Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella´s Lullaby - 4.díl HON

27.04.2009 (18:40) • LoveShy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1923×

4.kapitola HON

Černo bylo to jediné, co jsem viděla. Žádné sny ani pomíchaná změť událostí, ani žádná noční můra. Nekonečné chvíle byla vidět pouze černota, ale ta doba se nakonec zdála být krátká, jako jediná vteřina.
Procitla jsem, ale oči jsem měla zavřené. Ležela jsem na tvrdé posteli a okolo sebe jsem cítila zápach desinfekce. Pravá noha byla strašně těžká a levá ruka se nedala ovládat. Slyšela jsem čím dál tím víc hlasitější hlasy všude okolo sebe, ale nedovedla jsem je rozeznat. Snažila jsem se otevřít ztěžklá oční víčka, ale nešlo mi to.
"Probudila se," konstatoval mužský tlumený hlas, zřejmě Charlie.
"Díkybohu," řekla až hystericky nějaká žena. Samozřejmě že jsem poznala svojí matku.
S námahou jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Byl to nemocniční pokoj, tím jsem si byla jistá. Okolo mého lůžka stálo hodně lidí a chvilku mi trvalo, než jsem je všechny poznala.
Nalevo stál Jacob a u něj seděl na vozíku Billy. U mých nohou byl táta s mámou, po mé pravici stál Edward a za ním Carlisle. Byla jsem zmatená co se stalo; nemohla jsem se ani hnout a všechno mě bolelo. Pravou nohu a levou ruku jsem měla v sádře a celá jsem byla obmotaná obvazy. Z očí mi vyklouzlo pár slz, protože jsem byla neskutečně ráda alespoň ze ten pohled - všichni moji drazí jsou tu.
"Bello neplakej. Už je to dobré. Jsme tu všichni, vidíš?" utěšoval mě Edward a držel mě za pravou ruku. Otočila jsem se na něj a potom na Jacoba.
Usmívala jsem se a zároveň mi tekly slzy.
"Jsem tak šťastná že tu jste," podařilo se mi ze sebe dostat.
Jacob si odfrknul. "Bello, málem jsi ochrnula," zavrtěl hlavou. "Máš zpřelámanou nohu a zlomenou ruku. Navíc jsi teď spala celý den. Proč jsi to udělala? Jsi vůbec normální?"
Hrklo ve mně. Tohle všechno jsem si zavinila sama, svojí blbostí.
"Jacobe! To by stačilo! Belle není zřejmě dobře a ty to ještě zhoršuješ. Navíc za ten její úraz určitě můžeš ty!" zakřičel na něj nečekaně Charlie. Překvapeně jsem zamrkala a Jacob si uraženě založil ruce na prsou.
"Tati, nenadávej Jacobovi. Za všechno si můžu sama."
"Nehádejte se, prosím vás. Zlatíčko, jak ti je? Jak se cítíš? Měli jsme o tebe strašnou starost." spustila Renée.
"Cítím se celkem fajn. Strašně ráda vás tu všechny vidím pohromadě," opakovala jsem.
Dívala jsem se na všechny své milované pořád dokola a vycítila jsem známky nervozity. Edward s Jacobem se na sebe dívali - ne opovržlivě, jak je to u nich obvyklé, ale spíš s obavami. Billy se držel stranou, ale i on byl značně napjatý. Upřela jsem pohled jen na Edwarda, a přemýšlela jsem, na co myslí.
"Co se tu děje?" otázala jsem se ho.
"Nic se neděje. Měli jsme velkou starost. Všichni jsou vyčerpaní."
"Co je za den?" Poslední vzpomínky jsem měla na to děsné pondělí.
"Je středa ráno broučku," odpověděla Renée. "Včera - v úterý jsi byla na krátké operaci nohy a potom jsi celý den prospala. Už jsme se docela začínali bát, že se neprobudíš, ale pan Culen nás ujistil, že všechno bude v pořádku." Obdivně vzhlédla k Carlislemu a ten jenom pokýval hlavou. "V pořádku. Udělal jsem, co bylo v mých silách."
"A co tu teď děláte všichni?"
"Doufali jsme, že se dneska konečně vzbudíš," usmál se Jake. "Čekáme tu už ale docela dlouho. Mohla sis pospíšit."
"Nech si ty svoje řeči Jacobe," usadil ho Edward.
V místnosti to pobaveně zašumělo.
"Můžu si teď s Edwardem promluvit o samotě?" prosila jsem všechny pohledem. "Je mi opravdu fajn. Měli byste jít kam musíte. Kvůli mně budete mít ještě problémy." Podívala jsem se na Charlieho. Po minulém pobytu v nemocnici, kdy se mnou zůstával celé dny, měl na stanici potíží až dost. "Běž tati do práce, odpoledne ti zavoláme. Bude to dobré, neboj."
"Dobrá, ale já se zase zastavím. Drž se." Dal mi pusu na čelo a rychle odešel. Měl to akorát do práce. Ostatní pořád stáli na místě jako přikovaní.
Edward semkl rty do úzké linky a vstal. Každému v místnosti něco pověděl a poté všichni beze slov odešli na chodbu a my dva jsme zůstali v pokoji sami. Posadil se vedle mě na židli.
"Co jsi to provedla, Bello?" zeptal se starostlivě, ale s důrazem.
"Co se stalo? Moc si toho nepamatuji."
"Spadla jsi z okna. Nikdo neví proč..."
V hlavě mi naskočilo pár útržků z pondělka. Chvilku jsem měla zavřené oči a snažila se vybavit ty chvíle, co se mi při nich dělo v hlavě. Vzpomněla jsem si téměř na všechno.
"Už vím," špitla jsem - pro člověka téměř neslyšitelně.
"Asi ti dlužím vysvětlení," začal, a po mém kývnutí hlavou pokračoval. "Včera ve škole měla Alice silné vidiny. Objevovaly se jedna po druhé a Alice z toho byla hodně zmatená. Potřebovali jsme se zeptat Carlisleho, co to znamená."
"Mohli jste mi to říct..." přerušila jsem ho.
"Až to budeš vědět celé, tak pochopíš." vzdychl a omluvným pohledem se na mě podíval.
"Celé to bylo zvláštní a divné. Alice viděla, že na nás budeš nějakým způsobem naštvaná, ale potom se u tebe ujistila, že se nezlobíš, tak jsme to považovali za mylné."
"Co se stalo potom? Ve škole jste se chovali divně a po poslední hodině jste zmizeli."
"Ignorovali jsme všechny vidiny, ale o matematice měla Alice další. Předstírali jsme, že je jí nevolno a odešli jsme. Navíc začalo svítit slunce, tak se nám ten odchod akorát hodil.
Carlisle vůbec netušil, co se to děje, ale rozhodl, že to ignorovat nebudeme. Alice nám řekla vše, co si pamatovala. Viděla prý neznámou skupinu novorozených a také pár osamocených jihoamerických upírů, jak se přibližují směrem k Forks.
Viděla nekonečně mnoho drobností z různých směrů; každý pohyb nás - Cullenových, každý náš tah nebo také tvoje budoucí rozhodnutí. Viděla to, ale když ta iluze skončila, na nic víc si nepamatovala. Věděli jsme tak málo a netušili, jestli hrozí nějaké nebezpečí.
"Novorození? Nebyli ti dva novorození, které jste potkali o víkendu, z jejich smečky?"
"Jistěže byli. Také jsme využili toho, že jsme už znali jejich pach. Emmet se vydal hodně daleko za Forks a snažil se stopovat různé pachy, které by nám něco pověděly. Vrátil se a nic neobjevil. Já jsem se zatím podíval k vám, ale ty jsi spala výjimečně klidně, tak jsem usoudil, že tě budit nebudu."
"To jsi měl udělat..." vyhrkla jsem.
"Bello, já..." zamyslel se. "Asi ano. Mrzí mě to."
"Nezlobím se na tebe. Zlobím se jedině na sebe, a to je ještě horší než se zlobit na ostatní. Za všechno si můžu sama." Stiskla jsem mu ruku.
"Ne to není pravda, ale už se o tom nebudeme dohadovat, " odvětil klidně. "Miluji tě, Bello, víš o tom?" Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem a políbil mě na čelo.
"Já tebe víc," zavřela jsem oči. "Povídej dál, prosím tě, než usnu."
"Klidně spi, popovídáme si potom."
"Ne, já to chci slyšet hned."
"No dobrá, ale když už budeš chtít spát, tak řekni."
"Jistě."
"Kde jsem skončil?"
"Byl jsi u mě."
"No, vrátil jsem se domů a všichni jsme čekali. Okolo sedmé večer jsem uslyšel myšlenky upíra, který musel být už ve velké blízkosti našeho domu.
Všichni jsme ho cítili a čekali co udělá, protože byl pravděpodobně sám. V jeho myšlenkách jsem slyšel strach z nás samotných, a také to, že přišel v míru.
Nechali jsme ho vejít k nám do domu. Byl to brazilský upír Mauis, který se odtrhl od své smečky, aby nám pověděl, co ti ostatní osamocení chystají.
Pověděl nám, že ostatní jihoameričtí se spolčili a vytvořili si svojí smečku novorozených. Tito upíři už dlouho chystali útok na Cullenovi, ale sami se neodvážili. Až teď, když měli silnou, ale nezvladatelnou smečku se odhodlali bojovat. Jejich důvody neměli moc podstatu; prostě se nemohli smířit s tím, že my - Cullenovi žijeme pospolu a jsme vegetariáni.
Varoval nás a co nejrychleji odešel, aby ho přicházející skupina nepoznala.
Alice viděla, že u tebe je Jacob, takže jsme se moc nebáli. Zatím jsem se připravovali a ani ne za půl hodiny dorazili tři upíři. V zádech jim šla pětičlenná skupina novorozených. Carlisle má v jižní Americe mnoho přátel, ale tyhle upíry neznal.
Mysleli jsme, že to bude těžké - nás je sedm a jich bylo osm. Novorození byli neposlušní a okamžitě zaútočili. Já, Emmet, Jasper, Carlisle a Rosalie jsme se o ně postarali a tamti tři se je ani nesnažili bránit. Když viděli jak jsme silní, tak se okamžitě rozutekli.
Těsně potom Carlislemu zavolal Charlie, že se ti něco stalo. Hned jsme u vás byli a odvezli tě sem do nemocnice."
To všechno se stalo za jediný den. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit; vstřebávala jsem informace a snažila se, aby mi to do sebe zapadlo a já to pochopila.
Pohladila ho po znovu ruce zdravou rukou. Teprve teď jsem si všimla, že v ní mám infuzi. "V tu noc - v pondělí, proč jsi byl u našeho domu?"
Zamračil se a zvedl tázavě jedno obočí.
"Bello, já u vašeho domu nebyl - jen odpoledne, když jsi spala. Nepleteš se náhodou?"
"V noci někdo stál u našeho domu a když mě zahlédl, tak utekl. Měl zlatavé oči, vypadal jako ty. Musel jsi to být ty. Potom jsem skočila z toho okna a..."
"To ne!" vydechl Edward. "To byl jiný upír. Některý jihoamerický. Sledoval tě, cítil u tebe naše stopy. Ty jsi za ním skočila z okna?"
Nasucho jsem polkla. Jiný upír. Byl u nás u domu a je velký zázrak, že nešel dovnitř. Mohl mě zabít; já jsem se mu chtěla vydat naproti a přitom jsem se sama málem zabila.
"Myslela jsem, že jsi to byl ty," hlesla jsem potichu a po tvářích mi stekly dvě horké slzy.
"Lásko," setřel mi palcem slzu. "Za všechno můžu já. Kdybych u tebe býval byl..."
Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zklamaného. Nemělo cenu dokola ho přesvědčovat, že já jsem ta, co všechno pokazila a ujišťovat ho, že mi nic není. Sama jsem si nebyla jistá, že jsem tak docela v pořádku.
Nemohla jsem se moc hýbat - jediné co jsem zvládala, byl pohyb pravou rukou. Byla jsem hodně ospalá a i když jsem měla co nejvíce odpočívat, tak jsem se přemáhala, abych nezavřela oči zpátky do té temnoty. Chtěla jsem si všechno vyslechnout, chtěla jsem mu ještě položit pár otázek a také si konečně promluvit s Jacobem.
"A co celé úterý? Nic se nedělo?"
"Ne. Myslíme, že už jsou dávno pryč. Jejich stopy směřují pryč a ani je neslyším."
"Kde jsou všichni?"
"Tento týden je překvapivě hezky. Alice s Esmé a Rosalie si udělaly volno jely na lov. Už to potřebovaly."
"A kluci jsou doma?"
"Chtěli se na tebe přijít podívat, ale vůni krve tady v nemocnici by asi nezvládli," poznamenal a odfrknul si.
"Takže všechno dopadlo dobře," konstatovala jsem.
"Dobře? Bello, ty máš asi opravdu otřes mozku! Měla bys spát."
"Kolikrát ti mám říkat, že spát nech..."
Edward se prudce postavil a kroutil hlavou. "Ne...ne..." mumlal.
"Edwarde, co se děje?"
"Alice..." nepřítomně zamumlal.
"Co je s ní?" vypískla jsem. "Co se stalo, Edwarde?"
"Už jsou doma, protože Alice měla vidiny. Jihoameričtí se tě chystají zabít. Jsou ve Forks. Alice jde sem do nemocnice, slyším ji..." vysvětloval a díval se přitom do okna.
"Cože!?" vyděsila jsem se. "Ne...to nemůže být pravda."
"Bello, já tě ochráním. Všichni Cullenovi tě ochráníme. Musím to teď jít říct Carlislemu a za okamžik přijde Alice. Musím vymyslet, co budeme dělat."
"Nenechávej mě tu samotnou. A...co když zabijou někoho z rodiny? Charlie je v práci, co když mu něco udělají?" Natáhla jsem k němu pravou ruku, ale zatahala mě infuze, tak jsem ruku rychle stáhla zpátky. "O Charlieho se postaráme. Řeknu to Jacobovi, budeš klidnější, když tu s tebou bude alespoň on?"
"Dobře, ale vrať se brzy, ano? Opatruj se..."
"Hned jak to bude možné. Zvládneme to, neboj." Rychle mě políbil a vystřelil se dveří. V pokoji bylo ticho - slyšela jsem jen pravidelné pípání mého srdce na monitoru nade mnou a to mě do pár vteřin uspalo.
Po pár děsivých i pěkných snech jsem se probudila. Rychle jsem se okolo sebe rozhlížela a nikoho jsem neviděla.
"Edwarde..." mumlala jsem zmateně.
Pak jsem se podívala ke křesílku do rohu a na něm ležel Jacob. Spal, ani se nehnul a občas zachrápal. Venku byla tma, takže už musel být večer.
"Jacobe!" zavolala jsem, jak nejvíc jsem mohla. Zmohla jsem se na hlasitější šepot. "Jacobe, vzbuď se!" Najednou se otřásl a otevřel oči. Rychle se zvedl a rozespale klopýtal k mojí posteli. "Bello, promiň. Byl jsem strašně unavený. Jsi vzhůru dlouho?"
"Ne, jen chvilku." Usmála jsem se na něj. On mi úsměv oplatil.
"Kamarádi?" zeptal se náhle. "Mrzí mě to...předtím...choval jsem se..."
"Kamarádi..." přerušila jsem ho. "Ať se stane cokoliv - kamarádi navždycky."
Chvilku jsme se na sebe mlčky dívali a potom si Jacob sedl napravo ode mě.
"Edward mi řekl co se děje. Já tě budu také chránit!"
"Jak dlouho jsme spali?"
"Ty jsi spala zhruba dvanáct hodin a já jsem spal...asi pět hodin."
"Fíha. A událo se něco nového? Kde jsou všichni? Byl tu někdo?"
"Renée je s Philem v hotelu a Charlie se doma s Billym dívá na fotbal. Cullenovi říkali, že se o ně postarají. Edward jel s doktorem domů, že něco vymyslí. Stavovali se tu kolem poledne, ale spala jsi tak ti tu nechal vzkaz. Mě jenom řekli ať tu zůstanu a oni se postarají o zbytek." Podal mi malý - na dvakrát přeložený - papírek.
"Vyčkáš momentík? Mám hlad jako vlk." Rozesmál se svému vtipu na celé kolo a odešel.
"Samozřejmě." V tu chvíli mě napadlo, že už jsem také dlouho nejedla, ale hlad jsem neměla. Infuzí mi asi dávali potřebnou výživu. V ruce jsem pořád svírala ten malý papírek. Pravou rukou jsem se ho pokoušela rozevřít, ale musela jsem si pomoct zuby. Chvilku jsem se obdivně dívala na Edwardův krasopis a potom jsem si dopis četla pořád dokola.

Bello,
nepodařilo se nám najít jihoamerické, ale stále na tom pracujeme. Rose a Esmé hlídají Tvou rodin, takže neměj starost. Já se za tebou co nejdříve stavím a už tě nikdy neopustím. Ochráním tě, i kdyby mě to mělo stát cokoliv. Zatím spoléhám na Jacoba, i když...

Miluji tě, více než vlastní život...

Edward

Autor: LoveShy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella´s Lullaby - 4.díl HON: