tím myslí.
"Budu tě muset odsud unést. Carlisle říkal, že tvůj zdravotní stav je v pořádku, zítra by tě stejně pustil domů. Měla bys být v klidu kvůli noze, ale tohle je naléhavé. Jdou sem, jdou tě zabít. Mohli by zabít i lidi okolo. Unesu tě a tvůj pach navedu pryč a tam je zničíme."
"Uneseš?" vykoktala jsem zděšeně. "A co naši? Co Jacob? Co doktoři a sestry?"
"Jacobovi jsem to právě všechno pověděl. O tvé rodiče se postarají Rose a Esmé a všechno tady Carlisle zařídí."
"No...já ale nejsem moc schopná se pohybovat." Zavrtěla jsem se. "Taky jsem napojená na hadičky a oblečení není moc vhodné."
"To se zařídí." Luskl prsty a do dveří vstoupil Carlisle a pár vteřin za ním Alice.
"Čauky Bello," vkráčela radostně do pokoje. "Mám tu pro tebe něco na sebe."
Zvedla jsem oči v sloup a zhluboka se nadechla. "Dneska se hádat nebudu."
"Tohle ti už můžu vyndat, ale cestou se zastavíte na jídle." Ukázal na infuzi. Konečně mi jí vyndal a ránu zalepil náplastí. "Snad ti bude dobře, otřes mozku nemáš a chodit stejně nebudeš. Jen se musíš pořádně najíst."
"Ehm, ehm. Mohu vás pánové poprosit. Dáma se jde převléci," řekla Alice a smála se.
"Jistě, ale mákněte. Jsou blízko." Carlisle a Edward odešli z místnosti a Alice na postel rychle vybalila pár kusů oblečení. Opatrně mě posadila a začala mě svlékat a následně oblékat. Za několik vteřin byla hotová. Oblékla mě do volných kalhot, do který nacpala sádru a přes mě přehodila modrou bundu. Postavila mě na nohy a já se na nich překvapivě udržela. Zavolala Edwarda a ten mě vzal do náruče.
"Budu muset zase jít. S Jasperem a s Emmetem se musíme připravit." Alice mi letmo zamávala a odtancovala dveřmi pryč.
"A my už také mizíme," usmál se Edward, ale hned na to zvážněl. "Půjdeme oknem. Zvládneš to?" Polkla jsem. Bylo to jen druhé patro, ale upřímně už jsem měla strach z oken.
"Snad jo. Věřím ti."
"Zavři oči." Odrazil se od země a zůstal ve dřepu v okně. "Pro jistotu."
Opravdu jsem raději zavřela oči a hned poté jsem cítila ostrý závan větru do obličeje. Nevnímala jsem kde jsme, jen jsem čekala. Kdyby okolo mě nevál vítr, myslela bych si, že jsme na místě. Začínalo mi být v tom provizorním oblečení docela chladno, ale dalo se to vydržet. Těžká sádra mi tahala nohu dolů, ale i to jsem překousla. Podle mého jsme běželi asi pět minut a já se odvážila otevřít oči.
Téměř jsme letěli lesem, ta rychlost byla neuvěřitelná. Nevnímala jsem jednotlivé rostliny, keře, stromy. Vnímala jsem prostor jako takový. Všechny předměty okolo se spojily v jednu čáru a já nestačila nic vnímat. Začaly mě z toho bolet oči tak jsem je zase raději zavřela.
Po chvilce mi přišlo, že už je to celá věčnost, co běžíme. I přes to, že jsem toho za poslední dny naspala až příliš a ani trochu jsem nechtěla, jsem Edwardovi usnula v náručí.
Zase přišla noční můra - ta, co se mi zdála z neděle na pondělí. Asi tomu přispělo to, že jsem usnula běžícímu upírovi v rukou a že se mě pokoušeli tři upíři zabít. Ten děsivý sen skončil jako minule, a já se vyděšená probudila. Už jsme neběželi.
Já jsem ležela na zemi a přede mnou stál Edward a Emmet. Za mnou stál Carlisle a Jasper a vedle mě stála Alice. Všichni byli v bojové pozici s vyceněnými zuby a dívali se kamsi dopředu. Pořád jsem se nemohla zorientovat kde jsem. Pokoušela jsem se vstát a rozhlédnout se okolo. Najednou Edward z plna hrdla zavrčel a něco španělsky zakřičel. Došlo mi, že došlo k setkání s jihoamerickými. Opřela jsem se na pravé ruce a snažila se si sednout.
"Ať tě to ani nenapadne," sykla na mě Alice. "Lež, ani se nehni. Jsou tu."
Tak jsem tedy ležela a čekala, co se bude dít. Edward občas něco řekl a z dálky jsem slyšela jak někdo rozzlobeně odpovídá.
"Sakra!" vykřikl Emmet. Všem se zatajil dech, Alice se napřímila a celá ztuhla.
"Co se stalo?" vypískla jsem zděšeně.
"Ti jihoameričtí vytvořili novou smečku. Je to spíš armáda. Mají dvacet novorozených."
"Edwarde, nemáme šanci. Někdo musí vzít Bellu pryč, jinak zemře," šeptnul Carlisle.
"Bude nás o jednoho méně. Navíc není jisté, jestli ten jeden s ní stihne utéct," odpověděl mu a zaťal ruce v pěsti.
"Ty běháš nejrychleji," namítl Jasper. "Musíš ochránit Bellu."
"Utečeme všichni," hlesl Edward. "Je jich celkem třiadvacet. Když rychle zareagujeme,  v lese se rozdělíme a chytře je zmateme, známe dobře terén...máme šanci."
"Co když poběží všichni za jedním z nás?" zamyslel se Emmet. "To je jistá smrt."
"Já poběžím s Bellou na východ do hor. Carlisle sežene Rosalie a Esmé a poběžíte na západ. Alice poběží na jih a Jasper s ní, a po pár kilometrech otočíte směr. Emmet bude běhat okolo Forks a vyřídí osamocené novorozené. To musí vyjít!"
Všichni uznale pokývali hlavou a připravili se. Netrvalo to ani vteřinu a Edward mě zase držel ve své náruči. Ostatní zmizeli, ani nevím jak a kam. Utíkali jsme lesem, tu a tam mě švihla větvička, ale byla jsem ráda za to, že žiji.
Slyšela jsem v dálce výkřiky a lámání stromů. Naše soupeře ten útěk zřejmě hodně naštval. Cítila jsem, jak země duní a jak se k nám někdo blíží. Edward se neohlížel, běžel jak nejrychleji mohl. V jednu chvíli jsem pocítila, jak změnil tempo a snažil se kmitat nohama ještě více. Byli za námi. Nemělo to cenu, Edward zastavil a položil mě na zem u stromu.
"Ať se teď stane cokoliv, budeme pořád spolu."
Hned k nám doběhlo pět upírů. Jeden stál uprostřed a byl z nich nejvyšší. Měl krátké světlé vlasy, ale tmavší španělskou pleť. Byl to ten upír, který stál v pondělí u našeho domu. Vycenil zuby a zhluboka se nadechl. Z každé strany mu stáli dva upíři a ti se na mě hladově dívali. Zarývala jsem nehty do kůže a zhluboka dýchala.
"Zdravím. Já jsem Khail," promluvil špatnou angličtinou prostřední upír. "Tak se zase vidíme."
Edward si odkašlal. "Kdybys byl tak laskav, příteli. Nemáme čas na tvé proslovy."
"Edwarde, my nejsme přátelé. A brzy ani nebudeš existovat, tak raději pomlč," usadil ho Khail a zase začal mluvit ke mně. "Já ti minule utekl, ale slibuji, že dneska zůstanu." Zasmál se nepříjemným hlasem a udělal krok blíž.
"Ještě krok..." vykřikl Edward.
"A co?" přerušil ho Khail. "Zabiješ mě? Teď a tady? Jen do toho!"
"Mám své lidi. Všude okolo," odpověděl mu s klidem.
"Ta tvá slavná rodinka už dávno zdrhla."
"Možná..." pokrčil Edward tajemně rameny. Najednou se z ničeho nic zasmál. "Jdete v pravý čas," uchechtl se. Skočil po Khailovi a začal boj.
Z nedalekého keře vyskočili tři obrovští vlci a vrhli se na ten zbytek upírů. Poznala jsem Jacoba, ale ty dva v tom zmatku ne.
Nemohla jsem se dívat na to, jak všichni bojují, ale musela jsem vědět jak to dopadne.
I když tamti byli v přesile, vlci si s nimi poradili a rozcupovali je na kousky.
Khail s Edwardem stále bojovali, házeli sebou navzájem o stromy a o kameny. S každým jejich pohybem se mi tajil dech. Když Edward dopadl z padesáti metrů na špičatý kámen, zděšeně jsem vykřikla. Věděla jsem, že se mu nic nestalo, ale přeci jen...
Když se zase dostali k sobě, Edward se už definitivně rozzuřil a začal Khaila přímo rvát na kusy. Raději jsem se nedívala, beztak jsem byla vyděšená dost. Se zavřenýma očima jsem schoulená pod stromem čekala, až to všechno skončí.
"Bello? Jsi v pořádku?" zeptal se najednou Edward a chytil mě za ruku. Probrala jsem se ze svého nevnímání a podívala jsem se na něj. Stál přede mnou - úplně v pořádku a ještě se usmíval. "Jsem v pořádku. Co ty? To už je po všem?"
"Já jsem v pořádku. Vyřídili jsme celkem pět upírů. Jacob a smečka nám neuvěřitelně pomohli," vypadlo z něj a rukou mávl k třem vlkům, likvidující ostatky upírů. "Díky Jacobe."
Nastavil ruku a Jacob k němu přišel. Otřel se o nás a Edward ho podrbal na hlavě.
"Máš rád i drbání za uchem?" zasmál se Edward. Jake naštvaně zavrčel, ale potom to vypadalo, že se usmál.
Edward se na něj chvilku díval. "To nemohu žádat," připustil po chvilce.
"Co?" zeptala jsem se.
"Smečka nám chce pomoct. Jake říká, že bych tě měl schovat do bezpečí a že smečka vyřídí upíry." Pokývala jsem hlavou. Zase bylo chvilku ticho, Edward se díval z jednoho vlka na druhého a občas zavtěl hlavou, občas kývl.
"Aha," řekl na konec. "Tak to jsme vám navěky zavázáni."
Mávl na ně a chytil mě. "Jdeme, oni už jsou hotovi. Máme se sejít doma."
"Všichni upíři jsou mrtví? To všechno zařídili vlci?" udivila jsem se.
"Však víš, oni si nedají říct pokud jde o tebe," uznal Edward. Jen jsem se usmála a Edward se dal do běhu. "Takže to dopadlo dobře," konstatovala jsem. Podívala jsem se na svojí nohu a na ruku. "Tedy, chtěla jsem říct - v rámci možností," definovala jsem lépe pojem dobře.
"V rámci možností," opakoval a odfrknul si. "Myslím, to je trefné."
"Ale také pořád věříš na dobré konce?"
"No," zaváhal. "U nás konce nejsou. Jsou to jenom nové začátky."
"Přežili jsme a jsme spolu. Jaký by to mohlo mít lepší konec?"
"Bez zlomenin?" uchechtl se. "Asi bych měl přestat chodit okny. Snažíš se mě napodobovat." Praštila jsem ho pravou rukou do hrudníku. Vzdychl. Křup. Zasténala jsem bolestí. "Asi jsem si zlomila zápěstí," vzlykla jsem.
"Jsi normální?" Zastavil se podíval se mi na ruku. "Je určitě zlomená. Carlisle ti jí spraví."
"To se zase Emmet zblázní smíchy."
"Přestávám definitivně věřit na dobré konce," rozhodl a zavrtěl hlavou.
"To nesmíš!" zabručela jsem zahrnula jeho rty polibky.

Autor: LoveShy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella´s Lullaby - 5.díl ÚTĚK: