Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 2. kapitola

14.04.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1790×

2. kapitola

Už následující den jsem nevěděla, jak bych si měla lehnout, aby ta pozice byla aspoň trochu pohodlná a já v ní vydržela víc než pět minut. Přišlo mi, že mám přeležené celé tělo. Jasně, na jednu stranu bylo fajn, strávit celý den v posteli u repríz Willa a Grace, ale na tu druhou – uf, nenáviděla jsem to nicnedělání.

Naštvaně jsem odhodila deku a posadila se. Zvažovala jsem, jaká je pravděpodobnost, že se Tedd zastaví na kontrolu a následně mě napráská své mámě. Bylo deset dopoledne a oba by měli být v práci, takže…

Bylo rozhodnuto. Vyskočila jsem z postele a kvitovala fakt, že se mi nepodlomila noha ani nezatočila hlava. Tohle opravdu půjde! Hodila jsem na sebe čisté triko, džíny a koženou bundu. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a zvažovala, jestli ho zajistit i mými obvyklými dýkami. Nakonec jsem ten nápad zavrhla. Nehrozilo, abych se takhle brzo setkala s někým, koho by bylo potřeba zneškodnit.

Včera jsem si po cestě domů zahrála na malého detektiva a vypátrala své ztracené pistole. Tři nože z dvou sad vrhacích nožů se mi však najít nepodařilo.

Vyšla jsem před halu, která sloužila jako můj příbytek, a zasunula závoru na plechových dveřích. Když jste se na tu cihlovou budovu podívali zvenku, ani na malý okamžik by vás nenapadlo, že uvnitř může bydlet i někdo jiný než bezdomovec. Ale bylo to tak. Tahle industriální výstavba měla své kouzlo. Navíc jsem tu měla klid a žádné zvědavé sousedy. Těžko bych některé své návraty domů sváděla na bujarý večírek.

Rozhodla jsem se, že tenhle svůj neschválený výlet využiju nadmíru užitečně a vydala jsem se na autobusovou zastávku. Nehodlala jsem to zraněné koleno pokoušet, a navíc jsem se potřebovala dostat skoro přes půl města. Měla jsem totiž namířeno ke svému dodavateli zbraní. Potřebovala jsem doplnit arzenál. Nepamatovala jsem si, že bych předevčírem šla po víc než jednom upírovi, a proto mi bylo divné, že jsem na něj vyplýtvala celé dvě sady nábojů a použila snad všechny své zbraně. Podle Tedda navíc nebyl mrtvý, když ho ode mě musel odehnat.

Děje se tu něco divného. A já na to nemohla najít odpověď, protože jsem si z toho večera nic nepamatovala.

Zatracený upír!

Ulice, ve které sídlil nenápadný obchůdek se sportovními potřebami převážně zaměřenými na bojové sporty, se nacházela kousek od Union Parku, a když jste si dobře stoupli, mohli jste v dálce zahlédnout i dominantu tohohle města. Space Needle. Všude kolem se pak nacházely prosklené budovy s kancelářemi, značkovými obchody, restauracemi a kavárnami, které měly – velmi překvapivě pro Seattle – vystavěné i venkovní posezení pod několika markýzami.

Otevřela jsem dveře a zvoneček nad nimi hned Stevea upozornil na nového příchozího.

Rozhlédla jsem se po obchodě, kde na jedné stěně byly vyvěšeny různé typy kimon na karate a pod nimi vyskládané v plastových sáčcích po velikostech v policích. Samozřejmě tu nemohly chybět ani boxerské rukavice a všechny možné typy chráničů od těch na hlavu, přes ruce až k nohám. Steveův obchod byl učiněnou Mekkou pro ty, kdo holdovali bojovým sportům.

Zrovna jsem hrála nakupujícího, který porovnává dva druhy zboží a zvažuje, co bude lepší, když jsem zaslechla Steveovy kroky mířící přímo ke mně.

„Co tě sem přivádí v tuhle dobu, Swanová?“ zeptal se tichým hlasem, aby na nás nepřivolával pozornost dalších nakupujících.

„Potřebuju si doplnit svou výbavu. To víš, ulice jsou moc nebezpečné pro malou holku, jako jsem já,“ odpověděla jsem a usmála se takovým tím napůl rozpačitým úsměvem, který ze mě před cizíma očima dělal nevinnou holku, která i při obyčejném kopu ztratí rovnováhu.

„V tom případě pojď se mnou dozadu. Přišlo mi něco speciálního, co bys mohla ocenit,“ prohodil a už se ke mně obrátil zády. Bez zaváhání jsme ho následovala. Do tohohle obchodu jsem chodila poslední dva roky. Ke Steveovi mě přivedli právě Mooreovi. Hlavně tedy Tedd. Jeho tátovi se moc nelíbilo, že hodlám strkat nos do záležitostí, které spadají pod správu mužů. Ale nakonec se s tím smířil – musel.

Prošli jsme klasickými dveřmi zakrytými závěsem, které skrývaly zázemí pro zaměstnance – několik polic se šanony, stolek, na kterém ležela rychlovarná konvice a pohodlné křeslo. Z tohohle kutlochu vedly jedny dveře dál do skladu a druhé, nevšímavým lidem skoro neviditelné, dveře do místnosti speciálně určené pro jiný druh obchodu.

Ty dveře byl malé a opticky dokonale zapadaly do okolního prostoru. Steve měl trochu problém jimi projít, protože byl majitelem opravdu úctyhodné hordy svalů. Nebýt tím kým jsem a potkat ho někde v noci za tmy na ulici, asi bych pelášila, co by mi nohy stačily. Ale protože jsem nebyla obvyklá vystrašená holka, mohla jsem si užít tu nádhernou souhru svalů, které se rýsovaly pod tilkem. Steve byl totiž zastáncem pohodlné módy a to, že byl majitelem obchodu a zároveň jeho jediným zaměstnancem mu v tom nijak nebránilo.

Místnost, do které mě Steve přivedl, byla velká asi jako polovina jeho obchodu pro normální lidi, s tím rozdílem, že byla bez oken. Z místnosti nevedl žádný jiný únikový východ než přes obchod.

Steve rozsvítil a halogenová světla se s probliknutím rozzářily. Poprvé, když mě sem Tedd vzal, jsem zůstala hledět s otevřenou pusou na tu dokonalost zlata a stříbra, které ležely na policích. Dnes už jsem reagovala profesionálněji.

„Potřebuju doplnit náboj a nějaké nože,“ informovala jsem ho a Steve hned začal potřebné zboží nanášet na prázdný stolek uprostřed místnosti. Já si mezitím udělala procházku kolem ostatních regálů a prohlížela si obsah jejich polic.

„Jak jsem řekl už v obchodě, dneska tu mám něco speciálního,“ prohodil, když měl požadované věci nachystané. Zvědavě jsem se k němu otočila a Steve ukázal na polici po mé levé ruce. „Přišlo mi to z Evropy. Dvaceti čtyř karátové zlato smíchané s tím nejčistějším stříbrem, jaké jsi viděla,“ informoval mě, zatímco jsem si prohlížela asi dvaceticentimetrovou dýku, která se v jasném světle halogenu lehce třpytila.

„Od kdy objednáváš až z Evropy?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco jsem dýku brala do ruky. Byla nečekaně lehká, ale perfektně v ruce seděla. Párkrát jsem s ní naznačila útok.

„Téhle krásce nešlo odolat. Navíc je to trochu rarita. Tahle zbraň patřila jedné rodině z Anglie. Sama víš, že tam se to nesmrtelnými hemži snad víc jak tady. Po smrti posledního mužského člena rodiny, připadla tahle zbraň jedné malé a vyděšené holce, která se rozhodla, že s Lovci nechce mít nic společného a že potřebuje peníze. Hodně peněz.“

 „Co to bylo za rodinu?“ V hlavě se mi míhala jména velkých loveckých rodin napříč světem. A to, jak Steve mluvil o zbrani napovídalo, že musela patřit právě někomu z těch velkých. Čí rodina měla na starosti Londýn?

„Linwoodové.“

„Jak je možné, že nevím, že tahle rodina vymřela?“ zajímala jsem se se špatně skrývaným šokem.

„Nevymřeli. Copak jsi špatně poslouchala? Zůstala holka a ta časem porodí dalšího lovce a jejich rod povstane,“ odpověděl naprosto klidně Steve.

„To si nemyslím. Pokud ta holka nebude chtít mít s Lovci nic společného, těžko se za nějakého provdá. A pokud si vezme obyčejného člověka, její dítě nebude natolik silné, jako byli její bratr nebo otec, strýc a jakýkoliv jiný mužský v rodině. Linwoodové se propadnou na lovecké dno. Pokud se vůbec ty děti dozví o svých kořenech,“ objasňovala jsem mu situaci a dýku odložila zpět na sametem vykládaný podstavec.

„Takže o ni nemáš zájem?“ vyzvídal.

„To jsem neřekla. Schovej mi ji na příště, dnes u sebe nemám dost peněz,“ namítla jsem okamžitě. Ta dýka byla perfektní.

„Dobrá, že jsi to ty, nechám ti ji tady týden. Potom ji budu nabízet dál,“ ujistil mě a já mu jenom poděkovala. Následně jsem ze zadní kapsy džínů vyndala pár pomačkaných desetidolarovek a s malou černou taškou jsem se vrátila do obchodu a následně i ven na ulici, která byla i v tuhle dobu přeplněná spěchajícími lidmi.

Správně bych teď měla zamířit domů a znovu se uvelebit v posteli na další jeden den, jak mi to nakázala paní Mooreová, ale místo toho jsem zamířila opačným směrem přímo k parku. Union Park byl vlastně jenom taková velká travnato-betonová plocha. Ale abych mu tak moc nekřivdila, nacházely se tu sem tam nějaké stromy. Žádná sláva to ale nebyla. Zřejmě proto se tu taky lidi moc nezdržovali. Pár se jich procházelo po mole a několik jsem zahlédla před muzeem.

Posadila jsem se na lavičku s výhledem na jezero a užívala si toho klidu před dalším deštěm. Při jednom hlubokém nádechu jsem jasně cítila, že dnes večer bude pršet. V tomhle jsem byla lepší než kdejaká televizní předpověď nebo rosnička. Ne že bych se tedy přirovnávala k zeleným žábám, ale bylo to tak. Vzduch před bouřkou vždycky voněl tak nějak… Nedokázala jsem najít to správné slovo. Voněl po vodě, ale tak nějak jinak – vůbec nevadilo, že sedím v bezprostřední blízkosti velkého vodního kolosu. Dešťová voda voněla jinak než ta z jezera.

Po další půlhodině obyčejného rozjímání nad naší smrtelností – honilo se mi hlavou to moje setkání s upírem a smrt posledního Linwooda – jsem se vydala na autobus. Měla jsem z toho všeho depku a byla jsem opravdu zralá tak akorát do postele. Navíc jsem potřebovala něco, co mi zvedne náladu, takže Will a Grace to jistili.

Pouhých deset kroků před východem z parku jsem však zaznamenala, že je něco špatně. Ty černé tečky, které jsem viděla před sebou, byly špatné. Na krku se mi zježily snad všechny chloupky a zhoupnul se mi žaludek. Černých teček přibývalo, až jsem na půl sekundy viděla jenom tmu.

„Slečno… slečno… Haló, vzbuďte se…“

Ten hlas se do mého podvědomí probojovával s takovou intenzitou, že se nedal ignorovat. Byl melodický a přitom mužný. Rozechvíval ho však strach nebo možná jenom obava. Je možné, aby se vlastník toho hlasu strachoval o mě?

Co se vůbec stalo? Bolela mě hlava. Cítila jsem to, když jsem se ještě se zavřenýma očima zamračila. 

Je možné, abych omdlela?

„Už se probírá.“ – „Kde je ta sanitka?“ – „Má tady někdo trochu čisté vody?“

Kromě toho melodického hlasu se ke mně dostávaly i ostatní. Nadechla jsem se, abych se připravila na bolest, která v mé hlavě vybuchne ve chvíli, kdy na mé zrakové centrum zaútočí denní světlo. V tuhle chvíli jsem dokonce děkovala Bohu, že jsem se rozhodla přestěhovat na místo, kde se skutečné slunce ukáže jenom párkrát do roka.

Spolu se vzduchem, který byl stále prosycen vodou, jsem však ucítila i něco jiného.

S jakoukoliv bolestí hlavy jsem si okamžitě přestala lámat hlavu a rovnou jsem otevřela oči a vystřelila se do sedu. Já vím, když člověk omdlí, měl by se potom pohybovat pomaleji, ale co byste dělali vy, kdyby na vaše čichové smysly zaútočil upír? Vlastně jenom ta jeho nasládlá vůně? Najednou mi absence slunce nepřišla jako výhra.

Rozhlížela jsem se po davu kolem sebe a analyzovala každou bytost. Celkem se jich nade mnou sklánělo pět. Nějaká snad čtyřicetiletá žena, která právě vyndávala z tašky láhev s vodou. Mladík v saku z konfekce, který se snažil sehnat sanitku. Potom nějaká holka, která klečela hned vedle mé pravé ruky a kluk, co jí stál za zády. Po mé levé ruce se pak nacházel dokonalý exemplář nepřirozeného.

Sněhově bílá pokožka a blonďaté vlasy.

Když už jsem seděla a dostala se tak z jeho těsné blízkosti, mohla jsem si ho trochu prohlédnout. Cítila jsem, že mám srdce pomalu v krku, ale snažila jsem se uklidnit. Před všemi těmi lidmi by přece nezaútočil. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, ale moc se mi to nedařilo.

Pokusila jsem se tedy vyškrábat na nohy.

„Měla byste zůstat sedět a počkat na sanitku. Byla to pěkná rána a mohla jste utrpět otřes mozku,“ informoval mě a snažil se mě udržet na zemi. Jeho mrtvolné ruce mě lehce svíraly za zápěstí.

„Nic mi není,“ namítla jsem okamžitě a zvažovala nějakou věrohodnou výmluvu. „Ráno jsem se zapomněla nasnídat, a tak mi nejspíš jenom klesla hladina cukru. Dám si jednu koblihu a budu v pořádku.“

Konečně jsem se ocitla na nohou. Blonďák mě pustil, ale nepřestával na mě koukat. Poznal, kdo jsem? – blesklo mi hlavou a hned na to jsem se snažila velmi nenápadně zjistit, kde se zatoulala moje taška. V ruce jsem ji neměla a těžko bych někomu vysvětlovala, jak je možné, že jsem ve městě vybavena tolika náboji.

„Nespěchejte tolik, měla byste počkat na sanitku. Moc se mi totiž nezdá, že by váš stav byl způsoben pouze deficitem cukru v krvi,“ namítl blonďák a snažil se mě zadržet. Já se naopak snažila jeho ruky zbavit. Jeho dotek mi nebyl vůbec příjemný.

„Jste snad doktor, nebo co?“ vyjekla jsem po něm netrpělivě.

„Ah, omlouvám se, že jsem se rovnou nepředstavil. Doktor Carlisle Cullen. Pracuju ve Zdravotním středisku Virginie Masenové,“ pronesl s úsměvem a napřáhl ke mně ruku. Podezíravě jsem si ho měřila a zvažovala, jestli mi ten název něco říká.

„Fajn, počkám na sanitku,“ povzdechla jsem si smířlivě. „Jenom už mi pusťte tu ruku,“ požádala jsem ho trochu neurvale a k mému překvapení to blonďák skutečně udělal.

Dvě minuty nato se Seattleskými ulicemi prodrala i sanitka. Ten upíří doktor – ani na okamžik jsem si nedokázala představit, že by mohl tohle povolání jaktěživ provozovat, leda tak patologa – o mě mluvil se záchranáři, kteří si mě naložili do sanitky a okamžitě začali kontrolovat moje zdravotní funkce.

„Jedete s námi, doktore?“ zeptal se jeden ze záchranářů v okamžiku, kdy už zavíral zadní dveře sanitky.

„Samozřejmě. Stejně jsem byl na cestě do nemocnice,“ souhlasil a nasedl si za mnou dozadu.

V sanitce bylo nezvykle ticho. Možná to mělo co dělat s faktem, že záchranářům pacient neumíral pod rukama anebo jsem to vnímala tak jenom já, protože jsem seděla přímo naproti upírovi.

„Co za doktora jste?“ zeptala jsem se, když jsme stáli už na druhé červené a mě to nedalo.

„Chirurg – to především, ale když je potřeba, zvládnu zaskočit za kteréhokoliv kolegu,“ chvástal se a já si ho nepřestávala podezíravě prohlížet. Jasně, že zvládne všechny profese, vždyť s jeho dokonalou pamětí je to úplná brnkačka. Ale nešlo mi na rozum, jak může být chirurgem kvůli tomu množství krve, se kterou se dennodenně musí dostat do kontaktu.

„A co děláte vy, slečno…?“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že chce znát mé jméno. „Anna Smithová, osobní trenérka,“ představila jsem se mu pod falešným jménem. Anna Smithová vznikla před dvěma lety, když jsem se nastěhovala do Seattlu. Nechtěla jsem, aby mě někdo vypátral kvůli jménu. Takže díky pár přátelům vznikl dokonale sepsaný život Anny, premiantky na základce, utlačované holky na střední a následně osobní trenérky pracující volně pod záštitou fit-centra, které se nacházelo v blízkosti mého domu. Až na tu drobnou šikanu to byl pohodový život. Anna byla skvělá holka, kterou lidi milovali.

Její jméno jsem používala na veřejnosti často – i moje pracovní smlouva je vystavená na jméno Anna Smithová. Bella Swanová vlastně existuje jenom mezi lovci. Takže nebylo divu, že jsem ani na okamžik nezaváhala a můj hlas nezakolísal, když chtěl doktor vědět mé jméno.

„Jak je možné, že se osobní trenérka, která si jistě zakládá na zdravém jídelníčku, zapomene ráno nasnídat?“ podivoval se s mírným úsměvem. Odpovědi jsem však byla ušetřena, jelikož jsme dojeli před prosklený vchod do nemocnice.

„Vypadá to, že to byla opravdu jenom chvilková slabost a ani mozek neutrpěl žádné škody,“ informoval mě doktor Cullen, když jsem o hodinu později seděla v jeho ordinaci. Místnost byla sladěna do béžové a hnědé a působila luxusně, ne jako ty všemožné státní nemocnice. Nebýt toho ošetřovacího lůžka, hádala bych, že sedím v kanceláři nějakého špičkového právníka. Velký mahagonový stůl, kožená křesla v jemně béžové barvě, spousta lékařských knih v knihovně, která zabírala celou jednu stěnu. A za doktorem Cullenem jsem dokonce zahlédla několik diplomů.

Hned jsem si tedy poznačila, že si ho trochu proklepnu. Tipovala jsem, že všechny budou falešné.

„Vždyť jsem vám to říkala už v tom parku,“ pohodila jsem rameny.

„Máte pravdu. Já však budu v noci daleko lépe spát, když budu vědět, že jste nezkolabovala hned za dalším rohem,“ prohlásil a já se ušklíbla. S tou rolí na člověka to už docela dost přeháněl. Nebo jsem si jenom já neustále uvědomovala, že naproti mně sedí jeden nesmrtelný, který by mě mohl v okamžiku zabít. Dokonce by to bylo rychlejší, než kdyby se o to pokusil ten upír z předvčerejška.

Tentokrát by mě Tedd ani žádný jiný lovec nezachránil.

„Takže, děkuju za to kompletní vyšetření a – sbohem,“ rozloučila jsem se a měla se k odchodu z jeho kanceláře.

„Od toho tu my, lékaři, jsme. Na shledanou slečno Smithová,“ usmál se za mnou a vůbec nereagoval na to mé neskrývané nepřátelství. Nemohla jsem si prostě pomoc. Další zašklebení jsem si rozhodla nechat až na okamžik, kdy budu mimo jeho ordinaci.

Popadla jsem tedy dveře za kliku a spěšně je otevřela. Před obličejem se mi v poslední chvíli zastavila něčí ruka laxně sevřená v pěst a nachystána k zaklepání. Zmateně jsem pozvedla hlavu, protože jedinec naproti mně byl minimálně o jednu stopu vyšší. Vlastně skoro každý byl vyšší než já se svými stošedesátipěti centimetry. Co mě však zarazilo víc než výška, byl fakt, že je to upír. Ta bledá pleť tomu jasně napovídala, ale než jsem si udělala závěr, nepatrně jsem se nadechla a… Ano, byla tu opět ta nasládle vanilková vůně.

Jen pro informaci – nesnášela jsem vanilku.

Samozřejmě každý upír voněl jinak. Vanilka byla pouhým základem pro všechny ty, kteří se živili krví, stejně tak jako zápach rozkladu pro ty, kteří se živili duší. Obvykle jsem ale neměla čas zjišťovat, jak kdo voní detailněji. A ani teď jsem s tím nehodlala začínat. Rychle jsem sklopila hlavu a protáhla se kolem upíra, který ještě pár sekund stál na chodbě, než vešel za doktorem do ordinace.

I přes zavřené dveře, jsem však zaslechla jeho otázku, která se mi vůbec nelíbila.

„Kdo to byl?“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 2. kapitola: