Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella´s Lullaby - 2.díl DUHA

21.04.2009 (22:09) • LoveShy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1911×

2.kapitola DUHA

Leželi jsme v objetí na mojí posteli a já naopak vyprávěla svoje víkendové zážitky. Bylo to velmi krátké vyprávění. Dál už jsem mu nevykládala o návštěvě v La Push, protože se mu to samozřejmě nelíbilo. Krátce jsem mu popsala všechny ty domácí práce, které jsem obstarala a potom jsme oba zmlkli, leželi na boku a dívali se na sebe.
Chytila jsem ho za ruku, která byla úplně ledová, ale ten chlad mi vůbec nevadil. Stačila mi jeho blízkost. Zase se na mě tak obdivně díval. Nevěděla jsem jestli mi je to příjemné či ne.
Díval se na mě jako kdybych byla trofej, kterou vybojoval. Nebo spíš jako kdybych byla to nejdražší na světě, co má. Já už jsem mu patřila celým svým srdcem. Miloval mě a já jeho, ale nechtěl abych ho milovala. Nechtěl totiž, abych se trápila, abych neměla možnost poznat lidský život, nebo abych o lidský život kvůli němu přišla.
Já bych nikdy nemohla žít bez něj, a ani on nemůže žít beze mě. Tak proč to komplikovat?  Je to tak snadné. Je mi jedno jaké mi hrozí nebezpečí právě teď. Alice viděla, že jednou budu upírka a toho se budu držet.
Navěky věků budu s Edwardem. Postará se o mě, bude mě chránit.
Já a on. Napořád.

"Na co myslíš?" vyhrkla jsem najednou.
"Sluší ti to."
Rozesmála jsem se. "Ty lháři."
"Opravdu."
Musela jsem zrudnout jako rak. "Ty jsi blázen."
"To neříkej dvakrát," tajemně se zašklebil a zahrnul mě polibky.
Nečekala jsem to a málem jsem se udusila. Rukou jsem plácala do polštáře, abych upozornila na to, že se se mnou něco děje. Přestal mě líbat a dostal další záchvat smíchu. Rozdýchávala jsem se, ale musela jsem se taky zasmát. Celé to bylo jako vystřižené z nějaké komedie.
"Sadisto. Příště mě upozorni, že se mě chystáš zabít."
"No dobrá. Příště to udělám," mrkl na mě.
Zase se usmál. "Neměli bychom vstávat?"
Hrklo ve mně. Kolik mohlo být hodin? Za okny už dávno nebyla úplná tma, ale z šedých mraků nebylo zřejmé, která denní hodina je. Vyklouzla jsem z pod peřin a zamířila ke komodě. Vytáhla jsem džíny, ve kterých jsem měla hodinky. Ujistila se kolik je to vlastně hodin - bylo akorát na vstávání. Na schodech byly slyšet Charlieho kroky.
"Lidské záležitosti," zašeptala jsem.
Edward přikývl a v mžiku vyklouzl oknem. Jako každé ráno se šel převléknout a vzít si auto, protože Charlie by asi nikdy nepochopil jak se k nám Edward dostal.
Běžela jsem rychle do koupelny. Nejdřív jsem se v rychlosti osprchovala, potom jsem si pročísla své neposedné vlasy, vyčistila jsem si zuby a převlékla se do modrého trička a obyčejných starých džínů. Sebrala jsem batoh ze země a sešla dolů po schodech.
"Dobré ráno, Charlie."
"Dobrý ráno, Bells."
Charlie seděl u jídelního stolu a ještě snídal. Běžně ho ráno nepotkávám - bývá už dávno v práci.
"Jsi tu brzy, spěcháš někam?" podivil se a vzhlédl od novin.
"Ne...byla jsem dřív vzhůru."
"Aha. Spala jsi dobře?"
"Ano. Proč by ne?" snažila jsem se o bezstarostný tón v hlase.
"Poslední dobou jsi nějaká přepadlá, zvlášť teď o víkendu," podíval se mi přímo do očí.
"Je to tím, že odjel pryč? Byl jsem teda mnohem radši, když jsi byla za Jacobem. Toho by ses měla držet."
"Tati, tohle už jsme řešili. Já si své přátele budu vybírat sama. Navíc Jacob je jen můj kamarád. Já...," zaváhala jsem. Ohledně citů to bylo s Charliem těžké. Nebyli jsme ani jeden zvyklí je projevovat. "Miluji Edwarda, stačí?"
"No dobrá nebudeme to teď rozebírat. Staví se tu aspoň pro tebe? Chci ti dát náklaďáčka do servisu. Mám pocit, že by to chtělo nové pneumatiky."
"Ano, staví se každou..."
V tu samou chvíli zazvonil zvonek u dveří. Edward byl rychlík. Otevřela jsem a oba jsme se na sebe usmáli. Hráli jsme pro Charlieho divadlo, že se po tom víkendu strašně rádi vidíme.
Táta se tvářil divně - zahlížel při každém našem dotyku, nebo jenom při pouhém pohledu; jeho zášť vůči mé lásce se zřejmě nijak neměnila. Po chvilce dojedl toast a odhodil noviny na stůl. Zvedl se, nasadil si policejní opasek se zbraní a obuškem, a na hlavu klobouk - patřící k povinné uniformě policie ve Forks.
"Mějte pěkný den děti. Bello, večer přijdu později, tak si s jídlem nedělej starosti."
V klidu jsem se nasnídala a ve správný čas jsme odešli. Venku začalo lít jako z konve, tak jsem rychle skočila na místo spolujezdce.
U školy jsme byli mezi prvními a proto jsme mohli zaparkovat hned u vchodu. Edward na rozdíl ode mě miloval déšť, ale byl taktní k mému lidství a cestou ke škole nade mnou držel svůj kabát. Přesto jsem byla mokrá a byla mi zima. Počasí stálo už od začátku za nic a s tím se měnila i má nálada.
Celé dopoledne jsem se snažila - i přes neustálé bušení dešťových kapek do okapu - soustředit na vyučování, ale moc mi to nešlo. Pořád se mi vracela ta noční můra z dnešní noci.
Ten den nám odpadla biologie, takže s Edwardem jsme se vůbec neviděli. Tím víc mi bylo hůř. Potřebovala jsem ho mít u sebe, aby mě udržel pohromadě.
Na obědě jsem byla nečekaně první. Posadila jsem se k našemu stolu, a čekala jsem až přijde Edward a Alice. Po dlouhé chvilce čekání pořád nešli. Pustila jsem se tedy do jídla.
Když jsem pomalu dojídala salát, jídelna už byla téměř prázdná. Vyšla jsem na chodbu a naproti mně šla Alice.
"Bello! Promiň chudinko, že jsi musela čekat. Něco jsme museli vyřešit. Nezlob se, prosím tě mockrát. Udělám co budeš chtít," spustila okamžitě a objala mě.
"Alice neblázni, to je dobrý. Co se děje? Něco se stalo?"
"Odpouštíš nám? Já jsem totiž před chvilkou viděla, že jsi na nás naštvaná a to nejsi ne?"
"Ne, nejsem naštvaná, Alice, ale pověz mi, co jste řešili? A kde je Edward?"
"Nic se neděje Bello, klid. Edward jde támhle," ukázala mávnutím ruky na konec chodby.
Asi za deset vteřin vyšel Edward ze dveří. Usmál se na nás jako by neměl tu nejmenší starost na světě. Mě ale nepřesvědčil. Viděla jsem mu na očích, že ho něco tíží. Neměla jsem ani ponětí, co se mohlo dít, ale rozhodla jsem se, že se ho na to zeptám až po škole.
"Bello, jak ses měla? Omlouvám se za zpoždění. Něco jsme museli vyřešit."
"Všechno je fajn, ale už musím zase na hodinu. Uvidíme se po tělocviku."
Strašně jsem v tu chvíli chtěla slyšet něco uklidňujícího.
"Stavím se pro tebe," usmál se nejistě. Dal mi pusu na čelo a společně s Alicí zapluli do třídy na angličtinu. Něco se dělo a já netušila co. Bylo to podivné, nemohla jsem na nic jiného myslet.
Tělocvik byl jako pokaždé otřesný. Hráli jsme badminton, a mě přidělili do dvojice s Katie z našeho ročníku. Byla to taková nevýrazná snaživá dívka, která se velmi dobře učila a ve sportech byla neuvěřitelně dobrá.
Nesměle se na mě usmívala a podala mi raketu. V krku jsem měla okamžitě knedlík. Sevřela jsem raketu pevně v ruce, aby mi nevyletěla z ruky jako minule.
Badminton byl mnou tolik nenáviděný, že bych nejraději vzala nohy na ramena a utekla pryč. Zatnula jsem zuby a snažila jsem se soustředit. Nechtěla jsem zase nic pokazit.
Katie si stoupla kus za síť, a ladným mávnutím ruky mi odpálila míček na podání. Místo toho, abych jí stejně krásným obloučkem vrátila hod, cupitala jsem dozadu, abych míček pořádně viděla. Letěl přímo na mně, a já už měla promyšlené jak ho odpálím nazpátek. Napřáhla jsem se raketou a švihla s ní do vzduchu.
Noha se mi najednou podsmekla a já jsem udělala na kluzké podlaze otočku. Dopadla jsem přímo na záda a ani jsem se nehnula.Všichni přítomní se seběhli ke mně, ale já jsem po chvilce bez potíží vstala - na své úrazy jsem byla už zvyklá - a plánovala jsem pokračovat ve hře. Čelit překážkám, dát se do toho znovu.
Školní zdravotnice, která byla za chvilku k dispozici mi ale výslovně zakázala se vrátit do hry. Už jen když viděla tu obrovskou modrou modřinu na mých zádech, tak se zhrozila. Chtěla mě vzít k doktorovi, ale já odmítla.
Šla jsem se tedy převléknout a byla jsem nakonec vcelku ráda, že nemusím dál snášet ten teror. Nesnáším tělocvik.
Po tělocviku jsem čekala na chodbě, ale Edward ani Alice se neobjevili. Čekala jsem celou přestávku, prošla jsem školu skrz naskrz a podívala jsem se i na parkoviště, jestli tam vůbec stojí auto. Stálo na místě, na kterém jsme předtím ráno parkovali, ale je jsem nikde nemohla najít. Musela jsem na další hodinu. Bylo mi úzko. Co se to děje?
Seděla jsem u okna a výklad profesora jsem poslouchala napůl ucha. Dívala jsem se, jak kapky deště padají na bahnitou cestičku vedoucí do druhé budovy školy, a jak pramínky špinavé vody stékají na hlavní silnici.
Kapka střídala kapku, okap se pod jejich nátlakem celý chvěl. Venku chodili lidé - zvyklí na toto počasí - s pláštěnkami na sobě a s pohorkami na nohách. Sledovala jsem každého člověka zvlášť - staršího pána jak se pere s větrem a jak se prodírá vodní stěnou z dešťových provazců, nebo mladou dívku, která si decentně drží časopis nad hlavou, aby nezmokla. Šedé mraky měly ten samý nádech jako každý den ve Forks.
Nepřítomně jsem okusovala tužku. Musela jsem vypadat úplně mimo, ale i tak si to o mě většina lidí běžně myslela.
Neměla jsem ponětí co se děje, co dělají ostatní ve třídě, o čem mluví profesor. Sledovala jsem jen to, co se dělo venku, i když to nemělo žádnou podstatu. Mraky se střídaly jeden za druhým takovou rychlostí, až jsem měla pocit, že my všichni odletíme s nimi. Možná by se konečně něco dělo.
Pršelo a pršelo.
Nesnáším déšť, ale tohle bylo kupodivu uklidňující poslouchat. Roztržité kapky hrály nesmyslný dešťový koncert přímo pro mě. Byla to moje soukromá dešťová skladba bez určitého rytmu a melodie.
Jako můj ubohý život.
Najednou se objevila skulinka mezi mraky, na kousíček mokrého trávníku před školou se rozlily paprsky sluníčka. Vypadalo to úchvatně. Všichni se nahrnuli k oknům, jako kdyby opravdu nikdy neviděli slunce.
Mraky se začaly rozestupovat a slunce svítilo víc a víc. Byl vidět i kus modré oblohy. Svítilo sluníčko, ale pršet nepřestalo. Fascinovaně jsme to všechno sledovali, sám profesor zíral z okna a ani se nesnažil zpacifikovat třídu.
Zazvonil zvonek na konec hodiny a všichni se tlačili ven ze dveří - zhlédnout tu podívanou zvenčí. Já sama jsem byla zvědavá na ten výstup slunce - trochu jsem se chtěla nabažit té žluté krásy. Musela jsem ale počkat na Edwarda a na Alici, aby mě mohli odvézt domů.
Čekala jsem před třídou na matematiku, kterou teď Edward s Alicí měli, a jelikož má tato třída okna na druhou stranu než ostatní učebny, tak nikdo z nich vevnitř netušil, co se venku děje. Musela jsem je varovat - příliš sluníčka by je mohlo odhalit.
Ze dveří pomalu vycházeli žáci, které jsem od pohledu víceméně znala. Sledovala jsem každý hlouček lidí. Poslední vyšla profesorka a zamkla třídu.
Edward nikde. Alice nikde.
Byla jsem si jistá, že ze třídy nevycházeli. Odešli snad dříve?
Spěchala jsem na parkoviště, prodírala jsem se lidmi ven a doufala jsem, že u auta na mě budou čekat. Vyklopýtala jsem ven na bahnitou cestu a nad hlavu jsem si dala bundu abych nezmokla úplně. Na parkovišti stálo mnoho aut, ale ani jedno z nich nebylo stříbrné Volvo.
Začala jsem panikařit. Co se sakra stalo? Jak to, že tu nejsou?
Poohlédla jsem se ještě okolo školy, jestli třeba neparkují jinde. Nikde jinde však nebyli.
Začínalo mi být úzko. Nevěděla jsem co mám dělat. S rozhodováním mi vždycky pomáhá Edward.
Najednou mi to došlo.
Ta věc, kterou řešili Edward s Alicí přes oběd, bylo určitě to slunce. Alice to viděla, a proto se snažili vymyslet co dělat. Viděla, že bude svítit a předčasně odjeli. Bylo to úplně jasné. Nestačili mě však varovat, což se jim ale vůbec nepodobá.
V tu chvíli mě přepadla vlna viny.
Proč jsem jen tak sobecká? Samozřejmě, že mě nestačili upozornit, když odjeli. Jim samotným šlo o vteřiny, aby je nikdo nespatřil.
V hlavě jsem měla souboj dvou názorů a nevěděla jsem, co si mám myslet. Nakonec jsem usoudila, že času na to, aby mi to řekli, bylo dost.
Byla jsem na ně naštvaná - přesně jak říkala Alice.
Všechno do sebe zapadlo jako skládanka. Nemusela jsem se víc strachovat. Edward s Alicí jsou teď doma a až přijdu ze školy domů, tak tam na mě Edward bude čekat. Nebudu se na něj zlobit dlouho a všechno bude zase v pořádku.
Raději jsem se vrátila zpátky do školy, abych vymyslela co dál. Prošla jsem skrz hlavní budovou a vyšla jsem na sluncem osvětleném dvoře. Přehodila jsem přes sebe bundu, abych nezmokla ještě víc. Byla tam snad celá škola a vypadalo to, jako když ti všichni čekají na boží zázrak.
Stoupla jsem si vedle Angely a obě jsme na sebe nesměle kývly.
Čekali jsme jako omámení, co se bude dít.
Pršelo a svítilo sluníčko. Vzpomněla jsem si na všechny ty prázdniny, které jsem trávila s tátou tady ve Forks. Když pršelo a svítilo sluníčko, znamenalo to duhu.
Duha - ten nádherný barevný pruh - celé spektrum barev, vypadající jako brána do nebes.
Charlie mi jako malé říkal, že na konci duhy je poklad - něco, po čem toužíme nejvíce na celém světě. Sliboval, že jednou se tam se mnou vydá, a ten poklad společně najdeme. Vždycky jsem si přála prince na bílém koni.
Musela jsem se teď nad tou představou usmát.
A opravdu - před očima se nám objevila obrovská duha, táhnoucí se od naší školy až k lesu. Všem se rozzářily pohledy, každý se usmíval.
Takové radosti kvůli pouhému očnímu klamu.
Všichni mezi sebou začali tlachat, protože tohle se tu moc často nevidí.
Povídání přešlo v křik, tak jsem se raději sebrala na cestu domů. Šla jsem po nejkratší cestě - po silnici.
Třásla jsem se. Nevím, jestli to bylo zimou nebo tím, že jsem měla strach. Strach z toho, že Edwarda doma nenajdu. Mohlo se stát v podstatě cokoliv, moje teorie jejich zmizení byla to nejprostší, co jsem mohla vymyslet.
Zuby mi drkotaly o sebe, klepaly se mi kolena a nohy mě sotva držely na zemi. Bundu jsem měla jen přehozenou přes ruku - nemělo cenu dál se vzpouzet dešti.
Blížila jsem se ke křižovatce, tak jsem se na chvilku zastavila a ohlédla jsem se směrem ke škole. Duha se tyčila přímo nad školou. Začínala tam, kde poprvé vysvitly paprsky slunce a setkaly se s kapkami deště. Stála jsem tam a ani jsem se nehnula.
Svítilo slunce a stále pršelo. Byla jsem už absolutně promoknutá.
Nesnáším déšť, i když tohle byla nádherná a uklidňující podívaná. Tahle podívaná byla moje soukromá symfonie.
Moje soukromá dešťová skladba bez určitého rytmu a melodie.
Jako můj ubohý život.
Slunce mi najednou připomnělo život ve Phoenixu a déšť zase život tady - ve Forks. Spojením toho vznikla duha, která můj život rozzářila.
Duha a moje slíbené přání z dětství!
I když jsem momentálně netušila, co se děje s Edwardem a s Alicí a navíc jsem byla promoklá na kost, zmatená, vystrašená a rozrušená. Přesto všechno jsem mohla být šťastná.

Zaprvé. Pevně jsem věřila, že Edwardovi nic není, protože se mu vždy všechno podařilo tak, jak chtěl on sám.

Zadruhé. Vždycky jsem věřila na dobré konce a dnešní den ještě zdaleka neutekl.

A zatřetí - úplně prostý důvod.
Nikdy jsem nemusela hledat konec duhy, abych toho svého prince našla.

Autor: LoveShy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella´s Lullaby - 2.díl DUHA: