Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, is that you? 1. díl

03.10.2015 (15:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3826×

Pohled: Bella

Po pár měsících nesmrtelného života po boku Damona jsem se začínala cítit celá. Když projdete proměnou do nesmrtelného života, část vaší lidské existence vám to sebere. Alespoň to se stalo mně. Moje tělo bylo moje, ale když jsem se na sebe dívala do zrcadla, neviděla jsem tu Bellu. Tu lidskou Bellu, která byla obyčejná, která proplula životem, ale nedokázala ho pořádně ocenit. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli si vlastně obyčejný člověk život jako takový dokáže užít. Nikdy jsem si na tu otázku neodpověděla. Protože Bella Swanová rozhodně svůj život naplno neprožila. Nenašla jsem si přítele, nevdala jsem se a neměla děti. Neuvědomovala jsem si, že by mi rodinný život někdy chyběl. Teď, když to mít nemůžu, tak to vidím. Až teď, když jsem stála před zrcadlem a dívala se na sebe, jsem věděla, že věčnost už nepromarním. Už ne.

Moje nová podstata mi zcela nahradila lidský život. Zahojila veškeré nedostatky, které jsem jako lidská žena měla. Od špatné pleti až po asymetrické křivky. Protože když jste upír, jste ďábelsky dokonalé stvoření. Ale jizvy na duši, které nastřádáte za svůj lidský život, zůstanou. Jsou tam a jsou stále cítit, jako by to bylo teprve včera, kdy se do vás zaryly. Nejsou vidět, ale jsou skryté tam, hluboko v duši. Ani nesmrtelnost mi nedovolí zapomenout na jeho slova. Pamatuji si slovo od slova. Jakým stylem to říkal, jak to vyslovoval, jak se tvářil, jak mnou opovrhoval. Každé slovo, co vypouštěl z úst, mi rvalo po kousíčkách mé nitro na hadr.

Byl bez špetky soucitu. Jeho poslední dotek byl chladný jako kus ledové kry, která právě padla do oceánu zapomnění. Pamatovala jsem si každý, každičký detail, ale stále jsem nevěděla proč. Proč to udělal.

Nesmrtelnost a Damonův dar mi daly novou šanci. Novou šanci na pořádný život. Sice ne na život, jaký jsem měla mít, když jsem mohla, ale na takový život, jaký si opravdu zasloužím. Život, který jsem vlastně chtěla. A možná konečně s někým, kdo by mě měl opravdu rád. Hlavně si chci přetvořit svůj vlastní osud, a šanci získat odpovědi, které mi nedávají klid. Byla jsem rozhodnutá dostat odpovědi na své otázky. Chtěla jsem se pohnout dál. Chtěla jsem nechat minulost minulostí. Chtěla jsem odpustit. Ale nebyl tady nikdo, kdo by mé odpuštění chtěl. A přesto jsem byla rozhodnutá se nevzdat.

Lidský život si sice pamatuji, ale snažím se zapomenout. Pokusit se o nový začátek, který mi dal právě on. On, kterého jsem znala jen od vidění, ne jako ostatní. Alice, Jaspera nebo Esme. Nechci, aby se Damon trápil tím, že ho nechám napospas všemu, když on jediný se pro mne vrátil. Neříkám, že ho budu milovat, že s ním zůstanu navždy jen proto, že jsem mu zavázaná a svým způsobem vděčná. To ne... Dal mi novou šanci. Šanci začít znova. Jenže to jsem ještě nevěděla, co se na mne chystá. Co mne čeká.

Pohled: Damon

Ode dne, kdy se Bella probudila do nového života, uběhly čtyři měsíce. Dnes jsem ji s obdivem sledoval, jak běhá po lese, jak se snaží sžít se svou novou podstatou a přijmout samu sebe. Snažila se být plnohodnotný upír. Sem tam jí to nešlo a občas mi přišlo vtipné, když dělala podobné chyby jako já. Když dělala cokoliv jako já… Najednou jsem měl pocit, jako bychom měli víc společného, než kdy měla s Edwardem. To mě vlastně přivedlo k myšlence, že by mohla někdy… byť jen na malou chvilku zůstat se mnou. Bál jsem se dne, kdy mi uteče a zapomene. Bylo mi jasné, že mě milovat asi nebude, ale nedokázal jsem si zvyknout na fakt, že ten čas se blíží. A rychleji než jsem si myslel. V ten moment mi hlavou proběhla myšlenka, že ani o nich nemluvila. O nikom. Svým způsobem jsem byl rád. Stál jsem uprostřed lesa a sledoval ji na lovu. Byla přikrčená na kameni a hleděla na vysokou zvěř, která se krmila ve vysoké trávě kousek od ní. Rozhlédl jsem se kolem, sice to bylo trochu dál, ale podobné prostředí mi připomnělo vzpomínku…

***

„Bello, nemůžu s tebou zůstat! Ty do našeho světa prostě nepatříš,“ pronesl Edward, když Isabellu nechával v lese. Viděl jsem náznak slz v jejích očích. Ona hledala odpovědi na otázky, které nevyslovila. Marně si chtěla zodpovědět něco, na co neměla šanci přijít. Chtěla vědět, co udělala špatně, že ji tu nechává, ale v hloubi duše jí bylo od začátku jasné, že není pro něj ta dobrá. Ta správná partie pro upíra. Ta správná bytost pro věčnost. Kdybych věděl, že mi bude trvat šedesát let, než se k ní vrátím – už dávno bych…

***

„Bello, kolikrát jsem ti říkal, že s jídlem se nehraje?“ pronesl jsem vážnějším hlasem, když mé oči uviděly plazící se ženu. Brunetku kolem třicítky, celkem hezká, ale v mých očích vítězila vždy ta jediná. Vypadala dokonale. V jistou dobu jsem si představoval, že jsem oběť, která potkala anděla. Anděla smrti. Bella takhle rozhodně vypadala. Byla by čest umřít její rukou. Nad takovou myšlenkou jsem se musel pousmát. „Nebudu to po tobě zase uklízet, že ne?“ řekl jsem káravým hlasem a sledoval dál její počínání.

Dívala se mým směrem, ale bylo vidět, že ji to prostě baví. Nehodlala se vzdát toho, co jí bylo dáno. Něčím se stala a živit se musí. Sklopila oči a zakousla se dámě pod jejíma rukama do krku jako té dravé zvěři na mýtince.

Zvedla ke mně provinilé oči, ale krvavá ústa tomu dodala to pravé ořechové. Vypadala, jako by ji někdo napadl a ona dostala přes čenich. „Promiň, ale prostě to nejde!“ odsekla mi a dravě se zakousla oné dámě znova do tepny na krku. Po několika minutách ležela na zemi jak hadrová panenka a Bella byla konečně spokojená. Naposledy se podívala brunetce do obličeje a bez nějakých obtíží ji z výšky suverénně pustila na zem. Na podlahu dopadla s hlasitým žuchnutím, které vzápětí rozvířilo prach na zemi, jenž se zvedl v lehký oblak dýmu kolem nás.

„Najedená?“ sykl jsem jízlivě, když mi došlo, že spořádala necelou desítku lidských bytostí za jeden den, jež ležely opodál v tmavším koutě oné místnosti.

„Myslím, že jo…“ pronesla chladně a do rukávu si otřela své rty. Připadalo mi, že si svoji zlost vybíjí právě na nich. Že dohání ten ztracený čas, který jí Edward vzal. Ten čas, který měla trávit s ním. Čas, který promarnila dny v nemocnici, když tam být vůbec nemusela. Čas, jež jí byl odepírán. Ten čas, který jí nechtěl dát. Posadila se vedle bezvládného těla a čekala, co se bude dít dál. Jenže já začal to nejblbější téma, na které jsem mohl kdy přijít.

„Bello?“ hlesl jsem a přešel pomalu k ní. Stále byla silnější než já, takže jsem ji nechtěl nijak nervovat… nebo naštvat. Zvědavě ke mně zvedla hlavu. „Nechci ti nic připomínat, ale nechtěla bys mi něco říct? Nechceš si promluvit?“ řekl jsem klidným a vyrovnaným hlasem, i když mi to bylo proti srsti. Byl jsem rád, když o něm nemluvila, ale bylo mi jasné, že to jednou přijde. A čím dřív to bude, tím líp.

„O čem chceš mluvit?“ špitla a sklopila hlavu k bezvládnému tělu. Bylo jí to nepříjemné. Bylo to vidět v jejím výrazu. V jejích očích, když se na mě podívala. Cítil jsem něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Něco, co mě zároveň děsilo ze všeho nejvíc.

„Bello, dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ nakázal jsem. Stoupla si na nohy a utřela si znovu ústa do rukávu, přičemž si všechno dokonale rozmazala po celém obličeji. Rty mi cukaly do lehkého úsměvu. Ano, i za tak krátkou dobu, co jsem s ní, se mě naučila ovládat. A řekl bych, že celkem mistrovsky.

„Damone, já nechci! Je mi jasné, že se chceš bavit o něm. Proč bych měla, když tu jsi se mnou ty? Když jsi mi vrátil život zase ty! Když ses vrátil jenom ty! Měl přes šedesát let na to, aby se vrátil a udělal, co měl. Nevím, co jsem udělala nebo neudělala. Ale je to tak, jak to je. Nechci ti lhát, že se ho jednou nepokusím najít, ale ne teď, a ne v tenhle moment. Myslím, že je na čase si užit… A taky si myslím, že mám co dohánět, ne?“ špitla a přiblížila se k mému obličeji. Zadívala se na mě a notnou chvilku mě zkoumala. Hypnotizovala mě svým pohledem. Sjížděla pohledem celé mé tělo. Připadal jsem si jako u výslechu nebo na módní přehlídce. Narovnala se, zadívala se mi do očí a pak zmizela. Nasucho jsem polkl, protože jsem její narážku pochopil krapet jinak, než ji myslela ona.

„Já si užila svoje – teď jsi na řadě ty!“ špitla mi do ucha, když mi k nohám přivláčela další oběť. Tentokrát to byla blondýnka kolem pětadvaceti let. Sehnul jsem se a vytáhl svoje špičáky, které jsem jí zabodl do krční tepny. Neměl jsem náladu hrát si, takže byla během pár vteřin na zemi v bezvládném stavu. „Ty si nechceš hrát!“ zaprotestovala. Div že si nedupla, jak malá holka. Mračila se a já věděl, že je to špatné znamení.

„Bello, tohle by nešlo!“ pokáral jsem ji přísným hlasem a ona sklopila svůj zrak. Bylo mi nadmíru jasné, že ji nebaví poslouchat jedno a to samé, ale když to vezmu kolem a kolem, tak to jinak nešlo. Připadala mi jako pětileté dítě, které si chce neustále hrát, a když zrovna nemáte náladu, tak se začne vztekat. Ona byla jen malinko chytřejší. Věděla moc dobře, že na mne zabírají mladé dámy s určitým vkusem. Kdo by také odolal blondýnkám kolem pětadvaceti let, a ke všemu svobodným. No, spíš člověku, kterého nebude nikdo hledat. Věděla, co dělá. Věděla, koho nebo kde lovit. Její talent jsem miloval. Ji jsem miloval.

„V tom případě jdu ven! Potřebuju na vzduch! Nechci se o něm bavit. Myslela jsem, že ti bude zatím stačit moje přítomnost bez jakýchkoliv otázek a připomínek.“ Sklopila zrak k zemi, chvilku postávala, ale bez dalších komentářů zmizela ve dveřích a někde v lese.

„Skvělý,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Kde ji mám teď hledat?“ pohodil jsem rukama a posadil se zpátky do křesla. Hlasitě jsem si povzdech a rozhlížel se kolem sebe. Všude samý nepořádek. „Já mám o zábavu fakt postaráno!” Nezbývalo mi nic jiného, než se o to postarat a zbavit se těl. Při tom jsem si připomínal, kdy jsem Bellu vlastně uviděl poprvé.

Doufám, že se Vám krátký začátek líbil... Budu ráda za každý komentář. 2. díl už je také napsaný. Příjemné čtení a doufám, že se vám krátká kapitolovka bude líbit. Kaira

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, is that you? 1. díl: