Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 6. kapitola

11.08.2011 (18:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3586×

„Dobré ráno, slečno Swanová,“ zakřenil se na mě Pete, který se vzbudil asi minutu po mně. Úsměv jsem mu oplatila a pomalu se začala zvedat z postele.

Zasekla jsem se uprostřed pohybu a uvědomila si, že jako každý správný člověk, který se stěhuje, bych se měla zamyslet nad tím, jak moc mi to tu bude chybět. Ani mě nepřekvapilo, že mi bylo ještě lépe, než kdy dřív, a že moje nálada nebyla vůbec melancholická, nýbrž sangvinistická a flegmatická. I tak jsem si ale oddychla, přece jenom lítost bylo to poslední, co bych teď potřebovala.

Vzala jsem si poslední oblečení, které zbylo, černé rifle a obyčejné žluté tričko. Do kabelky jsem hodila mobil, sluchátka a peněženku. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a škodolibě se usmála.

„Neboj, chybět mi nebudeš,“ uklidnila jsem jej a otočila se k ochodu.

Sešla jsem schody a byla vděčná, že už nebudou žádná dramata, protože rodiče jsou se Selenou v Dobré ráno, Ameriko. Se sestřičkou jsme rozloučené a rodiče… No, s nimi jsem to nějak neřešila, ale podle toho, jak se tvářili, jim opravdu chybět nebudu. Nemůžu říct, že mě to ani trošku nemrzelo, že když jejich jediná biologická dcera odchází z domu, oni jsou naprosto v klidu. Na druhou stranu - aspoň nebudou dělat problémy.

Teď bych se asi měla smutně procházet po domě a přemýšlet, zda jsem udělala dobře. Místo toho jsem strčila do Peta, vzala poslední batoh s věcma a hnala se ven, jako kdyby mi šlo o život.

***

Vystoupili jsme z letadla a namířili si to na parkoviště. Let byl krátký a docela klidný, takže jsem nemusela řešit nějaké střevní problémy nebo něco takového.

Na parkovišti jsme zamířili k malému oranžovému náklaďáčku. Byl docela hezký a udržovaný, takže si ho Pete asi hýčká. Pete… Jakmile jde o techniku, ať už auto, televize, mobil nebo cokoliv jiného, jde všechno ostatní stranou.

„Chytej!“ - to bylo poslední, co jsem slyšela.

Asi po třech hodinách jsem se probudila v nemocnici. Doktoři mi řekli, že jsem omdlela po nárazu do kovového předmětu. Já jsem na ně jen tupě zírala a snažila se vzpomenout si, kdy jsem se s něčím takovým mohla střetnout. Ne, že bych jim nevěřila, šikovná jsem na to dost, ale nevzpomněla jsem si, co se stalo.

Po chvíli to vysvětlování asi vzdali a odešli. Už jsem se ani nesnažila zjišťovat podrobnosti, však až přijde Pete, tak se ho zeptám. Teď momentálně jsem se soustředila na tupou bolest uprostřed čela, která vystřelovala až ke spánkům. No, moc příjemné to opravdu nebylo.

Konečně se otevřely dveře a já se začala soustředit na něco jiného. Dveře se zasekly a zůstala v nich asi jen dvaceticentimetrová škvíra, ze které se vynořila Petova hlava. Díval se na mě, jako kdyby přejel štěně nebo způsobil třetí světovou válku. Vypadal docela vtipně, ale vůbec jsem jeho chování nerozuměla. Zvedla jsem ruku a pomalu, abych si neudělala ještě něco dalšího, jsem mu pokynula směrem k posteli.

S pohledem upřeným do země si sedl na stoličku a mlčel. Po dvou minutách mě to přestalo bavit a začala jsem.

„Pete, mohl bys mi prosím vysvětlit, co tě nutí k tomu, aby ses choval jako kajícný idiot?“

„Bells, promiň, já jsem opravdu nechtěl,“ vzlykal.

„Ano, Pete, to byla přesně odpověď na mou otázku,“ pomyslela jsem si ironicky.

„Mohl bys mi, prosím, říct, za co se omlouváš?“ zeptala jsem se opatrně, protože on vypadal, že se každou chvíli rozsype nebo v lepším případě omdlí.

„Za tohle!“ Rozmáchl smutně rukama a bezmocně se rozhlédl po pokoji.

„Tys jim tam udělal nějakou scénu a oni mi dali horší pokoj? Tak to nevadí,“ řekla jsem a shovívavě se usmála a připadala si jako v blázinci.

„Proč si ze mě děláš srandu?“ Bože, já to vzdávám, promiň.

„Tak řekneš mi už konečně, cos tak hrozného provedl a přestaneš se litovat?“ Už jsem ztrácela trpělivost a moje pravá ruka začala nebezpečně cukat.

„Dobře,“ odmlčel se. „Víš, jak jsme byli na tom parkovišti a šli jsme k tomu autu?“ Pokývala jsem hlavou a nechala ho, aby pokračoval. „Ve skutečnosti to auto je tvoje. S Charliem jsme se na něj složili. No a já jsem ti chtěl hodit klíče a ony tě bouchly do hlavy,“ mumlal a mně připadalo, že nemluví se mnou, ale s podlahou.

Musela jsem to zpracovat. Tak za minutu mi všechno došlo a začala jsem se šíleně smát. Smála jsem se tomu, že ani neumím chytit klíče, že si to můj bratr dává za vinu a tomu, že teď ležím v nemocnici se slabým otřesem mozku. Pete mě pozoroval a jeho tvář se trošku uvolnila, ale pořád byla smutná a zamračená.

„To není vtipné, Isabello,“ pronesl autoritativně Pete.

„Ale jo, je,“ odvětila jsem a vyplázla jazyk. „A kdy vlastně můžu domů?“

„Dneska. Jsem s nimi domluvený, že tě převezou sanitkou až do Forks.“

Už jsem zase začala nabírat červený odstín a nekontrolovatelný smích byl zpátky. Pete po mně hodil nechápavý pohled a ukazováček si přiložil ke rtům, abych byla zticha, protože do dveří vstoupil chlápek v červeném oblečení a s tím, že na mě čekají venku.

Vyskočila jsem z postele a hlava se mi mírně zatočila, ale Pete mě naštěstí zachytil. Pomalu jsem sešla schody a namířila si to na parkoviště, kde jsem nasedla do vozu a frčela směrem do Forks.

***

Když jsem přijela, Pete s náklaďáčkem už tady byl. Charlie už o mojí malé nehodě věděl, takže se nedivil, že jsem přijela tak pozdě. Přivítali jsme se a on nás pozval na večeři do nějaké hospůdky. Bylo mi s ním opravdu příjemně, moc nemluvil a hlavně se na nic neptal. Od Peta určitě základní informace měl a víc jej asi nezajímalo nebo nechtěl být vlezlý.

Po večeři jsem se začala zabydlovat. S pokojem, který jsem měla v Hollywoodu, se to nedalo srovnat, ale i tak to bylo pěkné. Asi mu s tím někdo pomáhal.

I přes to, že jsem dnes velkou část dne strávila v bezvědomí, jsem usnula opravdu rychle. Ani jsem neměla čas být nervózní z nové školy. Byla jsem smířená s tím, že budou všichni vědět, že jsem sestra Seleny Gomez, ale doufala jsem, že jim to třeba bude jedno.

Poprvé za poslední dva měsíce jsem měla noc bez toho stále se opakujícího snu, kde mě Pete odvážel z LA. Místo toho se mi zdály nějaké zmatky o zítřejším dni, ale stejně jsem tomu nerozuměla. Budu se muset nechat překvapit.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 6. kapitola: